Pravda mi zachránila život

Většina mých bývalých přátel zemřela na AIDS. Než zemřeli, často jsem je vídala na ulicích. Kdybych nepřijala pravdu, byla bych také mrtvá. Dovolte mi, abych vám to vysvětlila.

NARODILA jsem se 11. prosince 1954 jako druhé a poslední dítě Johna a Dorothy Horryových. Dali mi jméno Dolores, ale od narození mi maminka říkala Dolly, protože se jí tehdy zdálo, že vypadám jako dětská panenka. Tato přezdívka mi zůstala, ale tehdy ještě nikdo netušil, že se stanu maminčinou nejhorší noční můrou.

Bydleli jsme ve „vagónu“ — v bytě, kterému jsme tak říkali, protože byl dlouhý a úzký. Bylo to na 61. ulici v New Yorku. Nebyl to moc příjemný byt; byly tam s námi krysy. Když mě však jednou v noci pokousaly, okamžitě jsme se odstěhovali pryč.

V roce 1957 jsme se přestěhovali do východní části dolního Manhattanu. Ve srovnání s tím, odkud jsme přišli, to bylo ohromné — pěkné ložnice, velký park před okny a pohled na East River. Mohla jsem se dívat na plující čluny a na děti, které v parku hrály fotbal a baseball. Ano, pro mě to byl ráj. Potom se ale můj bezpečný svět začal hroutit.

Alkohol a drogy

Maminka s tatínkem se hodně hádali. Ze začátku jsem nechápala proč, ale potom jsem si začala uvědomovat, že tatínek je stále opilý. Nedokázal si udržet práci a jediný, kdo v rodině pracoval, byla maminka. Moji přátelé zjistili, že tatínek je alkoholik, a jejich posměšky mi velmi ztrpčovaly život.

Situace se stále zhoršovala. Nakonec začal být tatínek násilný a maminka ho vyhodila. Staly jsme se tedy neúplnou rodinou. Bylo mi asi osm nebo devět let a naše rodinná situace mě ničila. Maminka musela být stále v práci, aby nás uživila, a proto nás nechávala u sousedů, když jsme se se sestrou vrátily ze školy.

V šesté třídě jsem začala být velmi vzpurná. Vynechávala jsem vyučovací hodiny, chodila jsem do blízkého parku na Tompkins Square a snažila jsem se zahnat své problémy alkoholem. Brzy jsem se připojila k partě mnohem starších dětí. Bylo mi pouze jedenáct let, ale na svůj věk jsem byla velká a vypadala jsem na šestnáct nebo na sedmnáct. Moji noví kamarádi se opíjeli, kouřili marihuanu, brali LSD a píchali si heroin. Abych mezi ně zapadla, začala jsem to také zkoušet. Ve čtrnácti letech jsem byla na těchto látkách úplně závislá.

Dozvídá se to maminka

„Já jsem tě na svět přivedla a já tě z něho sprovodím,“ říkávaly matky v našem okolí, když je jejich děti hluboce zarmoutily a zklamaly. Maminka byla obvykle velmi klidná a dobře se ovládala, ale když zjistila, že její čtrnáctiletá dcera užívá heroin, řekla, že to také udělá — že mě zabije.

Utíkala jsem do koupelny a snažila jsem se zablokovat dveře tím, že jsem se nohama zapřela o vanu, ale nestačila jsem to. Nyní jsem byla opravdu v nebezpečné situaci! Je jasné, že jsem dostala takové bití, jako nikdy v životě. Před rozzlobenou maminkou mě zachránilo jedině to, že se moje sestra a jedna žena, která to na mě mamince řekla, dostaly do koupelny a držely maminku, abych mohla z bytu utéci. Když jsem se nakonec vrátila domů — byla jsem pryč několik dnů —, souhlasila jsem s tím, že vyhledám nějakou pomoc, abych svůj problém s drogami vyřešila.

Odborná pomoc

Za několik měsíců jsem v televizi viděla reklamu na protidrogové léčebné zařízení. To je místo, kde mohou dostat pomoc lidé, kteří se drogové závislosti chtějí opravdu zbavit. Mluvila jsem o tom s maminkou a ta mě poslala do jednoho z těchto zařízení, které bylo přímo v New Yorku. Byla tam rodinná atmosféra, která poskytovala lidem motivaci, aby úplně změnili svůj způsob života. Byla jsem tam asi dva a půl roku.

Odborná pomoc mi velmi prospěla. Byla jsem však hluboce zklamaná, když jsem zjistila, že někteří členové personálu, jimž jsem důvěřovala a jichž jsem si vážila — a kteří údajně přestali drogy brát —, jsou na nich zase závislí. Cítila jsem se podvedená a naivní. Učili nás, že staré rčení „jsi-li jednou závislý, jsi závislý stále“ není pravdivé. Nyní jsem se však na ně dívala jako na živý důkaz toho, že to pravdivé je.

