Pompeje — Místo, kde čas zůstal stát

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V ITÁLII

KUCHYNĚ s pánvemi na ohništi, dobře zásobené krámky, fontány bez vody, neporušené ulice — všechno tak, jak to bývalo kdysi — v pustém a opuštěném městě bez obyvatel. To jsou Pompeje, kde se zdá, že čas zůstal stát.

Všechno zůstalo přesně tak, jak to bylo v ten tragický den před více než devatenácti stoletími. Tehdy vybuchla sopka Vesuv, která ční nad neapolským zálivem, a pokryla popelem a lávou Pompeje, Herculaneum, Stabiae a okolní krajinu.

„Lidé ve starověku,“ říká kniha Pompei (Pompeje), „měli jen mlhavou představu o tom, že Vesuv je sopka, a zvykli si dívat se na něj jako na zelenou horu, kde jsou mezi nádhernými vinicemi roztroušeny husté háje.“ Ale 24. srpna 79 n. l. se po mnohaletém mlčení tato hora se strašným výbuchem probudila.

Výbuch v roce 79 n. l.

Sopka vychrlila sloup plynu, lávy a úlomků horniny, jimiž ztemněla obloha, a vznikl hrozný déšť popela a lapill (malých kousků lávy). Během dvou dnů byly Pompeje a široké okolí pokryty silnou vrstvou hmoty, která měla v průměru dva a půl metru. Když zemí otřásalo silné chvění, obklopil město neviditelný, avšak smrtelný obrovský oblak jedovatých plynů. Zatímco Pompeje byly zasypávány pomalu, Herculaneum zmizelo najednou. Podle knihy Riscoprire Pompei (Znovuobjevení Pompejí) bylo Herculaneum zaplaveno proudem „bahna a sopečných úlomků hornin, který dosahoval u pobřeží výšky dvaadvaceti metrů“.

Reakce obyvatel Pompejí, kterých bylo asi patnáct tisíc, byly různé. Zachránili se pouze ti, kdo okamžitě utekli. Někteří Pompejané však neodešli, protože nechtěli opustit své domy a vše, co v nich bylo, a doufali, že z nebezpečí vyváznou. Jiní lidé s rozhodnutím utéci váhali, protože se snažili zachránit své cennosti, a byli potom zavaleni střechou svého domu, která se zřítila pod vahou popela.

Jedním příkladem je majitelka „faunova domu“, která zjevně nechtěla opustit své bohatství. „V největším spěchu,“ říká Robert Étienne ve své knize La vie quotidienne à Pompéi (Denní život v Pompejích), „paní domu posbírala své nejcennější šperky — zlaté náramky v podobě hada, prsteny, vlásenky, náušnice, stříbrné zrcadlo, váček plný zlatých mincí — a připravila se k útěku.“ Byla možná zděšena padajícím popelem a zůstala vevnitř. „Krátce po tom,“ pokračuje Robert Étienne, „se střecha zřítila a pohřbila nešťastnou ženu i s jejími poklady.“ Další lidé se zadusili jedovatými plyny, které pronikaly všude.

Ti, kdo váhali, potom ve snaze zachránit si život museli utíkat přes vrstvy lávového popela, jež se mezitím vytvořily. A tam, kde padli, tam také zůstali ležet — udušeni smrtícími výpary a pokrýváni vytrvalým deštěm jemného popela. Jejich žalostné ostatky byly nalezeny o staletí později a své cennosti měli stále u sebe. Město a jeho obyvatelé byli pohřbeni pod vrstvou popela hlubokou více než šest metrů.

