Viktoriino jezero — Velké moře v nitru Afriky

Od našeho dopisovatele v Keni

V ROCE 1858, hluboko v srdci Afriky, cestoval jeden osamělý Angličan divokou a dosud neprobádanou zemí. Měl sebou jen několik málo afrických nosičů, byl nemocný, vyčerpaný a sužovala ho nejistota, přesto však pobízel své muže kupředu. John Hanning Speke chtěl vypátrat stále unikající poklad — prameny Nilu.

Poháněn pověstmi o obrovském vnitrozemském jezeře, které arabští obchodníci s otroky nazývali Ukerewe, probojovával se Speke zdánlivě nekonečným bušem. Konečně, po 25 dnech pochodování byla tato malá skupinka cestovatelů odměněna velkolepým pohledem. Před nimi, kam až oko dohlédlo, rozprostíralo se rozlehlé vnitrozemské sladkovodní moře. Speke později napsal: „Už jsem nepochyboval, že jezero, které leží přede mnou, je počátkem té zajímavé řeky, jejíž prameny byly předmětem tolika spekulací a cílem tolika badatelů.“ Pojmenoval svůj objev na počest tehdy vládnoucí anglické královny — Viktoriino jezero.

Prameny Nilu

Dnes je toto jezero, kterému jeho jméno již zůstalo, proslavené jako druhé největší sladkovodní jezero na světě — pouze Hořejší jezero v Severní Americe je větší. Viktoriino jezero, jež se jako obrovské zrcadlo třpytí v rovníkovém slunci a jehož hladina je plochá a hladká jako sklo, se rozprostírá na ploše 69 484 čtverečních kilometrů. Jezero leží převážně na území Tanzanie a Ugandy a hraničí s Keňou. Obepíná ho západní a východní rameno Velké příkopové propadliny a jeho severní částí prochází rovník.

Hlavním přítokem jezera je tanzanská řeka Kagera, která získává vodu z hor ve Rwandě. Ale nejvíce vody Viktoriina jezera pochází z dešťů, které se do jezera dostávají z rozlehlé sběrné oblasti okolo něj. Tato sběrná oblast má rozlohu více než 200 000 čtverečních kilometrů. Voda z jezera odtéká pouze v jednom místě, v Jinje, v Ugandě. Odtud se voda valí na sever, a v těch místech se rodí Bílý Nil. Ačkoli Viktoriino jezero není jediným zdrojem vody pro Nil, slouží jako velká nádrž, která poskytuje stálou zásobárnu sladké vody celému povodí Nilu až do Egypta.

Život na jezeře

Kánoe opatřená vzdouvající se bílou plachtou, která připomíná vztyčené motýlí křídlo, plachtí po hladině jezera. Vítr, který denně vane z okolní pevniny, unáší malý člun a zahání ho do středu jezera. Kolem poledne změní vítr směr a žene člun zpět k místu, odkud připlul. A tak to rybáři na jezeře opakují již tisíce let.

Vesnice a vísky s hnědými doškovými střechami lemují břehy Viktoriina jezera. Ryby jsou pro vesničany z povodí Nilu hlavní obživou, a tak jsou závislí na jezeře, které jim poskytuje jejich každodenní živobytí. Den rybáře začíná před východem slunce. Muži vyberou vodu, která se dostala skulinami do jejich kánoí, a vydávají se na cestu po vodě, z níž stoupá pára. Za společného zpěvu pádlují tam, kde je voda hlubší, a vytahují rozedrané plachty. Ženy z břehu pozorují, jak loďky mizí za obzorem. Brzy ale odcházejí, protože je čeká hodně práce.

Zatímco si děti hrají v mělké vodě a cákají na sebe, ženy perou prádlo a čerpají pitnou vodu z jezera. Konečně je práce u vody hotová. Ženy jdou pomalu domů, děti připevněné na zádech, koše s čistým prádlem v obou rukou a přitom dovedně balancují s hliněnými džbány plnými vody, které nesou na hlavě. Doma pracují na malých zahrádkách, kde pěstují kukuřici a fazole, sbírají dřevo na oheň a směsí kravského hnoje a popela opravují své hliněné domy. O něco dále od břehu pak ženy obratně splétají vlákna ze sisalu a vyrábějí z nich silný provaz i krásné koše. Kolem se rozlehají údery sekery — to někteří muži vysekávají dutinu do velkého kmene a vyrábějí kánoi.

Když se začíná stmívat, oči žen se znovu upírají k ohromnému moři sladké vody. Vrcholky bílých plachet na obzoru jsou znamením, že se muži vracejí. Na toto znamení už ženy čekají — nemohou se dočkat, až uvidí své manžely, a také ryby, které přivezou.

Každou z těchto malých obcí na březích jezera i na ostrovech navštěvují lidé, kteří přinášejí poselství pokoje. Pěšky nebo v kánoi dorazí do každé větší či menší vesnice. Lidé jsou pokorní a dychtivě naslouchají. Zvláště jsou nadšeni, když mohou číst biblickou literaturu ve svém vlastním nilotském nebo bantuském jazyce.

Vodní fauna

Ve Viktoriině jezeře žije více než 400 druhů ryb a některé z nich nenajdete nikde jinde na světě. Nejběžnější čeledí ryb jsou cichlidy. Tyto drobné rybky často září nádhernými barvami. Některé druhy cichlid chrání své mladé neobyčejným způsobem. Když hrozí nebezpečí, rodič otevře doširoka tlamku a drobounké potomstvo rychle vpluje dovnitř, aby se ukrylo. Když nebezpečí pomine, rodič je jednoduše zase „vyplivne“ a mladé rybky pokračují v normálním životě.

