Nantský edikt — Výnos o náboženské snášenlivosti?

„TO MI působí utrpení,“ protestoval papež Klement VIII., když v roce 1598 slyšel o tom, že francouzský král Jindřich IV. podepsal nantský edikt. Po čtyřech stoletích již tento edikt nevyvolává nelibost ani odpor, naopak, vzpomíná se na něj jako na akt snášenlivosti a jako na jeden z důležitých kroků k zajištění náboženských práv pro všechny lidi. Co vlastně byl nantský edikt? Byl opravdu výnosem o náboženské snášenlivosti? A co se z toho můžeme naučit dnes?

Válkou rozervaná Evropa

Šestnácté století se vyznačovalo náboženskou nesnášenlivostí a krvavými náboženskými válkami. Jeden historik řekl: „Kristovu učení, že ‚máme mít mezi sebou lásku‘, se jeho následovníci nikdy nevysmívali tak jako v 16. století.“ V některých zemích, jako je Španělsko a Anglie, byly náboženské menšiny nelítostně pronásledovány. Jiné země, jako například Německo, přijaly zásadu „Cuius regio, eius religio“, což znamená, že o náboženství rozhoduje ten, kdo na daném území vládne. Každý, kdo nesouhlasil s náboženstvím svého vládce, musel utéci. Válce se předešlo tím, že náboženství byla trvale oddělena a snaha o náboženskou koexistenci byla malá nebo vůbec žádná.

Francie zvolila jiný přístup. Francie leží mezi severní Evropou, která byla převážně protestantská, a jižní Evropou, která je katolická. V polovině šestnáctého století vznikla v této katolické zemi významná protestantská menšina. Řada náboženských válek tuto vnitřní nejednotnost prohloubila.a A k pokojnému náboženskému soužití nevedly ani četné mírové dohody, neboli ‚edikty k urovnání potíží‘, jak se jim říkalo. Proč Francie zvolila tento tolerantní přístup a nejednala podle vzoru svých evropských sousedů?

Mírová politika

V tomto ovzduší všeobecné nesnášenlivosti vznikla myšlenka, že mír a náboženská nejednota se vzájemně nevylučují. Obecně řečeno, v té době byla otázka náboženského vyznání úzce spjata s občanskou loajalitou. Bylo možné být Francouzem a přitom nepatřit ke katolické církvi? Někteří lidé si zjevně mysleli, že to možné je. Francouzský státník Michel de l’Hospital v roce 1562 napsal: „Dokonce i člověk, který byl exkomunikován, nepřestává být občanem.“ Podobným způsobem argumentovala i jedna katolická skupina, která je známa jako Les Politiques (Politikové).

Díky neúspěšným mírovým dohodám, které byly ve Francii podepsány, se některé z těchto nových myšlenek uchytily. Dohody také podporovaly názor, že budoucnost je možné vytvořit jedině tak, když se na minulost zapomene. Boulognský edikt z roku 1573 říká: „Nechť všechny věci, které se udály . . ., jsou zapomenuty a vymizí z paměti, jako by se nikdy nestaly.“

A Francie měla na co zapomínat. Předtím, než se v roce 1589 stal Jindřich IV. králem, trvala nejdelší mírová dohoda pouze osm let. Francie strádala ekonomicky i sociálně. Bylo životně důležité, aby získala vnitřní stabilitu. Jindřich IV. nebyl v náboženství ani v politice nováčkem. Několikrát konvertoval od protestantismu ke katolictví a naopak. Když král zajistil v roce 1597 mír se Španělskem a v roce 1598 nakonec urovnal vnitřní rozpory, měl již takové postavení, že mohl katolíky i protestanty k mírové dohodě přinutit. Potom, co Francie třicet let strádala náboženskými válkami, král Jindřich IV. podepsal v roce 1598 nantský edikt.

„Listina práv à la Française“

Nantský edikt, který Jindřich podepsal, se skládal ze čtyř základních textů včetně hlavního textu, který zahrnoval 92 až 95 článků, a dalších 56 tajných neboli „zvláštních“ článků pojednávalo o právech a povinnostech protestantů. Základem tohoto výnosu byly dřívější mírové dohody, které tvořily dvě třetiny článků. Příprava tohoto ediktu však na rozdíl od předchozích úmluv byla dlouhodobá. Tento dokument byl mimořádně dlouhý, což lze vysvětlit tím, že každý problém byl detailně vysvětlen, a to vyvolává dojem neodborně sepsané dohody. Jaká práva tento dokument propůjčoval?

