Návrat velkého bílého ptáka

Od našeho dopisovatele v Japonsku

NĚKOLIK mužů vyzbrojených holí se vypravilo na překrásné bílé ptáky a jednoho po druhém ubili k smrti. Ti ptáci byli albatrosi. Ti muži — Hanemon Tamaoki a jeho spoluviníci. A místo činu: Torišima, ostrov ležící asi 600 kilometrů na jih od Tokia. Stalo se to v roce 1887.

Tamaoki plánoval tuto akci mnoho let. Po hebkém peří do matrací byla velká poptávka jak v Japonsku, tak i v zahraničí, a Torišima byl odlehlý ostrov, jehož jedinými obyvateli byly tisíce albatrosů, kteří tam pravidelně přilétali hnízdit. K nim patřil i albatros bělohřbetý, pro Tamaokiho mimořádně přitažlivý. Tento albatros byl největší mořský pták na severní polokouli. Jen si představte, kolik peří pokrývalo zavalité tělo, které vážilo přibližně osm kilogramů, a křídla s rozpětím přes 2,5 metru! A kromě toho tento pták byl poddajný a nepokoušel se uniknout, ani když byl ohrožen.

Tamaoki přivedl na ostrov až 300 dělníků, aby mu pomohli ptáky zabít a oškubat. Dělníci postavili vesnici a malou železnici na dopravu zabitých ptáků. Tato akce byla tak úspěšná, že Tamaoki brzy velmi zbohatl — na úkor asi pěti milionů ptáků. Byla to taková zkáza, že když v roce 1902 na ostrově vybuchla sopka a zničila vesnici se všemi jejími obyvateli, někteří lidé na tuto událost pohlíželi jako na „kletbu za pobití albatrosů“. Přesto však v následujícím roce muži přišli hledat ptáky znovu.

Téměř patnáct set kilometrů odtud, na skupině odlehlých, skalnatých ostrovů ve Východočínském moři mezi Tchaj-wanem a Okinawou, provozoval stejně výnosné podnikání muž jménem Tacuširo Koga. Stejně jako Tamaoki i Koga zjistil, že se jeho „zásoba“ ptáků rychle vytratila. Nakonec v roce 1900 ostrov opustil, ale do té doby již pobil asi milion albatrosů.

Tragické následky chamtivosti

Toto masové pobíjení ptáků byla tragédie, která měla děsivé následky. Tamaoki a Koga na těchto ostrovech vyplenili hlavní hnízdiště tří různých druhů albatrosů žijících v severním Tichomoří. Jeden z těchto druhů, albatros bělohřbetý (Diomedea albatrus), zřejmě neměl hnízdiště nikde jinde na světě.

Kdysi býval albatros v nesmírné úctě u námořníků na otevřených mořích. Legendy a námořní tradice ho vykreslují jako oznamovatele větrů, mlžného oparu a husté mlhy. Není však žádnou legendou, že neobvykle dlouhá křídla tomuto velkému bílému ptákovi umožňovala přeletět oceán za pouhých několik dní a většinu času se nechávat unášet větrem takřka bez jediného mávnutí. Jeho schopnost plachtit a zůstávat na širém moři velmi dlouhou dobu je nepřekonatelná.

Albatros se sice dokáže elegantně vznášet ve vzduchu, ale po zemi se pohybuje pomalu a nemotorně. Jeho dlouhá křídla a poměrně zavalité tělo mu nedovolují rychle uniknout. Z tohoto důvodu a také proto, že si nevypěstoval strach z lidí, je tento pták snadnou kořistí. Kvůli tomu mu lidé dávali jména, jež v různých jazycích zdůrazňovala pošetilost nebo hloupost tohoto ptáka.a

Nezodpovědní lidé, které pohánělo vědomí, že mrtví albatrosi vynášejí peníze, vesele pokračovali v jejich vyhlazování. Průzkumem vyšlo najevo, že v roce 1933 nebylo na Torišimě ani 600 albatrosů. Japonská vláda v zoufalství vyhlásila, že lidem je vstup na tento ostrov zakázán. Avšak dříve, než tento zákaz vstoupil v platnost, se na ostrov přihnali bezohlední lidé a pobili tolik ptáků, kolik mohli. Podle jednoho odborníka zůstalo na ostrově do roku 1935 pouze 50 albatrosů. Albatros bělohřbetý musel být nakonec prohlášen za vyhynulého. To byl skutečně tragický následek lidské chamtivosti! Chystalo se však velké překvapení.

