„Vaše dcera má cukrovku!“

NA TATO lékařova slova dlouho nezapomenu. Mé dceři Soně tehdy bylo deset let. Byla ztělesněné zdraví, plná energie — někdy až příliš. Naposledy podstoupila určitou léčbu, když jí bylo pět let.

Nicméně ty dny těsně před tím, než jsme šly k lékaři, byly obtížné. Soňa nevypadala dobře. Chtěla hodně pít, a jakmile se napila, stěží stačila dojít na záchod — a to bylo někdy i každých patnáct minut. V noci musela jít na záchod nejméně třikrát. Nejdříve jsem se snažila tyto příznaky vysvětlit tím, že jde jen o infekci močového měchýře a že se to zlepší. Po několika dnech jsem však dospěla k závěru, že možná potřebuje antibiotikum, aby se infekce z těla odstranila.

Vzala jsem tedy Soňu k lékaři. Řekla jsem mu, co si myslím o její nemoci. Požádal o vzorek moči a já jsem si všimla, že moč v baňce byla plná jakýchsi kousků, které vypadaly jako malé sněhové vločky. Povšimla si toho i zdravotní sestra. Jednoduchým vyšetřením krve se jejich podezření potvrdilo. Soňa měla cukrovku I. typu.

Soňa chápala, co to znamená. Bylo jí sice teprve deset let, ale o cukrovce se učili ve škole. Na její tváři stejně jako na mé bylo vidět strach a zděšení. Lékař řekl, že Soňa musí okamžitě do nemocnice, aby se zabránilo dalšímu postupu nemoci. Zařídil, aby byla přijata na jednotku intenzívní péče do nemocnice v Portlandu, ve státě Oregon v USA. Soňa byla nesmírně pobouřená, že se něco takového stalo právě jí. Nechtěla být v situaci, kdy si musí píchat injekce, aby mohla žít. Plakala a pořád se ptala, proč se to muselo stát právě jí. Také mně se jen velmi těžko dařilo skrývat zármutek. Potom jsem to již nezvládla. A tak jsme seděly v čekárně, opřená jedna o druhou, vzlykaly jsme a prosily Jehovu, aby nás podpořil.

Útrapy v nemocnici

Lékař mi dovolil, abych se Soňou odjela domů pro nějaké věci, zavolala svému manželovi Philovi a zajistila, aby někdo vyzvedl našeho syna Austina ze školy. Během hodiny jsme s manželem přivezli Soňu do nemocnice. Zde jí okamžitě chtěli zavést nitrožilní infuzi, která měla odstranit přebytek cukru a ketonů v krvi.a Byl to hrozný zážitek. V důsledku dehydratace Soňa ubyla na váze tři a půl kila. Žíly jí zmizely a bylo těžké je najít. Nakonec se to sestřičce podařilo a situace se na chvíli uklidnila. Dostali jsme velkou knihu a mnoho dalších písemností, které jsme měli přečíst a pochopit, než si budeme smět odvézt Soňu domů.

Setkali jsme se s mnoha lékaři, sestřičkami a dietetiky. Ukázali nám, jak dávat Soně inzulinové injekce, které bude každý den potřebovat. Naučili nás, jak provádět krevní testy ke sledování hladiny cukru, které bude Soňa muset dělat čtyřikrát denně. Těch informací bylo velmi mnoho. Museli jsme se také poučit o tom, co má Soňa jíst. Neměla jíst pokrmy s vysokým obsahem cukru a kromě toho, že její rostoucí tělo potřebovalo dostatek vyvážené potravy, mělo každé jídlo obsahovat přesně určené množství uhlovodanů.

Za tři dny Soňu pustili z nemocnice. Dovolila mi, abych jí dávala injekce, ale krevní testy si dělala sama. Za měsíc si chtěla sama píchat i inzulin a píchá si ho stále. Bylo udivující, jak se s nemocí vyrovnala a jak se s ní naučila žít. Od postoje, že chce zemřít a probudit se v ráji, dospěla k tomu, že si uvědomuje své tělesné příznaky, své pocity a svá omezení a že umí otevřeně říci, když něco potřebuje.

Období adaptace

První měsíce byly velmi obtížné. Každý člen rodiny se musel vyrovnávat s řadou různých pocitů. Velmi jsem se snažila, ale nakonec jsem dospěla do bodu, kdy jsem se cítila jako štvanec. Nejtěžší bylo dodržovat pevný režim, zvláště když se to krylo s křesťanskými shromážděními a naší kazatelskou službou — nemluvě o každodenních školních povinnostech a o prázdninách. Pomocí mnoha modliteb jsme se s manželem naučili zaměřit se vždy jen na daný den a začali jsme plnit naše nové úkoly.

