Atomová bomba vysvobodila tatínka z vězení

Šestého srpna 1945 ve čtvrt na devět ráno vybuchla nad japonským městem Hirošimou atomová bomba, zničila město a zabila desítky tisíc jeho obyvatel. Můj otec odmítal uctívat císaře a podporovat japonský militarismus, a tak byl v tu dobu v hirošimském vězení.

TATÍNEK často popisoval, co se v to památné ráno událo. „Zablesklo se a světlo ozářilo strop mé cely,“ vyprávěl. „Pak jsem slyšel nesmírně hlasité burácení, jako by se najednou zřítily všechny hory. Okamžitě byla cela zahalena do husté temnoty. Strčil jsem hlavu pod matraci, abych se schoval před tím, co vypadalo jako tmavý plyn.

Po sedmi nebo osmi minutách jsem vystrčil hlavu zpod matrace a zjistil jsem, že ‚plyn‘ zmizel. Znovu se zablesklo. Padaly věci z poličky a také velké množství prachu, což vytvořilo skutečný nepořádek. Vzhledem k tomu, že vězení bylo obehnáno vysokou zdí, nepronikl dovnitř oheň z okolí.

Podíval jsem se zadním okénkem a byl jsem šokován! Vězeňské dílny a dřevěné budovy byly úplně rozbity. Pak jsem se podíval malým předním okénkem. Cely bloku, který byl naproti, byly rozbity na kusy. Vězňové, kteří přežili, volali o pomoc. Všude byl strach a panika — obraz naprostého zmatku a zděšení.“

Jako kluk jsem nadšeně naslouchal, když tatínek vyprávěl o tom, jak ho atomová bomba vysvobodila z vězení. Vyprávěl to bez pocitu viny, protože byl uvězněn nespravedlivě. Než vám budu vyprávět, jak se stalo, že byl tatínek obviněn, a jak s ním zacházeli během let věznění, dovolte, abych vám vysvětlil, jak se moji rodiče dostali do spojení s Todaiša — tak se v Japonsku tehdy říkalo Watch Tower Bible and Tract Society.

Hledání smyslu života

Tatínek byl vášnivým čtenářem knih a již v raném věku se rozhodl, že se nějak vypracuje. Když byl teprve v páté třídě základní školy, tajně odešel z domova v Išinomori v severovýchodním Japonsku. S obnosem peněz, který mu stačil jen na jízdenku do Tokia, nastoupil do vlaku. Byl rozhodnut, že bude sloužit u Šigenobu Okumy, jenž byl dvakrát ministerským předsedou Japonska. Když se však tento chatrně oblečený vesnický chlapec objevil v domě pana Okumy, byla jeho žádost o zaměstnání odmítnuta. Otec později získal zaměstnání zároveň s bydlením v mlékárně.

Tatínkovi nebylo ještě ani dvacet let, když začal navštěvovat přednášky politiků a učenců. Na jedné z přednášek byla zmínka o Bibli jako o velmi důležité knize. A tak si otec opatřil Bibli doplněnou o křížové odkazy a biblický atlas. To, co četl, na něho udělalo hluboký dojem a přivedlo ho to k rozhodnutí dělat něco, z čeho by mělo prospěch celé lidstvo.

Nakonec se tatínek vrátil domů a v dubnu 1931, ve věku 24 let, se oženil se sedmnáctiletou Haginou. Krátce po svatbě mu jeden jeho příbuzný poslal literaturu, kterou vydala Todaiša. Pod dojmem toho, co se dočetl, napsal tatínek společnosti Todaiša v Tokiu. V červnu 1931 ho v Išinomori navštívila celodobá služebnice, jež se jmenovala Macue Išiová.a Tatínek si od ní vzal sadu knih, včetně Harfy Boží, Stvoření a Vlády.

Tatínek nalézá smysl života

Téměř okamžitě si tatínek uvědomil, že různé církevní nauky, jako například to, že člověk má nesmrtelnou duši, že ničemní lidé budou věčně trápeni v pekelném ohni a že Stvořitel je trojjediný Bůh, jsou falešné. (Kazatel 9:5, 10; Ezekiel 18:4; Jan 14:28) Pochopil také, že tento svět skončí. (1. Jana 2:17) Chtěl vědět, co má dělat, a proto se spojil se jmenovaným zástupcem společnosti Todaiša, který navštívil otce v srpnu 1931. Výsledkem jejich rozhovorů bylo, že se otec dal pokřtít a rozhodl se, že bude celodobým služebníkem pro Jehovu.

