Zachránila mě kázeň
VE ČTYŘECH letech mě rodiče zapsali do gymnastické třídy. To vyžadovalo trénink a měla jsem cvičit spolu s ostatními děvčaty. Krátce potom jsem začala systematicky cvičit, abych se mohla stát baletkou. Kázeň se stala součástí mého života.
Rodiče byli skuteční pedanti a očekávali, že jejich děti budou způsobné, dobře vychované a uctivé. Někdy se mi zdáli nespravedliví, ale když se dnes ohlížím zpět — a vychovávám sama tři děti —, chápu, jakou cenu má kázeň. Jsem dnes svým rodičům skutečně vděčná za to, že nám věnovali tolik pozornosti.
Moc mi v životě pomohlo, že jsem tak záhy začala pěstovat sebekázeň, a to, že jsem spolupracovala s určitým týmem.
Setkávám se s problémy
V osmi letech jsem dostala revmatickou horečku a tato nemoc mě upoutala na lůžko. Měla jsem velké bolesti v obou kolenou a 12 měsíců jsem nesměla chodit. Naše rodina mě brala všude s sebou. Nikoho ani nenapadlo, že bych se mohla vrátit k baletu. Avšak především díky péči mých rodičů a také díky odborným kvalitám a trpělivosti našeho rodinného lékaře jsem se zcela uzdravila a k tančení jsem se vrátila. Byla jsem ještě více než kdy dříve rozhodnuta být nejlepší.
V šestnácti letech mi rodiče dovolili, abych ukončila školní docházku, a tak jsem se mohla věnovat pouze dráze baletky. Dělala jsem to se zápalem a s nadšením. Časem jsem se začala věnovat klasickému baletu. To vyžadovalo ještě více sebekázně. Tři a půl roku jsem studovala a trénovala šest dnů v týdnu.
Když mi bylo devatenáct let, probíhaly zkoušky na Australskou baletní školu. Konkurence v tom, kdo bude na tuto školu přijat, byla tvrdá. Z celé Austrálie to mělo být jen několik lidí. Byla jsem šťastná, že mě vybrali. Tak začal intenzívní osmnáctiměsíční trénink. K vyučování patřily hodiny baletu, pantomimy, dramatického umění a výtvarného umění. Balet je půvabný, je však zapotřebí skutečné síly, aby se zdálo, že člověk tančí s lehkostí. A tak, aby nám zesílily nohy, systematicky jsme v tělocvičně posilovali.
Nakonec se v červnu 1970 konal konkurs do Australské baletní společnosti. Byla jsem opět vybrána a za týden jsem k této společnosti nastoupila.
Život v jiném světě
Než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo, najednou jsem byla poprvé v životě pryč z domova a ocitla jsem se ve zcela odlišném prostředí. Naše společnost projížděla nejdříve Austrálií a pak jsme odjeli do Asie. Bylo to, jako bych žila v jiném světě, který měl svá vlastní pravidla a měřítka. Dlouhé dny a noci byly naplněny usilovnou prací a k tomu jsme měli bolavé, krvácející nohy plné puchýřů. Odměnou za tuto tvrdou práci však bylo vystoupení. Na jevišti to bylo nádherné.
Po návratu do Austrálie postihla naši společnost epidemie chřipky a mnohé z nás vyřadila z činnosti. Nebyla jsem schopna tančit tři měsíce. Po návratu k baletní společnosti jsem začala mít problémy, které vyplývaly z toho, že jsem se věnovala baletu — vždy jsem se snažila být perfektní, a proto jsem omezila vše, co nesouviselo s baletem. Ve společenském životě mi bránil jak nedostatek času, tak únava. Měl tohle být po tolika letech úsilí konec mojí baletní dráhy?
Začala jsem mít divné, smíšené pocity. Stala jsem se velmi uzavřenou a izolovala jsem se od světa. Asi za rok se u mě projevila těžká alergická porucha, kopřivka. Moje tělo bylo poseto naběhlými, svědivými a rudými boulemi, které postupně splývaly, až jsem byla jedna velká, rudá koule. To byla poslední kapka, a já jsem z Australské baletní společnosti odešla. Trvalo řadu měsíců, než jsem se z toho dostala. Rodiče se o mě opět starali a pomohli mi, abych se uzdravila.
Manželství a děti
V roce 1974 jsem potkala příjemného mladého muže. Byl hercem a měl vlastní zábavní podnik. Vzali jsme se a cestovali jsme po Evropě. V roce 1976 se po návratu do Austrálie narodilo naše první dítě, Justin. Později jsme se přestěhovali do hlavního města západní Austrálie, do Perthu, a koupili jsme zde hotel. Jakou změnu ve způsobu života to ale znamenalo!
Pracovní zatížení bylo mimořádné, protože jsme se snažili vést hotel sami. Vstávala jsem ve čtyři ráno a občas jsem práci skončila až ráno druhého dne. K tomu všemu byl v hotelu silný vliv démonů. To pomalu začalo nepříznivě ovlivňovat náš život, zvláště život mého milovaného manžela. Po třech letech jsme se rozhodli, že kvůli manželským a finančním problémům hotel prodáme a pokusíme se v manželství zachránit, co se dá.
