Počet uprchlíků roste

CELÉ dějiny lidstva jsou poznamenané válkami, hladem a pronásledováním. V důsledku toho vždy existovali lidé, kteří potřebovali azyl. V minulosti poskytovaly národy azyl těm, kdo ho potřebovali.

Zákony umožňující získat azyl byly v úctě u starověkých Aztéků, Asyřanů, Řeků, Židů, u muslimských a dalších národů. Před 2300 lety napsal řecký filozof Platón: „Cizinci, který je odloučený od svých krajanů a své rodiny, by mělo být ze strany lidí i bohů poskytnuto více lásky. Proto se musí přijmout všechna opatření, aby se cizinci nezpůsobilo žádné bezpráví.“

Počet uprchlíků během dvacátého století prudce vzrostl. S cílem postarat se o 1,5 milionu uprchlíků po druhé světové válce byl v roce 1951 ustaven Úřad vysoké komisařky OSN pro uprchlíky (UNHCR). Tento Úřad měl být v činnosti tři roky, protože se předpokládalo, že se tehdejší uprchlíci brzy začlení do té společnosti, kde našli azyl. Předpokládalo se, že potom bude tato organizace rozpuštěna.

Po desetiletí však počet uprchlíků neúprosně rostl. V roce 1975 dosáhl jejich počet 2,4 milionu. V roce 1985 to bylo 10,5 milionu. V roce 1995 stoupl počet lidí, kterým UNHCR poskytlo ochranu a podporu, na 27,4 milionu!

Mnozí lidé doufali, že se v období po skončení studené války najde cesta k řešení celosvětového problému uprchlictví; ale nestalo se tak. Národy se naopak štěpily podle historické nebo etnické linie a to vedlo ke konfliktům. Jelikož zuřily války, lidé utíkali, protože věděli, že je vláda nemůže nebo nechce chránit. Například v roce 1991 odešlo do sousedních zemí skoro dva miliony Iráčanů. Potom uteklo 735 000 lidí z bývalé Jugoslávie. V roce 1994 donutila občanská válka ve Rwandě více než polovinu ze 7,3 milionu obyvatel země opustit svůj domov. Asi 2,1 milionu Rwanďanů vyhledalo útočiště v blízkých afrických zemích.

Proč se tento problém zhoršuje?

Existuje několik faktorů, které přispívají k tomu, že počet uprchlíků roste. Na některých místech, jako je Afghánistán a Somálsko, se zhroutil vládní systém. Řízení země se dostalo do rukou ozbrojené domobrany, která bez zábran plenila venkov, a to vedlo k panice a útěku obyvatel.

Na jiných místech konflikt vychází ze složitých etnických nebo náboženských rozdílů a hlavním cílem bojujících stran je vyhnat civilní obyvatelstvo. V polovině roku 1995 si jeden představitel OSN posteskl na válku v bývalé Jugoslávii: „Pro mnoho lidí je poměrně obtížné pochopit příčiny této války: kdo bojuje a proč bojuje. Na jedné z bojujících stran dojde k hromadnému útěku a o tři týdny později je hromadný útěk na straně druhé. I pro lidi, o kterých se předpokládá, že tomu rozumějí, je těžké se orientovat.“

Vysoce účinné moderní zbraně — raketomety, řízené střely, dělostřelectvo a podobné ničivé prostředky — přispívají k masakrům a rozšiřují oblast ozbrojeného konfliktu. Výsledek — ještě více uprchlíků. V poslední době pocházelo asi osmdesát procent uprchlíků na světě z rozvojových zemí. Utíkali do sousedních zemí, které jsou také málo rozvinuté a špatně vybavené na to, aby se postaraly o lidi, kteří hledají azyl.