Edikt uděloval francouzským protestantům úplnou svobodu svědomí. Obdrželi také status uznávané menšiny, která měla svá práva a výsady. Jeden z tajných článků jim při cestách do ciziny dokonce zajišťoval ochranu před inkvizicí. Protestanté navíc získali stejná občanská práva, jaká měli katolíci, a mohli zastávat státní úřady. Byl však edikt skutečně výnosem o náboženské snášenlivosti?

Jakou míru náboženské snášenlivosti edikt obsahoval?

Historička Elisabeth Labrousseová říká, že v porovnání s tím, jak se s náboženskými menšinami zacházelo v jiných zemích, byl nantský edikt „dokumentem pozoruhodné politické moudrosti“. Jindřichovým hlavním přáním však bylo, aby se protestanté vrátili do řad katolíků. Prozatím byla náboženská koexistence určitým kompromisem — jedinou možností, „aby se mohli k Bohu modlit a sloužit mu všichni naši poddaní,“ jak řekl Jindřich.

Edikt ve skutečnosti zvýhodňoval katolicismus. Katolické náboženství bylo prohlášeno za hlavní náboženství a mělo být obnoveno v celém království. Protestanté museli platit katolíkům desátky a uznávat katolické svátky i omezení týkající se manželství. Protestanté měli svobodu uctívání jen v určitých vymezených oblastech. Edikt se zabýval výhradně koexistencí katolíků a protestantů, a netýkal se žádné jiné náboženské menšiny. Muslimové byli například z Francie vypovězeni v roce 1610. Proč je dnes tento edikt tak vychvalován, když bylo jeho pojetí náboženské snášenlivosti tak omezené?

Závažné důsledky

Kroniky tehdejší doby se o tomto ediktu téměř nezmiňují. Historikové jej nazývají „bezvýznamnou událostí“. Nicméně dnes je pokládán za mistrovské dílo politické diplomacie. Edikt označil protestantismus jako náboženství, a ne jako kacířství. Uznání jiného náboženství než katolického otevřelo cestu náboženskému pluralismu. Podle jednoho historika to „Francouze osvobodilo od vášnivého fanatismu, který se objevoval u protestantů stejně jako u katolíků“. Edikt uznával, že náboženství není rozhodujícím faktorem věrnosti státu nebo národní identity. Navíc kritériem pro podniknutí právních kroků se stala trestní činnost, a ne příslušnost k nějakému náboženství. Tyto myšlenky byly předzvěstí daleko větších změn.

Král Jindřich IV. podepsáním ediktu sledoval především občanskou jednotu. K tomu, aby byla tato jednota zajištěna, edikt odděloval občanskou jednotu od jednoty náboženské. „Proces sekularizace začal . . ., uznáním, že stát a náboženství již nejsou totožné,“ uvádí jeden historik. Ačkoli si katolická církev udržela značnou moc, tímto ediktem výrazně vzrostla také moc státu. V případě nesrovnalostí měl udělat rozhodnutí monarcha. Politické či právní řešení náboženských problémů znamenalo, že politika má nad náboženstvím převahu. Jeden historik proto tento edikt nazval „triumfem politické moci nad úlohou církve“. Jiný historik říká, že to „znamenalo rozhodující moment pro vývoj novodobého státu“.

Význam pro dnešní dobu

Některé přístupy, jež byly nastíněny v nantském ediktu, převzaly později i jiné vlády. Vztah mezi náboženstvím a politikou mezitím přehodnotilo mnoho zemí a daly autoritě státu nový základ. Francie se nakonec rozhodla (v roce 1905) pro úplnou odluku církve od státu. Podle význačného profesora historie a sociologie, Jeana Baubérota, je v prostředí vzrůstající nesnášenlivosti odluka „nejlepší ochranou pro menšiny“. Jiné země si státní náboženství sice ponechaly, ale rozhodly se svobodu vyznání i nestranné zacházení se všemi občany zaručit ústavou.

