Jak jsme hledali spravedlnost

VYPRÁVÍ ANTONIO VILLA

V roce 1836 byli všichni texasští obránci Alama — ani ne 200 osob — pobiti mexickou armádou o síle asi 4 000 mužů. Válečný pokřik „Pamatujte na Alamo“ byl použit k rozpoutání boje za nezávislost, jíž bylo dosaženo později téhož roku. V roce 1845 se to, co kdysi bylo součástí Mexika, stalo součástí Spojených států, a Mexičané se ocitli na nepřátelském území. Etnické spory stále nejsou zapomenuty.

NARODIL jsem se v roce 1937 nedaleko texaského San Antonia, tam, kde leží Alamo. V té době byly záchodky, kašny a jiná veřejná zařízení označeny nápisy „Jen bílí“ a „Ostatní“. Rychle jsem se naučil, že my, kdo jsme mexického původu, patříme k těm „Ostatním“.

Když šli Mexičané nebo černoši do kina, směli sedět pouze na balkóně, ne v hlavním sále. Mnoho restaurací a obchodů Mexičany neobsluhovalo. Jednou moje manželka Velia a její sestra vešly do salónu krásy. Majitelé neměli ani tolik slušnosti, aby řekli: „Mexičané zde nejsou vítáni.“ Prostě se jim smáli do očí, dokud Velia a její sestra zahanbeně neodešly.

Bílí muži někdy — obvykle když byli opilí — vyhledávali Mexičanky, jež mnozí běloši považovali za nenapravitelně nemravné. Říkal jsem si: ‚Nechtějí s námi mít společný záchod nebo kašnu, ale do postele s Mexičankou půjdou.‘ Tato bezpráví ve mně vyvolávala nejprve nejistotu, a později vzdor.

Problémy s církvemi

Kromě toho mě roztrpčovalo náboženské pokrytectví. Běloši, černoši i Mexičané měli své vlastní kostely. Když jsem se jako katolík připravoval na své první přijímání, kněz mi podal několik obálek nadepsaných pozdějšími daty, abych je dal otci. Každý týden jsme měli vrátit jednu obálku s příspěvkem. Krátce nato mi kněz řekl: „Měl bys tatínkovi říct, že jsem ty obálky nedostal.“ Otcova hněvivá slova na mě zapůsobila: „To je všechno, co je zajímá — peníze!“

Běžně docházelo k takovým skandálům, že kazatel utekl s některou ženou ze svého sboru. Takové zkušenosti mě vedly k tomu, že jsem opakovaně prohlašoval: „Náboženství má jen dva cíle — buď dostat vaše peníze, nebo dostat vaši ženu.“ A tak pokaždé, když se u nás zastavili svědkové Jehovovi, jsem je odmítal slovy: „Když budu nějaké náboženství chtít, najdu si je sám.“

Vojna a manželství

V roce 1955 jsem vstoupil do letectva Spojených států. Doufal jsem, že si svým vynikajícím pracovním výkonem získám uznání, které mi jako Mexičanovi bylo upíráno. Své práci jsem se věnoval a uznání jsem skutečně získal; dokonce jsem byl pověřen, abych prováděl kvalitářskou kontrolu. K tomu patřilo i hodnocení práce jiných oddělení v ozbrojených silách.

V roce 1959 jsem se oženil s Velií. Velia byla vždy nábožensky založená. Byla však zklamaná různými církvemi, kam chodila. Jednoho dne v roce 1960 byla velmi sklíčená a modlila se: „Prosím tě, Bože, jestli existuješ, dej se mi poznat. Chci tě znát.“ Tentýž den zazvonil u nás doma v Petalumě v Kalifornii nějaký svědek Jehovův.

Krátce nato však Velia ztratila se svědky kontakt, protože jsem byl přeložen. Až v roce 1966, když jsem byl ve Vietnamu, obnovila studium Bible v Seminole v Texasu. Začátkem následujícího roku jsem se z Vietnamu vrátil, a když jsem zjistil, že Velia studuje Bibli se svědky, nenadchlo mě to.

Můj neústupný odpor

Měl jsem pocit, že náboženství Velii podvede a zklame. A tak jsem býval na studiu přítomen a čekal jsem na příležitost, abych odhalil sebemenší náznak pokrytectví. Když ta žena řekla, že svědkové jsou politicky neutrální, přerušil jsem ji: „Jakou práci dělá váš manžel?“

„Pěstuje bavlnu,“ odpověděla.

„Ha!“ Opáčil jsem arogantně. „Z bavlny se dělají vojenské uniformy. To znamená, že podporujete válečné úsilí!“ Začal jsem se chovat halasně a nerozumně.

I když mě v červnu 1967 armáda převelela do dalekého Minotu v Severní Dakotě, svědkové se s Velií spojili a studium Bible s ní obnovili. Začal jsem odporovat dětinskými způsoby. Úmyslně jsem přicházel v době studia a práskal dveřmi, dupal po schodech, hlučně házel boty na podlahu a několikrát za sebou jsem splachoval záchod.

