Co říká Bible

Čí vedení je důvěryhodné?

„JE ČAS jít,“ říká otec svému pětiletému synkovi. Podává mu ruku a chlapec svou drobnou ručkou bez váhání chytne otcovy prsty. Ať vede cesta kudykoli, dítě důvěřuje vedení svého rodiče a jde s ním. Ať se stane cokoli, pevný stisk dětské ručky nepoleví.

Žijeme v době hospodářské, politické i osobní nejistoty — neuvítali byste tedy vedení ze zdroje, kterému můžete absolutně důvěřovat? Žijeme však také v době, kdy lidé, kteří nemají žádné zábrany, využívají lidí nezkušených. Je proto dobrý důvod k tomu, abychom si dali pozor na to, v koho vkládáme důvěru. Možná jste byli v minulosti trpce zklamáni, když někdo, od koho jste přijímali vedení, selhal.

Bible nás však povzbuzuje, abychom svou důvěru vložili v Boha. „Vždyť tvou pravici svírám já, Jehova, tvůj Bůh, Ten, který ti říká: ‚Neboj se. Sám ti chci pomoci.‘,“ zaznamenal prorok Izajáš. (Izajáš 41:13) A apoštol Petr radil: „Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás vyvýšil v patřičném čase, zatímco na něj uvrhnete všechnu svou úzkost, protože o vás pečuje.“ (1. Petra 5:6, 7)

Přesto se možná právem ptáte: ‚Jaký důvod mám k tomu, abych vložil důvěru v Boží vedení?‘ V záznamech starověkých Izraelitů jsou uvedeny následující dobré důvody.

Boží ruka vede Boží lid

Série událostí, které vyvrcholily v noci 14. nisana 1513 př. n. l., zlomila vůli despotického faraóna a Egypťanů, takže Izraelity, Boží lid, propustili z otroctví. (2. Mojžíšova 1:11–13; 12:29–32) Dne 15. nisana byl rozjásaný izraelský národ na cestě do Zaslíbené země. Putoval směrem k pustině. Nejpřímější cesta vedla severně od Memfisu podél pobřeží Středozemního moře, těsně kolem země, ve které žili obávaní Filištíni, a dále do Zaslíbené země. Avšak Bůh zvolil jinou trasu. (2. Mojžíšova 13:17, 18; 4. Mojžíšova 33:1–6)

Jehova Bůh poskytl starověkému izraelskému národu viditelné vedení, které ve dne vypadalo jako oblačný sloup a v noci jako ohnivý sloup. (2. Mojžíšova 13:21, 22) Kromě tohoto nadpřirozeného jevu používal Jehova jako svého pozemského představitele věrného muže Mojžíše. (2. Mojžíšova 4:28–31) Existoval tedy nesporný důkaz o tom, že Izraelity vede Boží ruka.

Ve druhém tábořišti, u Etamu, „na okraji pustiny“, Jehova nařídil Mojžíšovi, aby se obrátil a utábořil se na břehu Rudého moře, u Pihachirotu. (2. Mojžíšova 13:20) Tento zdánlivě nevysvětlitelný přesun přiměl faraóna k závěru, že Izraelité „putují zemí ve zmatku“. To faraónovi dodalo odvahy a jeho srdce se změnilo. Rozhodl se, že Izraelity znovu zotročí. Shromáždil vojsko a začal je pronásledovat. (2. Mojžíšova 14:1–9)

Když Mojžíš vedl národ jiným směrem, zjevně do nížiny svažující se k Rudému moři, zdálo se, že vede Izraelity do pasti. Dostali se mezi hory na obou stranách tábora u Pihachirotu, Rudé moře a postupující faraónovu armádu. Zdálo se, že se stanou snadnou kořistí — mohli být rychle podmaněni nebo zničeni.

Jak to na Izraelity zapůsobilo? Projevovali důvěru v Jehovovo vedení? Situace vypadala beznadějně. Některé lidi zachvátila panika, jiní začali reptat proti Mojžíšovi. Někteří Izraelité byli dokonce připraveni vzdát se a vrátit se do egyptského otroctví! (2. Mojžíšova 14:10–12)

Pevně se držme Boží ruky!

V této situaci bylo potřeba, aby Izraelité projevovali jakoby dětskou důvěru ve Všemohoucího. Národ jako celek Jehovu neznal, a Jehova měl dobrý důvod pro to, aby Mojžíšovi nařídil přejít Rudé moře u Pihachirotu. Tím, že Jehova zahájil cestu Izraelitů do Zaslíbené země jižně od země Filištínů, projevil lásku a hlubokou znalost věci. Po 215 letech v Egyptě nebyli Izraelité na válčení s národem bojovných válečníků připraveni. Jehova proto vybral trasu, na které se Izraelité takovému konfliktu vyhnuli.a (2. Mojžíšova 13:17, 18)

Osvobození národa a porážka faraóna a jeho vojska u Rudého moře je úžasným svědectvím o Boží záchranné moci. Kromě toho, jak vděční museli být Izraelité, kteří sice nechápali, proč je Bůh vede určitým způsobem, ale nepustili se Boží ruky! Drželi se pevně a viděli zázračné rozdělení Rudého moře a také zničení svých nepřátel. Jejich důvěra v Jehovovo vedení byla odměněna. (2. Mojžíšova 14:19–31)

Znovu se zamysleme nad příkladem dítěte, které se drží otcovy ruky. Když se dítěte zmocní úzkost, jak reaguje? Nepustí se a jeho stisk nepoleví — dítě sevře rodičovy prsty ještě pevněji. Tím projevuje neochvějnou důvěru, že v těžkostech mu rodič poskytne neselhávající vedení a sílu.

Podobně i my, když prožíváme tíseň, musíme zesílit svůj stisk a ještě více důvěřovat v Boží vedení! Boží slovo, Bible, se může stát světlem, které nás vede. (Žalm 119:105) Pamatujte také na to, že důvěra jde ruku v ruce s trpělivostí. Musíme tedy Jehovovi dát čas, aby věci řešil, i když snad nějaký čas plně nechápeme, proč nás vede určitým směrem. Ano, můžeme důvěřovat vedení od Boha! (2. Mojžíšova 15:2, 6; 5. Mojžíšova 13:4; Izajáš 41:13)

[Poznámka pod čarou]