Kastráti — Mrzačení ve jménu náboženství

Kastráti byli zpěváci, kteří měli sílu muže, ale hlas chlapce. Éra kastrátů byla skutečně smutným obdobím. Co byli zač? Odpověď souvisí s šokujícími praktikami — mrzačením ve jménu náboženství.

EUNUCHOVÉ se mohou takoví už narodit, ale mnoho z nich se stalo eunuchy vinou lidí. Postavou a vzrůstem jsou muži, ale nemohou plodit potomky. V jisté fázi svého tělesného vývoje nebo i později v životě byli buď z vlastní volby, nebo z donucení vykastrováni.

Proč se někteří muži rozhodli, že sebe nebo jiné muže takto zmrzačí? Často to dělali ve jménu náboženství.

Eunuchové ve starověku

U Asyřanů žijících před několika tisíci lety byla kastrace formou trestu. V Egyptě byla trestem za cizoložství. Ve starověkém Frísku, nyní části Nizozemska, byl zloděj, který kradl v chrámu, nejdříve vykastrován a pak usmrcen.

V Římě byla za vlády císařů Domiciána a Nervy v prvním století našeho letopočtu kastrace zakázána, ale v úpadku impéria byla znovu zavedena. Zákony, které v devátém století zavedl anglický král Alfréd Veliký, takto trestaly sluhu, který znásilnil služku.

Eunuchové také měli významné místo při náboženských rituálech. Eunuchové a panny sloužili bohyni Artemis ve městě Efezu. Na počest syrské Astarté z Hierapole se muži při šílených obřadech kastrovali a po zbytek svého života nosili ženské oblečení.

„Ten, kdo kastruje sebe nebo někoho jiného, nepatří k mým následovníkům,“ prohlásil Muhammad. I přes tento zákaz však byli v islámských zemích eunuchové ceněni jako otroci a jako strážci harémů a svatyní. To vedlo k tomu, že obchod s otroky nadále kvetl. Mladí muži, kteří byli odvlečeni ze Súdánu a sousedních severoafrických zemí, byli pro obchodníky s otroky zdrojem ohromných zisků.

Začátkem devatenáctého století navštívil Johann L. Burckhardt Horní Egypt a tam viděl vykastrované chlapce, kteří byli určeni k tomu, aby byli prodáni jako otroci. Operace se prováděla na chlapcích ve věku mezi osmi a dvanácti lety. Operatéry byli dva mniši koptské církve. „Lidé jejich profesí opovrhovali,“ řekl o tom Burckhardt.

To vyvolává otázku: Do jaké míry se křesťanstvo podílelo na takových praktikách a proč?

Eunuchové v křesťanstvu

Origenes, který se nejvíce proslavil svým dílem Hexapla (překlady Hebrejských písem v šesti sloupcích), se narodil asi v roce 185 n. l. Když mu bylo osmnáct let, byl již znám svými přednáškami o křesťanství. Dělal si však starosti s tím, aby nebyla špatně pochopena jeho oblíbenost u žen. Vzal tedy doslovně Ježíšova slova, že „jsou eunuchové, kteří se sami učinili eunuchy kvůli nebeskému království“, a vykastroval se. (Matouš 19:12)a Bylo to nezralé, impulsivní jednání, kterého později hluboce litoval.

Je zajímavé, že už první kánon Nikajského koncilu v roce 325 n. l. výslovně vyloučil z kněžského stavu muže, kteří se vykleštili. Doktor J. W. C. Wand o tomto rozhodnutí říká: „Je možné, že někteří lidé projevili touhu následovat Origenův příklad a udělat ze sebe eunucha . . ., a proto bylo nezbytně nutné, aby se mezi křesťany nepodporovaly zvyky, které byly typické spíše pro vyznavače některých pohanských náboženství.“

Tímto důležitým rozhodnutím se náboženští vůdci křesťanstva snažili odpornou kastraci navždy vymýtit. Jak ale uvidíme, situace se vyvinula jinak. Uvažujme nejprve o jednom známém příběhu.

V roce 1118 se Peter Abelard, filozof a student teologie, zamiloval do Héloïse, dívky, kterou soukromě učil. Abelard ještě nebyl vysvěcen, a proto nebyl pod přísahou celibátu. Tajně se tedy s Héloïse oženil a měl s ní syna. Její strýc Fulbert, kanovník v římskokatolické katedrále v Paříži, se však domníval, že Héloïse byla svedena, a nechal Abelarda násilím vykastrovat. Tento barbarský skutek, který pocházel z hlavy tak vysokého představitele církve, vedl k tomu, že dva pachatelé této kastrace byli potrestáni podobným způsobem.

