„Teď zůstala jen Mia a Jehova“

V KVĚTNU roku 1991 už mé tělo signalizovalo, že něco není v pořádku. Když jsem dlouho šla pěšky nebo jela na kole, cítila jsem velkou bolest v rukou a v nohou a ztuhly mi klouby. V červenci 1991 jsem byla na svatbě jednoho z mých bratrů a udělalo se mi tam špatně. Potom jsem byla většinu času upoutaná na lůžko. Na tváři a na těle se mi začaly objevovat zvláštní červené skvrny.

Matka mě vzala k lékaři, který mě rychle odvezl do nemocnice blízko našeho domu v Askimu v Norsku. Diagnóza zněla: snížená funkce ledvin a vysoký krevní tlak. Hladinu hemoglobinu jsem měla jen 7,3 gramů na 100 ml ve srovnání s normálními hodnotami 11,5 až 16. Za dva dny jsem byla převezena do větší nemocnice, kde bylo zvláštní oddělení pro léčbu onemocnění ledvin. Na základě výsledků několika krevních testů lékař došel k závěru, že trpím nemocí nazvanou systémový lupus erythematodes. Můj imunitní systém produkoval protilátky, jež napadaly krev a ledvinovou tkáň. Dostávala jsem kortikosteroidy a podstoupila jsem chemoterapii.

Nemoc a některé z léků měly škodlivý účinek na krev, a proto se začalo uvažovat o transfúzi krve. Soustředila jsem všechny své síly na to, abych řekla: „Jsem oddaným a pokřtěným svědkem Jehovovým, a nechci krev.“ (1. Mojžíšova 9:4; Skutky 15:28, 29) Lékař soukromě mluvil s mou matkou a ona mu vysvětlila, že místo transfúze krve bychom rádi využili alternativní léčbu. Řekl, že je ochoten respektovat můj postoj ke krvi a že udělá všechno, co bude moci, aby mi pomohl.

Později jsme dostali kopii lékařské dokumentace, kde bylo uvedeno: „Pacientka je plnoletá, plně při vědomí a poučená. Proto je nutné její postoj respektovat.“ Také se tam uvádělo: „Lékařské oddělení odpovědné za léčbu se rozhodlo respektovat rozhodnutí pacientky, že nepřijme krev, ani kdyby následkem toho měla zemřít.“

Léčba

Během následujících dnů jsem podstoupila různé terapie, které měly snížit můj krevní tlak, a tím zmenšit zatížení ledvin. Podávané léky však moje tělo nesnášelo a jediné, co si pamatuji, je to, že jsem neustále zvracela. Byla jsem občas ve velké depresi, a moji rodiče se se mnou často modlili k Jehovovi o pomoc a sílu. Když jsem byla v nemocnici měsíc, lékaři mi dovolili jít na víkend domů. Později, během mého druhého dočasného propuštění z nemocnice, jsem měla velký epileptický záchvat, po němž následovaly čtyři malé. Nemoc měla vliv na moji centrální nervovou soustavu. Byla jsem rychle odvezena zpět do nemocnice.

Lékaři se rozhodli pro alternativní léčbu. Protilátky, které ničily krvinky a ledvinovou tkáň, odstranili tím, že extrahovali plazmu z krve. Dostávala jsem infúze Ringerova roztoku s albuminem. O tomto způsobu léčby jsem hovořila s lékaři a dala jsem k němu písemný souhlas.a Přestože jsem tuto léčbu podstoupila, můj stav se zhoršil. Dala jsem lékařům také svolení k podání imunoglobulinů, ale v tomto případě tuto metodu léčby nepoužili.b

Funkce ledvin byla značně snížena. Sérový kreatinin byl 682, zatímco normální hodnoty jsou od 55 do 110. Měla jsem stále vysoký krevní tlak a hladina hemoglobinu zůstávala mezi 5 a 6 gramy na 100 ml. Jednoho dne jsem měla počet krevních destiček 17 000 v jednom krychlovém mikrolitru krve (obvyklý počet je od 150 000 do 450 000), což zvyšovalo nebezpečí krvácení. Naštěstí počet krevních destiček začal hned stoupat; další den byl 31 000 a dále se zvyšoval.

Láskyplná podpora

Na personál nemocnice zapůsobily všechny ty květiny, dopisy, pohlednice a telefonáty, které byly od mých laskavých bratrů a sester z celého Norska. Divili se tomu, že by osmnáctiletá dívka mohla mít tolik přátel. Pro nás to byla příležitost říci jim o křesťanské naději a o Jehovově milující organizaci. (Jan 5:28, 29; Zjevení 21:3, 4)

Výbor pro styk s nemocnicemi zatím pilně pracoval, aby získal více informací o léčbě lupusu. Od naší norské odbočky jsme dostali článek, který byl otištěn v jednom lékařském časopisu. V článku byly popisovány dva komplikované případy nemoci systémový lupus erythematodes, ve kterých byly aplikovány imunoglobuliny dvěma mladým ženám — a s dobrými výsledky. Když rodiče jednali s lékaři, požádali je, aby si článek přečetli a zvážili, zda by v mém případě mohly být tyto informace užitečné. Lékaři však měli odlišný názor na to, jak postupovat. Dělali si například starosti kvůli malému množství informací o průvodních jevech při léčbě imunoglobuliny.

