Nepodporovali jsme Hitlerovu válku

VYPRÁVÍ FRANZ WOHLFAHRT

BĚHEM první světové války (1914 až 1918) sloužil můj otec Gregor Wohlfahrt v rakouské armádě a bojoval proti Itálii. Byly zabity celkem stovky tisíc Rakušanů a Italů. Hrůzy, jež otec tehdy zažil, úplně změnily jeho názor na náboženství a války.

Otec viděl, jak rakouští kněží žehnali vojákům, a dozvěděl se, že italští kněží na druhé válčící straně dělali totéž. Ptal se tedy: „Proč jsou vojáci katolického vyznání pobízeni, aby zabíjeli jiné katolíky? Měli by jít křesťané proti sobě do války?“ Kněží nedokázali uspokojivě odpovědět.

Odpovědi na otcovy otázky

Po válce se otec oženil a usadil se v rakouských horách poblíž italských a jugoslávských hranic. Tam jsem se v roce 1920 narodil jako první ze šesti dětí. Když mi bylo šest let, odstěhovali jsme se o několik kilometrů na východ do městečka St. Martin, nedaleko výletního města Pörtschach.

V době, kdy jsme tam bydleli, navštívili mé rodiče svědkové Jehovovi (tehdy se nazývali badatelé Bible). V roce 1929 nám zanechali brožuru Wohlfahrt sicher (Jistý blahobyt), jež otci odpověděla na mnohé z jeho otázek. Na základě Bible ukazovala, že svět je ovládán neviditelným panovníkem, který se nazývá Ďábel a Satan. (Jan 12:31; 2. Korinťanům 4:4; Zjevení 12:9) Satanův vliv na náboženství, na politiku a na obchod tohoto světa byl příčinou hrůz, které otec viděl v první světové válce. Konečně našel odpovědi, jež hledal.

Horlivá služba

Otec si od Watch Tower Bible and Tract Society objednal literaturu a začal ji rozšiřovat svým příbuzným a potom dům od domu. Ve službě dům od domu se k němu brzy připojil Hans Stossier — chlapec ze sousedství, jemuž bylo pouhých 20 let. Také pět našich příbuzných se zakrátko stalo svědky Jehovovými — otcův bratr Franz, jeho manželka Anna, později jejich syn Anton, otcova sestra Maria a její manžel Hermann.

V našem městečku St. Martin to vyvolalo značný rozruch. Jedna žákyně se ve škole ptala našeho katolického učitele náboženství: „Otče Loigge, kdo je ten nový bůh Jehova, kterého uctívá Wohlfahrt?“

„Ne, ne, děti,“ odpověděl kněz. „To není nový Bůh. Jehova je otec Ježíše Krista. Pokud Wohlfahrtovi to poselství šíří z lásky k tomuto Bohu, pak je to velmi dobré.“

Vzpomínám si, že můj otec mnohokrát odcházel z domu s nákladem biblické literatury a se svačinou v jednu hodinu v noci. Za šest nebo sedm hodin se obvykle dostal do nejvzdálenějšího místa obvodu, v němž kázal, nedaleko italských hranic. Na kratších cestách jsem ho doprovázel.

Přesto, že se otec podílel na veřejné službě, nezanedbával duchovní potřeby své vlastní rodiny. Když mi bylo asi deset let, začal s námi všemi šesti dětmi vést pravidelně každý týden biblické studium, k němuž používal knihu Harfa Boží. Jindy býval náš dům plný sousedů a příbuzných, kteří měli zájem o pravdu. Brzy byl v našem malém městě sbor se šestadvaceti hlasateli Království.

Hitler přichází k moci

V Německu se v roce 1933 dostal k moci Hitler, a brzy nato tam zesílilo pronásledování svědků Jehovových. V roce 1937 se otec zúčastnil sjezdu v Praze v Československu. Delegáti sjezdu byli upozorněni na nebezpečí zkoušek, jež jsou před nimi. Když se otec vrátil, všechny nás tedy nabádal, abychom se připravili na pronásledování.

