Co v budoucnosti čeká válku?

„BĚHEM čtyř tisíc let experimentů a repríz se válčení stalo zvykem,“ uvedl vojenský historik John Keegan. Lze se tohoto zvyku zbavit? V bojích bylo obětováno nesčíslné množství životů. Do válčení byla vložena mimořádná energie a obrovské prostředky. Po tisíciletí se nadaní lidé zaměřovali na vytváření nových a lepších způsobů zabíjení a ničení. Projeví lidé při prosazování míru stejné nadšení? Sotva! Nicméně mnoho lidí opatrně tvrdí, že existují určité předpoklady k optimismu.

Názor, že válka je nesmyslná

Tento optimismus vychází z přesvědčení, že civilizovaní lidé se již na válku dívají jinak, než jak to bývalo dříve. Čingischán, mongolský válečník ze 13. století, údajně řekl: „Štěstí spočívá v tom, že člověk porazí své nepřátele, žene je před sebou, zabere jejich majetek, vychutnává jejich zoufalství a znásilňuje jejich ženy a dcery.“

Těžko si lze představit, že čelní světoví představitelé by dnes prohlásili něco takového. Kniha A History of Warfare (Dějiny válčení) uvádí: „Je dnes téměř nemožné shromáždit někde na světě dostatek rozumných závěrů, jež by podporovaly názor, že válčení je oprávněné.“ Všeobecně již válka není považována za přirozenou, instinktivní, slavnou nebo vznešenou. Krveprolévání ve válkách 20. století zanechalo v lidech pocit hrůzy a hnusu nad tím, co válka působí. Podle jednoho zdroje měla tato antipatie k násilí za následek to, že v mnoha zemích byl zrušen trest smrti a že se posílila sympatie k lidem, kteří odmítají podílet se na vojenských činnostech.

Příčinou těchto změněných postojů není jen odpor k vraždění. Důležitá je také otázka sebezáchovy. Ničivá síla moderních zbraní, jak jaderných, tak i konvenčních, je tak velká, že jakákoli válka mezi hlavními mocnostmi by dnes znamenala nebezpečí vzájemného vyhlazení. Rozpoutat celoplošnou válku je šílenství a sebevražda. Mnozí lidé tvrdí, že padesát let právě toto vědomí bránilo jaderné válce.

Existuje ještě jiný důvod, proč mnoho lidí uvažuje o budoucnosti jinak. Celoplošná válka je pokládána za nesmyslnou nejen proto, že lze všechno ztratit, ale také proto, že lze tak málo získat. Hospodářský důvod, jež vylučuje pravděpodobnost velké války, je tento: bohaté a mocné národy světa mají z hospodářské spolupráce ohromný užitek. Materiální výhody, kterým se tyto národy těší v době míru, nejsou v žádném ohledu srovnatelné s tím, co by mohly získat válkou. Existuje tedy pádný důvod pro to, aby mocné národy udržovaly mezi sebou mír. A co víc, je v jejich zájmu, aby spojenými silami potlačily jakýkoli konflikt mezi slabšími státy, který ohrožuje současnou hospodářskou situaci.

Globální úsilí nastolit mír

Přání ukončit války je vyjádřeno v preambuli charty OSN. Je zde uvedeno přání členských států „uchránit budoucí pokolení metly války, která dvakrát za našeho života [ve dvou světových válkách] přinesla lidstvu nevýslovné strasti“. Odhodlání uchránit budoucí pokolení bylo vyjádřeno pojmem kolektivní bezpečnost — je to představa, že národy by se měly sjednotit proti jakémukoli státu, jenž je označen jako agresor. Kdyby nějaký národ chtěl začít válku, setkal by se s rozhořčením mezinárodního společenství.

Teoreticky je sice tato myšlenka jednoduchá a logická, ale uplatnit ji je něco jiného. Dílo The Encyclopædia Britannica uvádí: „Ačkoli kolektivní bezpečnost — byť v poněkud odlišných formách — hrála význačnou roli v úmluvě Společnosti národů a je zahrnuta v chartě Spojených národů, přesto v obou případech naprosto selhala. Mezinárodní jednotka kolektivní bezpečnosti nastíněná chartou založena nebyla, protože neexistuje jakási mezinárodní vláda, která by byla schopna jednoznačně rozhodnout sporné otázky, a v důsledku toho se národy nedokážou shodnout na jednoznačné definici agrese a v praxi uplatnit zásadu, že agrese musí být potlačena bez ohledu na to, o jakého útočníka se jedná.“

Myšlenka vytvořit nadnárodní orgán, který by podporoval mír, však byla v lidských záležitostech něčím novým. Vojáci mírových sil OSN v modrých baretech jsou pro mnoho lidí toužících po míru stále symbolem naděje. Tito lidé mají stejné pocity jako jeden novinář, který schvaloval „koncepci vyslat do oblastí konfliktu vojáky zajišťující mír, ne proto, aby vedli válku, ale aby podporovali mír; ne proto, aby bojovali s nepřáteli, ale aby pomohli přátelům“.