Díky této vrstvě smrtícího popela se však znovu objevili dokonce i obyvatelé města. Víte jak? Všimněte si fotografie odlitků jejich těl na této straně. Jak byly odlitky vyrobeny? Tím, že se do dutin v popelu, které vznikly po rozpadlých tělech, nalila sádra, nám archelogové umožnili vidět poslední polohu svíjejících se bezmocných obětí — „mladou ženu, která leží s hlavou na paži; mladého muže s kapesníkem na ústech, jenž nemohl zabránit vdechování prachu a jedovatých plynů; sluhy v lázních, kteří padli v nepřirozené poloze, protože se v záškubech a křečích dusili . . . ; matku držící svou malou dcerku v posledním žalostném a marném objetí“. (Archeo)

V Herculaneu není bezpečí

V Herculaneu, několik kilometrů od Pompejí, lidé zjistili, že ti, kdo z něj okamžitě neutekli, jsou v pasti. Mnozí utíkali k mořskému břehu a snad doufali, že uniknou po moři, ale mohutné podmořské zemětřesení bránilo člunům, aby vypluly. Nedávné vykopávky tam, kde byl ve starověku u Herculanea mořský břeh, odhalily více než tři sta koster. Tito lidé byli zaživa pohřbeni hrozným proudem bahna a úlomků sopečných hornin, když hledali úkryt na zastřešeném nábřeží u moře. Mnozí z těchto lidí se rovněž snažili zachránit svůj nejcennější majetek: zlaté ozdoby, stříbrné nádoby, kompletní sadu chirurgických nástrojů — všechno bylo dosud zde, leželo to nepotřebné blízko pozůstatků jejich majitelů.

Čas zůstal stát

Pompeje jsou výmluvným svědectvím křehkosti života, který se střetnul s přírodními silami. Jako žádné jiné archeologické místo na světě poskytují Pompeje a okolí obrázek, který umožňuje moderním vědcům a zvídavým lidem prozkoumat každodenní život v prvním století n. l.

Prosperita tohoto kraje byla v zásadě založena na zemědělství, průmyslu a obchodu. Intenzívně se zde využívala lidská síla — každý den se najímali otroci a svobodní lidé — a úrodná krajina bohatě rodila. Mnohé činnosti ve městě byly spojeny s obchodováním s potravinami. Každý, kdo dnes navštíví Pompeje, může ještě vidět mlýny na mletí zrní, trh se zeleninou, obchody ovocnářů a velkoobchodníků s vínem. Můžete vidět někdejší komerční budovy — pro zpracování vlny a lnu a pro předení a tkaní oděvů ve velkém. Tyto budovy a desítky malých dílen, od klenotnické dílny až po železářství, společně s obytnými domy tvořily kolorit města.

Úzké, kdysi plné ulice jsou vydlážděny kostkami z kamene. Po stranách jsou lemovány vyvýšenými chodníky a veřejnými fontánami, které sloužily jako důmyslný vodovodný systém. Na rozích hlavních ulic lze vidět zajímavý detail. Jako jakýsi dávný předchůdce moderních přechodů pro chodce byly ve středu ulice umístěny vyvýšené bloky kamene, které usnadňovaly pohyb chodců ulicí a umožňovaly jim, aby si nenamočili nohy, když pršelo. Pokud někdo jel ve městě s vozem, musel projevit určitou míru zručnosti, aby se kamenům vyhnul. Tyto vyvýšené kameny jsou tu pořád. Nic se nezměnilo.

Soukromý život

Indiskrétním pohledům dnešních lidí nezabránila ani určitá opatrnost, kterou v soukromém životě Pompejané projevovali. Žena pokrytá nádhernými drahokamy leží mrtvá v náručí gladiátora v místě, kde bydlel. Dveře domů a obchodů jsou do široka otevřeny. Můžete se podívat do kuchyní, které vypadají, jakoby tam ještě před několika minutami někdo byl — pánve jsou na ohništi, neupečený chléb je ještě v peci a velké džbány opřeny o zeď. Místnosti jsou ozdobeny nádhernou omítkou, nástěnnými malbami a mozaikami, kde bohatí lidé příjemně hodovali a používali při tom neobyčejně zručně opracované stříbrné poháry a nádoby. Tiché vnitřní zahrady jsou obklopeny sloupořadím a ozdobeny rozkošnými fontánami, které jsou nyní prázdné. Jsou zde vidět také nádherně opracované mramorové a bronzové sochy a oltáře domácích bůžků.

