Svědectví o jejich víře

V ROCE 1995 uplynulo padesát let od osvobození nacistických koncentračních táborů. Oběti nacismu si v celé Evropě tuto událost připomenuly velkými shromážděními, kterých se účastnili i vládní představitelé. Tato setkání proběhla v Osvětimi, Bergen-Belsenu, Buchenwaldu, Dachau, Ravensbrücku, Sachsenhausenu a dalších táborech. Jedna myšlenka se opakovaně dostávala do popředí: „Kéž nikdy nezapomeneme!“

Z tohoto důvodu svědkové Jehovovi uspořádali v Evropě během výročního roku výstavy. Mnozí svědkové byli Hitlerovým nacistickým režimem internováni, protože odmítli vzdát poctu Hitlerovi a podpořit jeho válečné úsilí. Od roku 1933 byly tisíce svědků Jehovových uvězněny a zemřely následkem toho, jak se s nimi zacházelo.

To, co svědkové zažili, však většinou není veřejnosti známo. Vznikl tak výraz „oběti, na které dějiny zapomněly“. Skupina pamětníků z řad svědků projevila přání zachovat památku členů své rodiny a svých druhů, kteří byli pronásledováni, vězněni, mučeni nebo zavražděni, a uveřejnit svědectví o víře a odvaze, kterou projevili tito Bibelforscher — jak v koncentračních táborech říkali svědkům Jehovovým.

Dne 29. září 1994 uspořádal Americký památník holocaustu ve Washingtonu seminář o svědcích Jehovových, kteří byli v koncentračních táborech. Svědkové, kteří koncentrační tábory přežili, uspořádali ve Francii dvě velká pamětní setkání — 28. března 1995 ve Štrasburku a 30. března v Paříži. Bylo velmi působivé naslouchat zážitkům těchto — nyní již zestárlých — mužů a žen, kteří jsou po padesáti letech stále věrní Bohu. Dne 27. dubna bylo podobné shromáždění v německém Brandenburgu, kde byli mnozí svědkové sťati. Mnozí bývalí vězni se následující den zúčastnili oslav, které organizovalo Braniborsko, a navštívili různé tábory.

Francouzská výstava

Při těchto setkáních byla uvedena výstava s námětem „Mémoire de Témoins“ (Vzpomínky svědků). Od května 1995 do dubna 1996 se výstava konala ve čtyřiceti dvou městech Francie, v různých městech Belgie a ve francouzsky mluvících městech Švýcarska. Muži a ženy, o kterých byla výstava, jsou především svědky Jehovy Boha. Jsou však také svědky utrpení, které v koncentračních táborech zažili oni i další lidé. Jsou živým dokladem ideologie nesnášenlivosti, která kvůli rase či náboženství způsobila utrpení a smrt milionům lidí. Jejich svědectví dále ukazuje, že takzvaní křesťané dali přednost pseudomesiáši Hitlerovi před Ježíšem Kristem; nenávisti před láskou k bližnímu; násilí před pokojem.

Výstava se skládala ze sedmdesáti panelů a začínala časovým uspořádáním událostí — otevření táborů v Dachau a Oranienburgu v březnu 1933; norimberské zákony „o ochraně německé krve“ v září 1935; Anschluss neboli připojení Rakouska k Německu v březnu 1938; Kristallnacht (křišťálová noc) v listopadu stejného roku, kdy bylo vypleněno tisíce židovských obchodů a více než 30 000 lidí bylo uvězněno a deportováno; postupný zákaz svědků Jehovových; invaze do Sovětského svazu v červnu 1941 a euthanasie mentálně postižených osob v letech 1939 až 1941.

Některé panely ukazovaly školení mládeže v Hitlerjugend a to, jak byly davy nadšeny velkými nacistickými manifestacemi v Norimberku. Fotografie lidem připomínaly, že svědkové Jehovovi odmítali slíbit věrnost führerovi a vzdát mu poctu. Další panely ukazovaly, jak byly o svědcích Jehovových šířeny nepravdivé informace nebo jak — například v roce 1935 — svědkové rozšiřovali časopisy a traktáty odhalující nacistická zvěrstva.

