Pátrání po lidském osudu

PROČ je víra v osud tak rozšířená? Po staletí se člověk snažil odhalit záhady života a najít v probíhajících událostech určitý smysl. „Právě v této souvislosti se objevují pojmy jako ‚bůh‘, ‚osud‘ a ‚náhoda‘, podle toho, zda jsou události způsobeny nějakou osobní silou, neosobním řádem nebo zda nemají vůbec žádný řád,“ vysvětluje historik Helmer Ringgren. Dějiny obsahují množství náboženských názorů, legend a mýtů, které se týkají osudu.

Asyriolog Jean Bottéro říká: „Civilizace Mezopotámie výrazně ovlivnila každou stránku naší kultury,“ a dodává, že právě ve starověké Mezopotámii nebo Babylónii nacházíme „nejstarší náznaky lidských úvah o něčem nadpřirozeném, nejstarší stopy náboženské struktury“. A zde také nalézáme původ víry v osud.

Starověké kořeny víry v osud

Ve starověkých rozvalinách Mezopotámie, na území dnešního Iráku, objevili archeologové jedny z nejstarších známých písemných záznamů. Tisíce tabulek popsaných klínovým písmem nám dávají jasný obraz o životě starověké sumerské a akkadské civilizace a slavného města Babylónu. Archeolog Samuel N. Kramer říká, že Sumery „trápil problém lidského utrpení a zvláště jeho nevysvětlitelné příčiny“. Hledání odpovědi je přivedlo k myšlence, že existuje osud.

Archeoložka Joan Oatesová ve své knize Babylon uvádí, že „každý Babylóňan měl svého osobního boha nebo bohyni“. Babylóňané věřili, že bohové „utvářejí osud celého lidstva — jako jednotlivců i jako celku“. Podle Kramera Sumerové věřili, že „zlo, klam a násilí jako nedílnou součást civilizace naplánovali a zavedli bohové, kteří řídí vesmír“. Víra v osud byla všeobecně rozšířená a těšila se velké vážnosti.

Babylóňané byli přesvědčeni, že plány bohů je možné zjistit věštěním, což byl „určitý způsob, jak komunikovat s bohy“. Věštba byla snaha předpovědět budoucnost na základě pozorování, rozluštění a výkladu určitých předmětů a událostí. Obvykle se zkoumaly sny, chování zvířat a vnitřnosti. (Srovnej Ezekiela 21:21; Daniela 2:1–4.) Nečekané nebo neobvyklé události, které údajně odhalovaly budoucnost, byly zaznamenávány na hliněné tabulky.

Francouzský znalec starověkých civilizací Édouard Dhorme říká, že „jdeme-li v dějinách Mezopotámie zpět, vždy nalézáme věštce a věštění“. Věštění bylo nedílnou součástí života. Profesor Bottéro říká, že „předmětem zkoumání a věšteckých dedukcí mohlo být naprosto cokoli. . . Celý hmotný vesmír byl pokládán za prostředek, z něhož bylo možné pečlivým studiem získat určité doklady o budoucnosti.“ Lidé v Mezopotámii proto byli horlivými zastánci astrologie jako prostředku předpovídání budoucnosti. (Srovnej Izajáše 47:13.)

Babylóňané navíc používali při věštění kostky nebo losy. Deborah Bennettová ve své knize Randomness (Náhodnost) vysvětluje, že kostkami se měla „vyloučit možnost lidského zásahu a tak dát bohům volný průchod k vyjádření jejich vůle“. Rozhodnutí bohů však nebylo pokládáno za nezměnitelné. Naléhavými prosbami k bohům mohl člověk zlému osudu uniknout.

Osud ve starověkém Egyptě

V patnáctém století př. n. l. byly mezi Babylónem a Egyptem rozsáhlé styky. Součástí kulturního vlivu, k němuž docházelo, byly i náboženské zvyklosti související s vírou v osud. Proč Egypťané přijali víru v osud? Profesor egyptologie z Oxfordské univerzity John R. Baines vysvětluje, že „velká část [egyptského] náboženství souvisela se snahou pochopit nepředvídatelné a nepříznivé události a reagovat na ně“.

