V těžkostech jsme se naučili spoléhat na Boha

VYPRÁVÍ ROSIE MAJOROVÁ

Byla jsem v pátém měsíci těhotenství se svým prvním dítětem, když si tchyně všimla, že mám neobvykle oteklé nohy. V ten březnový den roku 1992 jsme já ani můj manžel Joey rozhodně nemohli tušit, že to, co právě zažijeme, bude zkouškou našeho spoléhání na Jehovu.

O TÝDEN později moje gynekoložka zjistila, že mám mimořádně vysoký krevní tlak. Když mi doporučila, abych šla do nemocnice na vyšetření a na pozorování, byla jsem pochopitelně zneklidněna. Vyšetření ukázalo, že u mě vznikla preeklampsie, což je potenciálně smrtelná komplikace těhotenství.a

Lékařka v nemocnici rozhodně doporučila okamžité provedení porodu, což by bylo ochranou pro mě i pro dítě. Byli jsme s manželem šokováni. „Ale vždyť to není ani dvacátý čtvrtý týden těhotenství!“ zajíkla jsem se. „Copak by naše dítě mohlo žít mimo dělohu?“ „Dobře, budeme se snažit získat trochu času,“ odpověděla lékařka laskavě. „Jestliže se ale váš stav zhorší, budeme muset vyvolat porod.“ Uplynulo třináct dnů a můj stav se prudce zhoršoval. Lékařka si pozvala mého manžela a dospěli jsme k nesnadnému rozhodnutí, že se provede porod.

Porod

Tu noc před porodem se s námi sešel pediatr doktor McNeil, aby nám vysvětlil, co by mohlo u těžce nedonošeného dítěte hrozit — případné poškození mozku, špatně fungující nevyvinuté plíce a řada dalších možných komplikací. Modlila jsem se o „Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení,“ a o to, abych měla sílu přijmout všechno, co nastane, a vyrovnat se s tím. (Filipanům 4:7) Následující ráno se císařským řezem narodila naše holčička. Vážila pouze sedm set gramů. Pojmenovali jsme ji JoAnn Shelley.

Za pět dnů jsem se vrátila domů s prázdnýma rukama. Moje malá dcerka zůstala v nemocnici na speciální novorozenecké jednotce, kde bojovala o život. Po dvou týdnech dostala JoAnn zápal plic. Byli jsme vděční, když se situace stabilizovala, ale za několik dnů u ní došlo ke střevní infekci a musela být převezena na jednotku intenzivní péče. Během dalších šesti dnů se JoAnn trochu zotavila, a dokonce začala i přibývat na váze. Byli jsme nadšeni. Ale naše radost trvala jen krátce. Doktor McNeil nám oznámil, že JoAnn je chudokrevná. Řekl, že by bylo dobré opatřit syntetický hormon erytropoetin (EPO), který by u JoAnn stimuloval tvorbu červených krvinek. Odbočka svědků Jehovových tady na Bahamách se spojila s představiteli nemocniční informační služby v newyorském Brooklynu. Rychle poskytli doktoru McNeilovi nejnovější informace o dostupnosti a používání EPO a léčba začala.

Čekají nás problémy

Uplynulo několik týdnů plných úzkosti. JoAnn nyní bojovala s infekcí ve střevech, se záchvaty způsobujícími občasné apnoe (období zástavy dechu), měla nízký hemoglobin a zánět průdušek. Obávali jsme se, že každý z těchto problémů by se mohl stát tou příslovečnou poslední kapkou, kvůli které pohár přeteče. JoAnnin stav se však pomalu zlepšoval. Ve třech měsících byla stále ještě v nemocnici a vážila pouze tisíc čtyři sta gramů. Poprvé ve svém životě však dýchala samostatně bez dodávání kyslíku. Hemoglobin dosáhl normální hodnoty. Lékař řekl, že když přibere dalších pět set gramů, mohli bychom si ji vzít domů.

Tři týdny nato došlo u JoAnn k těžké zástavě dechu. Vyšetřením se žádná příčina nezjistila. Apnoe se objevovalo stále a vždy bylo spojeno s krmením. Nakonec se zjistilo, že JoAnn má gastroezofageální reflux. Když něco snědla, jícen se nezavřel, takže obsah žaludku se jí vracel do krku. Dusila se proto a přestávala dýchat.