Následovaly další rozhovory, a také maminka se přesvědčila, že to, co se dozvěděla z Bible, je pravda. Zasvětila svůj život Jehovovi a v říjnu 1931 byla pokřtěna. Když tatínek prodal celý majetek v dražbě, jeho příbuzní si mysleli, že ztratil zdravý rozum.

Žijí jako celodobí služebníci

Všechny peníze, které tatínek dostal v dražbě, dal své matce a v listopadu 1931 odešel s maminkou do Tokia. Ačkoliv nedostali žádné pokyny, jak mají mluvit s lidmi o dobré zprávě o Království, hned druhý den po příjezdu začali kázat. — Matouš 24:14.

Jejich život nebyl lehký. Zvláště těžké to bylo pro maminku, které bylo pouhých sedmnáct let. Nebyli tam žádní další svědkové, žádná shromáždění a žádný sbor — jen denní kazatelský program, kdy od devíti ráno do čtyř odpoledne rozšiřovali dům od domu biblickou literaturu.

V roce 1933 bylo jejich kazatelské přidělení změněno z Tokia do Kobe. Tam jsem se 9. února 1934 narodil. Maminka horlivě pracovala ve službě do osmého měsíce těhotenství. Potom se rodiče přestěhovali do Ube v prefektuře Jamaguči, pak do Kure a nakonec do Hirošimy, a na každém místě působili asi jeden rok.

Rodiče jsou uvězněni

Když začal sílit japonský militarismus, byly publikace Watch Tower Society zakázány a svědkové byli pod přísným dohledem zvláštní tajné policie. Pak byli 21. června 1939 celodobí služebníci po celém Japonsku pozatýkáni. K uvězněným patřili tatínek i maminka. Byl jsem svěřen do péče babičky, která žila v Išinomori. Po osmi měsících vazby byla maminka podmíněně propuštěna a nakonec v roce 1942 jsme se v Sendai setkali.

Tatínek byl mezitím spolu s dalšími svědky vyslýchán tajnou policií na policejní stanici v Hirošimě. Svědkové odmítali uctívat císaře nebo podporovat japonský militarismus, a proto byli surově biti. Vyšetřovatel nedokázal tatínka odvrátit od uctívání Jehovy.

Po více než dvou letech vazby byl tatínek souzen. Během jednoho soudního jednání se ho soudce zeptal: „Miuro, co si myslíte o jeho veličenstvu císaři?“

„Jeho veličenstvo císař je také potomkem Adama a je smrtelným nedokonalým člověkem,“ odpověděl tatínek. Tento výrok tak šokoval zapisovatele u soudu, že ho nezapsal. Víte, většina Japonců v tu dobu byla přesvědčena, že císař je bůh. Otec byl odsouzen na pět let vězení a soudce mu řekl, že pokud svou víru neopustí, bude ve vězení do konce života.

Brzy poté, v prosinci 1941, napadli Japonci Spojené státy u Pearl Harboru na Havajských ostrovech. Jídla bylo ve vězení málo a během zimních měsíců zažil tatínek mnoho studených bezesných nocí, protože nebyl dostatečně oblečen. Byl sice odříznut od duchovního společenství, ale ve vězeňské knihovně byla Bible, a tím, že ji četl znovu a znovu, se udržoval duchovně silný.

Když vybuchla bomba

Šestého srpna 1945 časně zrána si chtěl jeden vězeň vyměnit s tatínkem knihy. Bylo to zakázáno, ale jelikož vězeň již tatínkovi knihu nenápadně přes chodbu podal, otec podstrčil svou knihu do jeho cely. A tak v to ráno, kdy vybuchla bomba, tatínek četl. Normálně by v tu raní dobu byl podle pevně daného řádu ve své cele na záchodě. Po výbuchu tatínek viděl, že místo, kde stál záchod, bylo zničeno padajícími sutinami.

Tatínek byl pak převeden do vězení v blízkém Iwakuni. Brzy potom se Japonsko vzdalo Spojeneckým silám a uprostřed poválečného zmatku byl z vězení propuštěn. Domů do Išinomori se vrátil v prosinci 1945. Měl zničené zdraví. Bylo mu pouhých 38 let, ale vypadal jako stařec. Zpočátku jsem nemohl uvěřit, že je to můj otec.

