Hora Sinaj — Klenot v pustině

NIKDY nezapomenu, jak jsem byl rozechvěn, když jsem poprvé uviděl pověstnou horu Sinaj. Proplétali jsme se rozpáleným, prašným terénem Sinajského poloostrova v Egyptě, a pak naše taxi náhle vyjelo na rozlehlou holou pláň er-Raha. Z rovinaté pláně se příkře zvedala úctyhodná přední stěna hory Sinaj. Vypadala jako klenot zasazený v poušti. Představa, že to je možná právě ta hora, kde Mojžíš dostal Zákon od Boha, vyvolávala vzrušení.

Ačkoli někteří badatelé stále vedou spory o přesnou polohu biblické hory Sinaj, stejně již po staletí přicházejí poutníci na toto místo, protože věří, že toto je ta proslulá hora. Již ve třetím století n. l. sem přišli asketi, kteří měli v úmyslu nábožensky se oddělit. Pro ochranu těchto asketů zde v šestém století byzantský císař Justinián I. nařídil postavit klášter podobný pevnosti. Chtěl tím také zajistit, aby na tomto území žili nějací římští obyvatelé. Tento klášter, postavený nedaleko úpatí pověstné hory Sinaj, je nyní známý pod jménem klášter svaté Kateřiny. Vydáte se společně se mnou na horu Sinaj?

Podnikáme výpravu na horu

Projíždíme vyprahlým údolím, a pak náš beduínský taxikář vysazuje mě i mého společníka přímo pod klášterem. Krajina je orámovaná holými skalními útesy, a tak je příjemné vidět klášterní zdi lemované stromy a svěže zelenou zahradu. Jdeme však kolem nich, protože naším bezprostředním úkolem je vystoupit na jižní vrchol a utábořit se tam na noc. Tento vrchol se jmenuje Džebel Musa, což znamená „Mojžíšova hora“, a je tradičně považován za horu Sinaj.

Dvouhodinová pěší túra nás přivádí do Elijášovy pánve, do úzkého sedla, které protíná tři kilometry dlouhý hřeben hory Sinaj. Podle tradice právě v nedaleké jeskyni Elijáš slyšel Boží hlas. (1. Královská 19:8–13) Zastavujeme se pod cypřišem stojícím zde již 500 let, abychom nabrali dech. Také je zde starobylá studna. Její čistá, chladná voda, kterou nám nabídl jakýsi přívětivý beduín, nám moc chutná.

Jdeme po běžné turistické trase a dalších 20 minut namáhavě vystupujeme po 750 kamenných schodech k vrcholu. Tam objevujeme kostelík. Mniši tvrdí, že stojí přesně na tom místě, kde Mojžíš dostal Zákon. Hned vedle kostelíka je skalní rozsedlina, kde se Mojžíš údajně schoval, když kolem přecházel Bůh. (2. Mojžíšova 33:21–23) Je však pravda, že nikdo nezná přesnou polohu těchto míst. Ať je to jakkoli, pohled z vrcholku je velkolepý! Díváme se do dálky přes pohoří z načervenalé žuly, které se svažuje dozadu k níže položené pláni poseté kameny. Na jihozápadě se zvedá Džebel Katherina neboli hora svaté Kateřiny, která je vysoká 2 637 metrů a je tedy v této oblasti nejvyšší.

Vystupujeme na sousední vrchol Ras Safsafa

Další den máme příležitost vystoupit na vrchol Ras Safsafa, který leží na stejném tříkilometrovém hřebeni jako Džebel Musa. Ras Safsafa je severní vrchol a je o trochu nižší než Džebel Musa. Ras Safsafa se prudce zvedá z pláně er-Raha, kde možná tábořili Izraelité, když Mojžíš vyšel na horu a tam dostal Zákon od Jehovy.

