Přežil jsem let číslo 801

DÍVAL jsem se z okna, protože jsme klesali na přistání na Guam. ‚To je divné,‘ pomyslel jsem si. ‚Zdá se mi, že je moc velká tma.‘ Je pravda, že právě uplynula půlnoc a prudký déšť snižoval viditelnost. Ale kde jsou známá světla a osvětlené přistávací dráhy ostrovního letiště? Neviděl jsem nic jiného než matná světla na křídlech našeho tryskového dopravního letadla.

Jeden z našich stevardů jako obvykle oznámil, že se připravujeme na přistání, a pak jsem slyšel, jak podvozek letadla pevně zaskočil na své místo. Náhle se ozval příšerný rámus, jak naše letadlo drhlo o zem. Neovladatelně sebou házelo a cestující svírali opěradla a křičeli: „Co se to děje?“

Za chvíli náš Boeing 747 narazil do horského svahu vzdáleného necelých pět kilometrů od letiště, nepochybně proto, že si to pilot špatně vypočítal. Při této letecké katastrofě, k níž došlo 6. srpna 1997, přišlo o život celkem 228 cestujících a členů posádky. Byl jsem jedním ze 26 lidí, kteří katastrofu přežili.

Ještě před tím, než jsem v Soulu v Koreji nastoupil do letadla, mi zástupce letecké společnosti vyměnil určené místo ve druhé cestovní třídě za poslední zbývající místo v první třídě. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem to zatelefonoval své manželce Soon Duck, která mi měla přijít naproti na letiště na Guamu. Ukázalo se, že výměna místa byla mnohem prospěšnější, než bych si dokázal představit ve svých nejdivočejších snech.

Havárie a později pohled na místo katastrofy

Byla špatná viditelnost, a proto si posádka letadla možná neuvědomovala, že hrozí nějaké nebezpečí. Všechno se událo velmi rychle! V jednu chvíli jsem se připravoval na nejhorší — a to další, co jsem si uvědomil, bylo to, že jsem na zemi venku z letadla, pořád připoutaný popruhy ke svému sedadlu. Nejsem si jist, zda jsem ztratil vědomí, nebo ne.

Říkal jsem si: ‚Není to sen?‘ Když jsem si uvědomil, že to není sen, nejprve jsem myslel na to, jak bude reagovat moje manželka, až se dozví o katastrofě. Později mi řekla, že se nevzdávala naděje. A když zaslechla, jak někdo na letišti říká, že přežilo jen sedm cestujících, věřila, že jedním z těch sedmi jsem já.

Naše letadlo se rozlámalo na čtyři kusy, které byly rozmetány po rozbrázděném terénu džungle. Všude byla roztroušena lidská těla. Části letadla hořely a slyšel jsem výbuchy zároveň s hrůzostrašným sténáním a křikem. „Pomozte mi! Pomozte mi!“ úpěnlivě prosily nějaké hlasy. Moje sedadlo přistálo v mařici vysoké téměř dva metry a v tajuplném světle ohňů jsem blízko uviděl příkrý horský svah. Byly asi dvě hodiny ráno a neustále pršelo.

Byl jsem tak ohromen, že mě ani nenapadlo, že bych mohl být zraněn, dokud jsem nezpozoroval dívenku, které vzadu v týle visela kůže z temene hlavy. Ihned jsem si sáhl na vlastní hlavu a zjistil jsem, že krvácím z řezné rány nad levým okem. Začal jsem ohledávat ostatní části těla a objevil jsem mnoho menších řezných ran. Ale žádná naštěstí nevypadala vážně. Cítil jsem však ochromující bolest v nohách, která mi znemožňovala pohyb. Obě nohy jsem měl zlomené.

Později, když jsem se dostal do nemocnice, lékaři má zranění označovali jako „lehčí“. A ve srovnání se zraněními ostatních přežijících byla opravdu méně významná. Jednomu muži, kterého vytáhli z vraku letadla, chyběly obě nohy. Jiní utrpěli těžké popáleniny — tři z nich přežili pád a zemřeli později, teprve po týdnech nesnesitelných bolestí.

Bál jsem se plamenů

Více než na svá zranění jsem myslel na to, zda se ke mně záchranáři dostanou včas. Střední část letadla, kde původně bylo mé sedadlo, byla téměř úplně zničena. Co z ní zbylo, bylo v plamenech, a cestující, kteří byli uvězněni uvnitř, umírali v nesmírných bolestech. Nikdy nezapomenu na jejich děsivé výkřiky o pomoc.