Studená válka po celá desetiletí rozdělovala OSN na dva mocenské bloky a každý z nich se snažil překazit všechno, co chtěla udělat druhá strana. Přestože ukončením studené války nezmizely rozpory, nedůvěra a podezření mezi národy, mnozí lidé jsou přesvědčeni, že politická scéna nyní v nebývalé míře dává OSN možnost, aby jednalo podle svého původního záměru.

Těm, kdo touží po míru, poskytuje naději také další vývoj událostí ve 20. století. Například cílem mezinárodního diplomatického snažení je řešit konflikty pokojnou cestou. Prostřednictvím humanitární pomoci některé země přispívají k obnově jiných zemí a lidé postižení válkou dostávají pomoc. Mírotvorné úsilí a humanitární pomoc se staly nedílnou součástí zahraniční politiky. Těch, kdo podporují mír, si lidé váží.

Jak by vypadala válka v budoucnosti

Proti optimismu však stojí i některé deprimující skutečnosti. Když v roce 1989 skončila studená válka, mnoho lidí vyjádřilo důvěru v existenci pokojného světového pořádku. Války však nepřestaly. Během sedmi let, které následovaly, vypuklo na různých místech odhadem sto jedna konfliktů. Většinou se nejednalo o válku mezi státy, ale uvnitř států. Znesvářené skupiny bojovaly proti sobě primitivními zbraněmi. Například ve Rwandě se zabíjelo převážně mačetami.

Novodobým bitevním polem jsou často města a vesnice, kde mezi bojovníky a civilisty je malý rozdíl nebo mezi nimi není rozdíl žádný. Michael Harbottle, ředitel Mezinárodního mírotvorného centra, napsal: „Zatímco v minulosti bylo možné příčiny konfliktů docela dobře předvídat, dnes jsou tyto příčiny mnohem komplexnější a je mnohem obtížnější je sledovat. Konflikty provází neuvěřitelná a zcela nesmyslná míra násilí. Civilistům hrozí stejné nebezpečí, že budou zastřeleni, jako vojákům v předních bitevních liniích.“ A nezdá se, že konfliktů s primitivními zbraněmi by nějak ubývalo.

Bohaté státy mezitím rychle vyvíjejí technicky vyspělé zbraně. Senzory, které jsou rozmístěny ve vzduchu, ve vesmíru, v oceánu nebo na zemi, umožňují moderní armádě, aby se rychleji a jasněji než kdykoli dříve orientovala i v tak obtížném terénu, jako je džungle. Jakmile senzory zaměří cíl, mohou ho dálkové střely, torpéda nebo laserem naváděné střely zasáhnout často s neuvěřitelnou přesností. Se zdokonalováním a integrováním nových technik se „válka vedená na dálku“ stává realitou a to armádě umožňuje, aby zpozorovala, zasáhla a zničila všechno, co nepřítel má.

V úvaze o případné budoucí válce bychom neměli zapomenout na hrozivou přítomnost jaderných zbraní. Časopis The Futurist předpovídá: „S postupujícím šířením atomových zbraní roste pravděpodobnost, že během příštích třiceti let by mohla být jedna nebo více atomových válek. Atomové zbraně by navíc mohli použít i teroristé.“

V čem tkví problém?

Co maří úsilí o dosažení celosvětového míru? Zjevným faktorem je to, že lidská rodina je nejednotná. Lidstvo je rozštěpeno do národů a kultur, které si vzájemně nedůvěřují, nenávidí se nebo se jedna druhé bojí. Jejich hodnoty, chápání věcí a cíle jsou neslučitelné. Použití vojenské síly navíc bylo tisíce let uznávaným způsobem prosazování národních zájmů. Zpráva Institutu strategických studií při Vojenské akademii americké armády o této situaci uvedla: „Pro mnoho lidí to znamenalo, že mír by mohla nastolit pouze světová vláda.“

Někteří lidé se domnívali, že touto vládou by mohlo být OSN. Cílem této organizace však nikdy nebylo stát se světovou vládou, která má větší moc než její členské státy. Je pouze tak silná, jak jí to její členské státy umožní. Mezi těmito státy je stále podezřívavost a neshody, a tudíž moc, kterou tyto státy propůjčí OSN, je jen omezená. Takže OSN mezinárodní systém neutváří, ale je jen reakcí na něj.

Celosvětový mír však určitě na zemi bude. Následující článek ukáže, jak k tomu dojde.

[Praporek na straně 5]

„LIDSTVO MUSÍ SKONCOVAT S VÁLKAMI, JINAK VÁLKY SKONCUJÍ S LIDSTVEM.“ (JOHN F. KENNEDY)

[Obrázek na straně 7]

Organizace spojených národů se nestala světovou vládou

[Podpisek]

Foto UN