V mnoha konfliktech problém zhoršuje nedostatek potravy. Když lidé hladoví — možná proto, že k nim konvoje s humanitární pomocí nemají přístup —, jsou nuceni se stěhovat. Noviny The New York Times uvádějí: „V některých místech, jako je Africký roh, zničila kombinace sucha a války zemi tak, že neposkytuje již žádnou obživu. Zda ty statisíce lidí utíkají kvůli hladu, nebo kvůli válce, je teoretickou otázkou.“

Miliony nežádoucích

Princip azylu se sice teoreticky ctí, ale národy se obrovského množství uprchlíků děsí. Podobná situace byla ve starověkém Egyptě. Když Jákob se svou rodinou hledal útočiště v Egyptě, aby unikli ničivému sedmiletému hladu, byli vítáni. Faraón jim dal k bydlení ‚tu nejlepší část země‘. (1. Mojžíšova 47:1–6)

Avšak časem se Izraelité stali početnými, „takže se jimi zaplnila země“. Egypťané nyní reagovali tvrdě, nicméně „čím víc je utlačovali, tím víc se [Izraelité] množili a tím víc se rozšiřovali, takže se kvůli izraelským synům děsili až k nevolnosti“. (2. Mojžíšova 1:7, 12)

Podobně se dnešní národy ‚děsí k nevolnosti‘, když se počet uprchlíků stále zvětšuje. Hlavní důvod ke znepokojení je hospodářský. Nakrmit, ošatit, ubytovat a ochránit miliony uprchlíků stojí spoustu peněz. V letech 1984 až 1993 vzrostly roční výdaje UNHCR ze 444 milionů dolarů na 1,3 miliardy dolarů. Většinu peněz darovaly bohatší země. Některé z nich bojují s vlastními hospodářskými problémy. Tyto země si někdy stěžují: ‚Máme problémy s tím, jak pomoci bezdomovcům na našich vlastních ulicích. Jak můžeme být zodpovědni za bezdomovce na celé planetě, zvláště když se tento problém bude spíše zvětšovat než zmenšovat?‘

Co tuto záležitost komplikuje?

Uprchlíci, kteří přijdou do bohaté země, často zjistí, že jejich situaci komplikuje mnoho tisíc lidí, kteří přišli do stejné země z hospodářských důvodů. Tito ‚hospodářští‘ přistěhovalci neutíkají před válkou, pronásledováním či hladem. Přišli spíše proto, že hledají lepší život — život bez chudoby. Často předstírají, že jsou uprchlíky, a zatěžují organizace poskytující azyl nepravdivými prohlášeními a znesnadňují skutečným uprchlíkům možnost nezaujatého projednání jejich případu.a

Příliv uprchlíků a přistěhovalců byl přirovnán ke dvěma proudům, které se po léta bok po boku valí do bohatých zemí. Proud ‚hospodářských‘ přistěhovalců je však blokován stále přísnějšími imigračními zákony. Stávají se tedy součástí proudu uprchlíků. Tento proud přetekl a způsobil záplavu.

‚Hospodářští‘ přistěhovalci vědí, že to může trvat několik let, než bude jejich žádost o azyl projednána, a proto tvrdí, že jsou ve výhodné situaci, ať to dopadne jakkoli. Bude-li jejich žádost o azyl přijata, zlepší se jejich hospodářská situace, protože budou moci zůstat v hospodářsky lepším prostředí. Bude-li jejich žádost zamítnuta, polepšili si také, protože si vydělali nějaké peníze, získali určitou odbornost a to si odnesou domů.

Počet uprchlíků a také těch, kdo se za ně vydávají, roste, a proto jsou pro mnohé země nežádoucí a nepřijímají je. Některé země před uprchlíky zavřely hranice. Jiné země zase zavedly zákony a postupy, které uprchlíkům vstup do země téměř znemožňují. Další země uprchlíky násilně vracely do země, ze které přišli. Jedna publikace UNHCR uvádí: „Neúprosné stoupání počtu — jak skutečných uprchlíků, tak hospodářských vystěhovalců — znamenalo velký nápor na tři a půl tisíce let starou tradici azylu a téměř ji zničilo.“