Moje sedadlo stálo blízko přední části letadla. Od vraku mě dělila vzdálenost jen na délku paže. Když jsem natáhl krk a zaklonil se dozadu, mohl jsem vidět plameny. Bál jsem se, že to nebude dlouho trvat a dostanou se ke mně, ale naštěstí se jim to nepodařilo.

Konečně zachráněn!

Minuty pomalounku míjely. Uplynula více než hodina. Konečně asi ve 3 hodiny ráno několik záchranářů objevilo místo katastrofy. Uslyšel jsem, jak si povídají na vrcholku kopce a vyjadřují údiv nad tím, co vidí. Jeden z nich zavolal: „Je tam někdo?“

„Tady jsem,“ zakřičel jsem na ně. „Pomozte mi!“ Ozvali se i jiní cestující. Jeden záchranář oslovoval jiného jménem „Ted“. Začal jsem tedy křičet: „Haló, Tede, tady jsem!“ a „Tede, pojď nám pomoci!“

„Jdeme dolů! Chvilku počkejte,“ zazněla odpověď.

Silný déšť sice možná mnohé zachránil před plameny, ale záchranářům bránil sestoupit po kluzkém svahu. Proto uplynula ještě další hodina, než se dostali k přežijícím. Připadalo mi, že jim to trvalo věčnost, než nás našli.

„Už jsme tu,“ řekli dva záchranáři s baterkami. „Nemějte strach.“ Brzy se k nim přidali další dva záchranáři a společně se pokusili mě odnést. Dva mě uchopili za paže a druzí dva za nohy. Způsob, jakým mě odnášeli, mi působil nesmírnou bolest, a to hlavně proto, že stále klouzali po blátě. Ušli jen malý kousek, a pak mě položili na zem. Jeden záchranář došel pro nosítka a odnesli mě na místo, odkud mě vojenský vrtulník mohl dopravit k sanitce na vrcholku kopce.

Konečně se setkávám s manželkou!

Na jednotku intenzívní péče jsem se dostal teprve v půl šesté ráno. Měl jsem bolestivá zranění, a proto mi lékař nedovolil zatelefonovat. A tak moje manželka zjistila teprve v půl jedenácté, skoro devět hodin po pádu letadla, že jsem katastrofu přežil. Upozornila ji na to jedna přítelkyně, která viděla mé jméno na seznamu přežijících.

Když lékaři konečně asi ve čtyři hodiny odpoledne mé manželce dovolili, aby mě navštívila, ihned jsem ji nepoznal. Měl jsem smysly otupené léky proti bolestem. Její první slova byla: „Děkuji ti, že jsi naživu.“ Na tuto rozmluvu si nepamatuji, ale později jsem se dozvěděl, že jsem odpověděl: „Mně neděkuj. Děkuj Jehovovi.“

Stanovuji si správný žebříček hodnot

Když jsem se v nemocnici zotavoval, cítil jsem bolest, která mi byla dobře známá. V roce 1987, necelý rok po přestěhování z Koreje na Guam, jsem při nehodě na stavbě spadl z lešení ve výšce čtvrtého podlaží a zlámal si obě nohy. To v mém životě způsobilo zvrat. Má starší sestra, která patří ke svědkům Jehovovým, mě již předtím vybízela ke studiu Bible. Šestiměsíční období zotavování mi k tomu poskytlo příležitost. A z toho vyplynulo, že jsem v témže roce zasvětil život Jehovovi Bohu a symbolizoval to křtem ve vodě.

Od pádu letadla přemýšlím o svém nejoblíbenějším biblickém textu, který říká: „Neustále tedy hledejte nejprve království a Otcovu spravedlnost, a to všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Matouš 6:33) Zatímco jsem se zotavoval po té letecké katastrofě, měl jsem příležitost přehodnotit svůj život.

Katastrofa letu číslo 801 mě velmi mocným způsobem přesvědčila, že život je nesmírně cenný. Docela lehce jsem o něj mohl přijít! (Kazatel 9:11) Stejně jsem však pro nápravu svého těla potřeboval několik operací a déle než měsíc jsem se zotavoval v nemocnici.

Nyní chci našemu Vznešenému Stvořiteli ukázat, že si opravdu velmi vážím jeho zázračného daru života i všech opatření, která udělal, aby lidé mohli věčně žít v pozemském ráji. (Žalm 37:9–11, 29; Zjevení 21:3, 4) Uvědomuji si, že svou vděčnost mohu nejlépe projevit tím, že budu neustále dávat zájmy Království na první místo ve svém životě. (Zasláno)

[Podpisek obrázku na straně 23]

US Navy/Sipa Press