Albatros se vrací

Jednoho večera v lednu 1951 byl muž, který na Torišimě lezl po skalách, překvapen nečekaným klapotem. Ocitl se tváří v tvář albatrosovi! Albatros bělohřbetý nějak přežil a opět hnízdil na Torišimě. Tentokrát však tito ptáci hnízdili na tak strmém místě, které bylo pro lidi téměř nedostupné. A zdálo se, že jsou před lidmi nezvykle opatrní. Milovníci přírody museli mít nesmírnou radost!

Členové japonské vlády začali rychle jednat. Nechali vysadit trávu druhu Miscanthus sinensis, aby se tak terén pro hnízda zpevnil, a zakázali lidem vstup na Torišimu. Albatros byl prohlášen za národní majetek a stal se mezinárodně chráněným ptákem.

Hiroši Hasegawa z japonské univerzity Toho tyto ptáky studuje od roku 1976 a nyní třikrát za rok navštěvuje Torišimu, kde je zkoumá. Našemu dopisovateli vyprávěl, že každý rok dává albatrosům bělohřbetým na nohu kroužek jiné barvy, a tím způsobem zjistil, že se tito ptáci jen jednou za tři nebo čtyři roky vracejí do svého rodiště, aby tam hnízdili. Poprvé mají mladé ve svých šesti letech a pokaždé kladou pouze jedno vejce. Proto i když se dožívají průměrného věku 20 let, to trvá dlouho, než jejich počet vzroste. Ze 176 vajec, která na Torišimě nakladli v průběhu zimy 1996/1997, se mláďata vylíhla pouze z 90.

Co však albatrosi dělají ve zbývajícím čase? Pan Hasegawa říká, že se o tom ví poměrně málo. Rozhodně se vyhýbají pevnině a lidem. Sledují albatrosi lodě a přistávají na nich? To je podle pana Hasegawy pouhá legenda, která není podpořena žádnými doklady. Pan Hasegawa si je, jak říká, naprosto jist, že „japonští albatrosi na lodích nepřistávají“. Ale dodává, že jinde na světě „někteří z těchto ptáků možná krátkou dobu pobývají na lodích, jestliže tam jsou nakrmeni“. Většinu času dělají to, v čem jsou nejlepší — nechávají se vynést vzhůru příznivými vzdušnými proudy a vznášejí se nad rozlehlým oceánem. Když jsou unaveni, usednou na vodní hladinu a ve spánku po ní plují. Živí se olihněmi, létajícími rybami, kraby a garnáty. Ptáci, které pan Hasegawa okroužkoval, jsou pravidelně pozorováni v Beringově moři a v Aljašském zálivu. A když byl albatros bělohřbetý v roce 1985 — poprvé skoro po sto letech — spatřen u pobřeží Kalifornie, způsobilo to mezi tamějšími pozorovateli ptáků značný rozruch.

Jakou má albatros budoucnost?

Světlou stránkou této záležitosti je to, že albatrosů bělohřbetých stále přibývá. V květnu minulého roku pan Hasegawa odhadoval, že jich na Torišimě bylo „včetně mláďat více než 900“. A dodal: „Do roku 2000 bychom měli mít jen na Torišimě 1 000 albatrosů s přírůstkem více než 100 mláďat ročně.“ Skvělé je i to, že v roce 1988 — po 88 letech — byli znovu spatřeni, jak hnízdí ve Východočínském moři. Tito ptáci si vybrali skalnatou výspu na území, o které se vedou spory, kde by měli být před zásahem člověka nějakou dobu zaručeně v bezpečí.

Křivdy spáchané před sto lety jsou postupně napravovány. Nebo snad ne? Výzkumní pracovníci se často setkávají s tím, že albatrosi jsou vyděšeni a zvracejí, když je chytají kvůli kroužkování. Ze žaludku těchto ptáků vycházejí kousky umělé hmoty, zapalovačů na jedno použití a jiných odpadků, které lidé lehkomyslně vyhazují do oceánu, do prostoru, odkud albatrosi získávají svou potravu.

Cožpak lidská pošetilost znovu zažene tohoto velkého bílého ptáka na pokraj vyhynutí?

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 16]

Torišima, domov albatrosa bělohřbetého

[Obrázek na straně 16 a 17]

Dlouhá, úzká křídla albatrosovi umožňují, aby byl světovým mistrem v plachtění

[Obrázek na straně 17]

Albatrosi bělohřbetí se vrátili na Torišimu