Naše rodina se rozrostla na pět členů, protože se nám narodily dvě dcery, Bianca a Victoria. Hotel se nepodařilo prodat rychle, a v tu dobu jsem se začala obracet o pomoc k Bohu. Vzpomněla jsem si na otčenáš, který jsem se jako dítě učila nazpaměť. Stále jsem na tuto modlitbu myslela a vždy jsem si ji přeříkávala.
Nakonec se nám podařilo hotel prodat. Pouhé tři týdny předtím, než jsme odjeli z Perthu do Melbourne, však manžel zemřel na aneurysma. Bylo mu pouhých 32 let. Byla jsem zdrcena bolestí a nepřidalo mi, když katolický kněz v Melbourne řekl, že když měl manžel potíže s démony, muselo to nepochybně ovlivnit i mě. Pak mě, děti a každou místnost, ve které jsme v maminčině domě bydleli, pokropil „svěcenou“ vodou.
Stále mám nezodpovězené otázky
Uplynulo několik let a já jsem si stále kladla otázky týkající se Boha, ale v katolickém náboženství jsem nedostala žádné uspokojivé odpovědi. Tehdy jsem se rozhodla, že se z Melbourne přestěhujeme do teplejšího podnebí v Queenslandu. Tam v Brisbane jsme se aktivně zapojili do církevní činnosti. Děti navštěvovaly katolickou školu a pravidelně jsme chodili do kostela, postili se, odříkávali růženec a dělali to, co jsme si mysleli, že od nás Bůh vyžaduje.
Nedostala jsem však odpověď na své otázky, a proto jsem se rozhodla, že si denně budu soukromě číst úsek z Bible a uvidím, zda bych tam odpovědi mohla najít sama. Když jsem si konečně přečetla text u Matouše 7:7, ohromilo mě to. Zkrátka se tam říkalo, že mám neustále prosit a neustále hledat. ‚To je snadné,‘ pomyslela jsem si. A také jsem to tak dělala. Neustále jsem prosila Boha o pomoc, abych dostala odpověď na své otázky.
Konečně dostávám odpovědi
Při pohledu zpět je mi jasné, že to nebyla náhoda, když krátce potom přišli k mým dveřím svědkové Jehovovi. Připadalo mi, že to, co říkají, je nádherné. Ačkoliv jsem naslouchala se zájmem, neuvědomila jsem si, že tohle je právě to, co hledám. A tak jsem po několika návštěvách řekla ženám, které ke mně chodily, aby se již dále neobtěžovaly.
Byla jsem tehdy — na začátku roku 1987 — velmi zaneprázdněná. Renovace mého domu se chýlila ke konci a potřebovala jsem ještě nějakého dobrého malíře. Stavitel mi doporučil jednoho přátelského, zdvořilého a šikovného mladého malíře pokojů, který se jmenoval Petr. Tento muž mluvil něžně o své ženě a dětech a byl upravený a čistý. Chtěla jsem vypadat také tak, a proto jsem se ho jednoho rána, když balancoval na štaflích, zeptala: „K jaké církvi patříte?“
Když jsem se dověděla, že je svědek Jehovův, pronásledovala jsem ho otázkami od chvíle, kdy ráno přišel do práce, až do odpoledne, kdy vyčerpán odcházel. A dokázal odpovědět na všechny moje otázky. Začala jsem ve dne v noci studovat a Bible pro mě ožívala. Plná radosti jsem souhlasila, aby s celou naší rodinou začalo domácí biblické studium. Byla to nejradostnější doba našeho života; byli jsme šťastní, protože jsme našli pravdu.
Zbavili jsme se všech těch nehodnotných věcí — všech předmětů i myšlenek, které měly vztah k modlářství. Toho, co jsme odvezli na skládku, byly celé pytle. Brzy byly mé děti zdvořile požádány, aby přestaly navštěvovat katolickou školu. Mluvily o Jehovovi, a to nebylo žádoucí.
Sjednoceni v pravém uctívání
Všichni čtyři jsme dnes pokřtěnými svědky. Justin a Bianca ukončili školu a slouží v celodobé službě jako průkopníci. Viktorii je 16 let a chodí ještě do školy. A já jsem šestým rokem v průkopnické službě.
Byli jsme šest let ve sboru v Brisbane, kde jsem pomáhala dvěma milým starším ženám, které brzy zasvětily svůj život Jehovovi Bohu. V roce 1994 jsme se přestěhovali do oblasti, kde je větší potřeba kazatelů Království. Sloužíme nyní ve venkovském městečku, které se jmenuje Charleville a leží v jihozápadní části Queenslandu. Náš kazatelský obvod je obrovský — je asi tak velký jako australský ostrovní stát Tasmánie!
Když jsem přemýšlela o svém dětství a výchově, uvědomila jsem si, jak velký prospěch jsem měla z toho, že jsem se naučila kázni. Kázeň mi pomohla uplatnit biblické zásady a udělat nezbytné změny v životě. Opravdu, Jehovovo ukázňování dnes přináší mně a mé milované rodině jen radost a neustálé požehnání. (Přísloví 6:23; 15:33) (Vyprávěla Sue Burkeová.)
[Obrázek na straně 21]
Se svými třemi dětmi