Jedno z mnoha egyptských božstev, bohyni Isis, popisovali jako „paní života, vládkyni osudu“. I Egypťané používali věštění a astrologii. (Srovnej Izajáše 19:3.) Jedna historička říká: „Jejich vynalézavost při dotazování bohů byla bez hranic.“ Avšak Egypt nebyl jedinou civilizací, která víru v osud přejala od Babylónu.

Řecko a Řím

V náboženských záležitostech ani „starověké Řecko neuniklo dalekosáhlému a silnému vlivu Babylónu,“ poznamenává Jean Bottéro. Profesor Peter Green objasňuje, proč v Řecku byla víra v osud tak populární: „V nejistém světě, kde byl člověk stále méně ochotný nést odpovědnost za svá rozhodnutí a kde se velmi často cítil být pouhou loutkou, s níž si naprosto nevyzpytatelně a neúprosně zahrával Osud, byl věštecky zjevený příkaz bohů [osud určený bohy] jedním ze způsobů, jak byla ve prospěch určitého jednotlivce detailně naplánována budoucnost. Pokud člověk vynaložil určité úsilí a projevil porozumění, mohl se dopředu dovědět to, co mu bylo Osudem určeno. Možná, že to nebylo právě to, co by chtěl slyšet, byl však varován a mohl se na to alespoň připravit.“

Víra v osud člověku nejen ukazovala, jaká bude jeho budoucnost, ale sloužila také určitým nekalým cílům. Umožňovala podrobit si masy a podle historika F. H. Sandbacha to byl důvod, proč „víra, že světu vládne výhradně Prozřetelnost, byla pro vládnoucí třídu lidí tak žádoucí“.

Proč? Profesor Green vysvětluje, že tato víra „byla pro společenský i politický pořádek zavedený helénistickou vládnoucí třídou určitým vnitřním ospravedlněním — mravním, teologickým i sémantickým; byl to nejmocnější a nejlstivější prostředek, jaký kdy tato třída vymyslela, aby si zajistila trvalou existenci. Cokoli se stalo, bylo osudem předurčeno, a protože přírodní síly byly lidem nakloněny příznivě, bylo to, co osud předurčil, rozhodně k jejich dobru.“ Ve skutečnosti to „opravňovalo k bezohlednému sobectví“.

Z řecké literatury je patrné, že osud byl všeobecně uznáván. Ke starověkým literárním formám patřil epos, legenda a tragédie — a v těch hrál osud klíčovou roli. V řecké mytologii představovaly lidský osud tři bohyně, kterým se říkalo Moiry. Klóthó byla přadlenou nitě života, Lachesis určovala délku života a Atropos ukončovala život, když vypršel vyměřený čas. Podobnou trojici bohyň měli také Římané; těmto bohyním se však říkalo Parky.

Římané i Řekové velmi toužili poznat svůj údajný osud. Proto z Babylónu přejali astrologii a věštění a dále je rozvinuli. Římané nazývali události, podle nichž se předpovídala budoucnost, portenta neboli znamení. Poselstvím, která vyplývala z těchto znamení, se říkalo omina. Ve třetím století př. n. l. začala být astrologie populární v Řecku a v roce 62 př. n. l. byl sestaven nejstarší známý řecký horoskop. Podle profesora Gilberta Murraye Řekové natolik propadli astrologii, že ta „zachvátila helénistickou mysl tak, jako když nějaká nová nemoc zachvátí odloučený ostrov“.

Ve snaze poznat budoucnost Řekové i Římané používali ve velké míře věštce nebo média. Skrze ně s lidmi údajně mluvili bohové. (Srovnej Skutky 16:16–19.) Jaký dopad měly tyto názory? Filozof Bertrand Russell řekl: „Naději vytlačil strach; smyslem života nebylo dosáhnout něčeho pozitivního, ale uniknout nepřízni osudu.“ Podobná témata byla předmětem polemik i v křesťanstvu.

