Mé úspěšné hledání smyslu života
PSAL se rok 1951. Davy lidí lemovaly ulice, aby zahlédly mnoho předních hvězd filmového plátna a divadelního jeviště. K Fine Arts Theatre v Beverly Hills (Kalifornie) totiž směřovala jedna limuzína za druhou. Konala se premiéra filmu Místo na slunci, který byl natočen podle slavného románu mého bratrance Theodora Dreisera Americká tragédie. Tento film byl mezi filmy společnosti Paramount Pictures horkým kandidátem na cenu Oscara a byl režírován Georgem Stevensem, jedním z jejích nejlepších režisérů. V jeho obsazení zářily tři hvězdy té doby: Elizabeth Taylorová, Montgomery Clift a Shelley Wintersová. Proč jsem byl v jedné z těch limuzín, které projížděly davem křičících lidí? A proč jsem se v tomto prostředí cítil tak nesvůj? Vraťme se na začátek a podívejme se, jak k tomu všemu došlo.
Narodil jsem se v jednom z nejvýznačnějších období historie lidstva — v říjnu 1914. Matka mě za asistence lékaře porodila dvacátého dne tohoto měsíce asi v půl páté odpoledne v našem domě v Seatlu ve státě Washington.
V té době naše rodina žila na Alki Beach v oblasti Bonair. Brzy se naše rodina rozrostla na pět členů. Tvořili ji rodiče, starší bratr, mladší bratr a já. Žili jsme ve velkém, krásném domě s vyhlídkou na pláž, která tvořila velmi malebnou scenérii. Mohli jsme pozorovat lodi a trajekty, jak brázdí vody Puget Sound mezi centrem Seatlu a jinými městy, které ležely podél trasy lodí.
Po krachu na burze v roce 1929 se hospodářská situace natolik zhoršila, že jsme prodali dům na Alki Beach a koupili si obchod s potravinami ve čtvrti Highland Park. Tento obchod nám během let krize přinášel skromný příjem.
V roce 1938 matka zemřela a otec byl na řízení obchodu sám. Připojil jsem se k němu a přeměnili jsme obchod v moderní velkoprodejnu potravin. Brzy jsme začali prosperovat.
Pak přišel 7. prosinec 1941 — útok na Pearl Harbor — a krátce nato jsem stál před odvodem a tváří v tvář druhé světové válce. Obchod jsme museli prodat. Otec tak získal peníze, ze kterých mohl skromně žít, a já jsem se dobrovolně přihlásil do armády, jen několik dní před tím, než bych byl odveden. Z toho, že jsem vstoupil do armády, jsem měl mírně řečeno špatné svědomí a pamatuji si, jak jsem se modlil k Bohu, abych nemusel nikoho zabít. Po absolvování základního výcviku jsem byl přidělen k dopravě. Nakonec jsem dosáhl hodnosti podporučíka.
Moje kontakty s Theodorem Dreiserem
Pak přišel rok 1945 a já jsem byl přidělen do přístavu v Los Angeles. Sloužil jsem na lodích, které si armáda pronajala k přepravě zásob a vojska do v Pacifiku. Mým úkolem bylo starat se o bezpečnost nákladu. Mezi jednotlivými plavbami jsem občas navštívil svého bratrance Theodora Dreisera a jeho manželku Helen. Měli prostorný dům v Západním Hollywoodu a při mých návštěvách ke mně byli velmi pohostinní. Dreiser byl velmi zvídavý a rád mě zpovídal. Chtěl vědět, co si myslím o místech, která jsem navštívil.
Dreiser samozřejmě věděl, že jsem také synovcem kongresmana Martina Diese z Texasu, předsedy Diesova výboru; to byl předchůdce Výboru proti neamerickým aktivitám. Mnoho spisovatelů a jiných profesionálů od filmu bylo pronásledováno kvůli tomu, že se přikláněli ke komunistickým názorům, a ani Dreiser toho nebyl ušetřen, protože se o něm vědělo, že sympatizuje s Rusy. Proto se mě při jedné z mých prvních návštěv zeptal: „Jsi zajedno s tím svým strýcem Martinem Diesem?“ Ujistil jsem ho, že s Martinem nejsem ve spojení a s jeho politickými cíli nemám nic společného; tím se náš vztah stal přátelštějším.