Když vystupujeme k vrcholu Ras Safsafa, procházíme krajinou nižších hor a údolí, procházíme kolem opuštěných kaplí, zahrad a studánek, což jsou pozůstatky z doby, kdy tady v jeskyních a v kamenných celách bydlelo více než sto mnichů a poustevníků. Nyní tam zůstal pouze jeden mnich.

Tohoto osamělého mnicha potkáváme v zahradě obehnané vysokým plotem z ostnatého drátu. Pouští nás dovnitř a přitom vypráví, že v této zahradě pracuje pět let a že dolů do kláštera chodí pouze jednou za týden. Ukazuje nám cestu k Ras Safsafa a my jdeme klikatými cestičkami vzhůru, až konečně stojíme vysoko nad okolními vrcholky. Pod sebou můžeme vidět širou pláň er-Raha. Zejména z tohoto výhodného místa si dovedu představit, že právě tudy Mojžíš vystoupil z izraelského tábora na horu, kde byl v Boží přítomnosti. V mysli mi vystává obrázek tří milionů Izraelitů shromážděných „před horou“ na této rozlehlé pláni. Představuji si Mojžíše, jak sestupuje vedlejší strží a v náručí nese tabulky popsané Deseti přikázáními. (2. Mojžíšova 19:2; 20:18; 32:15)

Když zapadá slunce, pomalu se vracíme k našemu stanu s uspokojením, že náš vyčerpávající výstup stál za tu námahu. Při světle ohýnku si čteme výňatky z Druhé Mojžíšovy, kde je popsáno, co Mojžíš zažil v těchto místech, a pak jdeme spát. Příští den k polednímu klepeme na bránu kláštera svaté Kateřiny.

V klášteře

Křesťanstvo považuje klášter svaté Kateřiny za jednu ze svých nejvýznamnějších památek. Tento klášter, v němž žijí mniši řecké pravoslavné církve, je proslulý nejen svou polohou, ale také ikonami a knihovnou. Klášter svaté Kateřiny byl po větší část svých dějin tak osamocen, že každý příjezd návštěvníků tu byl velmi vzácnou a vítanou událostí. Mniši své hosty objímali, srdečně je líbali, a dokonce jim myli nohy. Hosté se mohli volně potulovat po rozsáhlém bludišti klášterních budov obehnaných zdmi vysokými 14 metrů. Mniši často zdvořile říkali: ‚Zůstaňte tady týden, nebo měsíc, jak dlouho budete chtít.‘ V dnešní době jsou však na pohostinnost přibližně dvanácti zbývajících mnichů kladeny příliš velké nároky. Do kláštera se nyní každý rok přichází podívat nejméně 50 000 návštěvníků.

Kvůli tomuto velkému přílivu hostů je prohlídka omezena na tři hodiny denně a na pět dní v týdnu. Turisté smějí navštívit pouze jednu malou část kláštera — nádvoří, kde je Mojžíšova studna (tam se podle legendy prý Mojžíš setkal se svou budoucí manželkou), kostel Proměnění (údajně nejstarší kostel, kde se dosud konají bohoslužby) a knihkupectví. Turistům se také ukazuje kaple Hořícího keře, a mniši jim vyprávějí, že přesně na tomto místě byl Mojžíš poprvé svědkem Boží přítomnosti. Mniši se domnívají, že to je nejsvětější místo na zemi, a proto žádají návštěvníky, aby si zde zuli boty, jak to Bůh přikázal Mojžíšovi. (2. Mojžíšova 3:5)

Jsme zklamáni, že není dovoleno nahlédnout do proslulé klášterní knihovny, která nás zde nejvíce zajímá. Prosíme průvodce o výjimku, ale on ostře protestuje: „To není možné! Klášter se za několik minut zavírá.“ O chvilku později, když skupina turistů odejde, nám šeptá: „Pojďte tudy!“ Podlézáme natažené provazy, jdeme nahoru po schodišti a také kolem francouzského mnicha, který se na nás dívá dost překvapeně, a ocitáme se v jedné z nejstarších a nejproslulejších knihoven. Obsahuje více než 4 500 literárních děl v řečtině, arabštině, syrštině a egyptštině. Kdysi v ní byl také uložen nesmírně cenný Sinajský kodex. (Viz rámeček na straně 18.)