Osobní zkušenosti

Asi čtyřicet panelů podrobně popisovalo, co prožili obyčejní muži a ženy z celé Evropy, kteří byli pro svou víru pronásledováni, a dokonce zabiti. Ti, kdo přežili, byli pro výstavu přínosem svou přítomností a návštěvníci jim se zájmem naslouchali. Když Louis Arzt vyprávěl svůj příběh, zaujalo to i děti. Pocházel z francouzských Mylhúz, a protože ve škole odmítal říci „Heil Hitler!“, byl odebrán rodičům a poslán do Německa. „Jeden esesák mě zbil za to, že jsem odmítl vzdát Hitlerovi poctu. Dal mi třicet ran. Za dva dny mě vzal kolem ramen a snažil se mi hrát na city. ‚Mysli na maminku. Byla by moc šťastná, kdyby tě viděla. Musíš jenom říct „Heil Hitler!“ a můžeš jít na vlak.‘ Pro dvanáctileté dítě to bylo těžké,“ dodal Louis Arzt. Na mnohé návštěvníky zapůsobilo vyprávění Josepha Hisigera, který se svým protestantským spoluvězněm vyměnil týdenní dávku chleba za Bibli.

Součástí výstavy byly také rozhovory s bývalými vězni koncentračních táborů nahrané na videozáznamu. Některá interview byla natočena přímo na místě, kde stával tábor — například v rakouském Ebensee a v německém Buchenwaldu a Sachsenhausenu. Obsahem dalších interview byly vzpomínky svědků, kteří byli jako děti deportováni, a různé oblasti vězeňského života.

Zahájení výstavy

Každou výstavu zahájila krátká ceremonie. Zástupce bývalých věznů při této příležitosti vysvětloval, proč svědkové Jehovovi z náboženských důvodů vzdorovali nacismu. Pozvání promluvit zde laskavě přijali i bývalí vězni, kteří nejsou svědky, ale také několik historiků a oficiálních představitelů včetně bývalého ministra francouzské vlády.

Jeden muž, který byl kdysi deportován a znal svědky Jehovovy v Buchenwaldu, o svědcích řekl: „Nejsem si vědom toho, že by se s nějakou jinou kategorií deportovaných lidí — kromě Židů — zacházelo tak potupně jako se svědky: byli biti, ponižováni, uráženi a dostávali ty nejodpornější úkoly. To by bez víry nemohli vydržet. Hluboce si jich vážím a obdivuji je.“

Reakce

Výstavu navštívilo více než sto tisíc lidí. Na některých místech čekaly na vstup do výstavní síně stovky lidí — mezi nimi bylo množství mladých lidí. Mnozí návštěvníci vyjádřili své pocity v návštěvní knize. Jedna dívka například napsala: „Jmenuji se Sabrina. Je mi deset let a chtěla bych být tak statečná jako Ruth, abych udělala Jehovovi radost.“a

O výstavě se také zmiňovaly sdělovací prostředky. Téměř v každém městě se objevil jeden nebo dva články v místním tisku. Navíc místní rozhlasové stanice často oznamovaly konání výstavy a ve svých relacích uváděly interview s bývalými vězni. Krátké zprávy se objevily v regionálním televizním vysílání. Jedna zpráva v televizních novinách mluvila o výstavě jako o „prostém, ale hrozném vyprávění, které se dotýká jádra nevýslovně špatných věcí. Výstava ‚Vzpomínky svědků‘ tak složila poklonu důstojnosti, jež jim nemůže být nikdy upřena.“

Padesáté výročí osvobození se nadlouho vtisklo do mysli těch, kdo toto osvobození přežili. Není sice lehké připomínat si bolestivé vzpomínky, ale tím, že svědkové vzpomínky s druhými sdílejí a vyvolávají je ze zapomnění, mohou posilovat víru druhých. Pokládali proto za výsadu, že se mohli na této výstavě podílet a rozptýlit tak jisté předsudky a neznalost, které ještě po padesáti letech existují. Především však měli dobrý pocit z vědomí, že jejich svědectví přináší čest Bohu Jehovovi a zajistí, aby ostatní lidé nikdy nezapomněli na to, co jako jeho svědkové vytrpěli.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 16]

Články v časopise „Zlatý věk“ odsuzovaly nacistická zvěrstva

[Obrázek na straně 16]

Asi sedmdesát panelů vyprávělo o tom, jak nacisté pronásledovali muže, ženy a děti, kteří odmítli zapřít svou víru

[Obrázek na straně 16 a 17]

Své zážitky vyprávěli někteří svědkové Jehovovi, kteří byli Hitlerovou vládou deportováni a internováni