„Křesťanské“ diskuse o osudu

První křesťané žili v kultuře, která byla silně ovlivněna řeckou i římskou představou o existenci osudu. Například takzvaní církevní otcové hodně čerpali z díla řeckých filozofů Aristotela a Platóna. Jedním z problémů, který se snažili vyřešit, bylo to, jak by mohl vševědoucí a všemocný Bůh, „Ten, kdo od počátku sděluje ukončení“, být slučitelný s Bohem, který je láska? (Izajáš 46:10; 1. Jana 4:8) Předpokládali, že pokud Bůh od začátku znal konec, potom jistě věděl, že člověk zhřeší, a věděl i to, jaké katastrofální následky to přinese.

Origenes, jeden z nejaktivnějších pisatelů raného křesťanství, tvrdil, že tou nejdůležitější věcí, kterou má mít člověk stále na mysli, je pojem svobodné vůle. Napsal, že „v Písmu je nesčetné množství pasáží, které naprosto jasně ukazují na existenci svobodné vůle“.

Origenes řekl, že připisovat odpovědnost za naše jednání nějaké vnější síle „není ani pravdivé, ani to neodpovídá logice, ale je to prohlášení toho, kdo chce zničit pojem svobodné vůle“. Origenes tvrdil, že Bůh sice může předvídat události chronologicky, ale to neznamená, že určitou událost způsobil nebo že by se nevyhnutelně musela stát. Nicméně ne každý s tím souhlasil.

Augustin (354–430 n. l.), jeden vlivný církevní otec, tento spor zkomplikoval tím, že úlohu svobodné vůle omezil. Tím Augustin vytvořil v křesťanstvu teologický základ pro předurčení. Diskuse se ve středověku točily kolem jeho děl, zvláště kolem knihy De libero arbitrio. Tyto debaty nakonec vyvrcholily reformací a křesťanstvo se v otázce předurčení zcela rozdělilo.a

Všeobecně rozšířené přesvědčení

Víra v osud však v žádném případě není omezena jen na západní svět. Mnozí muslimové dávají najevo, že věří v osud, když v případě neštěstí říkají „mektoub“ — je psáno. Je sice pravda, že mnohá orientální náboženství kladou důraz na úlohu jednotlivce v jeho osudu, ale přesto i v těchto naukách jsou určité prvky fatalismu.

Například v hinduistické i buddhistické karmě je nevyhnutelný osud výsledkem jednání člověka v předchozím životě. Nejstarší písemné památky objevené v Číně jsou nápisy na želvovině, které byly používány k věštění. Osud byl také součástí náboženských názorů amerických domorodců. Aztékové například vytvořili věštecké kalendáře, které používali ke zjišťování osudu jednotlivců. Fatalistické názory jsou běžné i v Africe.

Všeobecně přijímaná představa osudu skutečně ukazuje, že základní lidskou potřebou je věřit ve vyšší moc. John B. Noss ve své knize Man’s Religions (Lidská náboženství) připouští: „Ať je to tak nebo tak, všechna náboženství říkají, že člověk nedokáže existovat nezávisle. Je úzce spojen se silami v Přírodě a ve Společnosti, které jsou mimo něj, a je na nich dokonce závislý. Jasně či nejasně chápe, že není nezávislým středem síly, která by mohla existovat odděleně od světa.“

Máme nejen potřebu věřit v Boha, ale máme také základní potřebu rozumět dění kolem nás. Uznat existenci všemocného Stvořitele je něco jiného než věřit, že nezměnitelně určuje náš osud. Jakou roli hrajeme my v našem osudu? A jakou roli hraje Bůh?

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 5]

Babylónský astrologický kalendář z roku 1000 př. n. l.

[Podpisek]

Musée du Louvre, Paříž

[Obrázek na straně 7]

Egyptská Isis, „vládkyně osudu“

[Podpisek]

Musée du Louvre, Paříž

[Obrázek na straně 7]

Řekové i Římané věřili, že lidský osud určují tři bohyně

[Podpisek]

Musée du Louvre, Paříž

[Obrázek na straně 8]

Nejstarší písemné památky objevené v Číně jsou nápisy na želvovině, které byly používány k věštění

[Podpisek]

Institute of History and Philology, Academia Sinica, Taipei

[Obrázek na straně 8]

Znaky zvěrokruhu na perské skřínce

[Podpisek]

Fotografie pořízena s laskavým svolením British Museum