Učil jsem se zabíjet, nyní lidem nabízím život

„V jednom domě v severním Izraeli drží teroristé rukojmí.“

MĚL jsem víkendovou propustku z izraelské armády a tábořil na břehu Galilejského jezera, když jsem zaslechl v rádiu zprávy. Dobře jsem věděl, co ta slova znamenají. Byl jsem armádní důstojník speciální jednotky, která byla profesionálně cvičena proti teroristickým akcím. Také jsem věděl, že musím být mezi těmi, kdo zasáhnou, zabijí teroristy a osvobodí rukojmí. Bez váhání jsem skočil do auta a tak rychle, jak to šlo, jel na místo.

Věděl jsem, že jako důstojník izraelské armády musím být vždy mezi prvními, kdo půjdou proti teroristům, a ani pomyšlení na to, že bych byl zraněn nebo zabit, mě nezastavilo. Dorazil jsem na místo jen několik minut poté, co moji přátelé z naší jednotky ukončili akci, zabili pět teroristů a osvobodili rukojmí. Byl jsem velice zklamán, že jsem akci promeškal.

Proč jsem měl tento pocit? Byl jsem velmi nacionalisticky zaměřen a chtěl jsem dokázat svou lásku k vlasti. Jak jsem se však dostal do této specializované protiteroristické jednotky?

Narodil jsem se v Tiberiadě, v Izraeli, roku 1958 a byl jsem vychován ve velmi nacionalistické rodině. Věřil jsem, že moje země je vždy v právu. A tak, když jsem v roce 1977 vstoupil do armády, dobrovolně jsem se přihlásil ke službě v té nejvíce specializované bojové jednotce izraelské armády. Jen velmi malý počet přihlášených byl přijat do nesmírně obtížného výcvikového kursu. Ne všichni tento kurs ukončili a z těch, kdo kurs absolvovali, bylo vybráno jen několik, aby se stali důstojníky. Byl jsem jedním z nich.

Tento můj úspěch byl skutečně obrazem mé lásky k vlasti. Měl jsem dost důvodů, abych byl na sebe hrdý. Vždyť jsem byl důstojníkem zvláštní bojové jednotky, která se zabývala tím, co běžný člověk nevidí ani ve filmu. Úspěch, sláva a tajemnost však byly spojeny s duchovní prázdnotou, která rostla, a já jsem si začal uvědomovat, že život musí mít hlubší smysl. A tak jsem po více než čtyřech značně obtížných letech odešel z armády, abych mohl cestovat a poznat svět.

Proč jsem opustil Izrael

Moje cesta kolem světa skončila, když jsem v Thajsku potkal Kunlayu, svou budoucí manželku, která tehdy studovala umění na univerzitě v Bangkoku. Ani jeden z nás neměl v úmyslu vstoupit do manželství, ale naše láska byla silnější, než jsme si mysleli. Kunlaya tedy skončila se studiem, já s cestováním a rozhodli jsme se pro společný život. Kde? Samozřejmě v Izraeli. „Musím pomáhat bránit svou vlast,“ řekl jsem jí.

V Izraeli se může židovský muž oženit jenom s židovkou; byl jsem si tedy dobře vědom toho, že Kunlaya, která byla buddhistka, musí konvertovat na judaismus, a ona k tomu byla svolná. Avšak Židé, kteří za takové konvertování byli formálně zodpovědní, to nechtěli. Kamkoli jsme se v tomto ohledu obrátili o pomoc, všude jsme se setkali se stejnou zamítavou odpovědí: „Člověk jako vy by si měl vzít pěknou židovskou dívku, a ne tuto nežidovku.“ Kunlaya nejen že nebyla Židovka, ale byla také jiné rasy.

