Jak mohou pomáhat druzí?

„JEN mi dej vědět, kdyby bylo něco, co mohu udělat.“ To říkají mnozí z nás svému příteli nebo příbuznému, jemuž právě někdo zemřel. Opravdu to myslíme upřímně. Chtěli bychom nějak pomoci. Ale zavolá nás ten pozůstalý a řekne: „Napadlo mě, co pro mne můžeš udělat“? Obvykle ne. Zcela jistě se sami musíme chopit iniciativy, chceme-li toho, kdo je zarmoucený, doopravdy podpořit a utěšit.

Jedno biblické přísloví říká: „Jako zlatá jablka v stříbrných řezbách je slovo pronesené v pravý čas.“ (Přísloví 15:23; 25:11) V poznání o tom, co říkat a co neříkat, a co dělat a co nedělat, je moudrost. Zde je několik biblických podnětů k tomu, co někteří pozůstalí považují za prospěšné.

Co dělat . . .

Naslouchejte: Buďte „rychlí k slyšení“‚ říká Jakub 1:19. Jednou z nejlepších věcí, jaké můžete udělat, je sdílet s pozůstalým bolest tím, že nasloucháte. Někteří pozůstalí si možná potřebují povídat o svém drahém zesnulém, o nehodě nebo nemoci, které způsobily jeho smrt, nebo o svých pocitech, jež mají od doby úmrtí. Zeptejte se tedy: „Chtěl by sis o tom povídat?“ Ať se rozhodnou. Jeden mladý muž vzpomínal, jaké to bylo, když mu zemřel otec, a řekl: „Pomáhalo mi, když se druzí lidé ptali, co se stalo, a pak skutečně naslouchali.“ Naslouchejte trpělivě a soucitně a nemějte zbytečně pocit, že musíte odpovídat nebo poskytovat řešení. Nechte je, ať vám povědí všechno, co vám chtějí sdělit.

Opakovaně je ujišťujte: Ujišťujte je, že udělali všechno, co mohli (nebo říkejte cokoli jiného, o čem víte, že to je pravdivé a kladné). Opakovaně je ujišťujte o tom, že jejich pocity — smutek, hněv, pocit viny nebo nějaké jiné emoce — nejsou nijak neobvyklé. Vyprávějte jim o jiných lidech, o nichž víte, že se po podobné ztrátě úspěšně vzchopili. Taková „příjemná řeč“ je „uzdravením pro kosti“, říká text z Přísloví 16:24. (1. Tesaloničanům 5:11, 14)

Buďte jim k dispozici: Dejte se jim k dispozici, nejen pro několik prvních dní, kdy je s nimi mnoho přátel a příbuzných, ale i v pozdějších měsících, kdy se ostatní vrátí ke své běžné denní činnosti. Tak prokážete, že jste „pravý druh“, který v „čase tísně“ stojí při svém příteli. (Přísloví 17:17) „Naši přátelé zařídili, abychom měli každý večer program, a tak jsme nemuseli trávit příliš mnoho času sami doma,“ vypráví Teresea, jejíž dítě zahynulo při dopravní nehodě. „To nám pomohlo zvládnout ten pocit prázdnoty.“ Po letech mohou být stresujícími chvílemi pro pozůstalé výroční dny, například výročí svatby nebo úmrtí. Nemůžete si tyto dny označit ve svém kalendáři, abyste, až tyto dny nastanou, mohli pozůstalým poskytnout soucitnou podporu — kdyby to bylo nutné?

Vhodně se chopte iniciativy: Je potřeba něco zařídit? Je nutné postarat se někomu o děti? Potřebují se přátelé a příbuzní, kteří přijeli na návštěvu, někde ubytovat? Lidé, jimž nedávno někdo zemřel, jsou často tak neschopni jednání, že dokonce ani nevědí, co sami potřebují udělat, natož aby řekli druhým, jak jim mohou pomoci. Jestliže tedy poznáte, co je skutečně zapotřebí, nečekejte, až budete požádáni; chopte se iniciativy. (1. Korinťanům 10:24; srovnejte 1. Jana 3:17, 18.) Jedna žena, jíž zemřel manžel, vyprávěla: „Mnozí lidé říkali: ‚Dej mi vědět, kdyby bylo něco, co mohu udělat.‘ Ale jedna přítelkyně se neptala. Šla rovnou do ložnice, převlékla postel a vyprala povlečení špinavé ještě od jeho smrti. Druhá vzala kbelík s vodou a čisticí prostředky a vydrhla koberec, na který můj manžel zvracel. Za několik týdnů přišel jeden ze sborových starších, v pracovním oblečení a s nářadím, a řekl: ‚Vím, že určitě něco potřebuješ opravit. Co je to?‘ Jak mě zahřálo u srdce, když tento muž spravil dveře, které visely jen na jednom závěsu, a opravil elektrický spotřebič!“ (Srovnejte Jakuba 1:27.)