Životní styl většiny lidí však byl mnohem skromnější. Mnozí neměli doma kuchyň, a navštěvovali zdejší četné hospůdky, které nebyly drahé a ve kterých si mohli poklábosit, zahrát nějaké hry nebo koupit jídlo a pití. Některé z hospůdek měly určitě špatnou pověst. Číšnice — často otrokyně — podávaly zákazníkům nápoje a potom pracovaly jako prostitutky. Kromě nesčetných hospůdek se při vykopávkách našlo více než dvacet jiných nevěstinců, pro které byly charakteristické hrubě oplzlé malby a nápisy.

Je čas jednat

Náhlé zničení Pompejí vede člověka k zamyšlení. Je zřejmé, že tisíce lidí, kteří zde zahynuli, nereagovali dostatečně rychle na varovná znamení hrozící pohromy — na opakované otřesy země, výbuchy sopky a hrozný déšť lapill. Váhali, snad proto, že se nechtěli vzdát svého pohodlného života a majetku. Možná doufali, že nebezpečí pomine nebo že ještě bude čas utéci, když se bude situace zhoršovat. Žel, mýlili se.

Bible nám říká, že dnes je v podobné situaci celý svět. Zkažená společnost, ve které žijeme, se odcizila Bohu. Brzy bude náhle smetena. (2. Petra 3:10–12; Efezanům 4:17–19) Všechny doklady ukazují, že tato doba je blízko. (Matouš 24:3–42; Marek 13:3–37; Lukáš 21:7–36) A tragické zbytky Pompejí jsou mlčenlivým svědkem nerozumné nerozhodnosti.

[Rámeček na straně 24]

Křesťanské kříže?

Objevy různých křížů v Pompejích, včetně jednoho kříže na omítce stěny pekařství, byly vysvětlovány jako určitý doklad o tom, že před zničením města v roce 79 n. l tam žili křesťané. Je takový předpoklad opodstatněný?

Patrně ne. Na „plně rozvinutý kult kříže jako předmětu,“ říká Antonio Varone ve své knize Presenze giudaiche e cristiane a Pompei (Přítomnost Židů a křesťanů v Pompejích), „si musíme počkat do čtvrtého století, kdy došlo k obrácení císaře a pohanských mas, protože tato forma uctívání byla jejich duchovnímu smýšlení bližší. Dokonce i ve druhém a třetím století a až do Konstantinovy doby se takový symbol, jako projev příslušnosti ke křesťanství, objevuje jen zřídka.“

Nemají-li křesťanský původ, jaký původ tyto symboly mají? Kromě nejasností o totožnosti symbolu, který je pokládán za kříž, a objevu malby božstva v podobě hada v tom samém pekařství, byly zde „některé mimořádně obscénní nálezy, které se rovněž neslučují s předpokládaným křesťanským smýšlením nájemce pekařství,“ říká Antonio Varone a dodává: „Je známo, že od počátku civilizace, dříve než se kříž stal symbolem spasení, měl symbol ve tvaru kříže zjevně magický a rituální význam.“ Tento učenec vysvětluje, že v dávných dobách se předpokládalo, že kříž je schopný odvrátit, nebo zničit zlé vlivy, a byl používán hlavně jako amulet.

[Obrázek na straně 23]

Caligulův oblouk a v pozadí hora Vesuv

[Obrázky na straně 23]

Nahoře: Sádrové odlitky obyvatel Pompejí

Vlevo: Neronův oblouk a část Jupiterova chrámu

[Podpisky obrázku na straně 22]

Vertikální lemy: Glazier

Fotografie na stranách 2 (dole), 22 a 23: Soprintendenza Archeologica di Pompei