Chmurné rozloučení

Na závěr prohlídky se venku za zdmi kláštera jdeme ještě podívat do kostnice. Tam jsou vysoko navršené hromady kostí mnoha generací mnichů a poustevníků — na jednotlivých hromadách jsou vždy zvlášť uloženy stehenní kosti, pažní kosti, lebky atd. Hromada lebek dosahuje téměř do stropu. Proč je takové příšerné místo považováno za důležité? Mniši mají pouze malý hřbitov. Když tedy někdo zemře, mají ve zvyku vyjmout kosti z nejstaršího hrobu a tam připravit vhodné místo k pohřbení. Každý mnich předpokládá, že jednoho dne budou jeho kosti přidány ke kostem ostatních mnichů v kostnici.

Naše návštěva tedy končí v poněkud pochmurném tónu. Celé toto úsilí však rozhodně stálo za to. Potěšilo nás, že jsme viděli podivuhodné scenérie i proslulý klášter. Ovšem při našem odchodu v nás nejhlubší dojem zanechává myšlenka, že jsme snad chodili po stejných stezkách jako Mojžíš a izraelský národ, když vystupovali sem na horu Sinaj — klenot v pustině. (Zasláno)

[Rámeček na straně 18]

Významný objev

Německý znalec Bible Konstantin von Tischendorf v minulém století objevil v klášteře svaté Kateřiny rukopis řecké Bible ze čtvrtého století, který se dnes nazývá Sinajský kodex. Tento rukopis obsahuje velkou část Hebrejských písem z řeckého překladu Septuaginta a také celá Řecká písma. Tento rukopis je jeden z nejstarších známých úplných opisů Řeckých písem.

Tischendorf chtěl obsah tohoto „jedinečného klenotu“ — tak rukopis nazýval — uveřejnit. Proto, jak sám řekl, mnichům doporučil, aby rukopis dali ruskému carovi, který byl protektorem řecké pravoslavné církve, a mohl tedy svého vlivu využít ve prospěch kláštera.

Na zdi kláštera je vystaven překlad dopisu, v němž Tischendorf slibuje, že ‚rukopis okamžitě vrátí nepoškozený a v zachovalém stavu Svatému bratrstvu hory Sinaj, jakmile o to bude požádán‘. Tischendorf se však domníval, že mniši nedovedou ocenit velký význam rukopisu ani nutnost ho uveřejnit. Do kláštera svaté Kateřiny se rukopis už nevrátil. Ačkoli mniši za něj nakonec dostali 7 000 rublů od ruské vlády, přesto jsou dodnes velmi podezíraví k badatelům, kteří se pokoušejí odhalit jejich poklady. Sinajský kodex se nakonec dostal až do Britského muzea, kde je nyní vystaven.

Velmi významné je to, že v roce 1975 bylo pod severní zdí kláštera svaté Kateřiny objeveno 47 beden obsahujících ikony a pergameny. K tomuto objevu patřilo také více než deset chybějících listů Sinajského kodexu. Dosud však má k těmto listům přístup jedině velmi malá skupina znalců.

[Mapy na straně 17]

Hora Sinaj

[Podpisky]

Foto NASA

Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.

[Obrázek na straně 16 a 17]

Pláň er-Raha a vrchol Ras Safsafa

[Podpisek]

Pictorial Archive (Near Eastern History) Est.

[Obrázky na straně 18]

Džebel Musa a klášter svaté Kateřiny

[Podpisky]

Pictorial Archive (Near Eastern History) Est.

Fotografie převzata s laskavým svolením British Museum