Jsi vnímavým posluchačem?
PŘEDSTAV si, že bys měl prostředky k tomu, abys každému člověku, s kterým se v životě setkáš, dal nějaký drahý dar. Tito lidé by jistě byli velmi šťastní a vděční. Ale ty opravdu můžeš dát druhým lidem jedinečný dar, něco, co skutečně potřebují. Nebude tě to stát ani haléř. Co to je? Je to pozornost, kterou jim věnuješ. Většina lidí touží po tom, aby jim někdo naslouchal, a jsou vděční, když se jim pozornosti dostane. Musíš ale být vnímavým posluchačem, aby pozornost, kterou druhým věnuješ, byla kvalitní.
Jsi-li rodičem či zaměstnavatelem nebo máš-li takové postavení, díky kterému za tebou druzí přicházejí, abys jim poradil nebo poskytl vedení, musíš naslouchat vnímavě. Pokud to nebudeš dělat, lidé poznají, že nemáš schopnost vžít se do jejich situace, a tvoje důvěryhodnost tak utrpí.
I když tě lidé nežádají o radu často, je třeba, abys byl vnímavým posluchačem — například tehdy, když za tebou přijde tvůj přítel, který potřebuje povzbudit. Biblické přísloví říká, že když někdo mluví dříve, než věc vyslechne, může být nakonec pokořen. (Přísloví 18:13) Jak tedy můžeš prokázat, že jsi vnímavým posluchačem?
Plně se soustřeď
Co znamená být vnímavým posluchačem? Webster’s New Collegiate Dictionary definuje schopnost vcítit se (neboli vnímavost) jako „schopnost sdílet pocity nebo názory jiného člověka“. Slovo „naslouchat“ definuje tentýž slovník jako „věnovat důkladnou pozornost tomu, co slyším“. Vnímavý posluchač tedy nejen slyší to, co někdo říká, ale také tomu věnuje pozornost a vžívá se do myšlenek a pocitů druhého.
To vyžaduje, aby ses plně soustředil na to, co slyšíš, a nedovolil, aby se tvá mysl toulala. Od naslouchání tě může odvádět dokonce i to, že přemýšlíš, jak odpovíš. Uč se soustředit svou pozornost na to, co druhý říká.
Dívej se přímo na člověka, který s tebou mluví. Jestliže budeš těkat pohledem, bude to vypadat, jako že tě záležitost, o které mluví, nezajímá. Pozoruj jeho gestikulaci a pohyby těla. Směje se, nebo se mračí? Zračí se v jeho očích dobrá nálada, smutek, nebo obavy? Zůstává nevyřčeno něco závažného? Nedělej si starosti s tím, jak odpovíš — odpověď se dostaví přirozeně jako důsledek pozorného naslouchání.
Když budeš někomu naslouchat, pravděpodobně budeš pokyvovat hlavou a používat výrazy vyjadřující souhlas — například ‚aha‘ a ‚chápu‘. Tak dáš najevo, že sleduješ, co ti říká. Nedomnívej se však, že svým pokyvováním hlavou a přitakáváním přiměješ druhé, aby si mysleli, že jim nasloucháš, když tomu tak ve skutečnosti není. Neustálé, rychlé pokyvování hlavou bude ve skutečnosti prozrazovat netrpělivost. Jako bys tím říkal: ‚Pospěš si. Pokračuj rychle. Už skonči.‘
V žádném případě se však nemusíš příliš znepokojovat nějakým podrobným návodem jak naslouchat. Snaž se naslouchat opravdově a z tvých reakcí bude patrný upřímný zájem.
Také vhodné otázky ukáží, že se plně soustředíš a že sleduješ, co druhý říká. Dokazují, že se o věc zajímáš. Žádej o objasnění toho, co nebylo řečeno nebo co ti není jasné. Dávej takové otázky, které druhého člověka povzbudí, aby věc rozvedl a řekl ti více. Netrap se tím, že mu občas skočíš do řeči, ale nepřeháněj to. K naslouchání patří i to, že věci jasně pochopíš. Pokud jej nebudeš přerušovat příliš často, druhý člověk ocení, že chceš plně porozumět všemu, co říká.
