Jak válka ničí děti

TEN boj, jeden z mnoha bojů občanské války v Sierra Leone, se odehrával začátkem roku 1995. Když zmlkly zbraně, zůstala na zemi ležet raněná čtyřletá Tenneh, jejíž rodiče ve válce zemřeli. Kulka jí uvázla v hlavě, za pravým okem. Hrozilo nebezpečí, že vznikne infekce, která se rozšíří do celého mozku a Tenneh zabije.

O šestnáct měsíců později se jedněm britským manželům podařilo zařídit, aby byla Tenneh převezena do Anglie na operaci. Tým chirurgů kulku odstranil a lidé se radovali, že se operace zdařila a že byl mladý život zachráněn. Avšak radost mařilo vědomí, že Tenneh zůstala sirotkem a že ji vůbec žádná střela neměla zasáhnout.

Zbraně, hlad a nemoci

Tenneh byla sice zasažena zbloudilou kulkou, avšak stále více dětí není jen náhodnou obětí, ale terčem. Když vypukne etnické násilí, zabíjení dospělých nestačí; na děti nepřítele se pohlíží jako na budoucí nepřátele. V roce 1994 řekl do rozhlasového vysílání jeden politický komentátor ve Rwandě: „Abyste zabili ty velké krysy, musíte zabít ty malé.“

Většina dětí, které umírají ve válkách, však není obětí bomb nebo kulek, ale spíše hladovění a nemocí. Například v afrických válkách zabil nedostatek potravin a lékařských služeb asi dvacetkrát víc lidí než vlastní boje. Odříznutí dodávek základních věcí je v dnešní době vojenskou taktikou, která je nemilosrdně uplatňována. Armády posely velké plochy úrodné půdy pozemními minami, zničily sýpky a vodovodní systémy a zabavily dodávky humanitární pomoci. Také zdemolovaly zdravotnická zařízení a rozprášily zdravotnický personál.

Taková taktika postihuje především děti. Z příčin souvisejících s válkou zemřelo v letech 1980 až 1988 v Angole 330 000 dětí a v Mosambiku 490 000 dětí.

Žádný domov, žádná rodina

Válka plodí sirotky tím, že zabíjí jejich rodiče, ale také tím, že rodiny rozděluje. Na celém světě uteklo pod hrozbou násilí asi 53 milionů lidí ze svých domovů. To je přibližně každý 115. člověk na zemi! Nejméně polovina z nich jsou děti. V panice, která útěk doprovází, bývají děti od svých rodičů odděleny.

Následkem konfliktu ve Rwandě bylo do konce roku 1994 odděleno od rodičů 114 000 dětí. V Angole má podle průzkumu z roku 1995 podobný zážitek každé páté dítě. Pro mnoho dětí, zvlášť pro ty velmi malé, je trauma z toho, že nejsou s rodiči, horší než sama válečná vřava.

Zabíjeny pozemními minami

Na celém světě byly statisíce dětí, které si šly ven hrát, pást zvířata, sbírat dříví nebo sázet zemědělské plodiny a při tom byly rozmetány pozemními minami. Pozemní miny zabíjejí každý měsíc osm set lidí. V 64 státech světa je v zemi celkem asi 110 milionů pozemních min. Jen v Kambodži jich je asi sedm milionů — na každé dítě dvě.

Více než čtyřicet zemí vyrábí přibližně 340 typů min v široké škále tvarů a barev. Některé vypadají jako kameny, jiné jako ananasy, ještě jiné jako malí zelení motýlci, kteří se měkce snášejí z vrtulníků na zem, aniž explodují. Zprávy uvádějí, že některé pozemní miny, které vypadají jako hračky, se umísťují poblíž škol a hřišť, kde je najdou ženy a děti.

Vyrobit protipěchotní minu stojí jen asi 3 dolary, ale najít ji a odstranit ji ze země stojí 300 až 1 000 dolarů. V roce 1993 bylo odstraněno asi 100 000 pozemních min, ale byly položeny dva miliony nových. To všechno jsou trpěliví zabijáci, kteří nikdy nespí, nerozlišují mezi vojákem a dítětem, neuznávají žádné mírové smlouvy a zůstávají aktivní až padesát let.

V květnu 1996, po dvou letech rozhovorů ve švýcarské Ženevě, nedokázali vyjednávači z celého světa zajistit, aby byly pozemní miny všude na světě zakázány. Některé typy min sice postavili mimo zákon a u dalších typů omezili používání, ale celkový zákaz pozemních min nebude znovu zvažován až do příští revizní konference, která se plánuje na rok 2001. Pozemní miny do té doby zabijí dalších 50 000 lidí a zmrzačí jich 80 000. Velký počet z nich budou děti.