Mezitím jsem se začal učit malířem pokojů. Bylo mi 16 let. Bydlel jsem u malířského mistra a chodil do učňovské školy. Jeden starší kněz, který utekl z Německa, aby unikl před nacistickým režimem, vedl ve škole třídu náboženské výchovy. Když jej žáci zdravili „Heil Hitler!“, projevoval nelibost a ptal se: „Co se to stalo s naší vírou?“

Využil jsem příležitosti a zeptal jsem se, proč katolíci užívají takové tituly jako „Vaše Eminence“ a „Svatý Otec“, když Ježíš řekl, že všichni jeho následovníci jsou bratři. (Matouš 23:8–10) Kněz přiznal, že používání takových titulů je nesprávné a že on sám měl těžkosti, protože se odmítl sklonit před biskupem a políbit mu ruku. Pak jsem se zeptal: „Jak je možné, že s požehnáním církve katolíci zabíjejí jiné katolíky?“

„To je ta největší hanba!“ zvolal kněz. „Už nikdy by k tomu nemělo dojít. Jsme křesťané a církev by se neměla zaplétat do válek.“

Dne 12. března 1938 do Rakouska vpochodovala Hitlerova vojska, aniž by jim kdokoli kladl odpor, a Rakousko bylo brzy přičleněno k Německu. Církve se k Hitlerovi rychle přidaly. Vlastně ani ne za týden všech šest rakouských biskupů včetně kardinála Theodora Innitzera podepsalo nadšené „slavnostní prohlášení“, v němž se vyjádřili, že v nadcházejících volbách „je nutností a národní povinností, abychom my, biskupové, jako Němci, hlasovali pro Německou říši.“ (Viz stranu 9.) Ve Vídni se konalo velké oficiální přivítání, při němž byl kardinál Innitzer mezi prvními, kdo Hitlera pozdravili nacistickým pozdravem. Kardinál nařídil, aby na všech rakouských kostelích byly vyvěšeny vlajky s hákovým křížem, aby v kostelích vyzváněly zvony a aby se lidé modlili za nacistického diktátora.

Politická nálada v Rakousku se změnila jakoby přes noc. Počet příslušníků oddílů SA v hnědých uniformách a s páskami s hákovým křížem na rukávech náhle rostl jako houby po dešti. Kněz, který se dříve vyjádřil, že by se církev neměla zaplétat do války, byl jedním z mála kněží, kteří odmítli zdravit „Heil Hitler!“ Následující týden jej nahradil nový kněz. Když nový kněz vstoupil do třídy, srazil nejprve paty, pozvedl ruku k nacistickému pozdravu a řekl: „Heil Hitler!“

Nutili mě, abych se přizpůsobil

Každý byl vystaven nátlaku ze strany nacistů. Když jsem nepozdravil „Heil Hitler“, ale „Guten Tag“ (Dobrý den), lidé se rozhněvali. Asi dvanáctkrát mě udali Gestapu. Horda příslušníků SA jednou vyhrožovala malířskému mistrovi, u něhož jsem bydlel, že pokud nebudu salutovat a pokud nevstoupím do Hitlerjugend, budu poslán do koncentračního tábora. Malíř, který s nacisty sympatizoval, požádal příslušníky SA, aby se mnou měli trpělivost. Byl si totiž jist, že se nakonec změním. Řekl jim, že mě nechce ztratit, protože jsem dobrý pracovník.

Když Nacisté zabrali Rakousko, konaly se velké pochody, jež trvaly dlouho do noci. Lidé fanaticky vykřikovali různá hesla. Rozhlasové stanice každý den hlasitě vyhrávaly projevy Hitlera, Goebbelse a dalších. Katolická církev se Hitlerovi poddávala stále více, protože kněží se za Hitlera pravidelně modlili a žehnali mu.

Otec mi připomínal, že je nutné, abych k pravdě zaujal pevný postoj, zasvětil svůj život Jehovovi a byl pokřtěn. Mluvil se mnou také o Marii Stossierové, mladší sestře našeho souseda Hanse, jež se postavila na stranu biblické pravdy. S Marií jsme se dohodli, že se vezmeme. Otec mě nabádal, abych pro ni byl v duchovním ohledu povzbuzením. V srpnu 1939 mě a Marii pokřtil její bratr Hans.

Otcova příkladná ryzost

Příští den byl otec povolán k vojenské službě. I když by jej před vojenskou službou uchránilo jeho chatrné zdraví, jehož příčinou bylo strádání v první světové válce, řekl těm, kdo s ním vedli přijímací pohovor, že se jako křesťan již nikdy nezaplete do války, jako to udělal, když byl ještě katolíkem. Za tuto poznámku byl zadržen k dalšímu vyšetřování.