Měl stále silnou víru

V Japonsku vládl zmatek a my jsme nevěděli, kam bylo rozptýleno těch několik svědků, kteří zůstali věrní. Neměli jsme také žádnou literaturu svědků Jehovových. Nicméně tatínek mě přímo z Bible učil pravdám o Jehovově Království, o novém světě a o blížící se armagedonské bitvě. — Žalm 37:9–11, 29; Izajáš 9:6, 7; 11:6–9; 65:17, 21–24; Daniel 2:44; Matouš 6:9, 10.

Později, když nás na střední škole učili evoluční teorii a já jsem začal pochybovat o existenci Boha, snažil se mě tatínek přesvědčit o Boží existenci. Zdráhal jsem se tomu uvěřit, a tak mi nakonec řekl: „Většina lidí na světě podporovala válku a provinili se prolitím krve. Pokud jde o mě, držel jsem se biblické pravdy a nikdy jsem nepodporoval ani militarismus, ani uctívání císaře, ani válku. Dobře se tedy rozmysli, co je pravou životní cestou, po které bys měl jít.“

Když jsem si porovnal to, co mě tatínek učil a podle čeho žil, s tím, co nás učili ve škole, viděl jsem, že evoluční teorie nemůže být zdravým způsobem uvažování. Žádný evolucionista by totiž nebyl ochoten riskovat svůj život pro své přesvědčení, ale můj otec byl ochoten to pro své přesvědčení udělat.

Jednoho dne v březnu 1951, více než pět let po skončení války, četl tatínek noviny Asahi. Náhle zvolal: „Podívej, oni přišli, oni přišli!“ A ukázal mi noviny. Byl to článek o pěti misionářích svědků Jehovových, kteří právě přijeli do Osaky. Skákal radostí; hned se spojil s redakcí novin, a dověděl se, že svědkové Jehovovi zřídili v Tokiu kancelář odbočky. Získal jejich adresu, navštívil odbočku, a obnovil tak spojení s Jehovovou organizací.

Věrný až do konce

V roce 1952 se naše rodina přestěhovala do Sendai. Stejný rok se tam přestěhovali Donald a Mabel Haslettovi, misionáři Watch Tower Society, a najali si dům, aby se tam mohla konat studia Strážné věže. První shromáždění navštívily jen čtyři osoby — Haslettovi, tatínek a já. Později se k Haslettovým v Sendai připojili misionáři Šiniči a Masako Toharovi, Adeline Naková, a Lillian Samsonová.

Díky spojení s těmito misionáři dělala naše rodina pokrok v poznávání Božího slova a organizace. Maminka, jejíž víra byla otřesena tím, co viděla během války, se k nám brzy připojila při návštěvě shromáždění a podílela se s námi na kazatelské službě. Rozhodl jsem se zasvětit svůj život službě Jehovovi Bohu a byl jsem pokřtěn 18. dubna 1953.

Po válce tatínek pracoval jako zástupce jedné pojišťovací společnosti. Navzdory následkům věznění, totiž onemocnění ledvin a vysokému krevnímu tlaku, měl tatínek silnou touhu vrátit se do celodobé služby jako průkopník. V době, kdy jsem šel ke křtu, to také udělal. Přesto, že mu jeho chatrné zdraví bránilo, aby v průkopnické službě pokračoval delší dobu, jeho horlivost pro službu mě podnítila, abych ukončil studium na univerzitě, kterou jsem navštěvoval, a chopil se celodobé služby.

Isamu Sugiura, vynikající mladý muž z Nagoje, mi byl přidělen jako spolupracovník v průkopnické službě. Prvního května 1955 jsme jako zvláštní průkopníci začali v Beppu na ostrově Kjúšú se službou plným časem. Tehdy byla na celém ostrově jen malá hrstka svědků. Dnes, po 39 letech, máme 15 kvetoucích krajů, kde je více než 18 000 svědků. A v celém Japonsku je skoro 200 000 svědků.

Na jaře 1956 jsme s Isamu dostali pozvání, abychom se zúčastnili biblické školy Strážné věže Gilead ve Spojených státech. Byli jsme nesmírně šťastní. Když jsem však v rámci příprav na cestu prošel lékařským vyšetřením, zjistilo se, že mám tuberkulózu. Velmi zklamán jsem se vrátil domů do Sendai.