Nátlak, abych přijala krev

Tehdy jsem byla hospitalizována už téměř osm týdnů. Jednou v noci jsem cítila silnou bolest v žaludku a ukázalo se, že následkem vnitřního krvácení mám krev ve stolici. Byl kontaktován chirurg. Řekl, že potřebuji bezodkladnou operaci a transfúzi krve, jinak že do několika hodin zemřu. Tento chirurg řekl mé sestře — která byla u mě, aby se o mě starala —, že udělá lépe, když mě přesvědčí, abych přijala krev, jinak že bude odpovědná za moji smrt. To mě rozhněvalo, protože odmítnout krev jsem se rozhodla já sama.

Lékaři se mnou chtěli mluvit o samotě, aby se ujistili, že jsem se rozhodla opravdu sama a že si plně uvědomuji, jaké budou — jak se domnívali — následky odmítnutí krve. Po 15 minutách byli přesvědčeni o tom, že svůj postoj ke krvi nezměním. Místo operace lékaři aplikovali antibiotika, aby zamezili infekci.

Příští den, 30. září, mi hemoglobin klesl ze 6,5 na 3,5. Byla jsem převezena na jednotku intenzívní péče. Byla jsem tak slabá, že jsem k dýchání potřebovala kyslíkovou masku. Ačkoli jsem v této kritické fázi byla více či méně při vědomí, nemohu si vzpomenout na nic. A tak to, co se během několika dalších dnů stalo, mi později vyprávěla moje rodina a dva křesťanští starší.

Můj život je ohrožen

Nyní lékaři souhlasili s tím, že mi zkusí podat imunoglobuliny v nitrožilních injekcích. Od 9. do 11. října jsem každý den dostávala dávku šesti gramů imunoglobulinů. Nebyla jsem schopna ovládat vyprazdňování své moče a stolice, a proto zdravotní sestry neustále měnily povlečení. Hemoglobin mi stále klesal. Lékařská dokumentace říká: „Nejnižší hodnota hemoglobinu, kterou jsme naměřili, byla 1,4. Stolice pořád obsahovala krev a bylo rozhodnuto, že se dále nebude zjišťovat, jaký je krevní obraz. V této chvíli prakticky umírá.“

Lékaři nyní zavrhli veškeré naděje na vyléčení. Prohlásili, že kdybych přežila, budu mít poškozený mozek a možná zůstanu částečně ochrnutá. Byli si tak jisti, že už se nedá nic dělat, že se 12. října rozhodli zastavit léčbu a podávali mi jen tekutiny. Můj otec, který mě neustále povzbuzoval, abych se nevzdala, tehdy seděl na kraji mé postele a řekl: „Teď zůstala jen Mia a Jehova.“

V průběhu tohoto kritického období byl u mé postele spolu s mou rodinou vždy také někdo ze sboru. Jeden bratr vyprávěl: „Večer v sobotu 12. října nikdo nevěřil, že Mia přežije noc. Ale v neděli ráno byla stále ještě naživu. Odpoledne dýchala velmi těžce a všichni očekávali, že to bude konec. Celá rodina se shromáždila kolem její postele. Mia se vždy zhluboka nadechla a po tom, co se zdálo jako věčnost, zase vydechla. Její rodiče zažívali tu největší bolest, jakou mohou rodiče zažít, když vidí své milované dítě pomalu umírat. Její otec řekl, že bychom se měli všichni pomodlit k Jehovovi. Potom jsme spolu potichu mluvili a přitom jsme doufali, že Mia nebude dlouho trpět.

Ale Mia nezemřela. Lékaři a zdravotní sestry nikdy neviděli něco takového — že by někdo mohl žít, když má tak špatný krevní obraz. Krvácení ustalo, a tak se situace nezhoršovala. Minula nedělní noc a Mia byla stále naživu.“

Rozhodující změna

Čtrnáctého října v pondělí ráno se na mě přišel podívat jeden z lékařů. Podřimovala jsem a to, co se stalo, si nepamatuji. Lékař stál u mé postele a maminka mi řekla: „Je tu pan doktor, aby ti popřál dobré ráno.“ Velmi zřetelně jsem mu odpověděla „ahoj“. Nečekal takovou reakci, a byl překvapen a dojat.

Mozek jsem měla v pořádku a nebyla jsem ani ochrnutá. Znovu se začalo s terapií. Byl mi nitrožilně dán erytropoetin a dextran železitý a také dvě denní dávky imunoglobulinů. Můj stav se pomalu zlepšoval a 16. října hladina hemoglobinu stoupla na 2,6 a další den na 3,0. Dále jsem se zotavovala a 12. listopadu jsem byla z nemocnice propuštěna; hladina hemoglobinu byla 8,0.

Nevíme přesně, co zastavilo rozpad červených krvinek nebo proč se můj krevní obraz tak rychle zlepšil. Samozřejmě hrály velkou roli injekce imunoglobulinů, erytropoetinu a dextranu železitého. Na začátku května 1992 se mi hemoglobin zvýšil na normální hladinu 12,3 a zůstal v mezích normálu.

Aby se můj stav nezhoršil, stále užívám léky, a daří se mi dobře. Dne 28. listopadu 1992 jsem se vdala za spolukřesťana a nyní sloužíme Bohu společně. Moje nemoc, stejně jako dodržení Jehovova zákona o krvi, mě ještě více přiblížila k Jehovovi. Těším se, že mu budu sloužit navždy celou svou silou. (Vyprávěla Mia Bjørndalová)

[Poznámky pod čarou]