Velia byla vždycky jemnou a poddajnou manželkou, která nikdy nic neudělala bez mého svolení. Neochotně jsem jí sice dovolil studium Bible, ale ona věděla, že s chozením na shromáždění svědků bude větší problém. Když ji k účasti na shromáždění nabádali, vždycky říkala: „Raději ne. Nechci rozčílit Tonyho.“

Avšak jednoho dne Velia četla v Bibli: „Nezarmucujte . . . Božího svatého ducha.“ (Efezanům 4:30) „Co to znamená?“ zeptala se. Svědkyně, která s ní studium vedla, jí vysvětlila: „Nu, Boží duch inspiroval sepsání Bible. Když tedy nejednáme v souladu s tím, co Bible říká, zarmucujeme Božího svatého ducha. Někdo například nechodí na shromáždění, i když ví, že Boží slovo říká, že bychom tam chodit měli.“ (Hebrejcům 10:24, 25) To bylo vše, co Veliino pokorné srdce potřebovalo. Od té doby chodila na všechna shromáždění i přes můj odpor.

Vždycky jsem na ni štěkl: „Jak můžeš odejít z domu, když nemám večeři na stole?“ Velia se rychle naučila mít pro mě připravenou teplou večeři. Používal jsem tedy jiné záminky: „Nemáš ráda ani mě, ani naše děti. Kvůli těm shromážděním nás opouštíš.“ Nebo když jsem napadal nauky svědků a Velia se mírně snažila je bránit, používal jsem téma bocona — „hubatá“; říkal jsem jí, že je neuctivá, nepoddajná bocona.

Nicméně Velia na shromáždění chodila a kvůli mým slovním výpadům odcházela často s pláčem. Určitými zásadami jsem se však přece řídil. Nikdy jsem svou manželku neuhodil a ani mě nenapadlo, že bych ji kvůli její nové víře opustil. Ale dělalo mi starosti, aby se o ni na těch shromážděních nezačal zajímat nějaký pohledný chlapík. Stále jsem si myslel, že když jde o náboženství, ‚jde buď o peníze, nebo o ženu‘. Když se Velia oblékala na shromáždění, často jsem si stěžoval: „Kvůli jiným se strojíš, ale kvůli mně nikdy.“ A tak když jsem se poprvé rozhodl, že na shromáždění půjdu, řekl jsem: „Jdu — ale jen proto, abych tě hlídal!“

Mým skutečným motivem však byla snaha něco proti svědkům najít. Na jednom z prvních shromáždění, jichž jsem se zúčastnil, byla přednáška o tom, že člověk má vstoupit do manželství „pouze v Pánu“. (1. Korinťanům 7:39) Když jsme dorazili domů, trpce jsem si stěžoval: „Vidíš! Jsou stejní jako všichni ostatní — mají předsudky vůči každému, kdo nesdílí jejich víru.“ Velia k tomu mírně řekla: „Ale to neříkají oni, to říká Bible.“ Rychle jsem podnikl protiúder. Bouchl jsem pěstí do stěny a zařval jsem: „Zase je tu bocona!“ Ve skutečnosti jsem byl zoufalý, protože jsem věděl, že má pravdu.

Nadále jsem chodil na shromáždění a četl jsem literaturu svědků, ale mým záměrem bylo najít na tom nějakou chybu. Dokonce jsem na shromáždění začal podávat komentáře, ale jen proto, abych lidem ukázal, že nejsem nějaký „tupý Mexičan“.

Moje touha po spravedlnosti uspokojena

V roce 1971 nás moje vojenská kariéra zavedla do Arkansasu a já jsem dál chodil s Velií na shromáždění. Velia se v prosinci 1969 dala pokřtít na znamení toho, že se zasvětila Jehovovi. Už jsem jí neodporoval, ale ani jsem nechtěl, aby se mnou někdo studoval Bibli. Moje poznání se díky čtení biblické literatury velmi rozšířilo. Ale bylo jen v mé hlavě. Byl to výsledek mé touhy být nejlepší ve všem, co dělám. Postupně však společenství se svědky začalo působit i na mé srdce.

Například jsem si všiml, že se na vyučování při sborových shromážděních podílejí i černoši. Ale nejprve jsem si řekl: ‚No jo, to dělají jen za zavřenými dveřmi.‘ Ale když jsme přišli na sjezd na velkém baseballovém stadiónu, byl jsem šokován, když jsem viděl, že se černoši podílejí na programu i tam. Musel jsem uznat, že mezi svědky žádná diskriminace není. Skutečně uplatňují spravedlnost.

Také jsem začal oceňovat, že svědkové Jehovovi mají mezi sebou skutečnou lásku. (Jan 13:34, 35) A když jsem s nimi pracoval na stavbě sálu Království, viděl jsem, že to jsou jen obyčejní lidé. Viděl jsem, jak jsou unavení, jak dělají chyby, a dokonce jsem byl svědkem menší hádky, když se něco nedařilo. Místo aby mě od nich tyto nedokonalosti odcizily, cítil jsem se mezi nimi jistější. Možná jsem si uvědomil, že navzdory mnoha mým nedostatkům je naděje i pro mě.

