Náš boj za právo kázat

Vypráví Grace Marshová

Před několika lety mě profesorka Newtonová, která tehdy spolupracovala s Huntingdon College v Montgomery v Alabamě, pozvala k rozhovoru o událostech, k nimž došlo před více než 50 lety. V roce 1946 rozhodoval Nejvyšší soud Spojených států ve věci mé náboženské činnosti, kterou jsem vykonávala jakožto svědek Jehovův. Zájem profesorky Newtonové o to, co se tehdy stalo, vyvolal mnoho vzpomínek. Dovolte mi, abych začala od svého dětství.

NARODILA jsem se v roce 1906 v Randolphu v americkém státě Alabama, v rodině, kde jsem patřila ke čtvrté generaci badatelů Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Můj pradědeček Lewis Waldrop a můj dědeček Sim Waldrop byli pokřtěni jako badatelé Bible koncem minulého století.

Můj otec Joseph byl synem Sima Waldropa. Joseph zaujal dívku jménem Belle, když jí dal brožuru, která odhalovala nesprávnost církevní nauky o pekelném ohni. Belle měla takovou radost z toho, co si v brožuře přečetla, že ji dala přečíst i svému otci, a toho také upoutala. Později se Joseph s Belle oženil a měli spolu šest dětí. Já jsem byla druhá nejstarší.

Tatínek každý večer shromáždil rodinu kolem krbu a nahlas předčítal z Bible a z časopisu Strážná věž. Když se čtením skončil, všichni jsme si klekli a tatínek se upřímně pomodlil. Každý týden jsme cestovali několik kilometrů na voze s koňským potahem k dědečkovi Simovi na setkání s ostatními badateli Bible.

Spolužáci ze školy se nám často posmívali a říkali nám „russelliti“. Mě tím neurazili, jak to měli v úmyslu, protože jsem si Charlese Taze Russella, prvního prezidenta Watch Tower Bible and Tract Society, velmi vážila. Byla jsem velmi nadšená, když jsem ho uviděla na vlastní oči v roce 1914 na sjezdu v Birminghamu v Alabamě. Dodnes vzpomínám, jak stál na pódiu a podával výklad k obrázkovému programu s názvem „Fotodrama Stvoření“.

V roce 1920 se naše rodina přestěhovala do Robertsdale, malého městečka na východ od Mobile v Alabamě. O pět let později jsem se vdala za Herberta Marshe. S Herbertem jsme se odstěhovali do Chicaga ve státě Illinois a tam se brzy nato narodil náš syn Joseph Harold. Je smutné, že jsem se tehdy odklonila od náboženství svého dětství, i když v srdci jsem ho měla stále.

Stavím se za biblickou pravdu

Jednoho dne v roce 1930 jsem se náhle vzpamatovala, když jsem viděla, jak náš domácí hrubě shodil ze schodů jednoho badatele Bible. Rozčílilo mě to a promluvila jsem si s naším domácím o jeho chování. Oznámil mi, že kdybychom si s manželem toho muže pozvali do bytu, už bychom v tom domě nemohli bydlet. Snad ani nemusím říkat, že jsem toho badatele Bible ihned pozvala na šálek čaje.

Příští neděli jsme s manželem navštívili shromáždění badatelů Bible a potěšilo nás, že jsme se setkali s Josephem F. Rutherfordem, který se po smrti Charlese Russella stal prezidentem Watch Tower Society. J. F. Rutherford byl tehdy náhodou na návštěvě v Chicagu. Tyto události mě podnítily, abych se znovu zapojila do křesťanské služby. Brzy nato jsme se odstěhovali zpátky do Robertsdale v Alabamě.

Na sjezdu v Columbu v Ohiu v roce 1937 jsem se rozhodla, že se stanu průkopnicí, jak svědkové Jehovovi říkají celodobým služebníkům. Můj manžel Herbert byl časem také pokřtěn a brzy začal sloužit jako předsedající dozorce ve sboru Robertsdale. Ve službě dům od domu mě často doprovázel náš syn Harold.

V roce 1941 jsem byla pozvána, abych sloužila jako zvláštní průkopnice v Brookhavenu ve státě Mississippi. Mou partnerkou byla Violet Babinová, křesťanská sestra z New Orleansu. Přijaly jsme tento náročný úkol, vzaly jsme náš obytný přívěs a i se svými dětmi jsme si vybudovaly základnu v Brookhavenu. Naši manželé se k nám měli připojit později.