Našli jsme vynikajícího specialistu v endokrinologii, který byl ochoten pomoci nám, kdykoli jsme si s něčím dělali starosti, a dokonce jsme s ním byli v kontaktu prostřednictvím e-mailu. Návštěvy v jeho ordinaci se staly pravidelnou součástí našeho života. Každé tři měsíce k němu chodíme na kontrolu, což nám umožňuje sledovat zlepšování Sonina stavu, ale také nám to dává jistotu, že pro ni opravdu děláme všechno, co se dá.

Jak se dalo předpokládat, náš syn se těžko vyrovnával s tím, že se všechna pozornost soustředila na jeho mladší sestru. Ostatní členové sboru i jeho učitelka si toho všimli a pomohli mu, aby byl hodně zaměstnán a aby pochopil, že je nutné udělat určité změny. Nyní se o svou sestru horlivě stará. Jako rodiče máme někdy sklon příliš Soňu chránit a mít o ni nepřiměřený strach. Zjistili jsme, že takovému strachu člověk nejlépe předejde tím, když danou nemoc dobře prozkoumá a pochopí, co se vlastně může v těle dít.

Jak se nám daří nyní?

Často mluvíme o Jehovových slibech a o blížícím se čase, kdy nemoci budou jen vzdálenou vzpomínkou. (Izajáš 33:24) Do té doby je cílem naší rodiny, abychom byli všichni aktivní v Jehovově službě a abychom co nejvíce mluvili s jinými lidmi o požehnání Božího Království. Také se velmi snažíme pravidelně se účastnit sborových shromáždění.

Před několika lety dostal manžel ve světském zaměstnání nabídku přechodně pracovat v Izraeli. Vzhledem k Sonině zdravotnímu stavu jsme o stěhování pečlivě přemýšleli a tuto záležitost zahrnuli do svých modliteb. Rozhodli jsme se, že když vše včetně zajištění správné diety pro Soňu dobře připravíme, může nám taková změna dokonce přinést duchovní požehnání. Již jeden a půl roku máme výsadu být členy anglického sboru v Tel Avivu. Kazatelská činnost je zde úplně jiná a pro naši rodinu je to úžasná, poučná zkušenost.

Těch několik slov „vaše dcera má cukrovku!“ úplně změnilo náš život. Ale místo toho, abychom propadli zoufalství, stalo se zdraví naší dcery programem celé rodiny, a to nás ještě více sblížilo. Jehova, „Bůh veškeré útěchy“, nám pomohl se s tím vyrovnat. (2. Korinťanům 1:3) (Vyprávěla Cindy Herdová.)

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 21]

Co je cukrovka?

Jídlo, které jíme, naše tělo přeměňuje v energii, jež pak můžeme využít. Tato funkce je stejně důležitá jako dýchání. Jídlo se v žaludku a ve střevech rozštěpí na základní složky, k nimž patří i jeden typ cukru, glukóza. Na cukr reaguje slinivka, a to tvorbou inzulinu, který cukru umožňuje dostat se do buněk těla. Cukr potom může být přeměněn v energii.

V případě, že člověk má cukrovku, buď jeho slinivka nevytváří dostatečné množství inzulinu, nebo jeho tělo nedovede inzulin dobře využít. Cukr se tudíž z krevního oběhu nemůže dostat do buněk a nemůže být zužitkován. V knize Understanding Insulin Dependent Diabetes (Co je inzulin-dependentní cukrovka) se říká: „Hladina cukru v krvi tedy výrazně stoupá a cukr se prostřednictvím ledvin dostává do moče.“ Neléčení diabetici chodí často močit a objevují se u nich další příznaky.

[Rámeček na straně 21]

Cukrovka I. typu

Tomuto typu cukrovky se také říká inzulin-dependentní diabetes mellitus. Dříve byla také známa jako juvenilní cukrovka, protože se tento typ vyskytoval převážně u dětí a mladých dospělých lidí. Může však postihnout lidi v kterémkoli věku. Příčina cukrovky sice známa není, ale předpokládá se, že s cukrovkou tohoto typu mohou souviset různé faktory:

1. Dědičnost (genetická)

2. Autoimunita (tělo se stane alergickým na jednu z vlastních tkání nebo na některé typy buněk — v tomto případě na buňky slinivky)

3. Vliv prostředí (viry nebo chemické látky)

Je možné, že virové infekce nebo jiné faktory mají za následek poškození buněk v Langerhansových ostrůvcích (skupiny buněk, které vytvářejí inzulin). Čím více buněk je zničeno, tím větší je pravděpodobnost, že vznikne cukrovka.

