Úpadek chování

Milióny lidí se stále chovají slušně. Milióny jiných lidí slušným chováním opovrhují.

PODLE díla The New Encyclopædia Britannica pravidla společenského chování vzala za své na přelomu století: „Koncem 19. a začátkem 20. století se lidé z vyšší vrstvy společnosti dívali na dodržování základních požadavků společenského chování také jako na určitou formu rozptýlení. Pro ženy to představovalo hlavní náplň života. Vytvářely se stále komplikovanější ceremonie, které se vypracovávaly proto, aby u těch, kdo byli do této vrstvy přijímáni, vznikl pocit výlučnosti a aby byl udržován odstup od těch nevýznamných, neznalých.“

To je něco docela jiného, než o co by ve společenském chování mělo jít. Amy Vanderbiltová, která je uznávanou autoritou v otázce společenského chování, napsala ve své New Complete Book of Etiquette (Nová úplná kniha o pravidlech společenského chování): „Nejvybranější pravidla společenského chování lze najít ve 13. kapitole prvního dopisu Korinťanům, v nádherném pojednání sv. Pavla o křesťanské lásce. Tato pravidla nemají nic společného s vyumělkovanými detaily oblékání ani s vnějšími společenskými způsoby. Mají co dělat s pocity a postoji, s vlídností a s ohledem na druhé.“

To, na co se Amy Vanderbiltová odvolávala, byla biblická pasáž v 1. Korinťanům 13:4–8: „Láska je shovívavá a laskavá. Láska není žárlivá, nevychloubá se, nenadýmá se, nechová se neslušně, nevyhledává své vlastní zájmy, nedá se vyprovokovat. Nevypočítává urážky. Neraduje se z nespravedlnosti, ale raduje se z pravdy. Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, ve všem vytrvává. Láska nikdy neselhává.“

Jak by to bylo vynikající, kdyby dnes člověk viděl v praxi takovou lásku! Všude kolem jen bezvadné chování! Základem pro vyučování a vštěpování takového chování je křesťanský domov. Rodina je jemným soustrojím, jehož jednotlivé části jsou vzájemně v těsném kontaktu. Pouze kvalifikované promazávání ho může udržovat v hladkém provozu. Když člověk ví, jak být prospěšný, zdvořilý, příjemný a slušný, velmi to přispěje k tomu, aby byl domov šťastný. Naučit se vyjadřovat každodenní projevy zdvořilosti a ohleduplnosti — jako „Děkuji“, „Prosím“, „Promiň“, „Nezlob se“ — udělá hodně pro odstranění ničivého napětí ve vztazích mezi námi. Jsou to malá slova velkého významu. Každý je umí říci. Nic nestojí, ale získáme jimi přátele. Jestliže doma každodenně pěstujeme dobré způsoby, pak nás neopustí, ani když jsme mimo rodinný kruh a pohybujeme se na veřejnosti.

K dobrému chování patří to, že bereme ohled na city druhých, prokazujeme druhým úctu a chováme se k nim tak, jak bychom si přáli, aby se oni chovali k nám. Mnozí lidé si však uvědomili, že společenské způsoby jako takové se zhoršily. Jedna pisatelka uvedla: „Chybí nám zdvořilost, protože převahu získal individualismus.“ Filozof Arthur Schopenhauer napsal: „Sobectví je tak odporná věc, že jsme ho chtěli zakrýt, a tak jsme vynalezli zdvořilost.“ Dnes jsou mnozí lidé přesvědčeni, že „zdvořilý“ znamená „slabý“ a že dát přednost druhým je slabošské. Nebylo to snad ‚desetiletí Nejprve já‘ sedmdesátých let, které nás uvedlo do současného sobeckého způsobu života? Noviny v jednom velkém městě napsaly: „Problém dosáhl bodu, kdy běžnou slušnost již nelze dále označovat jako běžnou.“

Londýnský list Daily Mail uvádí, že děti ve věku pěti let jsou čím dál víc agresivní, nezdvořilé k ostatním dětem a bez úcty k dospělým a stále víc mluví oplzle. Většina z dotazovaných učitelů se domnívala, že děti jsou zkaženy vinou svých rodičů, a to je hlavní příčinou vzestupu asociálního chování. Při jednom průzkumu 86 procent dotázaných učitelů dávalo za tento trend vinu tomu, že „doma chybějí jasná měřítka a požadavky“. Osmdesát dva procent učitelů pokládá za hlavní příčinu to, že chybí rodičovský příklad. Neúplné rodiny, rozvody, skutečnost, že lidé spolu žijí bez uzavření manželství, nadměrné sledování televize, žádné ukázňování, žádné tresty — to všechno vede v konečném důsledku ke zničení rodiny.