Mučení a znásilňování

V posledních válkách byly děti mučeny; buď proto, aby byli potrestáni jejich rodiče, nebo proto, aby dítě prozradilo nějaké informace o nich. A někdy v tomto krutém světě není zapotřebí žádný důvod; děti jsou mučeny jen tak pro zábavu.

Ve válce je běžné i sexuální násilí, mimo jiné znásilňování. Při bojích na Balkánu patřilo k taktice boje znásilňování mladých dívek, aby porodily dítě nepřítele. Podobně i rwandští vojáci používali znásilňování jako zbraň k ničení rodinných svazků. Při některých nájezdech byly znásilněny téměř všechny dívky, které přežily útok domobrany. Mnoho dívek, které otěhotněly, bylo svou rodinou a obcí odmítnuto. Některé dívky své dítě opustily, jiné spáchaly sebevraždu.

Citová bolest

Děti zažijí za války strašnější věci, než jsou nejhorší noční můry mnoha dospělých. Například v Sarajevu se při průzkumu mezi 1 505 dětmi zjistilo, že téměř všechny zažily nálety. Na více než polovinu z nich se střílelo a dvě třetiny byly v situaci, kdy očekávaly, že budou zabity.

Průzkum mezi 3 000 rwandskými dětmi odhalil, že 95 procent z nich bylo během genocidy svědky násilí a zabíjení a téměř 80 procent přišlo o členy rodiny. Téměř jedna třetina dětí viděla znásilnění nebo sexuální napadení a více než jedna třetina viděla jiné děti, jak se podílejí na zabíjení či bití. Takové zážitky ničí mladou mysl i srdce. Zpráva o traumatizovaných dětech z bývalé Jugoslávie uváděla: „Vzpomínky na tu událost je neopouštějí . . . způsobují jim děsivé noční můry a za dne náhlé záblesky vzpomínek na traumatické události, strach, nejistotu a hořkost.“ Po genocidě ve Rwandě jeden psycholog z Národního centra pro léčbu traumatu hlásil: „Mezi příznaky, které se u dětí projevují, jsou noční můry, potíže se soustředěním, deprese a pocit beznaděje v pohledu do budoucnosti.“

Jak se dá dětem pomoci?

Mnoho výzkumníků se domnívá, že trauma nepomine, pokud děti v sobě své pocity a vzpomínky zadržují. Uzdravování často začíná tím, že se dítě se svými špatnými vzpomínkami konfrontuje — o tom, co se dělo, vypráví soucitnému a informovanému dospělému člověku. „Když se dosáhne toho, že se děti otevřou a volně se vyjadřují, bitva je napůl vyhraná,“ řekla jedna sociální pracovnice v západní Africe.

Další důležitou pomocí při léčení citové bolesti je silná jednota a podpora rodiny a obce. Stejně jako všechny děti i oběti války potřebují lásku, pochopení a vcítění. Je však opravdu nějaký důvod věřit, že pro všechny děti existuje naděje na skvělou budoucnost?

[Rámeček a obrázek na straně 8]

Vypadalo to jako míč

V Laosu šlo jedno děvče se svým bratrem pást buvola. Děvče uvidělo v příkopu nějaký předmět, který vypadal jako míč, a tak ho vzalo a hodilo ho chlapci. Předmět padl na zem, explodoval a namístě chlapce zabil.

[Rámeček na straně 9]

Jen jedna z tisíců

Když v jedné oblasti Angoly začaly boje, byla dvanáctiletá osiřelá Maria, která tam žila, znásilněna, a otěhotněla. Boje se stupňovaly, a tak Maria utekla do bezpečné oblasti; ušla pěšky asi 300 kilometrů. Byla příliš mladá, a tak porod začal předčasně. Maria s velkými potížemi porodila nedonošené dítě, které žilo jen dva týdny. Ona sama zemřela o týden později. Maria je jen jedním z tisíců dětí, které byly v nedávných válkách mučeny a znásilněny.

[Rámeček a obrázek na straně 9]

Zničená mysl a srdce

To, jaké následky nechává na dětech násilí, je dobře vidět na příkladu osmiletého indického děvčátka Šabany. Viděla, jak lůza ubila jejího otce a usekla hlavu její matce. Její mysl i srdce znecitlivěly; ukrývají hrůzu a ztrátu. Nevzrušeným hlasem bez emocí říká: „Rodiče mi nechybějí, nemyslím na ně.“