Působivé uvádění biblických textů

POUČOVÁNÍ poskytované na našich sborových shromážděních je založeno na Písmu. Biblické texty jsou ústředními body také toho, co říkáme v kazatelské službě. To, do jaké míry biblické texty přispějí k našemu rozboru, však zčásti závisí na tom, jak působivě je uvedeme.

Je zapotřebí více než se jen zmínit o určitém biblickém textu a někoho vybídnout, aby si jej s tebou přečetl. Když uvádíš nějaký text, snaž se vždy dosáhnout dvou cílů: (1) Vzbuď očekávání a (2) zaměř pozornost na to, proč daný text čteš. Těchto cílů můžeš dosáhnout mnoha různými způsoby.

Polož otázku. To je nejpůsobivější tehdy, když odpověď ještě není tvým posluchačům zřejmá. Snaž se formulovat otázku takovým způsobem, abys druhé podnítil k přemýšlení. Tak to dělal Ježíš. Když k němu v chrámu přišli farizeové a veřejně zkoušeli jeho porozumění Písmu, Ježíš se jich zeptal: „Co si myslíte o Kristu? Čí je syn?“ Odpověděli mu: „Davidův.“ Nato se jich Ježíš zeptal: „Jak to, že ho potom David pod inspirací nazývá ‚Pánem‘?“ A pak citoval Žalm 110:1. Farizeové byli umlčeni. Zástup však Ježíšovi naslouchal s potěšením. (Mat. 22:41–46)

V kazatelské službě bys k uvedení určitých textů mohl položit například následující otázky: „Vy i já máme své jméno. Má i Bůh nějaké osobní jméno? Odpověď můžeme najít v Žalmu 83:18.“ „Bude mít někdy celé lidstvo jednu jedinou vládu? Všimněte si, jaká odpověď je na tuto otázku dána u Daniela 2:44.“ „Pojednává Bible skutečně o dnešních poměrech? S poměry, které znáte, porovnejte to, co se píše ve 2. Timoteovi 3:1–5.“ „Skončí někdy utrpení a smrt? Biblickou odpověď můžeme najít ve Zjevení 21:4 a 5.“

Jestliže otázky k uvedení biblických textů uvážlivě použiješ při proslovu, můžeš své posluchače podnítit, aby se i na ty texty, které dobře znají, podívali z nového hlediska. Podaří se ti to ale? To může záviset na tom, zda otázky, které položíš, se posluchačů opravdu týkají. Námět je sice může zajímat, ale jejich mysl se při čtení textů, které již mnohokrát slyšeli, možná toulá někde jinde. Chceš-li tomu předejít, musíš věc dostatečně promyslet, aby tvůj proslov byl působivý.

Předlož nějaký problém. Mohl bys předložit nějaký problém a potom obrátit pozornost na biblický text, který se vztahuje k jeho řešení. Nevyvolávej ale u posluchačů přehnané očekávání. Jediný biblický text často poskytuje pouze částečné řešení. Mohl bys však posluchače požádat, aby — zatímco budeš daný text číst — uvažovali, jak nám pomáhá vypořádat se s určitou situací.

Podobně bys mohl uvést určitou zásadu bohulibého chování a potom použít nějakou biblickou zprávu, která ukazuje, že je moudré se tou zásadou řídit. Jestliže určitý biblický text obsahuje dvě nebo snad více konkrétních myšlenek, které se vztahují k rozebírané látce, někteří řečníci požádají posluchače, aby si těchto myšlenek všimli. Pokud se zdá, že nějaký problém je pro určité posluchače příliš obtížný, můžeš je k přemýšlení podnítit tím, že jim předložíš několik možností, a ta správná z nich potom vyplyne z daného textu a jeho uplatnění.

Odvolej se na Bibli jako na autoritu. Jestliže jsi již vzbudil zájem o námět svého proslovu a uvedl jsi jeden či více názorů na některá jeho hlediska, potom bys mohl určitý biblický text uvést tak, že zkrátka řekneš: „Všimněte si, co k tomu říká Boží slovo.“ To ukazuje, proč je text, který se chystáš přečíst, směrodatný.

Jehova použil k napsání některých částí Bible takové muže, jako byli Jan, Lukáš, Pavel a Petr. Ti ale byli pouze pisateli, Autorem je Jehova. Uvedeme-li tedy nějaký text slovy „Petr napsal“ nebo „Pavel řekl“, nemusí to mít tentýž účinek, jako když daný text označíme za Boží výrok, a to zejména tehdy, jestliže mluvíme s lidmi, kteří Svaté Písmo nestudují. Stojí za povšimnutí, že v některých případech dal Jehova Jeremjášovi pokyn, aby určitá prohlášení uvedl slovy: „Slyšte Jehovovo slovo.“ (Jer. 7:2; 17:20; 19:3; 22:2) Ať už při uvádění biblických textů Jehovovo jméno použijeme nebo ne, měli bychom se před tím, než svůj rozbor zakončíme, snažit zdůraznit, že to, co se píše v Bibli, je Boží slovo.

Vezmi v úvahu kontext. Když se rozhoduješ, jak nějaký biblický text uvést, měl bys mít na paměti jeho kontext. V některých případech se o kontextu zmíníš přímo, avšak kontext může to, co řekneš, ovlivnit i jinými způsoby. Uvedl bys například slova bohabojného Joba stejně jako výrok některého z jeho falešných těšitelů? Knihu Skutky napsal Lukáš. Ten ale citoval mimo jiné Jakuba, Petra, Pavla, Filipa, Štěpána a anděly a také Gamaliela a další Židy, kteří nebyli křesťany. Komu tedy připíšeš text, který budeš citovat? Pamatuj například na to, že ne všechny žalmy složil David a ne celou knihu Přísloví napsal Šalomoun. Je také užitečné vědět, komu biblický pisatel svá slova adresoval a jaký celkový námět rozebíral.

Využij informace o historickém pozadí. To je působivé zejména tehdy, jestliže můžeš ukázat, že poměry, které existovaly v době, kdy byla určitá biblická zpráva psána, se podobají těm, jež rozebíráš. Jindy jsou informace o historickém pozadí nezbytné k porozumění určitému konkrétnímu textu. Kdybys měl například v proslovu pojednávajícím o výkupném použít Hebrejcům 9:12 a 24, bylo by možná nezbytné před čtením tohoto textu stručně vysvětlit, k čemu sloužila nejvnitřnější místnost svatostánku, která — jak text ukazuje — znázorňuje místo, kam vešel Ježíš, když vystoupil do nebe. Neposkytuj ale tolik historických informací, že by zastínily text, který uvádíš.

Chceš-li biblické texty uvádět působivěji, prozkoumej, jak to dělají zkušení řečníci. Všímej si, jaké různé způsoby používají. Analyzuj, jak jsou tyto metody účinné. Při přípravě svých proslovů vždy rozpoznej klíčové texty a přemýšlej, čeho chceš každým z nich dosáhnout. Pečlivě si promysli, jak každý z nich uvedeš, aby to bylo co nejpůsobivější. Později se začni zaměřovat na všechny texty, které používáš. Jestliže se v této stránce řečnictví zlepšíš, potom budeš obracet větší pozornost na Boží slovo.