Když se 2. září 1945 Japonci vzdali, rozhodl jsem se, že v armádě ještě nějaký čas zůstanu, protože jsem se tak mohl dostat na mnoho zajímavých míst světa. Brzy jsem byl povýšen na poručíka a byl jsem přidělen, abych sloužil jako zásobovací důstojník na jedné velké vojenské lodi. Když jsme byli v Japonsku, vzal jsem si nějakou dovolenou a cestoval jsem po Japonsku z Jokohamy do Hirošimy zničené atomovou bombou.
Tehdy ráno, když jsem přijel do Hirošimy, jsem ještě viděl lidi, jak spí v parku, protože nemají kde bydlet. Není třeba říkat, jak nepříjemně jsem se cítil, když jsem tamtudy chodil. Bylo zřejmé, že prakticky každý, koho jsem potkal, přišel při tom hrozném holocaustu o příbuzné a přátele. Výraz utrpení v jejich tvářích a také skutečná či domnělá nenávist, kterou jsem viděl v jejich očích — nenávist k nám, kdo jsme nosili uniformu —, z toho se mi svíralo srdce.
Začínám hledat smysl života
Hirošima a spousta nemocí a chudoby, které jsem viděl, mě přiměly k tomu, abych uvažoval o smyslu života. Když jsem se plavil po moři, měl jsem spoustu času na to, abych o takových věcech přemýšlel. Když k tomu byla příležitost, mluvíval jsem s kurátem, který byl na lodi, zda by snad na některé mé otázky ohledně nespravedlnosti v životě nedokázal odpovědět. Žádný z těch kurátů neměl uspokojivé odpovědi.
V prosinci 1945 Theodore Dreiser zemřel; celý život hledal smysl života. Ve eseji nazvané „Můj stvořitel“ nakonec přiznal, že k nalezení odpovědi má stejně daleko jako na začátku. Helen Dreiserová, jeho ovdovělá manželka, která byla také mou sestřenicí, pracovala na svém životopise, který se jmenoval My Life With Dreiser (Můj život s Dreiserem). Naléhala na mě, abych přijel do Hollywoodu a pomohl jí s úpravou rukopisu a zařídil s různými zprostředkovateli nějaké obchodní záležitosti kolem Theodorových děl, která byla vydávána v mnoha zemích. Tak jsem v prosinci roku 1947 odešel z armády a začal jsem žít na Dreiserově usedlosti v Západním Hollywoodu.
Hledání smyslu života jsem se však nevzdal. Duchovní pochopení života hledala i Helen Dreiserová, a tak jsme začali navštěvovat různé skupiny a pátrali jsme po něčem, co by mělo smysl. Žádná z těchto skupin nás však neuspokojila.
Později, když jsme byli v Greshamu v Oregonu na návštěvě u Heleniny matky, byl jsem představen jednomu Jehovovu svědkovi, který hrál v některých velkých hotelech v Portlandu na elektrofonické varhany. Dali jsme se do řeči o náboženství a mnohé z toho, co říkal, se mi zdálo rozumné. Když navrhl, že by nás někdo ze svědků mohl navštívit, až se vrátíme do Los Angeles, ochotně jsem souhlasil.
Brzy po návratu do Los Angeles nás jeden svědek Jehovův skutečně navštívil a zařídil nám každý týden studium Bible s jedním svědkem a jeho manželkou. Oba byli průkopníci (služebníci celým časem). Zpočátku to při studiu trochu skřípalo, protože jsem měl své zažité představy, ale ty byly brzy vytlačeny logickým uvažováním založeným na Bibli.
To bylo roku 1950 a tehdy byl o Dreiserovo dílo velký zájem. Paramount Pictures natáčely filmové verze dvou nejslavnějších Dreiserových děl: Americké tragédie, jejíž filmové zpracování se jmenovalo Místo na slunci a objevilo se na plátnech kin v roce 1951, a potom knihy Sestřička Carrie, jejíž filmová verze měla název Carrie. Dva po sobě jdoucí roky byly tyto filmy mezi filmy Paramount Pictures kandidáty na cenu Oscara. Byl to tedy pro Helen významný rok, a když dokončila rukopis díla Můj život s Dreiserem, odjela do New Yorku, kde se měla setkat s představiteli vydavatelské společnosti World Publishing Company, která měla její rukopis vydat.