V tu dobu se tatínkovo zdraví zhoršilo a ležel doma v posteli. Dům, který jsme měli pronajatý, tvořila jedna místnost o třiceti čtverečních metrech rohoží tatami. Leželi jsme s tatínkem vedle sebe. Tatínek nemohl vydělávat, a maminka to tudíž měla těžké, když se starala o finanční zajištění rodiny.

V lednu 1957 navštívil Japonsko tehdejší viceprezident Watch Tower Society Frederick W. Franz a v Kjótu byl uspořádán zvláštní sjezd. Tatínek vybízel maminku, aby se sjezdu zúčastnila. Zdráhala se nás sice opustit, když jsme byli v takovém stavu, ale poslechla tatínka, a na sjezd jela.

Brzy poté se tatínkův stav začal den ode dne zhoršovat. Jak jsme tak leželi vedle sebe, začal jsem si dělat starosti. Zeptal jsem se ho, jak se uživíme. On mi na to odpověděl: „Sloužili jsme Jehovovi Bohu, i když to znamenalo riskovat život, a on je všemohoucí Bůh. Čeho se bojíš? Jehova nám určitě zajistí, co potřebujeme.“ Pokáral mě tím nejjemnějším způsobem, když řekl: „Pěstuj si silnější víru.“

Dne 24. března 1957 tatínek tiše vydechl naposled. Po jeho pohřbu jsem navštívil pojišťovací společnost, pro kterou pracoval, abych u nich dal věci do pořádku. Když jsem odcházel, vedoucí filiálky mi podal papírový sáček a řekl: „To patří vašemu otci.“

Po návratu domů jsem zjistil, že v sáčku je velká suma peněz. Když jsem se na to později vedoucího ptal, řekl mi, že peníze pocházely z pojistného, které otci bez jeho vědomí sráželi každý měsíc z platu. A tak se tatínkova slova „Jehova nám určitě zajistí, co potřebujeme“ prokázala jako pravdivá. Velmi to posílilo mou víru v Jehovovu ochrannou péči.

Desetiletí nepřetržité služby

Hmotná podpora v podobě peněz, které jsem dostal, mi umožnila, abych se doma soustředil na své zotavení. O rok později, v roce 1958, jsme byli s maminkou jmenováni jako zvláštní průkopníci. Potom jsem sloužil jako cestující dozorce v Japonsku a pak, v roce 1961, jsem měl výsadu zúčastnit se desetiměsíčního kursu školy Gilead ve světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku.

Po návratu do Japonska jsem začal opět sloužit sborům jako cestující dozorce. Pak, v roce 1963, jsem se oženil s Jasuko Habaovou, která pracovala v kanceláři odbočky svědků Jehovových v Tokiu. Do roku 1965 mě provázela při cestování po sborech, a pak jsme byli pozváni, abychom sloužili v kanceláři odbočky v Tokiu. Od té doby jsme sloužili společně — nejdříve, když byla odbočka umístěna v Tokiu, pak v Numazu a nyní v Ebině.

Maminka sloužila jako zvláštní průkopnice do roku 1965. Také potom dále aktivně pomáhala mnoha lidem, aby přijali biblické pravdy. Nyní je mamince 79 let a těší se poměrně dobrému zdraví. Jsme velmi rádi, že bydlí nedaleko nás a může chodit do stejného sboru v blízkosti kanceláře odbočky v Ebině.

Jsme Jehovovi Bohu opravdu vděčni za to, že tatínek přežil výbuch atomové bomby v Hirošimě. Zůstal pevný ve víře a těším se, že ho uvítám v novém světě a budu mu vyprávět o tom, jak jsme byli zachráněni v Armagedonu, v bitvě, kterou tolik toužil vidět. (Zjevení 16:14, 16; 21:3, 4) — Vyprávěl Cutomu Miura.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 11]

Kacuo a Hagino Miurovi se synem Cutomu

[Obrázek na straně 15]

Cutomu Miura pracuje v japonské kanceláři odbočky

[Podpisek obrázku na straně 13]

Hiroshima Peace and Culture Foundation, materiál vrácený United States Armed Forces Institute of Pathology