Kastrace byla tedy za jistých okolností stále přijatelná jako trest. Avšak tyto bezbožné praktiky byly v římskokatolické církvi brzy prosazovány kvůli chrámovému zpěvu.

Chrámové pěvecké sbory

Ve východním pravoslaví a římskokatolické liturgii měl zpěv důležitou úlohu; oporou chrámových sborů byly chlapecké soprány. Ale chlapecký hlas se v raném mládí mění. Jak mohla církev vyřešit problém s neustálými změnami obsazení a nepřetržitou potřebou zaučování nových zpěváků? Je pravda, že se často využíval poněkud bezbarvý vyšší hlas známý jako falzet, ale to nebyla přijatelná náhrada za chlapecký soprán.b

Alternativou, která se samozřejmě nabízela, byly ženské soprány, ale papež ženám již dávno zakázal, aby zpívaly v kostele. Další problém byl v tom, že chrámoví zpěváci mohli být přizváni, aby přisluhovali knězi, a tato služba byla vyhrazena pouze mužům. Ženy tedy chrámové pěvecké sbory rozšířit nemohly.

V roce 1588 papež Sixtus V. zakázal ženám zpívat na jevišti v jakémkoli veřejném divadle nebo opeře. Asi o sto let později tento zákaz zopakoval papež Inocenc XI. „Neschválení hereček a spojování pojmu herečka s prostitucí a nemravností má dlouhou tradici, která sahá až do doby svatého Augustina a ještě dále,“ uvádí badatel Angus Heriot. Církev však tím, že zaujala tento nepružný postoj, otevřela cestu něčemu jinému, vážnějšímu — kastraci!

Kdo byli kastráti a co s nimi mělo křesťanstvo společného?

Mrzačení kvůli hudbě

Soprány byly potřebné v opeře a v divadle, ale potřeboval je i papežský kůr. Co se s tím dalo dělat? Již dlouho se vědělo, že je-li chlapec vykastrován, jeho hlas se nezmění. Hlasivky mu povyrostou jen trochu, zatímco hrudník a bránice porostou normálně. Výsledkem je, že kastrát má sílu muže, ale hlas chlapce — „panoval názor, že takový hlas mají andělé,“ říká k tomu Maria Luisa Ambrosiniová v knize The Secret Archives of the Vatican (Tajné archívy Vatikánu). Je také možné do určité míry regulovat typ hlasu tím, v jakém věku se dítě vykastruje.

Řecká církev používala kastráty jako sboristy od dvanáctého století, ale co církev římskokatolická? Schválí teď kastráty a použije je také?

Padre Soto, zpěvák papežského kůru v roce 1562, je ve vatikánských záznamech uveden jako falzet. Ale Soto byl kastrát. A tak tedy nejméně 27 let před rokem 1589, kdy bula papeže Sixta V. reorganizovala sbor v bazilice svatého Petra tak, že v něm byli čtyři kastráti, dal Vatikán tiše stranou výnos Nikajského koncilu.

Existence kastrátů ve Vatikánu byla uznávána od roku 1599. Jakmile tuto praxi otevřeně schválila nejvyšší církevní autorita, začali být kastráti přijatelní. Pro kastráty komponovali církevní i světskou hudbu například Gluck, Händel, Meyerbeer a Rossini.

Popularita, rodiče a veřejné mínění

Kastráti rychle získali popularitu. Na papeže Klementa VIII. (1592–1605) například udělala velký dojem pružnost a sladkost jejich hlasu. I když každý, o kom se vědělo, že má něco společného s kastrováním, měl být exkomunikován, byl k dispozici stálý přísun chlapců, protože hudební potřeby církve byly důležitější.

Na obchodech prý byly vývěsky „Qui si castrono ragazzi“ (Zde se kastrují chlapci). Jedno holičství v Římě prý hrdě hlásalo: „Zde se kastrují zpěváci do papežských kostelních kůrů.“ Tvrdí se, že v osmnáctém století bylo za tímto účelem vykastrováno asi 4000 italských chlapců. Není známo, kolik jich při tom zemřelo.

Proč rodiče dovolovali, aby jejich synové byli takto mrzačeni? Kastráti obvykle pocházeli z chudých rodin. Pokud měl syn nějaké hudební vlohy, mohl být prodán — někdy přímo — nějaké hudební instituci. Jiní pocházeli ze sborů svatopetrské baziliky v Římě a podobných církevních akademií. Rodiče přirozeně doufali, že se jejich kastrát proslaví a postará se o ně, až budou staří.