Moje srdce bylo konečně zasaženo

Poprvé jsem si uvědomil, že se ve mně rozvíjí vztah k Jehovovi, když Strážná věž z roku 1973 vysvětlila, že kouření je ‚poskvrnou těla‘ a představuje důvod k vyloučení. (2. Korinťanům 7:1) Tehdy jsem kouřil jeden až dva balíčky cigaret denně. Již předtím jsem se mnohokrát snažil s tím přestat, ale bez úspěchu. Avšak nyní jsem se pokaždé, když jsem pocítil potřebu si zapálit, tiše pomodlil k Jehovovi o pomoc, abych mohl s tím nečistým návykem přestat. K překvapení všech jsem si už nikdy nezapálil.

Dne 1. července 1975 jsem měl odejít do výslužby. Uvědomil jsem si, že pokud chci dělat to, co učí Bible, musím zasvětit svůj život Jehovovi. Nikdy jsem neměl žádné osobní studium Bible, a tak bylo pro sborové starší dost šokující, když jsem jim v červnu 1975 řekl, že chci být pokřtěn, jakmile ukončím svou práci u armády. Vysvětlili mi, že nejprve musím plnit Ježíšův příkaz a podílet se na kazatelském díle. (Matouš 28:19, 20) To jsem dělal první sobotu v červenci. Týž den jsem se sešel s jedním starším a odpověděl jsem na biblické otázky určené pro uchazeče o křest. O tři týdny později jsem byl pokřtěn.

Když naše tři děti — Vito, Venelda a Veronica — viděly, že jsem se dal pokřtít, začaly dělat rychlé duchovní pokroky. Během dalších dvou let byly pokřtěny dvě starší děti a za čtyři roky je následovalo to nejmladší. Když mluvím s muži, kteří znají biblickou pravdu, ale nic s tím nedělají, často je upozorňuji, jaké to bude mít následky. Říkám jim, že jejich děti, i když o tom snad nemluví, si myslí: ‚Jestliže pravda není dost důležitá pro tátu, pak není důležitá ani pro mě.‘

Celodobá služba

Celá naše rodina začala s celodobou průkopnickou službou v Marshallu v Arkansasu. Velia a já jsme začali v roce 1979 a děti se k nám připojily v následujících letech, když ukončily střední školu.

Začátkem osmdesátých let jsme slyšeli, že lidé v jihoamerickém Ekvádoru žízní po poznání Bible. Dali jsme si za cíl, že se tam přestěhujeme. V roce 1989 byly naše děti již dospělé a byly schopné se o sebe postarat. V tom roce jsme tedy Ekvádor krátce navštívili, abychom ‚vyzvídali v zemi‘. (Srovnej 4. Mojžíšovu 13:1, 2.)

V dubnu 1990 jsme dorazili do našeho nového domova v Ekvádoru. Naše finanční prostředky byly omezené — žili jsme z mé vojenské penze —, a tak jsme museli pečlivě dodržovat rozpočet. Ale radost z celodobé služby v tomto duchovně úrodném území nám bohatě vynahradila jakékoli finanční oběti. Nejprve jsme pracovali v přístavním městě Manta, kde každý z nás vedl deset až dvanáct biblických studií týdně. Od roku 1992 sloužím jako cestující dozorce a moje manželka mě doprovází. Každý týden navštěvujeme jiný sbor.

Až bude skutečně nastolena spravedlnost

Když se s Velií ohlížíme zpět, vidíme, že bezpráví, která jsme zažili, když jsme vyrůstali, nám nyní pomáhají ve službě. Zvlášť dbáme na to, abychom nepohrdali nikým, kdo je snad chudší či méně vzdělaný než my nebo kdo má jiný etnický původ. Vidíme také, že mnoho našich křesťanských bratrů a sester zakouší horší sociální nespravedlnost, než jakou jsme zažívali my. Přesto si nestěžují. Očekávají nadcházející Boží Království a my jsme se to naučili také. Již dávno jsme přestali hledat spravedlnost v tomto systému; věnujeme svůj život tomu, že lidem poukazujeme na jediné skutečné řešení nespravedlnosti, na Boží Království. (Matouš 24:14)

Také jsme poznali, že ti z nás, kdo jsou na nespravedlnost velmi citliví, nesmějí očekávat, že mezi Božím lidem bude spravedlnost dokonalá. Všichni jsme totiž nedokonalí a máme sklon dělat to, co je špatné. (Římanům 7:18–20) Přesto můžeme čestně říci, že jsme našli milující, mnohonárodnostní společenství bratrů, kteří se snaží, jak mohou, aby dělali to, co je správné. Chováme naději, že společně s Božím lidem na celém světě vstoupíme do Božího nového světa, v němž bude přebývat spravedlnost. (2. Petra 3:13)

[Praporek na straně 20]

Rychle jsem podnikl protiútok a bouchl jsem pěstí do stěny

[Obrázek na straně 21]

S Velií, když jsem vstoupil do letectva

[Obrázek na straně 23]

S Velií v roce 1996