Cukrovka se projevuje řadou příznaků:

1. Časté močení

2. Velmi silná žízeň

3. Častý pocit hladu; tělo potřebuje energii a nedostává ji

4. Hubnutí. Tělo nemůže dostat cukr do buněk, a proto získává energii spalováním vlastního tuku a bílkovin, což má za následek hubnutí

5. Podrážděnost. Diabetik chodí v noci často močit, a proto nemůže zdravě spát. Může to vést ke změnám chování

U I. typu cukrovky slinivka vytváří málo inzulinu nebo nevytváří žádný. V takových případech se musí denně podávat inzulin, obvykle injekční formou (při perorálním podání je inzulin zničen v žaludku).

[Rámeček na straně 21]

Cukrovka II. typu

Neměla by se zaměňovat za I. typ cukrovky. Je označována jako non-inzulin-dependentní diabetes mellitus. Je to stav, kdy se v těle nevytváří dostatek inzulinu nebo inzulin není dostatečně využíván. Je to nejčastější forma cukrovky u dospělých, jimž je více než čtyřicet let, a vyvíjí se postupně. K tomuto typu cukrovky je určitá dědičná dispozice a často se nemoc zhoršuje nevhodnou stravou nebo nadváhou. V mnoha případech lze přinejmenším v počátečních fázích užívat tablety, které stimulují slinivku ke tvorbě většího množství inzulinu. Tablety neobsahují inzulin.

[Rámeček na straně 22]

Nebezpečí spojené s cukrovkou

K tomu, aby tělo fungovalo, potřebuje palivo. Jestliže nemůže využít glukózu, začne spalovat tuky a bílkoviny. Když však tělo spaluje tuky, vznikají metabolické produkty, které se nazývají ketony. Ketony se hromadí v krvi a přecházejí do moče. Jsou kyselejší než zdravé tělesné tkáně, a proto vysoká hladina ketonů může vyvolat závažný stav, který se nazývá ketoacidóza.

Pro diabetika je nebezpečné také to, když hladina cukru v krvi klesne pod normální hodnotu (hypoglykémie). Pacienta na to upozorní nepříjemné příznaky — může se třást, potit, být unavený, hladový, podrážděný či zmatený nebo může mít rychlý tep, neostré vidění, bolest hlavy, sníženou citlivost či brnění v oblasti úst a rtů, a dokonce může dostat křeče nebo ztratit vědomí. Těmto problémům mohou diabetici často předejít vhodnou dietou a tím, že budou jíst vždy ve stejnou dobu.

Pokud se tyto příznaky objeví — a diabetik nemá možnost hned sníst nějaké jídlo —, stačí si vzít hroznový cukr například v nějaké ovocné šťávě nebo v podobě tablet glukózy, a hladina cukru v krvi se rychle vrátí k normálním hodnotám. V těžkých případech se musí injekčně podat glukagon. To je hormon, který podporuje uvolňování zásobního cukru z jater, čímž se zvýší hladina krevního cukru. Rodiče, kteří mají dítě s cukrovkou, možná budou chtít o jeho onemocnění informovat školu a řidiče školního autobusu nebo toho, kdo jim dítě hlídá.

[Rámeček na straně 22]

Dlouhodobé komplikace

U člověka s cukrovkou se objevují dlouhodobé komplikace, k nimž patří infarkt myokardu, mrtvice, oční problémy, onemocnění ledvin, potíže s nohama a časté infekce. Komplikace jsou způsobeny poškozením cév, nervů a neschopností těla potlačit infekce. Tyto dlouhodobé problémy však nemají všichni diabetici.

Škodlivý vliv těchto komplikací lze oddálit nebo snížit tím, že hladina cukru v krvi se udržuje blízko normální hodnoty. Nebezpečí lze navíc velmi účinně snížit tím, když diabetik udržuje tělesnou hmotnost a krevní tlak v normálních mezích a když nekouří. Diabetik musí hodně cvičit, dodržovat správnou dietu a užívat předepsané léky.

[Obrázek na straně 23]

Herdovi