Projevuj pochopení
To může být ten nejtěžší úkol — dokonce i tehdy, když opravdu plně soucítíš s člověkem, který s tebou mluví. Když za tebou přijde někdo sklíčený, sděluješ mu okamžitě optimistická doporučení a řešení? Poukazuješ rychle na to, že v porovnání s utrpením jiného člověka není jeho situace tak špatná? Snad se zdá, že to pomůže, ale může to působit opačně.
Možná máš sklon přestat naslouchat a začít věc řešit. To může mít řadu důvodů. Třeba si myslíš, že trpící člověk prostě potřebuje tvé nadšené rady k tomu, aby se cítil lépe. Nebo bys mohl mít pocit, že je tvou povinností „napravovat“ všechno, co je „v nepořádku“. Když to neuděláš, myslíš si, že jsi druhému nepomohl a svou povinnost jsi nesplnil.
Jestliže člověka, kterému nasloucháme, zahrneme na samém začátku radami, jak by měl situaci řešit, obvykle tím jako by vyslovíme myšlenky, které jsou skličující. Například: ‚Myslím si, že tvůj problém je mnohem prostší, než tvrdíš.‘ Nebo: ‚Více než tvé blaho mě zajímá to, abych měl dobré jméno jako člověk, který umí řešit problémy.‘ Nebo snad: ‚Já to prostě nechápu — a ani nechci.‘ Jestliže srovnáváme problém člověka, který nějak trpí, s problémy druhých lidí, jako bychom říkali: ‚Měl by ses stydět za to, že se cítíš ztrápený, když druzí lidé trpí víc než ty.‘
Jestliže nevědomky jako by vyslovuješ takové skličující výroky, bude si tvůj přítel myslet, že jsi mu vlastně nenaslouchal, že jsi ho nepochopil. Může dokonce dojít k závěru, že si myslíš, že jsi lepší než on. Příště bude hledat povzbuzení u někoho jiného. — Filipanům 2:3, 4.
Co dělat v situaci, kdy se tvůj přítel trápí bezdůvodně? Může mít například pocit viny, i když pro to nemá žádný opodstatněný důvod. Měl bys mu to rychle říci, aby se mohl začít cítit dobře? Ne. Tvé ujišťování ho příliš nepovzbudí, pokud jsi ho nejdříve nevyslechl. Místo aby se mu ulevilo, bude mít pocit, že ho to břemeno stále tíží, že je stále vinen. Henry David Thoreau, filozof, který žil v 19. století, řekl, že „ke sdělení pravdy je zapotřebí dvou lidí — jednoho, který ji říká, a druhého, který jí naslouchá“.
Velmi příhodný je biblický pokyn: ‚Buď rychlý k slyšení, pomalý k mluvení.‘ (Jakub 1:19) Je rovněž velmi důležité, abychom při naslouchání byli vnímaví. Vžij se do pocitů člověka, který se ti svěřuje. Uznej, že jeho situace není jednoduchá a že on sám je opravdu velmi sklíčený. Nesnižuj jeho problém tím, že bys například říkal: ‚Ach, máš prostě jen špatný den‘ nebo ‚Vždyť to ve skutečnosti není tak zlé.‘ Je ironií, že když snižuješ závažnost problému, mohou se mučivé pocity takového člověka ještě zhoršit. Bude se cítit frustrovaný, protože nebereš vážně to, co říká. Ať je tedy z tvých odpovědí patrné, že mu nasloucháš a uznáváš, že svou situaci teď vidí takovýmto způsobem.