Po šestiměsíčním snažení jsme byli nakonec pozváni k náboženskému soudu, aby nás tři rabíni vyslechli a aby rozhodli, zda Kunlaya může konvertovat, nebo ne. Byl jsem tam pokárán za to, že se chci oženit s nežidovkou. Řekli mi, abych ji poslal zpátky domů. „Vezmi si ji jako otrokyni!“ navrhl jeden rabín. Naši žádost zamítli.

Měl jsem toho dost. Ačkoli ještě nedomluvili, chytil jsem Kunlayu za ruku a opustili jsme soudní síň, při tom jsem prohlašoval, že Kunlaya se nikdy nestane židovkou, i kdyby to povolili, a že já již nechci být židem. ‚Náboženství, které s lidmi zachází tímto způsobem, stejně za nic nestojí!‘ myslel jsem si. Kvůli tomuto mému rozhodnutí bylo vyvíjeno zvláštní úsilí, aby nás rozdělili. Pro silné náboženské cítění a nátlak, který byl na nás vyvíjen, abychom se rozešli, byli do toho zataženi dokonce i moji milovaní rodiče.

Mezitím začala v Libanonu válka mezi izraelskými ozbrojenými silami a palestinskými partyzány. Byl jsem samozřejmě povolán do boje a zatím, co jsem hluboko v nepřátelském území riskoval život za svou vlast, byl Kunlaye odebrán pas a bylo jí řečeno, aby opustila zemi. To vše bylo součástí úsilí rozdělit nás. V tu chvíli, kdy jsem se dověděl, co se stalo, moje láska k vlasti vyhasla. Poprvé jsem si začal uvědomovat, co nacionalismus znamená. Byl jsem ochoten udělat toho tolik pro svou vlast, a nyní jsem si dokonce ani nesměl vzít ženu, kterou miluji! Ranilo mě to a cítil jsem se podveden. Požadavek, aby Kunlaya odešla, v mém případě znamenal, abych odešel i já. Vybojovat si Kunlayu by v podstatě znamenalo vybojovat si své právo žít v Izraeli, a to bylo něco, co jsem nebyl ochoten udělat.

Nezbylo nám nic jiného než letět přes moře, abychom se mohli vzít a pak se vrátit do Izraele, abychom zařídili konečné kroky a mohli opustit zemi. Izrael jsme opustili v listopadu 1983, ale předtím jsme se usmířili s mými rodiči. Vždy jsem pokládal náboženské pokrytectví za hlavní problém Židů, ale nikdy mi náboženství nebylo tak cizí jako tehdy.

Nalézám pravdu o Mesiáši

Byli jsme velmi překvapeni, když jsme zjistili, že zvláštní zákon o přistěhovalectví nám neumožňoval žít v zemi mé manželky. Museli jsme hledat nějakou jinou zemi, kde bychom mohli žít! Náš první syn se narodil v Austrálii, ale ani zde jsme se nemohli usadit. Stěhovali jsme se z jedné země do druhé. Uplynuly dva roky a my jsme postupně ztráceli naději, že najdeme nějaké místo, kde bychom mohli trvale žít. V říjnu 1985 jsme přiletěli na Nový Zéland. ‚Další země, kde nějakou dobu pobudeme,‘ říkali jsme si, když jsme s naším jedenáctiměsíčním synem jeli stopem na sever. Jak jsme se však mýlili!

Jednou jsme byli pozváni příjemnou manželskou dvojicí na večeři. Když jsme vyprávěli, co jsme prožili, žena nám nabídla, že nám pomůže s žádostí o trvalý pobyt na Novém Zélandu. Druhý den, těsně předtím, než jsme se rozloučili, mi podala malou knihu s názvem Nový zákon (Řecká písma). „Přečtěte si to,“ řekla mi. „Všichni pisatelé této knihy byli Židé.“ Slíbil jsem, že se do knihy podívám, a dal jsem ji do tašky. Neměl jsem tušení, co kniha obsahuje — Židé obvykle křesťanskou literaturu nečtou. Později jsme si půjčili staré auto a pokračovali směrem na jih s tím, že auto se stalo naším domovem.