Zpočátku se nám ve službě dařilo a Violetina dcera i Harold dobře prospívali ve škole. Avšak potom, co v prosinci 1941 Japonci bombardovali Pearl Harbor, a Spojené státy vyhlásily válku, se reakce na naši činnost výrazně změnily. Zavládla atmosféra přehnaného patriotismu a strachu ze spiknutí. Byly jsme politicky neutrální, a proto nás lidé podezřívali, a dokonce obviňovali, že jsme německé vyzvědačky.

Harold byl vyloučen ze školy kvůli tomu, že odmítl účastnit se slavnostního vyvěšování vlajky. Jeho učitel mi řekl, že Harold je inteligentní a dobře vychovaný, ale že ředitel je přesvědčen, že Harold nedává dobrý příklad, protože nezdraví vlajku. Školní inspektor byl rozhodnutím ředitele školy a školské komise v této záležitosti tak rozrušen, že odstoupil, a nabídl Haroldovi uhradit výdaje za studium na soukromé škole.

Denně jsme byly ohrožovány násilnostmi davu. V jednom případě nás policisté odstrčili od dveří u bytu jedné paní, rozbili nám gramofony údery o strom, rozlámali desky s nahrávkami biblických přednášek, roztrhali na kousky naše Bible a naši literaturu a nakonec spálili všechno, co nám zabavili. Řekli nám, abychom do setmění město opustily, jinak že nás srocený dav vyžene. Rychle jsme napsaly městským úředníkům a dopisy, v nichž jsme žádaly o ochranu, jsme jim osobně doručily. Odmítli nám však ochranu poskytnout. Dokonce jsem telefonicky požádala o pomoc Federální úřad pro vyšetřování v Jacksonu ve státě Mississippi. Pracovníci tohoto úřadu nám také radili, abychom město opustily.

Ten večer náš obytný přívěs obklopilo asi sto rozhněvaných mužů. My dvě ženy jsme tam byly samotné jen se svými dětmi. Zamkly jsme dveře, zhasly světla a vroucně se modlily k Jehovovi. Nakonec se shromážděný zástup rozešel a nikdo nám neublížil.

Vzhledem k těmto událostem se Herbert rozhodl, že okamžitě přijede za námi do Brookhavenu. Odvezli jsme Harolda zpátky k jeho prarodičům do Robertsdale, kde nás ředitel místní školy ujistil, že tam Harold bude přijat. Když jsme se vrátili do Brookhavenu, obytný přívěs byl zničen vandaly a uvnitř na jedné stěně visel příkaz k našemu zatčení. Navzdory odporu jsme zůstali pevní a pokračovali jsme ve své službě.

Zatčeni a týráni

V únoru 1942 jsme oba — Herbert i já — byli zatčeni, právě když jsme vedli biblické studium v jedné malé, prosté domácnosti. Muže, který byl hlavou té rodiny, tak rozčílilo, jak s námi policista zacházel, že sáhl po zbrani pověšené na stěně, a vyhrožoval policistovi, že ho zastřelí. Byli jsme obviněni z nedovoleného vstupu na cizí pozemek a při soudním řízení, které se konalo příští den, jsme byli uznáni vinnými.

Dostali jsme se do špinavé studené cely, kde jsme strávili 11 dní. V té době nás tam navštívil místní baptistický kazatel a ujišťoval nás, že pokud přistoupíme na to, že odejdeme z města, použije svého vlivu a budeme osvobozeni. Považovali jsme to za ironii, protože především kvůli tomuto jeho vlivu jsme se tam dostali.

Jeden kout naší cely předtím sloužil jako klozet. To místo bylo zamořené štěnicemi. Jídlo se podávalo v nemytých, špinavých plechových miskách. V důsledku těchto podmínek jsem onemocněla zápalem plic. Byl zavolán lékař, aby mě prohlédl, a byli jsme propuštěni. Hned ten večer se u našeho obytného přívěsu objevil dav lidí, a tak jsme jeli domů do Robertsdale, kde jsme čekali na proces.

Soudní proces

Na náš soudní proces do Brookhavenu přijeli baptisté z celého státu, aby podpořili baptistického kazatele, který se přičinil o naše zatčení. To mě přimělo, abych napsala svému švagrovi Oscaru Skooglundovi, oddanému baptistickému diákonovi. Dopis byl napsán velmi vzrušeně a nepříliš taktně. Avšak to, jaké zacházení jsem zažila a co jsem napsala, muselo mít na Oscara velmi dobrý vliv, protože zakrátko se stal horlivým Jehovovým svědkem.

