Adopce — Proč a jak?

PROČ v Británii během posledních dvaceti let tak výrazně poklesl počet adoptovaných dětí? Uvádějí se dva důvody: dostupnost legálních potratů a to, že je společensky přijatelné, aby matky vychovávaly své dítě bez manžela. Na neúplnou rodinu se dnes pohlíží jako na úkol, který moderní společnost dokáže úspěšně řešit.

Před více než sto lety však byla situace jiná. Když Polly, matka anglického autora detektivek, Edgara Wallace, čekala dítě se synem svého zaměstnavatele, odešla do ústraní a tajně porodila. Edgarovi bylo devět dnů, když porodní bába zařídila, aby se o něj starala manželka George Freemana, který byl nosičem na londýnském rybím trhu Billingsgate. Freemanovi již měli deset vlastních dětí a Edgar vyrůstal jako Dick Freeman. Polly na dítě pravidelně platila a jeho otec se nikdy nedozvěděl, že má syna.

V případě dnešních nechtěných dětí za ně často přebírá odpovědnost stát. Mnohé děti jsou ve státní péči, protože potřebují ochranu před týráním nebo jsou tělesně či duševně postižené. Je stále více dětí, které osiřely v důsledku války, a nemluvňat, která byla zplozena při znásilnění — tedy těch, kdo velmi potřebují rodičovskou náklonnost a ochranu, zkrátka adopci.

Adoptovat, či neadoptovat?

Adoptovat dítě není snadný úkol, a pokud zvažujete tuto otázku, rozhodně není moudré, aby se udělalo ukvapené rozhodnutí. Jestliže jste ztratili dítě, pak je nejlepší počkat, až přejde šok či žal, než uděláte konečné rozhodnutí o adopci. To platí i pro dvojice, kterým bylo řečeno, že nemohou mít děti.

Každé dítě zdědí specifickou genetickou výbavu. Rodiče jsou často překvapeni sklony i u svých vlastních dětí, ale pokud není znám původ dítěte, je obtížné zjistit, jaký duševní a citový potenciál dítě má.

Záleží vám na tom, aby dítě dosáhlo vysokoškolského vzdělání? Jestliže ano, co budete cítit, když dítě, které jste adoptovali, nesplní vaše očekávání? Dokázali byste zvládnout výchovu duševně nebo tělesně postiženého dítěte?

Než se rozhodnete, školený personál úřadů pro adopci nebo státní sociální pracovníci s vámi takové otázky projdou. V první řadě jim musí jít o bezpečí a štěstí dítěte.

Jestliže se rozhodnete pro adopci . . .

Každá země má vlastní zákony a nařízení o adopci, které je třeba prostudovat. V Británii existují stovky společností pro adopci a obvykle spolupracují s místními státními úřady. Každá společnost má svá vlastní pravidla.

V Británii jsou mimořádně populární „adopční párty“, kde se mohou případní rodiče setkat s dětmi, které je možné adoptovat, a přitom nedochází k citovému napětí, jež může provázet setkání rodičů s jedním dítětem. Uvolněná atmosféra usnadňuje budoucím rodičům odmítnutí a je méně pravděpodobné, že dítě bude zklamáno, protože žádné dítě není středem pozornosti.

Pro lidi, kteří chtějí adoptovat dítě, je obvykle stanovena určitá věková hranice, pravděpodobně kolem 35 nebo 40 let — to obvykle platí při adopci nemluvňat, a nemusí to tak nezbytně být u adopce starších dětí. Společnosti pro adopci uvádějí, že věková hranice bere v úvahu pravděpodobnou délku života budoucích rodičů. Jsou si však vědomi toho, že s věkem přicházejí cenné zkušenosti.

Před lety bylo možné zařídit adopci pouze pro manželskou dvojici. Dnes mohou o adopci dítěte s úspěchem žádat i osoby, které nejsou v manželství. Také nezaměstnanost a invalidita není u budoucích rodičů důvodem k tomu, aby musela být jejich žádost zamítnuta. Základní otázkou je — co tímto opatřením získá dítě?

Dokonce i když je adopce nakonec uskutečněna, mohou být rodiče stále sledováni, aby se zajistilo, že vše probíhá hladce.

Dítě jiné rasy?

Před třiceti lety bylo v Británii velmi obtížné umístit černošské děti do černošské rodiny, a proto jich bylo mnoho adoptováno bílými rodiči. Od roku 1989 je v Británii celostátním trendem dávat děti k adopci těm rodičům, kteří mají stejný etnický původ. Panuje názor, že dítě tak snáze splyne s vlastní rasou a kulturou. To však vedlo k některým paradoxním situacím.