Při jedné ze zastávek jsem si vzpomněl na svůj slib. Vytáhl jsem knihu z tašky a začal číst. Začal jsem se dovídat o muži, o kterém nás židovská víra učila, že k němu máme mít antipatie, a dokonce odpor. Byl jsem překvapen, když jsem četl, že Ježíš strávil většinu svého života tam, kde jsem strávil velkou část života já — v blízkosti Galilejského jezera. Ještě více jsem byl překvapen tím, co Ježíš říkal. Nikdy jsem neslyšel, že by někdo mluvil jako on.

Snažil jsem se na něm najít nějakou chybu, ale nepodařilo se mi to. Místo toho se mi začalo líbit to, co učil, a čím více jsem o něm četl, tím více jsem se divil, proč mi Židé o něm říkali lži. Začal jsem si uvědomovat, že ačkoli jsem byl bez vyznání, náboženství moje myšlení zdeformovalo stejně jako nacionalismus. Ptal jsem se: ‚Proč Židé Ježíše tak nenávidí?‘

Částečnou odpověď na tuto otázku jsem dostal, když jsem četl 23. kapitolu Matouše. Doslova jsem vyskočil ze židle, když jsem si přečetl, jak Ježíš odvážně poukazoval na pokrytectví a ničemné chování židovských náboženských vůdců své doby. ‚Nic se nezměnilo,‘ pomyslel jsem si. ‚Tato Ježíšova slova v plné míře platí na dnešní židovské náboženské vůdce. Sám jsem to viděl a zažil!‘ Nemohl jsem si pomoci, k tomuto muži, který nebojácně mluvil pravdu, jsem měl hlubokou úctu. Nehledal jsem nějaké jiné náboženství, ale nemohl jsem přehlížet sílu Ježíšova učení.

Dovídáme se o jménu Jehova

Když jsme přijeli do Milford Sound — v zemi fjordů na novozélandském Jižním ostrově —, byl jsem asi v polovině Řeckých písem. Zaparkovali jsme vedle auta, blízko kterého seděla nějaká žena původem z Asie. Moje manželka si s ní začala povídat. Pak přišel její manžel, který pocházel z Británie. Krátce jsme jim vyprávěli o našem životě a ten muž začal mluvit o tom, že v blízké budoucnosti Bůh zničí dnešní vlády a bude mít svou vládu, která bude vládnout nad spravedlivým světem. Ačkoli se mi to líbilo, myslel jsem si: ‚Ten člověk je snílek.‘

Muž pokračoval a vyprávěl nám o náboženském pokrytectví a falešných naukách křesťanských církví. Pak jeho žena řekla: „Jsme svědkové Jehovovi.“ Napadlo mě: ‚Co mají tito nežidé společného s Bohem Židů? A se jménem Jehova!‘ Znal jsem toto jméno, ale to bylo poprvé, co jsem ho slyšel vyslovit. Židé toto jméno nesmějí vyslovovat. Manželé nám dali svou adresu a nějakou biblickou literaturu a my jsme odjeli. Netušili jsme, jak setkání s těmito dvěma lidmi změní náš život.

Nalézáme pravdu

Za dva týdny jsme byli ve městě Christchurch. Dostali jsme možnost bydlet a pomáhat na farmě s ovcemi, která patřila členům letničního hnutí. Na farmě jsem dočetl Řecká písma a začal jsem je číst znovu. Všiml jsem si, jak samozřejmá byla pro Ježíše Boží existence. Poprvé v životě jsem začal uvažovat: ‚Skutečně existuje Bůh?‘ A začal jsem hledat odpověď. Podařilo se mi získat kompletní výtisk Bible v mém vlastním jazyce, v hebrejštině, a pokračoval jsem ve čtení, abych se dověděl více o Jehovovi — o tom, který o sobě prohlašoval, že je Všemohoucí Bůh.