Nenávist a strach

K problémům uprchlíků přistupuje ještě přízrak xenofobie — strach z cizinců a nenávist k nim. Lidé v mnoha zemích si myslí, že cizozemci jsou hrozbou pro jejich národní identitu, kulturu a pracovní příležitosti. Takový strach vyjadřují někdy násilím. Časopis Refugees říká: „Na evropském kontinentu dochází každé tři minuty k rasistickému útoku — a velmi často jsou terčem ubytovací střediska pro lidi hledající azyl.“

Jeden plakát ve střední Evropě vyjadřuje hluboké nepřátelství — nepřátelství, které se ve stále větší míře objevuje v mnoha zemích na světě. Terčem nenávistného poselství tohoto plakátu jsou cizinci: „Jsou odporným, bolestivým vředem na těle naší země. Etnická skupina bez jakékoli kultury, morálky nebo náboženských názorů; kočovná chátra, která jen drancuje a krade. Jsou špinaví, zavšivení a zabírají ulice a nádraží. Ať si sbalí své špinavé hadry a navždy zmizí!“

Většina uprchlíků si samozřejmě nepřeje nic jiného než „navždy zmizet“. Toužebně si přejí jít domů. Jejich srdce bolestně touží žít klidný, normální život s rodinou a přáteli. Nemají však domov, kam by šli.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 6]

Nepříznivá situace uprchlíků

„Věděli jste, že statisíce dětí uprchlíků jdou každou noc spát hladové? Nebo že jen každé osmé z těchto dětí bylo někdy ve škole? Většina z nich nikdy nebyla v kině, v parku, natož v muzeu. Mnohé vyrůstají za ostnatým drátem nebo v izolovaných táborech. Nikdy neviděly krávu nebo psa. Velmi mnoho dětí uprchlíků si myslí, že tráva je něco, co se jí, a ne něco, na čem se dovádí a běhá. Děti uprchlíků jsou nejsmutnější stránkou mé práce.“ (Sadako Ogataová, vysoká komisařka OSN pro uprchlíky)

[Podpisek]

Foto U.S. Navy

[Rámeček a obrázek na straně 8]

Ježíš byl uprchlík

Josef a Marie bydleli se svým synem Ježíšem v Betlémě. Astrologové z Východu přišli se zlatem, vonnou pryskyřicí a myrhou. Po jejich odchodu se Josefovi objevil anděl a řekl: „Vstaň, vezmi malé dítě a jeho matku a uprchni do Egypta a zůstaň tam, dokud ti nedám zprávu; Herodes se totiž chystá pátrat po malém dítěti, aby je zahubil.“ (Matouš 2:13)

Všichni tři rychle vyhledali azyl v cizí zemi — stali se uprchlíky. Když astrologové Herodovi nepodali zprávu, kde je ten, o kom bylo předpověděno, že se stane králem Židů, rozvzteklil se. V marné snaze zabít Ježíše nařídil svým mužům, aby pobili všechny chlapce v Betlémě a okolí.

Josef a jeho rodina zůstali v Egyptě, dokud se Josefovi opět nezjevil anděl ve snu. Anděl řekl: „Vstaň, vezmi malé dítě a jeho matku a vydej se do izraelské země, neboť ti, kteří hledali duši malého dítěte, jsou mrtví.“ (Matouš 2:20)

Je zřejmé, že Josef měl v úmyslu usadit se v Judeji, kde žili předtím, než utekli do Egypta. Byl však ve snu varován, že je to nebezpečné. Jejich život tedy znovu ovlivnila hrozba násilí. Josef, Marie a Ježíš odcestovali na sever do Galileje a usadili se ve městě Nazaret.

[Obrázky na straně 7]

V posledních letech utekly miliony lidí do jiné země, aby si zachránily život

[Podpisky]

Vlevo nahoře: Albert Facelly/Sipa Press

Vpravo nahoře: Charlie Brown/Sipa Press

Dole: Farnood/Sipa Press

[Podpisek obrázku na straně 4]

Chlapec vlevo: Foto OSN 159243/J. Isaac