Buďte pohostinní: „Nezapomínejte na pohostinnost,“ připomíná nám Bible. (Hebrejcům 13:2) Zejména bychom neměli zapomínat na pohostinnost vůči těm, kdo jsou zarmouceni. Neměli bychom jim říkat „Přijď někdy“, ale stanovit jim den a hodinu návštěvy. I když odmítnou, nevzdávejte se příliš rychle. Někdy mohou potřebovat jemné pobídnutí. Možná vaše pozvání nepřijali, protože se obávají, aby před druhými lidmi neztratili kontrolu nad svými city. Nebo by si připadali provinile, že se v takovou dobu těší z jídla a ze společenství. Vzpomeňte si na pohostinnost Lydie, o níž se mluví v Bibli. Lukáš byl pozván do její domácnosti a pak říká: „Prostě nás přiměla přijít.“ (Skutky 16:15)

Buďte trpěliví a mějte pochopení: Nebuďte příliš překvapeni tím, co vám snad pozůstalí zpočátku říkají. Nezapomeňte, že mohou mít pocit hněvu a viny. Jsou-li citové výbuchy obráceny proti vám, projevujte pochopení a trpělivost, a nereagujte podrážděně. „Oblékněte [si] něžnou náklonnost soucitu, laskavost, poníženost mysli, mírnost a shovívavost,“ doporučuje Bible. (Kolosanům 3:12, 13)

Napište dopis: Často se podceňuje hodnota dopisu nebo lístku vyjadřujícího soustrast. Jaké jsou jeho výhody? Na tuto otázku odpovídá Cindy, které zemřela matka na rakovinu: „Jedna přítelkyně mi napsala pěkný dopis. Velmi mi pomohl, protože jsem ho mohla číst stále znovu.“ Takový povzbuzující dopis nebo lístek se může skládat jen ‚z několika slov‘, ale měli byste je napsat ze srdce. (Hebrejcům 13:22) Můžete v něm sdělit, že si zesnulého vážíte a že na něj máte nějakou mimořádnou vzpomínku, nebo vyjádřit, jak ten, kdo zemřel, ovlivnil váš život.

Modlete se s nimi: Nepodceňujte hodnotu toho, když se s pozůstalými modlíte nebo když se modlíte za ně. Bible říká: „Úpěnlivá prosba spravedlivého . . . má mnoho síly.“ (Jakub 5:16) Například když slyší, že se za ně modlíte, pomůže jim to utlumit takové negativní pocity, jako jsou pocity viny. (Srovnejte Jakuba 5:13–15.)

Co nedělat . . .

Nedržte se stranou jen proto, že nevíte, co říkat nebo co dělat: Snad si říkáte: ‚Určitě právě teď potřebují být sami.‘ Ale je také možné, že se držíte stranou jen z obavy, že řeknete nebo uděláte něco nesprávného. Ovšem jestliže se pozůstalému vyhýbají přátelé, příbuzní nebo spoluvěřící, může to způsobit, že se cítí ještě osamělejší a jeho bolest se zvětší. Nezapomeňte, že nejlaskavější slova a skutky jsou často ty nejprostší. (Efezanům 4:32) Samotná vaše přítomnost může být zdrojem povzbuzení. (Srovnejte Skutky 28:15.) Teresea vzpomíná na den, kdy zemřela její dcera: „Během hodiny se nemocniční chodba naplnila našimi přáteli; byli tam všichni starší a jejich manželky. Některé ženy přišly v natáčkách, někteří přátelé byli v pracovních šatech. Prostě všeho nechali a přišli. Mnozí z nich nám řekli, že nevědí, co mají říci. Na tom ale nezáleželo, jen když tam byli.“

Nevyvíjejte na ně nátlak, aby přestali truchlit: Snad máme chuť říkat: ‚No tak, no tak, neplač přece.‘ Ale lepší je nechat slzy proudit. „Myslím, že je důležité dovolit pozůstalému, aby dal najevo svůj cit a skutečně ho uvolnil,“ říká Katherine, když vzpomíná na úmrtí svého manžela. Odolejte sklonu přikazovat druhým, jaký by měli mít pocit. A nedomnívejte se, že na ochranu jejich pocitů musíte své skrývat. Bible naopak doporučuje „plačte s těmi, kteří pláčou“. (Římanům 12:15)