Na začátku října se JoAnn na dětském oddělení nakazila virem. Mnoho nedonošených dětí tam následkem toho zemřelo. JoAnn byla oslabená, a proto u ní došlo zřejmě k nejdelší zástavě dechu, jakou kdy měla. Všechny oživovací pokusy selhaly. Dětský lékař to již chtěl vzdát a chtěl ji prohlásit za mrtvou, když zcela nečekaně začala dýchat, ale v zápětí se dostavily další záchvaty. Znovu ji napojili na dýchací přístroj a my jsme byli přesvědčeni, že je to konec. Dostala se však z toho a my jsme byli Jehovovi vděční.

Učíme se více spoléhat na Jehovu

Problémy, s nimiž jsme se setkali před narozením JoAnn, by se daly přirovnat k situaci, jako bychom vypadli z člunu blízko přístavu, kde lze snadno doplavat ke břehu. Nyní se zdálo, jako bychom vypadli z člunu uprostřed oceánu, kde v dohledu není žádná země. Když se díváme zpět, uvědomujeme si, že před narozením JoAnn jsme někdy příliš spoléhali na sebe. Ale to, co jsme s ní prožili, nás naučilo spoléhat na Jehovu v situacích, které byly z lidského hlediska neřešitelné. Naučili jsme se dělat to, co doporučoval Ježíš — řešit záležitosti vždy jen jednoho dne. (Matouš 6:34) A naučili jsme se spoléhat na Jehovu, ačkoli jsme někdy ani přesně nevěděli, o co se máme modlit. Děkujeme nyní Jehovovi za biblickou moudrost a za „moc, která je nad to, co je normální“, což nám umožnilo vyrovnat se s tak nepředstavitelnými těžkostmi. (2. Korinťanům 4:7)

V kritické době bylo pro mě často obtížné zachovat si citovou rovnováhu. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na JoAnn. Můj manžel Joey mi nedocenitelným způsobem pomáhal udržet si duchovní rovnováhu. Jsem mu za to velmi vděčná.

Bereme si JoAnn domů

JoAnnino zdraví se postupně zlepšovalo. Jednoho dne si trubičku dýchacího přístroje doslova vytáhla z úst. Doktor McNeil se nyní domníval, že bychom si JoAnn mohli vzít domů. Byli jsme nadšeni. V rámci přípravy na její příchod jsme se naučili, jak ji krmit pomocí sondy, instalovali jsme doma zdroj kyslíku. Zapůjčili jsme si také monitor pro sledování srdeční činnosti a dýchání a absolvovali jsme kurs resuscitace při náhlých příhodách. Konečně byla JoAnn 30. října 1992 propuštěna z nemocnice. Na speciální novorozenecké jednotce strávila dvě stě dvanáct dnů a my jsme to prožívali s ní.

Členové naší rodiny a členové místního sboru svědků Jehovových se prokázali od začátku jako skutečný dar od Jehovy. Přicházeli nám uklízet dům a prostor kolem domu, vařili jídlo, pomohli nám zajet do nemocnice a pohlídali JoAnn, takže jsem se mohla trochu vyspat. Postupně jsme tak poznávali krásné stránky jejich osobnosti, o kterých jsme dříve nevěděli. Někteří se mnou například mluvili o duchovních myšlenkách, které jim pomohly v jejich těžkostech.

Jaké je to dnes

Na řadu zdravotních problémů, které JoAnn měla, jsme se velmi snažili zajistit tu nejlepší dostupnou lékařskou péči. Když jí bylo devatenáct měsíců, dověděli jsme se, že následkem poškození mozku má mozkovou obrnu. Potom v září 1994 podstoupila těžkou operaci kvůli gastroezofageálnímu refluxu. V roce 1997 se u JoAnn začaly projevovat životu nebezpečné záchvaty. Po úpravě jídelníčku tyto záchvaty ustoupily. Její tělesný vývoj je v důsledku zdravotních problémů opožděný. Nyní chodí do zvláštní školy a dobře prospívá. Nemůže chodit a velmi špatně mluví, ale doprovází nás na křesťanská shromáždění a ve službě dům od domu. Zdá se, že je šťastná.

V obtížném období nám Jehova poskytoval velkou podporu. Jsme rozhodnuti dále na něj spoléhat a „jásat v Jehovovi“ navzdory nečekaným obtížím. (Habakuk 3:17, 18; Kazatel 9:11) Dychtivě vyhlížíme slíbenou rajskou zemi, kde se naše milovaná JoAnn bude těšit z dokonalého zdraví. (Izajáš 33:24)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 18]

Naše dcera JoAnn

[Obrázek na straně 20]

Navzdory svým omezením je JoAnn šťastným dítětem