O týden později, když Německo vpadlo do Polska, čímž začala druhá světová válka, byl otec převezen do Vídně. Zatímco byl držen ve Vídni, starosta našeho okresu napsal prohlášení, že otec je zodpovědný za to, že další svědkové odmítli podporovat Hitlera, a měl by tedy být popraven. V důsledku toho byl otec poslán do Berlína a krátce nato byl odsouzen k trestu smrti stětím. Ve dne v noci byl držen v poutech ve věznici ve čtvrti Moabit.

Mezitím jsem za naši rodinu napsal otci dopis a sdělil jsem mu, že jsme rozhodnuti následovat jeho věrný příklad. Otec nebyl citově založený člověk. Když však byl jeho poslední dopis, který nám napsal, skropen slzami, dokázali jsme si představit, co asi pociťoval. Byl tak šťastný, že jsme chápali jeho postoj. Napsal nám slova povzbuzení a o každém z nás se jednotlivě zmínil jménem a nabádal nás, abychom zůstali věrní. Měl pevnou naději na vzkříšení.

V moabitské věznici bylo kromě otce drženo asi čtyřiadvacet dalších svědků. Vysocí Hitlerovi důstojníci se je snažili přimět, aby se vzdali své víry, ale bezúspěšně. V prosinci 1939 bylo popraveno asi pětadvacet svědků. Když se matka dozvěděla, že byl otec popraven, řekla, že je Jehovovi velmi vděčná za to, že dal otci sílu, aby zůstal věrný až do smrti.

Začínají mé zkoušky

O několik týdnů později jsem byl povolán na práci, avšak brzy jsem poznal, že hlavní činností je vojenský výcvik. Vysvětlil jsem, že nebudu sloužit v armádě, ale budu dělat jinou práci. Když jsem však odmítl zpívat nacistické bojové písně, důstojníci se rozzuřili.

Následující den ráno jsem nevyšel ve vojenské uniformě, kterou jsme dostali, ale v civilních šatech. Velící důstojník řekl, že nemá na vybranou — musí mě vsadit do vězení. Tam jsem byl o chlebu a o vodě. Později mi bylo řečeno, že se bude konat obřad zdravení vlajky. Varovali mě, že pokud odmítnu účast, budu zastřelen.

Ve výcvikovém prostoru bylo 300 vojínů a také vojenští důstojníci. Nařídili mi, abych prošel kolem důstojníků a vlajky s hákovým křížem a salutoval tak, jak to dělali nacisté. Duchovní sílu mi dodala biblická zpráva o třech Hebrejcích, a tak když jsem procházel, řekl jsem prostě „Guten Tag“ (Dobrý den). (Daniel 3:1–30) Dostal jsem rozkaz, abych pochodoval znovu. Tentokrát jsem neříkal nic, jen jsem se usmíval.

Když mě čtyři důstojníci vedli zpět do vězení, prozradili mi, že se chvěli strachy, protože čekali, že budu zastřelen. „Jak je možné,“ ptali se, „že jste se usmíval, a my jsme byli tak nervózní?“ Řekli, že by chtěli mít mou odvahu.

O několik dní později přijel do tábora Dr. Almendinger, vysoký důstojník z Hitlerova velitelství v Berlíně. Byl jsem k němu předvolán. Vysvětlil mi, že zákony jsou nyní mnohem tvrdší. „Vůbec si neuvědomujete, co všechno vás čeká,“ řekl.

„Ale ano, uvědomuji si to,“ odpověděl jsem. „Jen před několika týdny byl ze stejného důvodu popraven můj otec.“ Ohromilo jej to a už nic neříkal.

Později přijel jiný vysoký důstojník z Berlína a opět se snažil o to, abych změnil svůj názor. Když tento důstojník vyslechl, proč nechci porušit Boží zákony, vzal mě za ruku a se slzami, jež mu stékaly po tvářích, mi řekl: „Chci vám zachránit život!“ Všichni důstojníci, kteří to pozorovali, byli velmi dojati. Potom mě odvedli zpět do vězení, kde jsem strávil celkem třiatřicet dní.