Ředitel jedné základní školy řekl: „Dělá mi starosti to, že dnešní děti neznají úctu. Zdá se, že je jim jedno, zda ponižují své vrstevníky nebo urážejí dospělé . . . Nedostatek úcty projevují mnoha způsoby — útočnými gesty, oplzlostmi, odmítnutím poslechnout jednoduchý příkaz . . . tím, že při hře zaberou míč jen pro sebe . . . [Na druhé straně] děti z některých rodin berou ohled na druhé. Nepotřebují být oblíbenci učitele . . ., přesto se chovají k druhým ohleduplně. Čekají, až na ně přijde řada, ačkoli druzí se tlačí dopředu . . . Buď je to [dětem] vštípeno, nebo ne.“

Jiný ředitel základní školy, který má letité zkušenosti, to rozvinul dále: „Vidíme více než jen vyloženou podlost. Na hřišti si děti již nehrají tak, jako to dělávaly; potloukají se v partách. Rychle rozliší ty slabé, děti, které nezapadly, děti, které nenosí ty správné tenisky nebo džíny. Zaměří se na ně, zesměšňují je, zlomyslně je urážejí. Snažili jsme se tomu zabránit, ale příliš jsme neuspěli.“

„Mnozí lidé jsou neuvěřitelně hrubí při řízení auta,“ říká profesor Jonathan Freedman z Columbia University. „Silnice jsou téměř bojištěm.“ Monthly Letter, který vydává královská kanadská banka, mluví o „houževnatém krveprolévání na silnicích“ a dochází k závěru, že „jádrem problému je neurvalé chování. Zdvořilosti, ohleduplnosti, trpělivosti, snášenlivosti a úcty k právům lidí — vlastností, které jsou základem uspořádané společnosti — se ostudně nedostává.“

List The New York Times charakterizoval ulice New Yorku takto: „Řidiči motorových vozidel versus sanitky.“ V tomto městě je mnoho řidičů, kteří odmítají ustoupit pohotovostním vozidlům, jako jsou sanitky a hasičské vozy. Roste tak nebezpečí, že ten, kdo je v kritickém stavu nebo je zraněn, zemře proto, že sanitka nedorazila včas nebo nebyl do nemocnice odvezen dost rychle. Ellen Scibelliová, ředitelka pohotovostní lékařské služby, vyprávěla o muži, který jel po Pelham Parkway v Bronxu a odmítal uvolnit cestu sanitce jedoucí k případu srdeční zástavy. „Chtěl být ostrým hochem a neuhnout, ale když přijel ke svému domu, zjistil, jak hloupé to vlastně bylo. Srdeční záchvat měla jeho matka a sanitka se chtěla dostat k ní.“

List The New York Times International psal o anglické organizaci, která se jmenuje Zdvořilá společnost a která byla vytvořena proto, že „lidé začali být jeden ke druhému vyloženě neurvalí a s tím se něco musí udělat“. V jedné rubrice v The Evening Standard si rozhlasový reportér postěžoval: „Národ, kdysi známý svou zdvořilostí, se stal národem hrubiánů.“ Skotská pojišťovna „došla k závěru, že 47 procent všech dopravních nehod lze přičíst projevům nezdvořilosti“.

K narušení slušného chování — zvláště u dětí a mladistvých — značně přispěla televize. V tom, jak se lidé oblékají, jak mluví, jak reagují v mezilidských vztazích, jak vždy znovu řeší problémy násilím — v tom všem je učitelem televize. Jestliže my a naše děti trvale konzumujeme smyšlené a povrchní programy, pak nakonec bude naše chování zrcadlit drzé, neuctivé a sarkastické postoje těch postav, na které se díváme. Rodiče jsou často předváděni jako prosťáčci, a děti jako ti chytří.

Svět nalézá uspokojení v tom, že se projevuje hlasitým, panovačným vychloubáním a skákáním do řeči; lidé jsou hrdí na to, že jsou suverénní, hluční, povýšení, provokativní a vyzývaví. Bývalo zvykem, že společnost jako celek pohlížela na hrubé chování s nelibostí a ten, kdo se tak choval, byl ze společnosti vyloučen. V dnešní společnosti lze jednat hrubě, aniž člověk dostane nějaký ‚cejch‘. A pokud by někdo něco namítal, mohl by se sám stát předmětem slovního nebo tělesného napadení! Někteří mladí lidé se pohybují v hlučných skupinkách, šíří kolem sebe vulgární slova, oplzlá gesta, urážejí přítomné svým hulvátským chováním — a to vše je záměrně určeno k tomu, aby to obrátilo pozornost k jejich vyzývavé vzpurnosti a aby dospělé šokovali tím, že hlučně předvádějí svou hrubost. Nicméně, jak již bylo řečeno, „hrubost je jen ubohou napodobeninou síly“.