Přesvědčil jsem se, že jsem našel smysl života
Zatímco byla pryč, pokračoval jsem ve studiu Bible a časem jsem se poučil, jaké to je chodit dveře ode dveří a mluvit o Bibli. Než se Helen Dreiserová vrátila z New Yorku, byl jsem si jist, že jsem konečně našel smysl života, který jsem hledal. Jaké však bylo moje překvapení, když Helen oznámila, že už nechce mít se studiem Bible nic společného! Zřejmě ji její známí v New Yorku přesvědčili, že to, co se učí z Bible, není ve světě oblíbené. Řekla to jasně: „Všechno ostatní jde kvůli Bibli stranou.“ Další studium Bible tedy odmítla.
Teď mi také bylo jasné, že by nebylo v souladu s pravdou, kdybych zůstal jako záložník v armádě. Byl jsem rozhodnut, že se dám pokřtít jako svědek Jehovův. V domě jednoho svědka, který měl bazén, pro mě byl uspořádán zvláštní křest. Když jsem se zasvětil Jehovovi, byl jsem 19. srpna 1950 pokřtěn. Pak jsem napsal armádě, že nemohu sloužit jako záložník, protože jsem ordinovaný křesťanský služebník. Moje rezignace byla nejprve odmítnuta, ale za několik měsíců mě slavnostně propustili.
V té době Paramount Pictures chystaly uvedení filmu Místo na slunci a Helen a já jsme byli pozváni na soukromou večeři, kterou pořádal George Stevens, jenž tento film režíroval. Bylo nám oznámeno, že světová premiéra se bude konat ve Fine Arts Theatre v Beverly Hills a že po příjezdu do divadla bude Helen jako autorova manželka mluvit do národního rozhlasu. Pro mou sestřenici to měl být velkolepý večer a ode mě se očekávalo, že ji budu doprovázet. Ve stanovenou hodinu jsme si tedy najali limuzínu a ve vší nádheře jsme se vydali k divadlu. Pomalu jsme projížděli mezi davy, které lemovaly ulice a doufaly, že uvidí některou slavnou filmovou hvězdu, jejíž příjezd na premiéru se očekával.
Jak jsem se cítil při této okázalé podívané? V minulosti jsem vídal události tohoto druhu ve filmech a říkával jsem si, jaké by to asi bylo, být středem takového zájmu veřejnosti. Ale nyní, kdy jsem již poznal pravdu, mi připadalo, že tam nepatřím. Snad jsem cítil, že Jehova takové věci neschvaluje, jak ukazuje Bible v 1. Jana 2:16: „Okázalé vystavování prostředků, které má někdo k životu . . . nepochází od Otce, ale pochází ze světa.“ Bylo jasně patrné, že takový lesk a nádhera nejsou v souladu s mým novým, křesťanským způsobem života. Film byl sice vynikající a líbil se mi, ale když to všechno skončilo, oddechl jsem si.
Krátce poté Helen Dreiserová utrpěla mozkovou mrtvici, po níž částečně ochrnula. Druhá mozková příhoda jí naprosto znemožnila, aby se dále starala o své obchodní záležitosti. Její sestra Myrtle Butcherová požádala o dovolení, aby mohla být její opatrovnicí, a chtěla ji převézt do svého domu v Greshamu v Oregonu. Nijak jsem se proti této žádosti nestavěl, protože jsem věděl, že Helen bude potřebovat velkou péči, kterou jí její sestra může poskytnout, a to bude pro Helen nejlepší. Teď jsem tedy byl bez místa. Co jsem měl dělat? Měl jsem důvěru v Ježíšův slib u Matouše 6:33: „Neustále tedy hledejte nejprve království a jeho spravedlnost, a to všechno ostatní vám bude přidáno.“
Několik měsíců předtím mi zemřel otec, a protože jsem měl na starost jen sám sebe, chtěl jsem sloužit Jehovovi celým časem. Téměř ihned jsem byl odměněn nabídkou práce na částečný úvazek. Díky tomu jsem si mohl opatřit právě to, co jsem potřeboval, abych mohl začít sloužit Jehovovi tak, že budu celým časem kázat dobrou zprávu o Božím Království. Jak to říkal Ježíš, celých těch dvaačtyřicet let, kdy jsem ve službě celým časem, se o mě Jehova stará.
