Stáli pevně během nacistické okupace Nizozemska

AMERICKÝ památník holocaustu (USHMM) vystavuje největší světovou sbírku exponátů a filmů dokumentujících zločiny spáchané nacisty za druhé světové války. Od roku 1993, kdy bylo muzeum ve Washingtonu otevřeno pro veřejnost, přišlo tuto stále populárnější výstavu zhlédnout asi 12 milionů návštěvníků.

V muzeu je také zdokumentováno prudké pronásledování, které během nacistického režimu zakoušeli svědkové Jehovovi. Kromě nemnoha trvalých expozic představil USHMM sérii speciálních programů o svědcích Jehovových. Tyto programy vyzdvihly konkrétní příklady jejich vytrvalosti a ryzosti. Dne 8. dubna 1999 muzeum připravilo zvláštní program na námět „Svědkové Jehovovi v Nizozemsku za nacistické okupace“. Konal se ve dvou velkých posluchárnách muzea.

Program byl zahájen úvodními poznámkami Sary Jane Bloomfieldové, výkonné ředitelky USHMM. Sara Bloomfieldová dala najevo, že se hluboce zajímá o příběh svědků Jehovových. V rozhovoru, který poskytla reportérovi Probuďte se!, vysvětlila, že se vyvíjí velké úsilí, aby se veřejnost více dozvěděla o ryzosti, kterou svědkové Jehovovi projevovali při pronásledování. „Události, jako je tato,“ řekla, „je nutné dávat na vědomí stejným způsobem, jako všechny ostatní důležité programy, které se v muzeu konají.“

Tohoto večera se aktivně účastnilo několik historiků. Jedním z nich byl dr. Lawrence Baron, profesor novodobé německé a židovské historie na Státní univerzitě v San Diegu. Ve svém proslovu uvedl, že „se svědkové Jehovovi obdivuhodně bránili jakékoli spolupráci se třetí říší“. Konstatoval, že „postavili svou víru v Boha výše než požadavky nacistického státu. Na oddanost vůdci Hitlerovi pohlíželi jako na světskou formu uctívání a jeho zbožštění neakceptovali, a proto odmítali používat nacistický pozdrav nebo říkat ‚Heil Hitler‘. . . . Protože jim Bůh přikázal, aby své bližní milovali, a ne zabíjeli, odmítali vojenskou službu. . . . Když třetí říše svědkům nařídila, aby přestali konat své bohoslužby, jejich typická odpověď byla: ‚Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.‘ “ Kvůli tomu byli svědkové z několika evropských zemí posíláni do koncentračních táborů, mučeni, a dokonce popravováni.

Muzeum navštívili holandští badatelé a skupina lidí, kteří přežili holocaust, aby vyprávěli o tom, jak nacisté v Nizozemsku pronásledovali svědky Jehovovy. Dne 29. května 1940, krátce potom, co nacisté zabrali Nizozemsko, byli svědkové Jehovovi, kterých tehdy bylo 500, zakázáni. V následujících měsících byly stovky z nich uvězněny. Ve snaze dozvědět se jména dalších svědků představitelé úřadů tyto vězně mučili. Do konce války bylo uvězněno více než 450 svědků. Celkem více než 120 jich zemřelo přímo na následky pronásledování.

Holandský badatel poukázal na to, že kancelář odbočky Watch Tower Society v Nizozemsku vlastní ve svých archivech „více než 170 rozhovorů zaznamenaných na videokazetě a 200 sepsaných životních příběhů nizozemských svědků Jehovových, kteří přežili holocaust. Ze všech těchto záznamů vyplývá, že pohnutkou svědků byla láska k Bohu a k bližním.“

Někteří řečníci zdůraznili skutečnost, že na rozdíl od jiných skupin, které nacisté potírali, většina svědků Jehovových mohla získat svobodu pouhým podpisem prohlášení, ve kterém by se zřekli své víry. Jak řečníci, tak ti, s nimiž bylo vedeno interview, vysvětlili, že naprostá většina svědků si po důkladném zvážení zvolila raději pronásledování než kompromis. Pár jedinců prohlášení podepsalo proto, že již nechtěli být dále svědky Jehovovými.

Někteří svědkové ho podepsali ve zmatku. Tito lidé nikdy nechtěli opustit svůj způsob uctívání. Několik jedinců, kteří prohlášení podepsali, se cítilo morálně ospravedlněno tím, že svým jednáním oklamali své pronásledovatele, získali svobodu, a tak mohli obnovit svou kazatelskou činnost. Po propuštění si však uvědomili, že to bylo nesprávné, a to bez ohledu na pohnutky, které je k tomu vedly.

Za svou chybu v úsudku nebyli tito lidé zavrženi. Když se vrátili domů a do svého sboru, dostalo se jim duchovní pomoci. Dopis, který v červnu 1942 napsala nizozemská kancelář odbočky Watch Tower Society, povzbuzoval místní svědky, aby chápali okolnosti, kvůli kterým někteří podepsali prohlášení, a aby s takovými lidmi jednali milosrdně. Ačkoli nacistická okupace stále pokračovala, tito bývalí vězni se opět podíleli na kazatelském díle, přestože to bylo velmi nebezpečné. Někteří svědkové byli po druhé uvězněni. Jeden z nich byl dokonce popraven, protože se odmítl zapojit do vojenské činnosti.

Přes mnohá strádání a roky náročné a nebezpečné práce v podzemí vzrostl počet svědků Jehovových v Nizozemsku z 500 v roce 1940 na více než 2 000 v roce 1945, kdy skončila nacistická vláda. Jejich odvaha a rozhodnutí poslouchat Boha slouží v dnešní době jako mocné svědectví.

[Obrázek na straně 25]

Badatelé promluvili ke shromážděné skupině

[Obrázek na straně 25]

Rozhovor s Holanďany, kteří přežili holocaust