Zápas o záchranu naší planety

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! VE ŠPANĚLSKU

JURIJ, který žije v ruském městě Karabaš, má dvě děti a obě jsou nemocné. Je ustaraný, ale nepřekvapuje ho to. „Žádné dítě u nás není zdravé,“ říká. Lidé v Karabaši jsou otráveni. Každý rok vypustí místní továrna do vzduchu 162 000 tun znečišťujících látek — 9 tun na každého muže, ženu a dítě, kteří tam žijí. V Nikelu a Mončegorsku, které leží na poloostrově Kola severně od polárního kruhu, „dvě z největších a nejstarších tavíren niklu na světě . . . vypustí každý rok do vzduchu více těžkých kovů a oxidu siřičitého než jakákoli jiná továrna v Rusku“. (The New York Times)

Vzduch v Mexico City není o nic zdravější. Průzkum, který provedla doktorka Margarita Castillejosová, ukázal, že dokonce i v té části města, kde bydlí boháči, jsou děti nemocné čtyři z pěti dnů. „Je u nich normální, že jsou nemocné,“ uvedla lékařka. Podle ní je jednou z hlavních příčin pronikavý smog, který vytvářejí tisíce vozidel ucpávajících ulice města. Koncentrace ozónu zde čtyřnásobně překročila maximální hodnotu stanovenou Světovou zdravotnickou organizací.

V Austrálii je nebezpečí neviditelné — ale stejně smrtonosné. Děti teď musí nosit čepice, když si hrají na školním hřišti. Zničení ochranné ozónové vrstvy na jižní polokouli vedlo k tomu, že Australané začali slunce pokládat spíše za svého nepřítele než přítele. Došlo již k trojnásobnému vzestupu případů rakoviny kůže.

V jiných částech světa je každodenní bitvou získat dostatek vody. Když bylo Amalii třináct let, postihlo Mosambik sucho. První rok sucha bylo vody málo, a následující roky nebyla téměř žádná. Zelenina zvadla a zašla. Amalia a její rodina byli nuceni jíst divoké plodiny a kopat v písku na dně řek, aby snad našli alespoň trochu vzácné vody.

V indickém státě Rádžasthánu téměř vymizely pastviny. Phagu, náčelník nomádského kmene, má časté hádky s místními farmáři. Nemůže najít pastvu pro stáda svých ovcí a koz. Pro nedostatek úrodné půdy skončilo pokojné soužití farmářů a nomádů, které trvalo staletí.

Situace je ještě horší v Sahelu, širokém pásu polosuché země na jižním okraji africké Sahary. V důsledku odlesňování a následného sucha vyhynula celá stáda zvířat a písek postupující pouště pokryl bezpočet pozemků drobných rolníků. „Nebudu již nic sázet,“ prohlásil Fulani, bývalý zemědělec z Nigeru, když viděl, že mu již po sedmé nevyrostlo proso. Jeho dobytek již pošel, protože neměl co žrát.

Rostoucí hrozba

V nedávném suchu, v tom, že nevyrostla úroda a že jedno město za druhým se dusí znečištěným vzduchem, je cosi zlověstného. Jsou to příznaky nemocné planety — planety, která se již nedokáže vyrovnat s tím, jak lidé vyčerpávají přírodní zdroje.

Nic na zemi není pro naše přežití důležitější než vzduch, který dýcháme, jídlo, které jíme, a voda, kterou pijeme. Tyto základní prostředky k udržení života jsou neúprosně znečišťovány nebo jsou postupně omezovány — a to člověkem samotným. V některých zemích je stav životního prostředí takový, že ohrožuje lidský život. Jak to názorně vyjádřil bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov, „ekologie nás chytila pod krkem“.

Tuto hrozbu nelze brát na lehkou váhu. Světová populace trvale roste, a násobí se tak nároky na zdroje, které jsou omezené. Lester Brown, prezident Worldwatch Institute, nedávno prohlásil, že „obrovskou hrozbou pro naši budoucnost není vojenská agrese, ale zničení životního prostředí na planetě“. Dělá se dost pro to, aby se této tragédii zamezilo?

Zápas o ochranu planety

Alkoholikovi, který je přesvědčen, že nemá s pitím problémy, je těžké pomoci. A podobně, prvním krokem k ozdravení planety je připustit rozsah onemocnění. V posledních letech poměrně s velkým úspěchem probíhá vzdělávání o životním prostředí. Většina lidí si dnes jasně uvědomuje, že naše země je ožebračována a znečišťována — a že s tím musíme něco dělat. Hrozba, že životní prostředí bude zničeno, se dnes zdá mnohem větší než hrozba nukleární války.

Světoví představitelé problémy nepřehlížejí. Asi 118 zástupců různých států se zúčastnilo Summitu Země, který se konal v roce 1992. Na tomto Summitu bylo podniknuto několik kroků k ochraně atmosféry a ubývajících přírodních zdrojů. Většina zemí podepsala dohodu o ovzduší, ve které souhlasila se zavedením systému ke sledování změn emisí uhlíku — s cílem, aby se celkové množství emisí v blízké budoucnosti omezilo. Uvažovalo se také o způsobech zachování biodiverzity — celkového množství rostlinných a zvířecích druhů na planetě. V otázce ochrany lesů se účastníci neshodli. Summit však předložil dva dokumenty — „Deklaraci z Ria“ a „Agendu 21“ — které obsahovaly návrhy, jak by jednotlivé země mohly dospět k „prokazatelnému rozvoji“.

Odborník na životní prostředí Allen Hammond zdůraznil, že „klíčovou zkouškou bude to, zda se závazky přijaté v Riu budou dodržovat, zda smělá slova povedou v průběhu příštích měsíců a let ke skutkům“.

Významným krokem kupředu byl nicméně v roce 1987 Montrealský protokol, jehož součástí byla mezinárodní dohoda, aby v určeném časovém limitu byla postupně ukončena výroba halogenizovaných uhlovodíků (CFC).a Proč je to zneklidňující? Protože o CFC se tvrdí, že přispívají k rychlému ztenčení ochranné ozónové vrstvy země. Ozón v horní vrstvě zemské atmosféry hraje životně důležitou roli, protože zachycuje ultrafialové paprsky, které způsobují rakovinu kůže a šedý zákal. A to není problém jen Austrálie. Vědci nedávno zjistili, že nad některými mírnými pásmy severní polokoule poklesla koncentrace ozónu v zimním období o osm procent. Již dvacet milionů tun CFC se dostalo do stratosféry.

Tváří v tvář takovému katastrofálnímu znečištění atmosféry národy světa odsunuly své spory a podnikly rozhodné kroky. Další mezinárodní akcí je rovněž chystaný program na ochranu ohrožených druhů, uchránění Antarktidy a kontrolu množství dopravních prostředků, které produkují jedovaté zplodiny.

Mnohé země podnikají kroky k tomu, aby vyčistily své řeky (do anglické řeky Temže se nyní vrátili lososi); aby kontrolovaly znečištění vzduchu (v těch městech Spojených států, kde byl nejhorší smog, došlo k poklesu koncentrace o 10 procent); aby se začaly používat ekologicky přijatelné zdroje energie (80 procent domů na Islandu je vyhříváno geotermální energií) a aby se uchovalo přírodní dědictví jednotlivých zemí (Kostarika a Namibie proměnily asi 12 procent celkové plochy země v národní parky).

Jsou tyto pozitivní známky důkazem toho, že lidstvo bere nebezpečí vážně? Je to pouze otázka času, než se naše planeta znovu uzdraví? V následujícím článku budeme na tyto otázky hledat odpověď.

[Poznámka pod čarou]