Brzy jsme si s manželkou uvědomili, že nauky, které nás učí majitelé farmy, nejsou v souladu s tím, co jsme četli v Bibli. A podobné to bylo s jejich chováním. V určitém období jsme byli tak pobouřeni nad tím, jak s námi na farmě zacházeli, že jsme o tom napsali dopis té paní, která nám dala Řecká písma. „Jsem přesvědčen, že až dosud nám Bůh ukazoval, které ‚křesťanství‘ je falešné; a pokud Bůh opravdu existuje, ukáže nám teď, které křesťanství je pravé.“ Tato slova jsem napsal v dopise a ani jsem netušil, jak jsou pravdivá. Vzpomněl jsem si pak, že ti dva svědkové s námi tehdy mluvili o pokrytectví církví. Rozhodli jsme se, že se opět setkáme se svědky.

Manželé, se kterými jsme se dříve setkali, zařídili, aby nás za několik dnů navštívili dva jiní svědkové Jehovovi, kteří bydleli blízko nás. Ti nás pozvali na večeři. Diskutovali jsme tam o Bibli a to, co jsme slyšeli, se nám líbilo. Pozvali nás, abychom druhý den přišli opět, a měli jsme další dlouhý rozhovor. To, co nám ukazovali v Bibli, opravdu bylo velmi logické; měli jsme s manželkou pocit, že jsme objevili něco nádherného — ano, pravdu!

Tu noc jsme téměř nespali. Věděli jsme, že náš život se zásadně změnil. Začal jsem číst knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji, kterou vydali svědkové. Když jsem ji četl, měl jsem pocit, jako bych byl dříve slepý a nyní jsem viděl! Chápal jsem, jaký je smysl života, proč je člověk na zemi, proč umíráme, proč Bůh připouští tolik utrpení a jak jsou události ve světě splňováním biblických proroctví. Půjčil jsem si od svědků Jehovových tolik knih, kolik jsem jen mohl, a věnoval jsem řadu hodin tomu, abych je přečetl. Snadno jsem viděl nepravdivost nauky o Trojici, o pekelném ohni a o nesmrtelnosti duše. Zamiloval jsem si logické a účinné dokazování z Bible, jaké bylo používáno v těchto publikacích.

Porovnávání Biblí a věřících

Majitelé farmy se nám snažili studium se svědky Jehovovými rozmluvit. „Mají jinou Bibli, nepravdivý překlad,“ řekli nám. „Dobrá, zjistím si to,“ odpověděl jsem. Půjčil jsem si několik překladů Bible od majitelů farmy a získal jsem také Překlad nového světa Svatých písem a porovnal jsem je všechny s výtiskem Bible v hebrejštině. Byl jsem nadšen, když jsem zjistil, že Překlad nového světa byl nejpřesnějším a nejvěrnějším překladem. Moje důvěra k publikacím Watch Tower Bible and Tract Society vzrostla.

Když jsme poprvé navštívili shromáždění v sále Království, nerozuměli jsme všemu, o čem se tam mluvilo. Nebylo však těžké pochopit úžasnou lásku, kterou nám sbor projevil. Velmi na nás zapůsobilo, že jméno Jehova se používalo tak často. „Jehova, Jehova,“ říkal jsem znovu a znovu, když jsme se vraceli ze shromáždění. „Není to jenom ‚Bůh‘, teď je to ‚Jehova Bůh‘,“ řekl jsem své ženě.

Abychom se mohli více stýkat se svědky Jehovovými a navštěvovat shromáždění, přestěhovali jsme se nakonec do města Christchurch. Publikace Jak vznikl život? — Evolucí, nebo stvořením? mě utvrdila v tom, že Jehova Bůh skutečně existuje a že on je Stvořitel.