V létě 1953 jsem se poprvé zúčastnil mezinárodního sjezdu svědků Jehovových na Yankee Stadium v New Yorku a byl to úžasný zážitek! Tehdy jsem měl téměř za sebou první rok průkopnické služby a byl jsem v této evangelizační práci velmi spokojený. Toužil jsem však po tom, abych se na službě Království podílel ještě více. Již dříve jsem si podal přihlášku do služby plným časem v ústředí Společnosti, a nyní jsem si na tomto sjezdu podal přihlášku i na misionářské školení do biblické školy Strážné věže Gilead. Byl jsem velmi překvapen, když jsem krátce po svém návratu do Los Angeles obdržel pozvání, abych sloužil v ústředí Společnosti, v takzvaném betelu.
V betelu jsem jsem začal sloužit 20. října 1953 se smíšenými pocity. Říkal jsem si, jaké to asi bude a zda budu tak šťastný jako v průkopnické službě. Ale za celých jedenačtyřicet let služby v betelu jsem ani jednou nelitoval, že jsem se tak rozhodl. Mnohé výsady, ze kterých se zde v betelu těším, mi přinesly mnohem větší radost a štěstí, než bych kdy mohl zažít v kterémkoli jiném odvětví služby.
V roce 1955 Helen Dreiserová zemřela a já jsem byl ustanoven jako vykonavatel závěti a nakonec i správce její pozůstalosti. Theodore Dreiser ve své poslední vůli všechno odkázal své manželce a k její pozůstalosti patřila i všechna práva na všechna jeho díla chráněná autorským zákonem. Helen mi kdysi vyprávěla, že Dreiser pravidelně četl Bibli, a když jsem probíral jeho knihovnu, všiml jsem si, že si někdy ve své Bibli dělal na okraje poznámky o tom, jak ten který verš překládají jiné překlady Bible.
Dreiser a svědkové Jehovovi
Když jsem s Dreiserem vedl rozhovory, svědky Jehovovy jsem samozřejmě ještě neznal, ale později jsem zjistil, že Dreiser věděl o jejich neutrálních postojích. Ve své knize America Is Worth Saving (Amerika stojí za záchranu) chválil svědky za jejich postoj ke zdravení vlajky. Dreiser se nebál pevně se postavit za to, čemu věřil, a kdybych byl znal Bibli, jak ji znám dnes, pravděpodobně bychom vedli velmi zajímavé diskuse.
Když se ohlížím na těch pětačtyřicet let, která uplynula od doby, kdy jsem začal studovat Bibli se svědky Jehovovými, mohu poctivě říci, že jsem opravdu našel smysl života, po kterém jsem pátral. Moje otázky ohledně nespravedlnosti života byly uspokojivě zodpovězeny, když jsem poznal, že bohem a vládcem tohoto světa je Satan Ďábel, a ne láskyplný, všemohoucí Bůh, Jehova. (Jan 14:30; 2. Korinťanům 4:4; 1. Jana 4:8) A je to velký důvod k radosti, když vím, že v říjnu 1914 bylo zřízeno Boží Království v nebesích a že brzy převezme vládu nad zemí a odstraní Ďáblova díla! (1. Jana 3:8; Zjevení 20:10)
Do té doby můžeme poznání o svrchovaném Panovníku Jehovovi, osobní vztah k němu a smysluplný život ve službě jeho Království přirovnávat k perle, kterou jistý obchodník našel na svých cestách. Ta perla byla tak cenná, že rychle prodal všechno, co měl, jen aby ji mohl vlastnit. (Matouš 13:45, 46)
Takový poklad jsem našel a ztotožňuji se se slovy žalmisty Davida, který se modlil: „Abych bydlel v Jehovově domě po všechny dny svého života, abych pohlížel na Jehovovu příjemnost a s oceněním se díval na jeho chrám.“ (Žalm 27:4) — Vyprávěl Harold Dies.
[Obrázek na straně 20]
Z toho, že jsem vstoupil do armády, jsem měl mírně řečeno špatné svědomí
[Obrázek na straně 23]
Sloužím v betelu od roku 1953