Když jsem se v sedmnácti letech vrátila domů, nebyla jsem na drogách závislá a byla jsem pevně rozhodnuta, že udělám všechno pro to, abych se k heroinu znovu nevrátila. Maminka a sestra mezitím začaly studovat Bibli se svědky Jehovovými.

Pořád černá ovce rodiny

Přestala jsem sice brát drogy, ale přesto jsem se cítila jako černá ovce rodiny. Nedokázala jsem žít podle nových pravidel v naší domácnosti, kam patřilo žádné kouření, žádné chození na diskotéky a podobně. Zanedlouho mě maminka vyhodila, protože jsem odmítla změnit svou světskou společnost a postoje. Doopravdy jsem ji za to nenáviděla, ale bylo to to nejlepší, co pro mě mohla udělat. Maminka se pevně držela spravedlivých zásad a nikdy nezakolísala.

Odešla jsem tedy z domova, abych si zařídila nový a lepší život. Začala jsem zase chodit do školy, abych získala nějakou odbornost a měla prostředky na vysokoškolské vzdělání. Celkem mi to šlo a opět jsem se zařadila do společnosti. Našla jsem si dobré místo a vlastní byt. Potom jsem se setkala s jedním starým přítelem a zamilovali jsme se do sebe. Začali jsme se opět stýkat, hodlali jsme všechno dělat správně a vzít se.

Můj přítel však nakonec začal opět brát drogy a šlo to s námi z kopce. Nedokázala jsem unést citovou bolest, a tak jsem udělala to, co jsem uměla nejlépe — otupovala jsem ji drogami. Začala jsem být závislá na kokainu, který poskytoval to, čemu se říkalo „opojení bohatých lidí“. Kokain byl tehdy populární, protože ho mnozí lidé nepokládali za návykovou látku. Pro mě byl však horší než heroin.

V polovině sedmdesátých let jsem byla na kokainu závislá asi tři roky. Nakonec jsem si ten začarovaný kruh začala uvědomovat a říkala jsem si: ‚Je tohle všechno, co život nabízí?‘ Došla jsem k závěru, že pokud je to tak, pak jsem tím unavená. Vrátila jsem se k mamince a řekla jsem jí, že toho mám dost a že se vrátím do léčebného střediska. Po dalším roce a půl, který jsem zde strávila, jsem se závislosti na drogách opět zbavila.

Téměř jsem našla pravdu

Opět jsem si našla dobré zaměstnání, pěkný byt a přítele. Zasnoubili jsme se. Během té doby se maminka se mnou pravidelně stýkala. Vyprávěla mi o Bibli a posílala mi časopisy Strážná věž a Probuďte se!, ale já jsem je ani neotevřela. Řekla jsem mamince, že mám v plánu se vdát a mít rodinu. A tak mi poslala knihu Vytvářet šťastný rodinný život — a tato kniha natrvalo změnila můj život.

Při čtení této knihy jsem si uvědomila, co chci a že jsem se o to snažila nesprávným způsobem. Konečně někdo pochopil, co cítím a co je opravdu v mém srdci. Nebyla jsem divná kvůli tomu, že jsem měla tyto pocity — byla jsem normální. Když jsem se ale snažila ukázat knihu Rodinný život a Bibli tomu muži, se kterým jsem se zapletla, posmíval se mi. Nechtěl udělat změny, které byly zapotřebí k tomu, abychom se mohli těšit ze šťastného rodinného života. Musela jsem tedy udělat obtížné rozhodnutí — zda s ním zůstanu, nebo od něho odejdu. Rozhodla jsem se, že je na čase odejít od něho pryč.

Můj přítel zuřil. Když jsem se jednoho dne vrátila domů, zjistila jsem, že všechny moje šaty rozřezal břitvou na kousky. Přišla jsem skoro o všechno, co jsem měla — boty, kabáty a nábytek — buď byly zničené, nebo prodané. Jediné, co mi zbylo, byly šaty, které jsem měla na sobě. Přála jsem si lehnout si a zemřít. V životě jsou chvíle, kdy je člověk bojem unavený. A tak se vracíte zpátky k tomu, co jste udělali pokaždé, když jste chtěli takovou situaci zvládnout — otupíte svoje pocity. Došla jsem k závěru, že buď udělám to, nebo spáchám sebevraždu.