Setkáváme se s palestinskými bratry

Navázal jsem kontakt s bratry v izraelské odbočce a dostal jsem několik dopisů od tamních svědků. Jeden dopis byl od Palestinky, která žila na západním břehu Jordánu, a úvodní slova jejího dopisu byla: „Můj bratře Rami.“ Zdálo se mi to neuvěřitelné, byli jsme s Palestinci nepřátelé, a teď mě jedna z nich oslovila „můj bratře“. Začal jsem si vážit vzácné celosvětové lásky a jednoty, které byly mezi svědky Jehovovými. Dočetl jsem se, že během druhé světové války byli svědkové Jehovovi vězněni v koncentračních táborech, velmi trpěli a byli popravováni, protože se nechtěli učit boji proti svým duchovním bratrům v jiných zemích. Ano, takový postoj jsem očekával od pravých následovníků Ježíše Krista. — Jan 13:34, 35; 1. Jana 3:16.

Pokračovali jsme ve studiu. Mezitím nám přistěhovalecký úřad na Novém Zélandu laskavě umožnil, abychom tam mohli žít trvale, což naši radost ještě zvětšilo. Mohli jsme se nyní usadit a sloužit Jehovovi v jedné z nejkrásnějších zemí na světě.

Moji rodiče poznávají pravdu

Samozřejmě hned, jak jsme poznali nádherné biblické pravdy, začal jsem o tom psát rodičům. Již předtím vyjádřili přání přijet na návštěvu. „Našel jsem něco, co nelze zaplatit žádnými penězi,“ napsal jsem, abych vzbudil jejich očekávání. Koncem roku 1987 přistáli na Novém Zélandu a téměř okamžitě jsme začali mluvit o pravdě. Můj otec si myslel, že jsem se následkem své víry v Ježíše zbláznil, a tvrdě se mi snažil dokázat, že se mýlím. Polemizovali jsme skoro každý den. Časem se tyto spory změnily v diskuse a ty pak v biblické studium. Díky upřímné lásce, kterou jim svědkové projevovali, poznali moji rodiče krásu a logiku pravdy.

Měl jsem radost, když jsem viděl, jak jsou moji rodiče osvobozováni ze zajetí falešného náboženství a později také od nacionalismu! Po čtyřměsíční návštěvě se s biblickou pravdou vrátili do svého domovského města na břehu Galilejského jezera. Tam pokračovali ve studiu se svědky z nejbližšího sboru, který byl vzdálen 65 kilometrů. Brzy začali o Jehovovi a jeho Slovu mluvit s dalšími lidmi. Několik dnů před vypuknutím války v Perském zálivu symbolizovali své zasvěcení Jehovovi.

Mezitím jsme také já a manželka v červnu 1988 veřejně symbolizovali to, že jsme zasvětili svůj život Jehovovi Bohu a stali se částí celosvětové rodiny svědků Jehovových. Bylo mi jasné, že pro mě existuje jen jediný způsob, jak sloužit Jehovovi, a to byla služba plným časem. Využil jsem k tomu tedy první příležitost, která se naskytla. Nikdy nezapomenu, co všechno jsem byl ochoten udělat pro svou zemi, dokonce i riskovat svůj život. O co více bych to měl být ochoten udělat pro Jehovu Boha, pro toho, kdo mě nikdy nezklame! — Hebrejcům 6:10.

Jsme Jehovovi vděčni za úžasnou naději, kterou nám dal; naději, že brzy bude planeta Země nádherným domovem pro ty, kdo opravdu milují spravedlnost — bude domovem bez nacionalismu a falešného náboženství, a proto zde nebudou války, utrpení a bezpráví. (Žalm 46:8, 9) — Vyprávěl Rami Oved.

[Mapa na straně 17]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

LIBANON

SÝRIE

IZRAEL

Tiberiada

Okupovaná území

Jericho

Jeruzalém

Pásmo Gazy

JORDÁN

[Obrázek na straně 18]

Rami Oved se svou rodinou dnes