Viktoriino jezero je domovem pro rozmanité a nádherné vodní ptactvo. Potáplice, kormoráni a anhingy se potápějí pod vodu a obratně nabodávají ryby svými ostrými zobáky. Mělčinami se brodí jeřábi, volavky, čápi a kolpíci a zůstávají stát bez hnutí v půli kroku, když trpělivě čekají na nic netušící rybu, která poplave v jejich dosahu. Oblohou křižují hejna pelikánů jako větroně s velkým trupem. Když pelikáni plavou ve skupině, obklíčí hejno ryb a potom je nabírají do svých ohromných zobáků, podobných košům. Na nebi je se svými silnými křídly vládcem orel jasnohlasý. Z větve stromu vysoko nad vodou se střemhlav vrhá dolů v klouzavém letu, kdy mu vítr sviští kolem nehybných křídel, a s lehkostí uloví rybu z vodní hladiny. V hustých houštinách papyru, které lemují jezero, hnízdí pestře zbarvení snovači a z akátového lesa dále na břehu je slyšet naříkavé volání zoborožce.

V ranních a večerních hodinách se po hladině tichého jezera rozléhá hluboké basové chrochtání hrochů. Za poledne spí hroši podél břehů a připomínají hladké, šedivé balvany, zpola ponořené v mělké vodě. Lidé žijící na jezeře jsou vždy ostražití kvůli nebezpečnému krokodýlu nilskému. Přestože většinu krokodýlů nilských člověk vyhubil, několik těchto obávaných plazů stále obývá odlehlejší části Viktoriina jezera.

Sužované vody

Od té doby, kdy John Speke poprvé spatřil Viktoriino jezero, došlo v Africe k populační explozi. Kolem jezera žije více než 30 milionů lidí, a život všech je nyní závislý na jeho sladké vodě. V minulých dobách se rybáři spoléhali na tradiční způsoby rybaření. Používali tkané lapadlové sítě na ryby, papyrové sítě, háčky a kopí a s tímto vybavením nalovili ryb tolik, kolik potřebovali. Dnes se používají traulery a nylonové svislé sítě, které se dají roztáhnout na velké vzdálenosti a v hlubších vodách jsou do nich polapeny tuny ryb. Nadměrný rybolov tedy ohrožuje ekologii jezera.

Vysazení exotických druhů ryb způsobilo ekologickou nerovnováhu, která poškodila místní rybolov. Další pohromou pro jezero je tokozelka neboli vodní hyacint, plovoucí plevel s krásnými, nachově zbarvenými květy. Potom, co byl přivezen z Jižní Ameriky, se tento plevel rozrostl tak rychle, že ucpal a zadusil velké plochy břehů a zátočin, takže znemožňuje nákladním člunům, přívozům a kánoím místních rybářů přístup k plážím a k molům. Odlesňování v oblasti, kde se zachytává dešťová voda pro jezero, také vypouštění odpadních vod a industrializace, to všechno ohrožuje jeho budoucnost.

Přežije Viktoriino jezero? O této otázce se vedou diskuse a nikdo neví jistě, jak vyřešit všechny ty mnohé problémy. A přece je Viktoriino jezero přírodní útvar, který zde pravděpodobně bude ještě dlouho potom, co Boží království odstraní ty, „kdo ničí zemi“. (Zjevení 11:18) Potom bude lidstvo moci rozjímat o kráse tohoto velkého, vnitrozemního moře Afriky navždy.

[Rámeček a obrázek na straně 18]

Ryba, která požírá jezero

Je hladká, má neukojitelnou chuť k jídlu, rychle se rozmnožuje a dorůstá délky až 1,8 metru. Co je to za rybu? Okoun nilský (Lates niloticus)! Tato velká, žravá ryba, vysazená do Viktoriina jezera v padesátých letech, se stala ekologickou katastrofou. Během čtyřiceti let dokázala vyhubit téměř polovinu ze 400 místních druhů ryb. Tento masový úbytek ohrožuje zdroj potravy pro miliony tamějších obyvatel, kteří byli závislí na menších rybách rodu Tilapia, cichlidách a dalších místních druzích, aby uživili své rodiny. Tyto malé ryby se také starají, aby bylo jezero zdravé. Některé z nich se živí určitým druhem šneka, který způsobuje obávanou nemoc bilharziózu, a tak pomáhají bránit jejímu šíření. Další ryby požírají řasy a jiné vodní rostliny, které se nyní nekontrolovatelně rozrůstají a působí stav zvaný eutrofikace, při kterém odpad z rozkládajících se rostlin způsobuje úbytek kyslíku ve vodě. Tím, že ubylo původních ryb, které by vyčistily tento nepořádek, se rozšířily „mrtvé zóny“, oblasti vody bez kyslíku, a ty zabíjejí další ryby. Kvůli úbytku ryb, které sloužily jako obživa, si stále hladový okoun nilský našel jiný zdroj potravy — své vlastní mladé. Rybě, která požírá jezero, teď hrozí, že sežere sama sebe!

[Mapa na straně 15]

UGANDA

KEŇA

TANZANIE

Viktoriino jezero

[Obrázek na straně 15]

Vydávání svědectví na březích Viktoriina jezera

[Obrázek na straně 16]

Snovač

[Obrázek na straně 16 a 17]

Pelikáni

[Obrázek na straně 17]

Volavka bílá

[Obrázek na straně 16 a 17]

Krokodýl nilský

[Obrázek na straně 16 a 17]

Volavka