Má dlouhá cesta od života a zabíjení v Kambodži

Vypráví Wathana Meas

V ROCE 1974 jsem v Kambodži bojoval proti Rudým Khmerům. Byl jsem důstojníkem kambodžské armády. V jedné bitvě jsme zajali nějakého vojáka Rudých Khmerů. To, co mi řekl o Pol Potovýcha plánech do budoucnosti, změnilo můj život a bylo počátkem dlouhé cesty jak v doslovném, tak v duchovním smyslu.

Dovolte mi však, abych vás vzal na začátek mé odyseje. Narodil jsem se roku 1945 v Phnompenhu, v zemi, která je v khmerském jazyce známa jako Kampučia (Kambodža). Moje maminka měla významné místo u tajné policie. Byla zvláštním agentem vládce této země, prince Norodoma Sihanouka. Zůstala se mnou sama, a protože byla pracovně velmi vytížená, byla nucena svěřit mě do výchovy buddhistického chrámu.

Moje buddhistická výchova

Bylo mi osm let, když jsem začal bydlet s předním buddhistickým mnichem. Od toho roku do roku 1969 jsem svůj čas trávil buď v chrámu, nebo doma. Mnich, u něhož jsem sloužil, byl Chuon Nat, nejvyšší buddhistická autorita v tehdejší Kambodži. Nějakou dobu jsem pracoval jako jeho sekretář a pomáhal jsem mu s překladem buddhistické svaté knihy „Tři koše“ (Tipitaka nebo v sanskrtu Tripitaka) ze starého indického jazyka do kambodžštiny.

V roce 1964 jsem byl vysvěcen za mnicha a jako mnich jsem sloužil až do roku 1969. Celou tuto dobu mě trápilo mnoho otázek, jako například proč je ve světě tolik utrpení a jak začalo. Viděl jsem, že lidé nevědí, jak by bohové mohli vyřešit jejich problémy, a přesto se svým bohům snaží zalíbit mnoha způsoby. Stejně jako ostatní mniši jsem ani já nedokázal najít uspokojující odpověď v buddhistických spisech. Byl jsem natolik rozčarovaný, že jsem se rozhodl odejít z chrámu a přestal jsem být mnichem.

Nakonec jsem v roce 1971 vstoupil do kambodžské armády. Kolem roku 1971 mě poslali do Vietnamu a vzhledem ke svému vzdělání jsem byl povýšen na podporučíka a byl jsem přidělen ke zvláštní jednotce. Bojovali jsme proti komunistickým Rudým Khmerům a vojskům Vietkongu.

Válka a změny v Kambodži

Stal se ze mě otrlý válečný veterán. Téměř denně jsem se setkával se smrtí. Sám jsem se účastnil sto padesáti sedmi bojů. Jednou jsme byli hluboko v džungli přes měsíc obklíčeni Rudými Khmery. Zemřelo více než sedm set mužů. Zůstalo jen patnáct mužů — byl jsem jedním z nich a byl jsem raněn. Ale přežil jsem to.

Při jiné příležitosti jsme v roce 1974 zajali jednoho vojáka Rudých Khmerů. Při výslechu mi řekl, že Pol Pot plánuje vyhladit všechny dřívější vládní funkcionáře včetně těch, kteří jsou v armádě. Řekl mi, abych všeho nechal a utekl. Povídal: „Změňte si jméno. Ať se nikdo nedoví, kdo jste. Dělejte, že jste neinformovaný a nevzdělaný. O svém dřívějším životě nikomu nevyprávějte.“ Pustil jsem ho, ale jeho varování mi utkvělo v mysli.

Nám vojákům bylo řečeno, že bojujeme za vlast, ale zabíjeli jsme Kambodžany. Rudí Khmerové — komunistická frakce, která usilovala o moc — byli naši vlastní lidé. Většina z devíti milionů obyvatel Kambodže jsou vlastně Khmerové, ačkoli většina z nich k Rudým Khmerům nepatří. Nechápal jsem to. Zabíjeli jsme nevinné zemědělce, kteří nebyli ozbrojeni, a válka je vůbec nazajímala.

Návrat z boje byl vždy drásajícím zážitkem. Byly tam ženy a děti, které úzkostlivě čekaly, zda se jejich manžel či otec vrátil. Mnohým z nich jsem musel říct, že jejich příbuzný zahynul. V tom všem mi moje znalost buddhismu neposkytovala žádnou útěchu.