Naši právní zástupci G. C. Clark a Victor Blackwell — také svědkové Jehovovi — byli přesvědčeni, že v Brookhavenu se nám nepodaří dosáhnout spravedlivého soudního procesu. A tak se rozhodli předkládáním námitek případ dostat od tohoto soudu. Pokaždé, když žalobce otevřel ústa, jeden z našich právních zástupců vznesl námitku. Tak protestovali nejméně 50krát. Nakonec soudce veškerá obvinění zamítl.

Nové kazatelské působiště

Když jsem si odpočinula a uzdravila se, znovu jsem začala vykonávat průkopnickou službu společně se svým synem Haroldem. V roce 1943 jsme dostali za úkol sloužit blíž u domova ve Whistleru a v Chickasaw, malých obcích nedaleko Mobile v Alabamě. Domnívala jsem se, že tyto nové obvody budou méně nebezpečné, protože Nejvyšší soud Spojených států právě vydal řadu rozhodnutí ve prospěch svědků Jehovových a veřejnost začala k naší činnosti zaujímat lepší postoj.

Brzy jsme měli ve Whistleru několik zájemců a potřebovali jsme místo na shromáždění. Na stavbě našeho malého sálu Království pracoval každý, kdo uměl zatlouci hřebík, a na našem prvním shromáždění se sešlo 16 lidí. V Chickasaw však byla jiná situace, protože toto městečko vlastnila loďařská společnost Gulf Shipbuilding Corporation, avšak se svým blokem obchodních budov, poštou a nákupním střediskem vypadalo stejně jako jiná malá městečka.

Jednoho dne v prosinci 1943 jsme společně s jinou průkopnicí Aileen Stephensovou v Chickasaw nabízely kolemjdoucím naše nejnovější biblické časopisy, když nám zástupce společnosti pan Chatham řekl, že nemáme právo tam kázat, protože jsme na soukromém pozemku. Vysvětlovaly jsme, že se nezabýváme podomním obchodem, že naše činnost je náboženská a že je chráněna Prvním dodatkem k Ústavě Spojených států.

Další zatčení a věznění

Následující týden jsme se společně s Aileen sešly s E. B. Peeblesem, viceprezidentem Gulf Shipbuilding Corporation, a vysvětlily jsme mu význam naší náboženské činnosti. Varoval nás, že činnost svědků Jehovových nebude v Chickasaw dovolena. Vysvětlovaly jsme, že lidé nás rádi přijímali ve svých bytech. Ptaly jsme se, zda by jim mohl upírat právo na studium Bible. Začal se chovat nepřátelsky a vyhrožoval, že nás nechá zavřít za nedovolený vstup na cizí pozemek.

Vracela jsem se do Chickasaw znovu a znovu a pokaždé jsem byla zatčena. Pokaždé jsem však byla propuštěna na kauci. Nakonec byla kauce zvýšena na značně přemrštěnou částku, a než bychom sehnali potřebné peníze, mohla bych ve vězení strávit mnohem více času. Ve věznicích nebyla žádná hygiena — nebyly tam klozety, všechny matrace byly špinavé a bez prostěradel, a na přikrytí byla jediná zamazaná deka. To způsobilo, že se znovu objevily mé zdravotní problémy.

Dne 27. ledna 1944 byly společně projednávány kauzy šesti svědků Jehovových zatčených 24. prosince 1943 a moje svědecká výpověď byla považována za zastupující i výpovědi ostatních obžalovaných. I když při procesu byla veřejně odhalena diskriminace svědků Jehovových, přesto jsem byla uznána vinnou. Proti tomuto rozhodnutí jsme se odvolali.

Odvolací soud oznámil 15. ledna 1945 své rozhodnutí: provinila jsem se nedovoleným vstupem na cizí pozemek. Kromě toho Nejvyšší soud Alabamy odmítl projednávat můj případ. Hayden Covington, svědek Jehovův a odvážný, energický právní zástupce, podal 3. května 1945 odvolání k Nejvyššímu soudu Spojených států.