Velmi často však docházelo k tragédii, když se zjistilo, že chlapec nemá dobrý hlas. Johann Wilhelm von Archenholz, který koncem osmnáctého století napsal knihu A Picture of Italy, vysvětloval, že takoví vyvrženci a přebyteční kastráti „mohli vstoupit do stavu kněžského“ a mohli sloužit mši. Precedentem toho bylo, že v roce 1599 v samotné bazilice svatého Petra bylo porušením církevního kánonu umožněno, aby se kněžími stali dva kastráti. Ostatní je pak následovali.

Sám papež Benedikt XIV. se odvolal na rozhodnutí Nikajského koncilu a uznal, že kastrace jsou nezákonné. Ale v roce 1748 pevně odmítl návrh svých biskupů, aby byli kastráti zakázáni, protože se bál, že kdyby návrh přijal, zely by kostely prázdnotou. Tak velká byla působivost a důležitost chrámové hudby. A tak kastrovaní sboristé dále zpívali na kůru italských kostelů, v bazilice svatého Petra i v papežově Sixtinské kapli.

Odpor veřejnosti proti kastracím sílil, a proto v roce 1898 papež Lev XIII. diskrétně penzionoval vatikánské kastráty a v roce 1903 jeho následník, papež Pius X., kastráty formálně vykázal z papežské kaple. Ale bula papeže Sixta V., kterou tam byli uvedeni, nebyla formálně nikdy zrušena.

Poslední profesionální kastrát Alessandro Moreschi zemřel v roce 1922. V letech 1902 a 1903 byly pořízeny nahrávky jeho zpěvu a dodnes je možné je slyšet. Na obalech těchto nahrávek je popsán jako „Soprano della Cappella Sistina“ (Soprán Sixtinské kaple). Hudební kritik Desmond Shawe-Taylor napsal: „Hlas, bezpochyby soprán, nepřipomíná ani hlas chlapecký, ani hlas ženský.“

Tak skončilo nelidské mrzačení chlapců ve jménu umění. Je to „něco odporného“, říká The Encyclopædia Britannica, ale přece to římskokatolická církev celá staletí přehlížela.

Kastrace koncem 20. století?

A tak už kastráti nejsou. Ale znamená to, že se kastrace ve jménu náboženství již nedělají? Ne! Časopis The Independent Magazine informuje, že v Indii je až milion eunuchů, kteří žijí v náboženských komunitách. Co jsou zač? Jsou to hidžrové.

Většina hidžrů jsou původem muslimové, ale je mezi nimi i mnoho hinduistů. Všichni uctívají Bharuchru Matu, hinduistickou bohyni z Gudžarátu. Většina si sice kastraci zvolila dobrovolně, ale tvrdí se, že každý rok je násilím vykastrováno až tisíc Indů, a ti jsou nuceni připojit se k hidžrům. Pak jsou vydraženi a dostane je ten guru, který nabídne nejvíc.

Hidžrové jsou řízeni hierarchií guruů a různé klany hidžrů mají přiděleny různé části města. Hidžrové žijí u chrámů a živí se žebráním a prostitucí. Lidé jimi všeobecně opovrhují, ale také se jich bojí, protože věří, že hidžrové znají zlá kouzla. Proto jim lidé platí, aby požehnali dětem a novomanželům.

Říká se, že někteří hidžrové utíkají. Ale „mafie hidžrů, která prý kastrace řídí,“ píše India Today, „pracuje pod pláštíkem tajemství a hrůzy.“

Konec!

Bude svět někdy zbaven takového zla? Ano, protože hříchy světové říše falešného náboženství — která je v Bibli označena jako nevěstka, „Velký Babylón“ — „se totiž nahromadily až do nebe“. Vědomí, že všechny takové praktiky, které zneuctívají Boha, budou rázně ukončeny, velmi posiluje víru. Přečtěte si o tom sami v závěrečné knize Bible, ve Zjevení, v 18. kapitole, zvláště v 2. a 5. verši.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 13]

Nejvyšší standard

Členem izraelského sboru se nesměl stát žádný eunuch, jak jasně stanovil Jehovův zákon. (5. Mojžíšova 23:1) Pod tímto Zákonem nebyla kastrace povolena. „Židovský zákon,“ uvádí Encyclopaedia Judaica, „si takové operace hnusil.“ Proto nebyli z žádných Izraelitů ani z cizích usedlíků uděláni eunuchové pro službu v paláci izraelských králů, jak to bylo u jiných královských dvorů, například u dvora perského krále Ahasvera. (Ester 2:14, 15; 4:4, 5)

[Obrázek na straně 12]

Rozhodnutí papeže Sixta V. otevřelo cestu pro kastráty

[Podpisek]

The Bettmann Archive