Vzpomínám si, jak se to v Kambodži změnilo. Před rokem 1970 tam byl relativní mír a bezpečí. Většina lidí neměla zbraň; bylo to nezákonné, jestliže k tomu člověk neměl oprávnění. V zemi nebyly téměř žádné loupeže nebo krádeže. Vzpourou Pol Pota a jeho vojenských sil však začala občanská válka, a všechno se změnilo. Zbraně byly všude. Dokonce i dvanáctileté či třináctileté děti dostávaly vojenský výcvik a učily se, jak střílet a zabíjet. Některé děti Pol Potovi lidé dokonce přesvědčili, aby zabily své vlastní rodiče. Vojáci dětem říkali: „Jestliže miluješ svou vlast, musíš nenávidět její nepřátele. Pokud tví rodiče pracují pro vládu, jsou to naši nepřátelé, a ty je musíš zabít — nebo budeš muset zemřít ty sám.“

Pol Pot a čistka

V roce 1975 Pol Pot vyhrál válku a Kambodža se stala komunistickou zemí. Pol Pot začal s čistkou všech studentů, učitelů, vládních funkcionářů a každého, kdo měl nějaké vzdělání. Pokud člověk nosil brýle, mohl být zabit, protože se předpokládalo, že je vzdělaný! Pol Potův režim vyhnal většinu lidí z měst a městeček na venkov, kde pracovali jako zemědělci. Všichni se museli oblékat stejně. Museli jsme pracovat patnáct hodin denně, byl nedostatek potravy, léků, oblečení a spali jsme pouhé dvě nebo tři hodiny. Rozhodl jsem se z mé vlasti odejít, než bude pozdě.

Pamatoval jsem na radu toho vojáka Rudých Khmerů. Zničil jsem všechny fotografie, dokumenty a všechno, co by mohlo nějakým způsobem svědčit proti mě. Vykopal jsem jámu a schoval tam některé doklady. Potom jsem cestoval na západ směrem k Thajsku. Bylo to nebezpečné. Musel jsem se vyhýbat zátarasům, a v hodinách, kdy byl zákaz vycházení, jsem musel být opravdu opatrný, protože v tu dobu směli cestovat pouze vojáci Rudých Khmerů, a to s oficiálním povolením.

Dostal jsem se do jedné oblasti a nějakou dobu jsem tam žil u přítele. Rudí Khmerové potom všechny lidi z této oblasti přesídlili do jiného místa. Začali vyvražďovat učitele a lékaře. Utekl jsem se třemi přáteli. Schovali jsme se v džungli a jedli zde ovoce, které se nám podařilo najít na stromech. Nakonec jsme přišli do malé vesnice v provincii Battambang, kde žil jeden můj přítel. Zde jsem ke svému překvapení našel bývalého vojáka, který mi poradil, jak utéct! Za to, že jsem ho tehdy pustil, mě tři měsíce ukrýval v jámě. Jednomu dítěti nařídil, aby mi nosilo jídlo, ale nesmělo se do jámy dívat.

Časem se mi podařilo utéct a našel jsem svou matku, tetu a sestru, které také utíkaly směrem k thajským hranicím. Pro mě to bylo smutné období. Matka byla nemocná a nakonec v utečeneckém táboře zemřela na nemoc a kvůli nedostatku jídla. Nicméně v mém životě zazářil paprsek světla a naděje. Potkal jsem Sopheap Um — ženu, která se stala mojí manželkou. Ještě s tetou a sestrou jsme utekli přes thajskou hranici do utečeneckého tábora OSN. Moje rodina v kambodžské občanské válce velmi trpěla. Ztratili jsme osmnáct příbuzných včetně mého bratra a švagrové.

Nový život ve Spojených státech

V utečeneckém táboře ověřili náš původ, a OSN se nám snažilo najít sponzora, abychom mohli odejít do Spojených států. Nakonec se to podařilo! V roce 1980 jsme přijeli do St. Paul v Minnesotě. Věděl jsem, že mám-li ve své nové zemi nějak uspět, musím se co nejdříve naučit anglicky. Sponzor mě poslal do školy na několik měsíců, i když se předpokládalo, že budu studovat delší dobu. Místo toho mi však našel práci opraváře v hotelu. S mou špatnou angličtinou to však byla komedie plná omylů. Majitel hotelu mě požádal o žebřík, a já mu přinesl odpadky!

Návštěva nahánějící strach

V roce 1984 jsem pracoval na noční směny a ve dne jsem spal. Žili jsme v oblasti, kde bylo značné napětí mezi černochy a Asijci. Zločinnost a drogy byly běžné. Jednou ráno mě v deset hodin manželka vzbudila a řekla mi, že za dveřmi je nějaký černoch. Byla vyděšená, protože si myslela, že nás přišel okrást. Podíval jsem se kukátkem ven a tam stál pěkně oblečený černoch s aktovkou a s ním běloch. Nic špatného jsem na nich neviděl.

