Trubka — Z bojiště do koncertní síně

V DOBĚ krále Abijáše byli judští válečníci chyceni do léčky. Byli obklíčeni osmi sty tisíci nepřátelských vojáků, což byla dvojnásobná přesila. Zdálo se, že není úniku. Náhle zazněl pronikavý zvuk trubek! Judským mužům stoupla hladina adrenalinu v krvi a za válečného pokřiku se vrhli do bitvy. Navzdory nepřátelské přesile byl protivník poražen. — 2. Paralipomenon 13:1–20.

Když se hrálo na tyto trubky, musel to být velmi strhující zážitek. Judejcům bezpochyby připomněl Jehovův slib: „V případě, že byste ve své zemi vstoupili do války proti utlačovateli, který vás týrá, dáte také zaznít na trubky válečnému poplachu, a jistě budete připomenuti před Jehovou, svým Bohem, a budete zachráněni před svými nepřáteli.“ (4. Mojžíšova 10:9) Zvuk trubek znamenal, že Juda důvěřuje v Jehovu, a tato důvěra byla odměněna.

Historie trubky však nezačíná touto biblickou událostí, ale sahá mnohem dále do minulosti. Historii kovové trubky je možné vysledovat až do Egypta, do doby asi dva tisíce let před Kristem. Tyto starověké trubky byly úplně jiné než trubky, které známe dnes. Nyní uvažujme o tom, jak se tento okouzlující nástroj vyvíjel.

Počátky

České slovo „trumpeta“ je odvozeno ze starofrancouzského slova trompe, což znamená sloní chobot. Je zřejmé, že původní trubky se slonímu chobotu podobaly. Řecký dramatik Aischylos (525–456 př. n. l.) psal o zvuku trubky jako o „děsivém“ zvuku. Zvuku trubky se používalo pouze v boji jako bojového signálu a dále při smutečních nebo slavnostních příležitostech, atletických soutěžích a jiných veřejných událostech.

Ve starověkém Izraeli se trubek používalo k vojenským signálům, ale také se na ně hrálo v chrámu. Zruční řemeslníci vyráběli velmi kvalitní stříbrné nástroje. V jeruzalémském chrámu hráli hudebníci v takovém souladu, že o nich bylo napsáno: „Jako jeden způsobili, že bylo slyšet jeden zvuk [v dokonalém souzvuku, Today’s English Version].“ — 2. Paralipomenon 5:13.

Izraelské trubky tedy rozhodně nebyly primitivní, ani vzhledem, ani zvukem. Ale stejně jako trubky okolních národů, mohly vydávat jen omezené množství tónů. Uplynula ještě staletí, než se možnosti trubky rozšířily.

Vývoj moderní trubky

Aby se zvětšil tónový rozsah trubky, musely se provést změny v její konstrukci. Nejprve se trubka prodloužila. Uvažovalo se tak, že čím bude nástroj delší, tím více tónů bude možné na něj zahrát. Středověká trubka (zvaná buisine) byla dlouhá 1,8 metru! Jistě si umíte představit, jak obtížně se na ni hrálo. Ve čtrnáctém století trubka dostala tvar písmene S, aby se na ni dalo lépe hrát. O století později přibyla oválná smyčka se třemi rovnoběžnými spojnicemi.

Nová trubka mohla vydávat víc tónů, ale jen ve vyšší poloze, a zahrát tyto tóny bylo obtížné. Nicméně někteří hudebníci začali psát hudbu pro clarino, které se pro party ve vyšších polohách hodilo. Jedním slavným hudebním skladatelem tohoto období byl Johann Sebastian Bach (1685–1750).

Nakonec byly k trubce přidávány další závity, takzvané násadce. Myšlenka byla jednoduchá: Přidáním dalšího kusu trubky se prodloužil hlavní sloupec vzduchu, a tak bylo možné zvětšit tónový rozsah. Násadce snížily běžné ladění trubky z F až na B.

A tak v době Wolfganga Amadea Mozarta, který žil v letech 1756–1791, se už na vysoce laděná clarina nehrálo. Vyšších poloh poměrně snadno dosahoval klarinet a doménou trubky se staly tóny středních poloh.

Tato nová trubka byla sice univerzální, ale stále bylo obtížné na ni hrát, protože násadce se musely regulovat oběma rukama. Proto bylo zapotřebí, aby se udělaly ještě další změny.

Trubka s klapkami

Kolem roku 1760 udělal ruský hudebník Kolbel významný objev. Poblíž trouby udělal otvor, který pak přikryl polstrovanou klapkou, jež sloužila jako ucpávadlo. A když hudebník tuto klapku otevřel, kterýkoli tón trubky se o půltón zvýšil. V roce 1801 vídeňský trumpetista Anton Weidinger vylepšil Kolbelův nápad tím, že trubku opatřil pěti klapkami. Výsledkem bylo, že konečně existovala trubka, na kterou se mohly zahrát všechny tóny stupnice a která přitom nebyla těžko ovladatelná.

I Weidingerova trubka však měla výrazná omezení. Otevírání klapek mělo nepříznivý vliv na rezonanci nástroje a značně změnilo typický zvuk trubky. Klapková trubka tedy nepřetrvala. Brzy se od ní upustilo a vystřídalo ji zcela nové pojetí konstrukce trubky.

První ventilová trubka

V roce 1815 Heinrich Stölzel ze Slezska koupil patent na vynález, který přidal k trubce záklopky neboli ventily. Pomocí strategicky umístěných otvorů každý ventil odvedl vzduchový sloupec z hlavní trubky do připevněného násadce. Mohlo se tedy použít současně několik násadců různé délky v libovolné kombinaci. Navíc byly ventily odpružené, proto mohly reagovat okamžitě.

Ti, kdo hráli na trubky, měli zpočátku problémy s přesnou intonací, ale jak míjely roky, byly tyto závady postupně odstraňovány, a ventilová trubka přetrvala až do dneška.

Proslulá svou všestranností

Trubka má své místo prakticky v každém typu hudby. Dobře ladí se zpěvem i se zvukem ostatních nástrojů. Díky svému heroickému, břesknému zvuku se používá pro fanfáry a pochody. Trubka má zároveň výraznou chvějivou rezonanci, která se dobře hodí pro koncerty, opery i novodobý jazz. Navíc kvůli své velké zpěvnosti je trubka velice vhodná pro populární písně a často vyniká v sólech pro trubku.

Ano, trubka má dlouhou historii. Už to není jen signální nástroj v rukou vojáka. Nyní může zahrát opravdu mistrovská hudební díla — alespoň v rukou virtuosa. Nepochybně vám přinesla zážitek z poslechu bez ohledu na to, jakou hudbu máte rádi. Jak vděčni můžeme být našemu Stvořiteli, že dal lidem schopnost vynalézat takové hudební nástroje, jako je trubka!

[Podpisek obrázku na straně 17]

Klapková trubka a snižcová trubka: Encyclopædia Britannica/11. vydání (1911)