Pravidla, která člověk vytvořil k tomu, aby usměrnil chování lidí, by naplnila celou knihovnu — a přece tato pravidla neposkytla vedení, které lidstvo potřebuje. Potřebujeme přece jen něco více? Nebo možná méně? Jednou kdosi řekl, že čím je společnost lepší, tím méně pravidel potřebuje. A co kdyby bylo jen jedno pravidlo? Například toto: „Všechno tedy, co chcete, aby vám lidé činili, budete také podobně činit jim; to je vlastně význam Zákona a Proroků.“ — Matouš 7:12.

Podřídit se takovému pravidlu by znamenalo odstranění většiny běžných problémů, ale přece jen, aby byly potřeby společnosti úplně uspokojeny, musí se připojit ještě jedno důležitější pravidlo: „Budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.“ — Marek 12:30.

Oba tyto biblické požadavky a také další pokyny, které Bible obsahuje, dnešní společnost odmítá jako zbytečné. O takových lidech Bible říká u Jeremjáše 8:9: „Moudří byli zahanbeni . . . Zavrhli samotné Jehovovo slovo, a jakou mají moudrost?“ Tito lidé rovněž nevidí žádný důvod, proč by se měli všichni shodnout na skutečných hodnotách, které byly tradičně uznávány jako nezbytné vodítko pro život. Nová morálka těchto lidí je širokou cestou, která dává prostor pro jakýkoli životní styl, jejž si jednotlivec zvolí — je to široká cesta, kterou Ježíš označil jako cestu vedoucí ke zničení —, a mnozí se po ní vydávají. — Matouš 7:13, 14.

Dokonalý příklad

Ježíš Kristus, ten, „který je v Otcově náručí“, je vynikajícím příkladem hodným napodobení. (Jan 1:18) Při jednání s lidmi byl na jedné straně jemný a soucitný, a na druhé straně energický a pevný; a přece nebyl nikdy k nikomu hrubý či nelaskavý. Kniha The Man From Nazareth (Muž z Nazaretu) popisuje Ježíšův „mimořádný dar cítit se volně s lidmi všeho druhu“, a přitom o Ježíšovi říká: „Na veřejnosti stejně jako v soukromí byl Ježíš jak ve společnosti mužů, tak i žen. Cítil se dobře s nevinnými malými dětmi, a kupodivu stejně dobře se cítil s vyděračem, kterého trápilo svědomí, jako byl Zacheus. Spořádané domácké ženy jako Marie a Marta s ním mohly mluvit s bezprostřední otevřeností; Ježíše však vyhledávaly také prostitutky, jako by se chtěly ujistit, že i jim bude rozumět a jednat s nimi přátelsky . . . To, že se nevšímal přehrad, které běžné lidi svazují, patřilo k jeho nejvýraznějším vlastnostem.“

Jehova Bůh jedná s těmi, kdo jsou v nižším postavení, vždy slušně, a pokud o něco žádá, často dodává „prosím“. Když dával požehnání svému příteli Abrahamovi, řekl: „Pozvedni oči, prosím, a z místa, kde jsi, pohlédni.“ A opět: „Vzhlédni, prosím, k nebesům a sečti hvězdy.“ (1. Mojžíšova 13:14; 15:5) Když dával Mojžíšovi znamení své moci, řekl: „Zastrč, prosím, ruku do horního záhybu svého oděvu.“ (2. Mojžíšova 4:6) O mnoho let později Jehova dokonce řekl skrze proroka Micheáše svému vzpurnému lidu: „Slyšte, prosím, představení Jákoba a velitelé izraelského domu . . . Slyšte to, prosím, představení.“ (Micheáš 3:1, 9) Stali jsme se v tomto ohledu „napodobiteli Boha“ tím, že říkáme ‚prosím‘, když jednáme s druhými? — Efezanům 5:1.

Jaké pokyny nebo morální zásady nám mohou moudří lidé světa poskytnout jako náhradu za ty biblické, které sami odmítli jako nepřijatelné? O tom pojednává následující článek.

[Praporek na straně 4]

Běžnou slušnost již nelze označit jako běžnou

[Praporek na straně 5]

Sanitka se snažila dostat se k jeho matce

[Praporek na straně 6]

„Hrubost je jen ubohou napodobeninou síly“

[Podpisek obrázku na straně 3]

Vlevo: Life; Vpravo: Grandville