Zeptal jsem se, co prodávají. Ukázali mi časopisy Strážná věž a Probuďte se! Ničemu jsem nerozuměl. Snažil jsem se časopisy odmítnout, protože mě pár měsíců před tím prodavač protestantské literatury nalákal, abych za sadu pěti knih zaplatil sto šedesát pět dolarů. Ten černoch mi však v časopisech ukázal ilustrace. Obrázky byly tak příjemné a krásné! A on měl široký, přátelský úsměv. Daroval jsem jim tedy dolar a ty časopisy jsem si vzal.

Asi za dva týdny se černoch vrátil a zeptal se mě, zda mám Bibli v kambodžštině. Shodou okolností jsem od nazarénské církve jednu Bibli měl, ale nerozuměl jsem jí. Velmi na mě však zapůsobilo to, že k mým dveřím přišli dva muži různé rasy. Potom se mě ten černoch zeptal: „Chtěl byste se naučit anglicky?“ Samozřejmě, že jsem chtěl, ale vysvětlil jsem mu, že na výuku nemám peníze. Řekl mi, že mě bude učit zadarmo pomocí biblických publikací. Nevěděl jsem sice, jaké náboženství zastupuje, ale pomyslel jsem si: ‚Aspoň nebudu muset platit a naučím se číst a psát anglicky.‘

Výuka angličtiny a Bible

Postupovali jsme pomalu. Ukázal mi první knihu Bible, 1. Mojžíšovu, a já jsem řekl v kambodžštině: „Lo ca bat.“ On řekl: „Bible“, a já jsem řekl: „Compee.“ Začal jsem dělat pokroky a to mě motivovalo. Měl jsem ve zvyku brát si do práce anglicko-kambodžský slovník, časopis Strážná věž, Bibli v Překladu nového světa a Bibli v kambodžštině. Během přestávek jsem studoval a učil se angličtinu slovo za slovem tím, že jsem publikace porovnával. Tento pomalý proces a týdenní lekce trvaly více než tři roky. Ale nakonec jsem dokázal číst anglicky!

Moje manželka stále chodila do buddhistického kostela a odkládala potravu pro předky. Samozřejmě, že jediný, kdo z toho měl užitek, byly mouchy! Měl jsem mnoho hluboce zakořeněných špatných zvyků, které sahaly do doby, kdy jsem byl v armádě a v buddhismu. Když jsem byl mnichem, lidé nosívali různé oběti a mezi jiným i cigarety. Věřili, že když kouří mnich, je to jako by kouřili jejich předkové. Stal jsem se tudíž závislým na nikotinu. Navíc když jsem byl v armádě, hodně jsem pil a kouřil opium, abych si dodal odvahu jít do boje. Když jsem začal studovat Bibli, musel jsem tedy udělat spoustu změn. Tehdy jsem poznal, jak velkou pomocí je modlitba. Své špatné návyky jsem překonal za pouhých několik měsíců. Ostatní členy mé rodiny to velmi potěšilo!

V roce 1989 jsem byl v Minnesotě pokřtěn jako svědek Jehovův. V tu dobu jsem se dozvěděl, že v Long Beach v Kalifornii je kambodžsky mluvící skupina svědků a že je tam také velmi mnoho Kambodžanů. Promluvil jsem o tom s manželkou a rozhodli jsme se, že se do Long Beach odstěhujeme. To byla velmi důležitá změna v našem životě! Moje sestra byla pokřtěna jako první, potom teta (které je nyní osmdesát pět let) a manželka. Následovaly naše tři děti. Sestra si nakonec vzala jednoho svědka, který nyní slouží jako starší ve sboru.

Ve Spojených státech jsme prošli mnoha zkouškami. Zažili jsme velké finanční potíže i určité zdravotní problémy, ale řídili jsme se biblickými zásadami a důvěřovali v Jehovu. Mé usilovné práci na duchovním poli Jehova požehnal. V roce 1992 jsem byl jmenován služebním pomocníkem sboru a v roce 1995 jsem se zde, v Long Beach, stal sborovým starším.

Ta dlouhá cesta, která začala, když jsem byl buddhistickým mnichem a potom důstojníkem na bojištích válkou zmítané Kambodže, nyní skončila pokojně a šťastně v našem novém domově a v nové zemi. A nalezli jsme víru v Jehovu a v Ježíše Krista. Bolí mě vědomí, že lidé v Kambodži stále zabíjejí jeden druhého. O to víc já i moje rodina očekáváme a oznamujeme slíbený nový svět, kde ustanou všechny války, a všichni lidé budou opravdu milovat své bližní jako sami sebe! (Izajáš 2:2–4; Matouš 22:37–39; Zjevení 21:1–4)

[Poznámka pod čarou]

[Mapa a obrázek na straně 16]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

VIETNAM

LAOS

THAJSKO

KAMBODŽA

Battambang

Phnompenh

V době, kdy jsem byl buddhistickým mnichem

[Podpisek]

Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.

[Obrázek na straně 18]

Se svou rodinou u sálu Království