Přesto, že jsem se vrátila zase k drogám, maminka mě neopustila. Navštěvovala mě a nosila mi časopisy Strážná věž a Probuďte se! Při jednom večerním rozhovoru jsem jí vyprávěla, jak se cítím — že jsem unavená těmi pokusy a že jsem u konce se silami. Maminka řekla prostě: „Tak když jsi vyzkoušela všechno ostatní, proč to nezkusit s Jehovou?“

Pravda mě zachránila

V roce 1982 jsem tedy souhlasila s tím, k čemu mě maminka vybízela celá léta. Začala jsem svědomitě studovat Bibli. Brzy jsem byla nadšená tím, co jsem se učila. Začala jsem si cenit toho, že můj život je pro Jehovu vzácný a že existuje skutečný smysl života. Uvědomovala jsem si však, že pokud chci sloužit Jehovovi, musím se hodně změnit a že k tomu potřebuji jak citovou, tak duchovní podporu. Poprosila jsem tedy maminku, zda bych mohla jít zpátky domů.

Maminka byla opatrná, protože jsem ji mnohokrát zklamala. O mém přání nastěhovat se k ní si promluvila s křesťanským starším. Když starší viděl, že se maminka domnívá, že tentokrát se doopravdy změním, povzbudil ji: „Proč jí nedat další možnost?“

Opravdu, tentokrát jsem maminku nezklamala. Pokračovala jsem ve studiu a začala jsem chodit pravidelně na křesťanská shromáždění. S Jehovovou pomocí jsem úplně změnila svůj život. Boží slovo pravdy, Bible, poskytuje rady, které mi umožnily překonat těžká období. (Jan 17:17) Přestala jsem dokonce i kouřit — a překonat tuto závislost bylo pro mě těžší, než překonat závislost na heroinu a kokainu. Poprvé jsem byla opravdu ráda, že žiju.

O několik měsíců později, 24. prosince 1983, jsem symbolizovala své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě. Následující duben jsem začala s pomocnou průkopnickou službou, což je určitá forma zvýšené služby. Když mě ze začátku moji bývalí přátelé viděli ve službě, dělali si ze mě legraci. Bylo to přesně tak, jak předem upozorňoval apoštol Petr: „Protože s nimi tím směrem dále neběžíte ke stejnému hlubokému bahnu prostopášnosti, jsou zmateni a stále o vás mluví utrhačně.“ (1. Petra 4:4)

V září 1984 jsem se stala pravidelnou průkopnicí a brzy jsem měla týdně deset biblických studií. Některá studia jsem vedla s těmi lidmi, kteří se mi posmívali, když jsem s kazatelskou službou začínala. Bylo to nádherné období mého života, protože jsem mnoha mladým lidem mohla pomoci, aby přijali pravdu. Vždy jsem chtěla mít děti, a tak je pro mě zdrojem trvalé radosti to, že mohu být — obrazně řečeno — matkou duchovních dětí. (Srovnej 1. Korinťanům 4:15.)

Během let jsem vídala v okolních ulicích bývalé přátele, s nimiž jsem dříve brala drogy. Protože používali jehly od nakažených osob, dostali AIDS a vypadali ohavně. Od té doby mnozí zemřeli. Vím, že kdybych nepřijala pravdu, byla bych už pravděpodobně mrtvá. Pravda mi vlastně zachránila život.

Vyvarujte se bolesti

Často si přeji, abych poznala pravdu jako dítě a tak se vyvarovala života plného bolesti a trápení. Jehova mi nyní pomáhá vyrovnávat se s bolestmi, jež pramení z promarněného mládí, ale na úplné vyhojení citových jizev musím počkat do nového systému. (Zjevení 21:3, 4) Naléhavě se dnes snažím říci mladým lidem, že je pro ně požehnáním znát Jehovu a mít pomoc jeho organizace při uplatňování toho, co Bůh učí.

Svět se možná zdá být okouzlující a přitažlivý. A chce, abyste si mysleli, že jeho způsob zábavy můžete mít bez bolesti. To ale prostě není možné. Svět vás využije, a když vás už nepotřebuje, odhodí vás. Bible pravdivě říká, že Ďábel je vládcem světa — dokonce jeho bohem — a že bychom neměli milovat ani svět, ani věci v něm. (Jan 12:31; 14:30; 16:11; 2. Korinťanům 4:4; 1. Jana 2:15–17; 5:19) A protože lidé ve světě existují jako otroci porušenosti, nemůže vám společenství s nimi přinést skutečné štěstí. (2. Petra 2:19)

Doufám, že toto moje vyprávění pomůže dalším lidem, aby viděli, že „skutečný život“ — věčný život v Božím novém světě — je jediným hodnotným způsobem života, o který stojí za to usilovat. Možná prožíváme dobré i špatné věci, když chodíme v pravdě, ale na druhé straně plotu, v Satanově světě, tráva není zelenější. Satan se jen snaží, aby to tak vypadalo. Modlím se o to, abych spolu s křesťanskými bratry a sestrami měla oči stále upřené na skutečný život, ano, na věčný život na rajské zemi. (1. Timoteovi 6:19) (Vyprávěla Dolly Horryová.)

[Obrázek na straně 15]

S maminkou vydáváme svědectví v parku na Tompkins Square