To, že se vžíváš do situace člověka, který se ti svěřuje, nemusí znamenat, že s ním souhlasíš. Můžeš si snad myslet, že zvolání tvého přítele: „Nenávidím své zaměstnání!“ je neoprávněné. Když na to však reaguješ nesouhlasně (‚Neměl bys tak uvažovat‘) nebo zamítavě (‚To opravdu nemyslíš vážně‘), dojde tvůj přítel k závěru, že ho nechápeš. Z toho, co říkáš, by mělo být patrné, že ho chápeš. Člověku, který nenávidí své zaměstnání, můžeš říci: ‚Musí to být stresující.‘ Pak se zeptej na podrobnosti, které situaci objasní. Nebudeš tedy nezbytně souhlasit s tím, že by měl své zaměstnání nenávidět, ale pouze uznáš, že v současnosti má takové pocity. Bude se cítit spokojený, protože jsi ho vyslechl a protože se plně vžíváš do jeho pocitů. Ze sděleného problému se často stane poloviční problém.
Podobné to je, když někdo řekne: „Moje manželka jde dnes na vyšetření.“ Může to znamenat: „Mám z toho strach.“ Snaž se na to ve své odpovědi reagovat. Ukážeš tak, že jsi dával pozor na to, co se skrývalo za jeho slovy. Tvého přítele to potěší více, než kdybys význam toho, co chtěl říci, přehlížel, kdybys ho odmítal nebo kdyby ses svého přítele snažil povzbudit tím, že bys mu říkal, aby si nedělal starosti. — Římanům 12:15.
Ti, kdo jsou dobrými posluchači, také mluví!
Kniha The Art of Conversation (Umění konverzace) říká o lidech, kteří se při naslouchání velmi málo vyjadřují, že „si myslí, že tak budou budit zdání důstojného odstupu“. Druhého člověka tím donutí, aby celá tíha rozhovoru spočívala na něm, a to je neslušné. Na druhé straně je také neslušné a unavující, když člověk, kterému nasloucháš, mluví stále bez přerušení, aniž by ti umožnil, aby ses vyjádřil. Je třeba, abys byl dobrým posluchačem, ale možná také budeš chtít druhému člověku naznačit, že bys rád řekl něco prospěšného.
Co bys mohl říci? Uctivě jsi naslouchal tomu, co ti tvůj přítel sděloval. Měl bys mu nyní dát nějakou radu? Pokud to dokážeš, pak snad ano. Jestliže víš, jak by tvůj přítel mohl problém řešit, pak mu o tom určitě řekni. Tvá slova budou mít jistou váhu, protože jsi nejdříve věnoval čas tomu, abys mu naslouchal. Pokud nejsi přesvědčen o tom, že svému příteli můžeš poskytnout pomoc nebo vedení, které potřebuje, pokus se ho spojit s někým, kdo mu může pomoci.
V některých případech však není ani nutné, ani žádoucí dávat radu. Dej pozor, abys dobrý účinek svého naslouchání nezeslabil tím, že bys k němu připojoval mnoho slov. Tvůj přítel je možná v obtížné situaci, kterou musí prostě přečkat, nebo potřebuje čas na to, aby překonal negativní pocity. Přišel za tebou proto, aby ti řekl, co ho trápí. Ty jsi naslouchal. Sdílel jsi jeho pocity, ujistil jsi ho, že mu rozumíš a že na něho budeš myslet a modlit se za něho. Ukaž mu, že za tebou může opět kdykoli přijít a že budeš brát ohled na to, že se jedná o důvěrnou věc. Takovou útěchu bude pravděpodobně potřebovat více než tvou snahu řešit jeho problém. — Přísloví 10:19; 17:17; 1. Tesaloničanům 5:14.
Naslouchání prospívá oběma zúčastněným stranám — ať už je spojeno s radou, či nikoli. Ten, kdo mluví, má pocit uspokojení, protože mu někdo naslouchá a chápe ho. Je pro něj povzbuzením, když ví, že ho někdo rád vyslechne. Ten, kdo naslouchá, je také odměněn. Druzí lidé ocení jeho zájem. Jestliže dává rady, jsou mnohem důvěryhodnější, protože nezačne mluvit, dokud situaci plně nepochopí. Ano, vnímavé naslouchání vyžaduje čas. Ale je to investice, která se opravdu vyplatí! Když lidem věnuješ svou důkladnou pozornost, dáváš jim skutečně jedinečný dar.