The Sunday Times nedávno uvedly, že někteří bílí rodiče se nechali „přeřadit do kategorie ‚černých‘“, aby mohli adoptovat černošské dítě. Není nijak neobvyklé, že bílí rodiče jsou pěstouni černého dítěte — to znamená, že se o něj starají dočasně. Jestliže je jim však později odepřeno právo toto dítě adoptovat trvale, výsledkem je citové trauma na obou stranách.

Jeden skotský pár, kterému byly na šest let svěřeny do pěstounské péče dvě indické děti, stál nedávno před problémem typickým pro adopci dětí jiné rasy. Soud adopci povolil za předpokladu, že rodiče „budou maximálně usilovat o to, aby dětem zajistili vědomí jejich [etnické] příslušnosti, a že je budou vychovávat ve shodě s jejich etnickým původem a tradicí,“ uvádějí The Times. Adoptivní rodiče to v tomto případě již dělali. Děti se učily paňdžábštinu a rodiče je někdy oblékli do domorodých oděvů.

Mnozí lidé budou souhlasit s postřehem mluvčí britské sociální péče, která řekla, že tyto rasově smíšené adopce by měly být povolovány ve větší míře. „Žijeme ve společnosti, kde se mísí mnoho kultur,“ řekla mluvčí, „a to by se mělo odrazit v pěstounské péči i v adopci.“

Ze zahraničí?

Podle novin The Independent adopce dětí z cizích zemí je ‚obchodem, který prožívá rozmach‘. Zprávy ukazují, že ačkoli některé ‚transakce‘ možná nejsou zcela legální, hlavním zdrojem pro Británii je východní Evropa.

Po rozpadu bývalé Jugoslávie docházelo ke znásilňování žen. Když se jim narodily děti, matky je nechtěly. U dalších dětí by si jejich matky údajně nechaly udělat potrat, kdyby nezasáhl „překupník s dětmi“, který slíbil adopci, pokud bude dítě donošené. Vlády západních zemí jsou však znepokojeny obnosy, které byly vyplaceny za zprostředkování některých z těchto adopcí.

Důvodem k velkému znepokojení je údajné falšování dokladů, které lékaři vystaví při narození dítěte. Noviny The European uvedly nepodložené tvrzení, že některým matkám na Ukrajině bylo řečeno, že jejich dítě se jim narodilo mrtvé. Noviny tvrdily, že tyto děti byly potom prodány. Jiné matky byly informovány, že jejich děti jsou mentálně postižené. Pod takovým tlakem bylo snazší získat od těchto zoufalých matek svolení k adopci dítěte. Jiné děti se zase nikdy nedostaly do sirotčinců, kam byly poslány, ale skončily v cizích zemích.

V rozvojových zemích roste nelibost. Tyto země se domnívají, že bohatý západ by měl více pomáhat domorodým rodinám, aby se mohly postarat o své potomky v domácím prostředí, místo aby byly děti odebírány k adopci do cizí kultury.

Západ musí také chápat prastarou tradici široké rodiny, základní kámen společnosti mnoha kultur. Pokud dítě žije v kmenových seskupeních, je o něj obvykle postaráno i v případě, že rodiče zemřou. Kromě nejbližších příbuzných, jako jsou prarodiče, bude široká rodina skládající se z tetiček a strýčků pokládat dítě za své a jakákoli nabídka k adopci dítěte neznámým člověkem by mohla být špatně pochopena a mohlo by se na ni pohlížet jako na nežádoucí vměšování.a

Zařídit adopci není snadné. Avšak na tom, aby byla úspěšná, je třeba tvrdě pracovat i potom, co se uskuteční. Uvidíme však, že s adopcí je spojena i velká radost.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 5]

Bude mě můj syn hledat?

RODIČE se rozvedli, když mi bylo jedenáct let. Zoufale jsem toužila po lásce. Když jsem byla na střední škole, našla jsem si chlapce — chtěla jsem, aby mě někdo miloval. Potom jsem ke své mrzutosti zjistila, že jsem těhotná. Bylo to absurdní. Ani já, ani student, se kterým jsem chodila, jsme nebyli dospělí. Nikdy jsem nebrala drogy, alkohol nebo tabák, ale můj přítel byl těžce poškozen z doby, kdy bral LSD.

Radili mi, abych si nechala udělat potrat, ale otec mi to rozmluvil. Nechtěla jsem mít dítě, ale ani jsem nechtěla zničit něčí život. Když se v roce 1978 můj syn narodil, rozhodla jsem se, že na jeho rodném listě neuvedu jméno otce, abych měla jistotu, že na něj nebude mít právo. Souhlasila jsem, aby dítě bylo po porodu předáno k adopci; okamžitě mi ho odebrali a dali dočasně do kojeneckého ústavu. Dokonce jsem ho ani neviděla. Potom jsem však změnila názor. Vzala jsem dítě z kojeneckého ústavu a zoufale jsem se o něj snažila postarat. Nezvládala jsem to a dostala jsem se na pokraj zhroucení.