Soud a vězení

V dubnu 1940 jsem byl převezen do věznice ve Fürstenfeldu. O několik dní později mě navštívila má snoubenka Marie a můj bratr Gregor. Gregor byl jen o rok a půl mladší než já a ve škole stál pevně na straně biblické pravdy. Vzpomínám si, jak nabádal naše mladší bratry, aby byli připraveni na pronásledování. Říkal jim, že je pouze jedna cesta — služba Jehovovi! Ta drahocenná hodina, kterou jsme strávili vzájemným povzbuzováním, byla poslední příležitostí, kdy jsem Gregora viděl naživu. Ve městě Graz jsem byl později odsouzen k pěti letům nucených prací.

Na podzim roku 1940 mě posadili do vlaku, jenž směřoval do tábora nucených prací v Československu. Ve Vídni jsem však byl zadržen a tam jsem byl také vsazen do vězení. Podmínky byly hrozné. Nejenže jsem trpěl hlady, ale velké štěnice mě v noci kousaly tak, že jsem celý krvácel a tělo mě pálilo. Z důvodů, jež mi nebyly známy, jsem byl poslán zpět do vězení v Grazu.

Tam měli o můj případ zájem, protože Gestapo popisovalo svědky Jehovovy jako fanatické mučedníky, kteří si přejí rozsudek smrti, aby dostali nebeskou odměnu. Proto jsem měl vynikající příležitost mluvit dva dny s jedním profesorem a s osmi studenty z univerzity v Grazu a vysvětlit jim, že do nebe bude vzato pouze 144 000 osob, kteří mají vládnout s Kristem. (Zjevení 14:1–3) Já mám naději na to, říkal jsem, že se budu těšit z věčného života v rajských podmínkách na zemi. — Žalm 37:29; Zjevení 21:3, 4.

Po dvou dnech dotazování profesor řekl: „Došel jsem k závěru, že stojíte oběma nohama na této zemi. Vy netoužíte po tom, abyste zemřel a šel do nebe.“ Vyjádřil svou lítost nad tím, že jsou svědkové Jehovovi pronásledováni, a popřál mi do budoucna všechno nejlepší.

Počátkem roku 1941 jsem byl ve vlaku, jenž směřoval do tábora nucených prací v Rollwaldu v Německu.

Tvrdý život v táboře

Rollwald ležel mezi městy Frankfurt a Darmstadt a bylo v něm asi 5000 vězňů. Každý den začínal v 5 hodin ráno tím, že důstojníci vyvolávali jména vězňů a kontrolovali, kdo je přítomen. To trvalo asi dvě hodiny, neboť důstojníci si s doplňováním svého seznamu vězňů dávali na čas. Od nás se požadovalo, abychom stáli nehybně, a mnozí vězni byli krutě biti za to, že nestáli úplně v klidu.

Snídani tvořil chléb vyrobený z mouky, pilin a brambor, jež byly často shnilé. Potom jsme šli pracovat do močálu, kde jsme kopali příkopy, abychom odvodnili půdu pro zemědělské účely. Po celodenní práci v močálu bez vhodné obuvi nám nohy natekly jako houby. Jednou se mi na nohách udělalo něco, co vypadalo jako sněť. Měl jsem strach, že mi nohy budou muset být amputovány.

V poledne nám v místě, kde jsme pracovali, podávali pokusnou šlichtu zvanou polévka. Byla ochucena tuřínem a kapustou a někdy do ní byly přidány zdechliny nemocných zvířat. Ústa a krk nás pálily a mnohým z nás se udělaly velké vředy. Večer jsme dostávali více „polévky“. Mnoha vězňům vypadaly zuby. Bylo mi však řečeno, že je důležité udržovat zuby v činnosti. Žvýkával jsem kousek borového dřeva nebo větévky z lísky, a zuby mi nikdy nevypadaly.

Udržuji se duchovně silný

Ve snaze zlomit mou víru mě vězenští dozorci odřízli od styku s ostatními svědky. Neměl jsem žádnou biblickou literaturu, a tak jsem si vybavoval verše, které jsem znal zpaměti — například Přísloví 3:5, 6, jež nás nabádají, abychom ‚důvěřovali v Jehovu celým svým srdcem‘, a 1. Korinťanům 10:13, kde je zapsán slib, že Jehova ‚nedovolí, abychom byli pokoušeni nad to, co můžeme snést‘. Posilovalo mě, když jsem si v mysli opakoval takovéto verše a když jsem se v modlitbě spoléhal na Jehovu.