Mnozí lidé se však dnes domnívají, že v ochraně náboženské svobody je možné udělat ještě další pokrok. „Nantský edikt si připomínáme jednou za sto let, a zbytek doby jej přestupujeme,“ stěžuje si novinář Alain Duhamel. Někteří informovaní komentátoři například označují za nesnášenlivost to, když jsou diskriminována všechna menšinová náboženství, protože je někdo svévolně označil jako „sekty“. Důležité poučení, které si před čtyřmi stoletími měli vzít lidé k srdci, bylo naučit se, jak spolu žít v míru a bez předsudků. Toto poučení by si lidé měli vzít k srdci i dnes.

O co jde

Jestliže úřady podle své libovůle uvalí daň na jedno náboženství, a na jiné nikoli, potom neexistuje svoboda uctívání. Některé složky státní správy přiznaly svědkům Jehovovým statut náboženství, jiné však ne. Je paradoxem, že definici toho, co náboženství je, a co není, určuje stát, tedy světská autorita. Takový postup začíná diskriminací a končí perzekucí. Navíc „se tím také vytváří určitý precedens, který se může rozšířit do různých zemí a různých náboženských asociací,“ říká Raimo Ilaskivi. Docent na právnické fakultě, Jean-Marc Florand, proto dochází k závěru: „Pro Francii a pro uplatňování svobod to je ošklivá rána. Jako katolíka mě to skutečně znepokojuje.“ Historie může poskytnout poučení — avšak jen těm, kdo ho chtějí vnímat.

Nedávno jeden řečník na konferenci Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu tvrdil, že „jedním způsobem, jak oslavit výročí nantského ediktu, je přemýšlet o postavení náboženství v dnešní době“. Ano, výročí nantského ediktu bude nejlépe oslaveno tím, že se všem lidem zajistí skutečná svoboda uctívání!

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázky na straně 20 a 21]

Náboženská svoboda v dnešní Francii

Na ponaučení z minulosti se občas zapomene. Jindřich IV. při obhajobě nantského ediktu prohlásil: „Nebude se již dělat žádný rozdíl mezi katolíky a hugenoty.“ Jean-Marc Florand, docent na právnické fakultě pařížské XII. univerzity, řekl francouzským novinám Le Figaro, že ve Francii jsou od roku 1905 „zákonem postavena všechna náboženství, vyznání a sekty na stejnou úroveň“. Diskriminace a předsudky by měly být věcí minulosti.

Je ironií, že v roce 1998 — v roce, kdy uplynula čtyři staletí od nantského ediktu — se zjevně zapomnělo na poučení, že náboženská svoboda a nestranné zacházení by měly být zaručeny všem občanům. Svědkové Jehovovi, třetí největší křesťanská náboženská společnost ve Francii, zde existuje již téměř sto let. Avšak v jedné zprávě francouzského parlamentu bylo uvedeno, že svědkové Jehovovi nejsou legitimním náboženstvím. V důsledku toho některé francouzské úřady automaticky upírají svědkům Jehovovým jejich svobody. Například ve sporech o svěření dítěte do péče francouzští soudci často zpochybňují to, zda rodiče, kteří patří ke svědkům Jehovovým, by měli dostat děti do své péče. Toto zpochybňování vzniká pouze kvůli náboženské orientaci rodičů. A také některým z těch, kdo mají dítě v pěstounské péči, hrozí stále větší nebezpečí, že o dítě přijdou, a to jen proto, že patří ke svědkům Jehovovým.

Nedávno francouzské úřady pohrozily, že uvalí arbitrární daň na dobrovolné příspěvky, které svědkové Jehovovi dávají ve svých sborech. Podle nevládní organizace Lidská práva bez hranic je to „nebezpečný precedens“, který porušuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Evropská unie totiž zaručuje náboženskou svobodu. Evropský soud opakovaně uznal svědky jako „známé náboženství“, a o to je postup některých francouzských úřadů nepochopitelnější.

Ve Francii působí svědkové Jehovovi skoro sto let

Nahoře vpravo: Ve Francii je mnoho rodin, kde je několik generací svědků Jehovových

Nahoře vlevo: Sbor v Roubais, rok 1913

Dole vlevo: Svědkové v severní Francii, rok 1922

[Obrázek na straně 19]

Francouzský král Jindřich IV.

[Podpisek]

© Cliché Bibliothèque Nationale de France, Paříž