ROZUMNOST

Význam řeckého slova e·pi·ei·kesʹ, které se překládá jako „rozumnost“, je definován takto: „Slušná a přizpůsobivá; tedy vyrovnaná, poctivá, umírněná, shovívavá, netrvá na liteře zákona; projevuje se ohleduplností, jež se ‚na skutkovou podstatu případu‘ dívá ‚lidsky a rozumně‘.“ (Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words, 1981, sv. 2, s. 144, 145)

Rozumnost je význačný rys nebeské moudrosti. (Jk 3:17) Tuto vlastnost musí mít muž, který je ustanoven za dozorce v křesťanském sboru. (1Ti 3:2, 3) Musí být rozumný sám k sobě, při jednání s druhými lidmi i v přístupu k problémům. I křesťané všeobecně jsou povzbuzováni, aby byli rozumní. Apoštol Pavel radil Filipanům: „Ať se vaše rozumnost [„poddajnost“, Int] stane známou všem lidem.“ (Fil 4:5) A Titovi bylo doporučeno, že má křesťanům na Krétě připomínat, aby „byli rozumní [doslova ‚poddajní‘]“. (Tit 3:1, 2, Rbi8, ppč) To bylo vhodné zejména kvůli pověsti Kréťanů; všeobecně se totiž o nich říkalo, že jsou lháři, škodlivá divoká zvířata a nezaměstnaní nenasytové. (Tit 1:12)

V 1. Petra 2:18 jsou domácí sluhové nabádáni, aby se podřizovali „svým majitelům se vším patřičným strachem, nejen těm dobrým a rozumným, ale i těm, kterým je těžké se líbit“.