Čas od času jsem mohl vidět některého svědka, který byl přepravován z jiného tábora. Pokud jsme neměli příležitost mluvit, kývnutím hlavy nebo zvednutím sevřené pěsti jsme se navzájem povzbuzovali k pevnému postoji. Občas jsem dostával dopisy od Marie a matky. V jednom dopise jsem se dozvěděl o smrti svého bratra Gregora a v jiném dopise, který jsem dostal ke konci války, jsem se dočetl o popravě Hanse Stossiera, Mariina bratra.

Později byl do našeho tábora přeložen vězeň, který Gregora znal z moabitské věznice v Berlíně. Od něho jsem se dozvěděl podrobnosti o tom, co se stalo. Gregor byl odsouzen k smrti gilotinou. Ve snaze zlomit jeho ryzost však byla obvyklá čekací doba před popravou prodloužena na čtyři měsíce. Během té doby byly použity všechny formy nátlaku, aby udělal kompromis — těžká pouta svírala jeho ruce a nohy a jen málokdy dostával najíst. Nikdy však nezakolísal. Byl věrný až do konce — 14. března 1942. Tato zpráva mě sice zarmoutila, ale zároveň posílila, abych Jehovovi zůstal věrný, ať se stane cokoli.

Za čas jsem se také dozvěděl, že moji mladší bratři Kristian a Willibald a moje mladší sestry Ida a Anni byli vzati do kláštera v Landau v Německu, který byl používán jako polepšovna. Chlapci byli tvrdě biti, protože odmítali zdravit „Heil Hitler“.

Příležitosti k vydávání svědectví

Většina vězňů v barácích, v nichž jsem bydlel, byli političtí vězni a zločinci. Často jsem trávil večery tím, že jsem jim vydával svědectví. Jedním z vězňů byl Johann List, katolický kněz z Kapfenbergu. Byl uvězněn proto, že ke svému církevnímu shromáždění mluvil o věcech, které slyšel v britském rozhlasovém vysílání.

Pro Johanna to byly obtížné časy, protože nebyl zvyklý na tvrdou fyzickou práci. Byl to příjemný muž. Pomáhal jsem mu plnit pracovní normu, aby se nedostal do těžkostí. Řekl, že se stydí za to, že byl uvězněn z politických důvodů, a ne proto, že se držel křesťanských zásad. „Ty opravdu trpíš za to, že jsi křesťan,“ řekl. Když byl asi za rok a půl propuštěn, slíbil mi, že navštíví mou matku a snoubenku, a tento slib dodržel.

Můj život se zlepšuje

Koncem roku 1943 jsme dostali nového velitele tábora. Jmenoval se Karl Stumpf. Byl to vysoký, bělovlasý muž, který začal podmínky v našem táboře zlepšovat. Bylo naplánováno vymalování jeho vily, a když se dozvěděl, že jsem malíř z povolání, tuto práci mi přidělil. Bylo to poprvé, kdy jsem byl odvolán z práce v močálu.

Velitelova žena nemohla pochopit, proč jsem byl uvězněn, i když jí její manžel vysvětlil, že jsem byl uvězněn kvůli svému vyznání jako jeden ze svědků Jehovových. Projevila se mnou soucit, protože jsem byl velmi hubený, a dávala mi najíst. Zařídila mi další práce, takže jsem po tělesné stránce mohl zesílit.

Můj dobrý vztah k veliteli Stumpfovi mě zachránil, když ke konci roku 1943 byli vězňové z tábora povoláváni k bojům na frontě. Veliteli jsem vysvětlil, že raději zemřu, než abych se stal zodpovědným za prolití krve tím, že bych se účastnil války. Moje neutralita jej sice postavila do nebezpečné pozice, nicméně se mu podařilo vynechat mé jméno v seznamu těch, kdo byli povoláni.

Poslední dny války

Během ledna a února 1945 nás povzbudila americká letadla létající nízko nad zemí. Shazovala letáky, jež sdělovaly, že válka brzy skončí. Velitel Stumpf, který mi zachránil život, mi opatřil civilní šaty a nabídl mi svou vilu jako úkryt. Když jsem opouštěl tábor, zažil jsem naprostý chaos. Děti v bojové výstroji například utíkaly před Američany a po tvářích jim stékaly slzy. Z obavy, že bych se dostal mezi důstojníky SS, kteří by se divili, proč nemám pistoli, jsem se rozhodl, že se vrátím do tábora.