Neraďte jim ukvapeně, aby se oblečení nebo jiných osobních věcí po zemřelém zbavili dříve, než k tomu budou připraveni: Možná se domníváte, že by pro ně bylo lepší, kdyby se předmětů, které vyvolávají vzpomínky, zbavili kvůli tomu, že nějak prodlužují zármutek. Zde však není možné uplatňovat výrok „sejde z očí, sejde z mysli“. Člověk, jemuž někdo zemřel, se možná potřebuje zvolna oprošťovat od myšlenek na zesnulého. Vzpomeňte si na biblický popis toho, jak patriarcha Jákob reagoval na to, když mu namluvili, že jeho mladého syna Josefa zahubilo divoké zvíře. Když Jákobovi předložili Josefův dlouhý oděv potřísněný krví, „mnoho dnů truchlil nad svým synem. A všichni jeho synové a všechny jeho dcery vstávali, aby ho utěšili, ale on odmítal přijmout útěchu.“ (1. Mojžíšova 37:31–35)

Neříkejte ‚Můžete mít další dítě‘: „Měla jsem odpor k lidem, kteří mi říkali, že mohu mít další dítě,“ vzpomíná jedna matka, které zemřelo dítě. Tito lidé to zřejmě myslí dobře, ale slova, že zemřelé dítě se dá nahradit, působí na zarmouceného rodiče, „jako by bodal mečem“. (Přísloví 12:18) Jedno dítě není možné nahradit dalším. Proč? Protože každé je jedinečné.

Zbytečně se nevyhýbejte zmínkám o zemřelém: „Mnozí lidé se nechtěli o mém synu Jimmym bavit, nechtěli dokonce ani vyslovit jeho jméno,“ vzpomíná jedna matka. „Musím přiznat, že mě trochu zraňovalo, když druzí měli takový postoj.“ Neměňte tedy zbytečně námět hovoru, když padne zmínka o jménu zesnulého. Zeptejte se pozůstalého, zda o svém milovaném chce mluvit. (Srovnejte Joba 1:18, 19 a 10:1.) Někteří pozůstalí si váží toho, když slyší, jak si jejich přátelé povídají o vynikajících vlastnostech, pro které si je zesnulý získal. (Srovnejte Skutky 9:36–39.)

Neříkejte hned: ‚Takhle to je lepší‘: Snažíme-li se najít na úmrtí něco pozitivního, pro zarmoucené to vždy nezní jako něco ‚utěšujícího pro sklíčené duše‘. (1. Tesaloničanům 5:14) Jedna mladá svobodná žena vzpomínala na to, jak jí zemřela matka, a řekla: „Druzí říkali: ‚Už netrpí‘ nebo ‚Alespoň má klid‘. Ale to jsem nechtěla slyšet.“ Z takových poznámek mohou pozůstalí usuzovat, že by neměli pociťovat smutek nebo že ta ztráta není nijak významná. Jsou však zřejmě velmi smutní, protože jim jejich milovaný nesmírně chybí.

Možná je lepší neříkat: ‚Vím, jak ti je‘: Víte to skutečně? Můžete například vědět, co cítí rodič, kterému zemřelo dítě, když jste sami takovou ztrátu nezažili? A i když jste ji zažili, uvědomte si, že druzí lidé nemusí mít přesně stejné pocity jako vy. (Srovnejte Nářky 1:12.) Na druhé straně — pokud se to zdá vhodné — pro někoho může být užitečné, když mu povíte, jak jste se vzpamatovali ze ztráty milovaného člověka. Jedna žena, jíž zahynula dcera, zjistila, že ji uklidnilo, když jí matka jiné zemřelé dívky vyprávěla, jak se ona vrátila k normálnímu životu. Říká: „Matka zemřelé dívky neuvedla svůj příběh slovy ‚Vím, jak ti je‘. Prostě mi vyprávěla, jak to prožívala ona, a nechala mě, abych si to propojila.“

Chcete-li pomáhat pozůstalému člověku, vyžaduje to od vás soucit, rozlišovací schopnost a hodně lásky. Nečekejte, až k vám pozůstalý přijde. Neříkejte pouze: ‚Jestliže je něco, co mohu udělat . . .“ Sami to „něco“ zjistěte, a pak se vhodně chopte iniciativy.

Zbývá ještě několik otázek: Jaká je biblická naděje na vzkříšení? Co může znamenat pro vás a pro vašeho milovaného zesnulého? Jak si můžeme být jisti, že je tato naděje spolehlivá?