Když mému synovi bylo šest měsíců, soud mě zbavil rodičovských práv, a já jsem ho musela odevzdat. Pamatuji se na ten pocit, bylo to jako by do mě někdo vrazil nůž. City ve mně odumřely. Teprve v posledních dvou letech jsem byla díky odborné pomoci schopna vytvořit si hodnotné vztahy. Nemohla jsem se rmoutit — můj syn nebyl mrtvý. Ale ani jsem na něj nemohla myslet — zakázala jsem si to. Bylo to hrozné.

To, co mě nejvíc bolí, je, když lidi říkají: „Jestliže dáte své dítě k adopci, pak je nemilujete.“ V mém případě to však tak nebylo! Vzdala jsem se svého syna právě proto, že jsem ho milovala! Do poslední minuty jsem si říkala: „Co to proboha dělám? Co ale můžu dělat?“ Nebyla jiná možnost. Věděla jsem, že to nezvládnu a že mé dítě bude strádat, jestliže si ho nechám.

V Anglii jsou nyní rodiny s jedním rodičem společensky přijatelné — ale v době, kdy jsem čekala dítě, to tak nebylo. Škoda, že jsem tehdy nebyla schopna se o svého syna dobře postarat. Myslím, že odborná pomoc, kterou jsem nedávno dostala, by mi v té době pomohla; ale teď je již pozdě. Žije můj syn? Jaký chlapec z něho vyrostl? Adoptované děti mají v osmnácti letech právo vyhledat své rodiče. Často si říkám, zda mě můj syn bude hledat. (Zasláno)

[Rámeček a obrázek na straně 8]

V našem případě se to podařilo

Byli jsme spokojená anglická rodina se dvěma vlastními dospívajícími syny. Mít dceru — a ještě k tomu jiné rasy — to nás nikdy ani nenapadlo. Pak vstoupila do našeho života Cathy. Narodila se v Londýně v Anglii. Byla vychovávána jako římská katolička, ale jako malé dítě přišla s matkou několikrát na shromáždění svědků Jehovových do sálu Království. V deseti letech se však dostala do dětského domova.

Přestože to nyní pro ni bylo mnohem těžší, sama si zařídila, aby mohla navštěvovat shromáždění v sále Království, kde jsme ji poznali. Cathy byla přemýšlivá dívka. Když jsme ji s manželkou v dětském domově navštívili, všimli jsme si, že na stěně nad její postelí jsou obrázky zvířat a přírody. Ostatní děvčata měla nad postelemi plakáty populárních hvězd.

Po nějaké době musela Cathy jít před posudkovou komisi, kde dostala otázku, zda by chtěla z dětského domova odejít a žít v nějaké rodině. „Pouze v rodině svědků Jehovových,“ odpověděla. Když nám o tom Cathy vyprávěla, něco nás napadlo. Měli jsme jeden volný pokoj. Můžeme na sebe vzít takovou odpovědnost? Jako rodina jsme o tom společně mluvili a modlili se. Teprve později jsme zjistili, že tento přístup — ptát se dětí na jejich názor — zkusily sociální služby poprvé; byl to pokus, který se potom dokumentoval.

Sociální služby se o nás informovaly u policie a u našeho lékaře, aby získaly osobní údaje. Brzy jsme dostali souhlas. Bylo nám řečeno, že si Cathy můžeme vzít na zkoušku a že ji můžeme vrátit, když ji nebudeme chtít! Zhrozili jsme se a pevně jsme řekli, že bychom to nikdy neudělali. Cathy bylo třináct let, když jsme si ji oficiálně vzali domů.

Jedinečné pouto lásky mezi námi stále sílí. Cathy nyní slouží jako průkopnice (celodobý evangelista) ve francouzském sboru svědků Jehovových v severním Londýně. V tom roce, kdy odešla do průkopnické služby, napsala tato dojemná slova: „Říká se, že ‚člověk si svou rodinu nevybírá‘. Chtěla bych vám však z celého srdce poděkovat za to, že vy jste si vybrali mě.“

Jsme velmi rádi, že se Cathy stala součástí naší rodiny! Obohatilo to život nás všech. V našem případě se to podařilo! (Zasláno)

[Obrázek]

Cathy se svými adoptivními rodiči a bratry

[Obrázek na straně 7]

Mnohé děti touží po rodičovské lásce a ochraně