Náš tábor byl brzy zcela obklíčen americkými vojáky. Dne 24. března 1945 byly vyvěšeny bílé prapory a tábor se vzdal. Byl jsem opravdu překvapen, když jsem se dozvěděl, že v táboře byli další svědkové, které velitel Stumpf rovněž zachránil před popravou. Bylo to skutečně radostné setkání! Když byl uvězněn velitel Stumpf, mnozí z nás se obrátili na americké důstojníky a osobně i písemně svědčili v jeho prospěch. Výsledkem bylo, že byl za tři dny propuštěn.

K mému údivu jsem byl prvním asi z 5000 vězňů, kterým bylo umožněno odejít na svobodu. Po pěti letech věznění jsem měl pocit, že sním. Se slzami radosti jsem v modlitbě děkoval Jehovovi za to, že mě uchoval naživu. Německo se vzdalo až 7. května 1945, asi o šest týdnů později.

Po svém propuštění jsem se okamžitě spojil s dalšími svědky v tom území. Byla zorganizována skupina studia Bible a v průběhu následujících týdnů jsem strávil mnoho hodin vydáváním svědectví lidem v oblasti kolem tábora. Ve stejné době jsem získal zaměstnání jako malíř.

Jsem opět zpátky doma

V červenci jsem si mohl koupit motocykl a potom se začala má dlouhá cesta domů. Cesta trvala několik dní, protože mnoho mostů na dálnici bylo vyhozeno do povětří. Když jsem se konečně dostal domů, do St. Martinu, jel jsem po silnici a spatřil Marii, jak sklízí pšenici. Když mě poznala, rozběhla se ke mně. Jistě si dovedete představit to šťastné shledání. Matka odhodila kosu a také se ke mně rozběhla. Nyní, po 49 letech, je matce 96 let a je slepá. Má však stále jasnou mysl a zůstává věrným svědkem Jehovy.

V říjnu 1945 jsme se s Marií vzali a během let, jež uplynula od té doby, jsme se radovali ze společné služby Jehovovi. Byli jsme obšťastněni třemi dcerami, synem a šesti vnoučaty. Všichni horlivě slouží Jehovovi. V průběhu let jsem nacházel uspokojení v tom, že jsem pomáhal mnoha lidem, aby se postavili na stranu biblické pravdy.

Odvaha vytrvat

Mnohokrát se mě lidé ptali, jak jsem jako pouhý mladík dokázal beze strachu stát tváří v tvář smrti. Buďte jisti, že Jehova dává sílu vytrvat, jste-li rozhodnuti zůstat věrní. Člověk se velmi rychle naučí plně se spoléhat na Jehovu tím, že se modlí. A vědomí, že mnoho lidí, včetně mého vlastního otce a bratra, vytrvalo věrně až do smrti, mi také pomáhalo, abych i já zůstal věrný.

Nebyla to však jen Evropa, kde se svědkové Jehovovi nezaplétali do válek. Vzpomínám si, že během norimberského soudního procesu v roce 1946 byl jeden z vysokých Hitlerových důstojníků vyslýchán kvůli pronásledování svědků Jehovových v koncentračních táborech. Z kapsy vytáhl výstřižek z novin, kde byla zpráva o tom, že kvůli své neutralitě během druhé světové války byly i ve Spojených státech tisíce svědků Jehovových v amerických věznicích.

Praví křesťané skutečně odvážně následují příklad Ježíše Krista, který zachoval ryzost až do posledního vydechnutí. Dodnes často vzpomínám na 14 členů našeho malého sboru v St. Martinu v třicátých a čtyřicátých letech, kteří z lásky k Bohu a svým bližním odmítli podporovat Hitlerovu válku, a proto byli usmrceni. Bude to opravdu nádherné shledání, až budou vzkříšeni, aby se těšili z věčného života v Božím novém světě.

[Obrázek na straně 8]

Můj otec

[Obrázky na straně 8 a 9]

Dole a vlevo: Kardinál Innitzer hlasuje pro Německou říši

Vpravo: „Slavnostní prohlášení“, v němž šest biskupů prohlásilo, že je jejich ‚národní povinností hlasovat pro Německou říši‘

[Podpisek]

UPI/Bettmann

[Obrázek na straně 10]

V roce 1939 jsme se s Marií zasnoubili

[Obrázek na straně 13]

Naše rodina. Zleva doprava: Gregor (popraven), Anni, Franz, Willibald, Ida, Gregor (otec, popraven), Barbara (matka) a Kristian

[Obrázek na straně 15]

Marie a já dnes