Zatímco jsme s Aileen čekaly na zprávu od Nejvyššího soudu, získaly jsme nad svými žalobci převahu, protože jsme proti E. B. Peeblesovi a jeho spojencům z kanceláře šerifa podaly žalobu v občanskoprávní věci a požadovaly odškodné. Naši žalobci se pokusili obvinění z nedovoleného vstupu na cizí pozemek, které proti nám vznesli, změnit na obvinění z překážení silničnímu provozu. Avšak když jsem byla uvězněna, propašovala jsem z věznice dokument podepsaný zástupcem společnosti panem Chathamem, jímž jsme byly obviněny z nedovoleného vstupu na cizí pozemek. Když byl tento doklad předložen soudu, šerif Holcombe prudce vyskočil a téměř spolkl svůj doutník. Proces skončil v únoru 1945 s tím, že porota nebyla schopna dospět k žádnému rozhodnutí.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud Spojených států se o můj případ zajímal proto, že obvinění z nedovoleného vstupu na soukromý pozemek představovalo nový aspekt problému náboženské svobody. Hayden Covington dokázal, že předpisem vydaným v Chickasaw byly porušeny nejen svobody obžalovaných, ale svobody obce jako celku.

Dne 7. ledna 1946 Nejvyšší soud Spojených států zrušil výnos nižšího soudu a vydal historické rozhodnutí v náš prospěch. Soudce Black vynesl usnesení, které obsahovalo tato slova: „Stát [Alabama] se pokoušel uvalit na odvolatelku [Grace Marshovou] trest jako na zločince za to, že v městečku náležícímu nějaké firmě šířila náboženskou literaturu, a proto tedy jeho postup nemůže obstát.“

Boj pokračuje

Spolu s Herbertem jsme se nakonec usadili ve Fairhope v Alabamě a po mnoho let jsme nadále pracovali pro zájmy Království. V roce 1981 mi Herbert zemřel, ale na časy, které jsme spolu prožili, mám mnoho krásných vzpomínek. Můj syn Harold později přestal sloužit Jehovovi a brzy nato, v roce 1984, zemřel. To bylo v mém životě jednou z největších bolestí.

Jsem však vděčná za to, že mě Harold a jeho manželka Elsie obdarovali třemi nádhernými vnoučaty a že teď už mám také pravnoučata, jež jsou pokřtěnými svědky. Dosud žijí a stále věrně slouží Jehovovi i tři mé sestry, Margaret, Ellen Jo a Crystal. Crystal se provdala za Lymana Swingla, který je členem vedoucího sboru svědků Jehovových. Žijí ve světovém ústředí svědků Jehovových v newyorském Brooklynu. V několika posledních letech měla Crystal sice vážné zdravotní problémy, ale pro mě přesto nadále zůstává nádherným příkladem a povzbuzením.

Ve svých více než 90 letech jsem se naučila nemít nikdy strach z toho, co mi může udělat člověk, protože Jehova je silnější než kterýkoli šerif, kterýkoli soudce — než kterýkoli člověk. Když vzpomínám na minulé události, velmi si vážím toho, že jsem měla výsadu podílet se na „obhajobě a zákonném prosazování dobré zprávy“. (Filipanům 1:7)

[Rámeček na straně 22]

Vyzbrojeni Ústavou

Merlin Owen Newtonová napsala v roce 1995 knihu Armed With the Constitution (Vyzbrojeni Ústavou), která dokládá úlohu svědků Jehovových při objasňování aplikace Prvního dodatku k Ústavě Spojených států. Paní Newtonová byla v té době mimořádnou profesorkou historie a politických věd na Huntingdon College v Montgomery ve státě Alabama. Ve své knize založené na důkladném výzkumu a kvalitních dokladech popisuje dva soudní případy z Alabamy, které se postupným odvoláváním dostaly až k Nejvyššímu soudu Spojených států.

Jeden z těchto případů, které řešil Nejvyšší soud, se týkal Grace Marshové, jejíž vyprávění přináší průvodní článek. Ve druhém případě Jones proti městu Opelika se jednalo o právo šířit náboženské názory distribucí literatury. Rosco a Thelma Jonesovi, manželé černé pleti, byli celodobí služebníci z řad svědků Jehovových.

Při přípravě své knihy profesorka Newtonová používala soudobý periodický tisk a právnické časopisy; zápisky a dopisy svědků Jehovových; záznamy rozhovorů se svědky Jehovovými a materiál, který svědkové sami uveřejnili, a také vědecké studie o činnosti svědků. Právní historie svědků Jehovových předložená v knize Armed With the Constitution byla oživena poutavými podrobnostmi a osobními úvahami obžalovaných, obhájců a soudců.

[Obrázek na straně 20]

Se svým dědečkem Simem Waldropem

[Obrázek na straně 23]

Grace Marshová dnes