Astronomické propočty a chronologie

DĚJEPISCI dávají všeobecně přednost chronologiím, které sami vypracovali, před letopočtem Bible. Tvrdí, že jejich postoj je podporován starými astronomickými propočty, které se nacházejí z části na tabulkách, vykopaných archeology. Jistý dějepisec dokonce prohlašuje: „Převedení staroorientální relativní chronologie, jejíž stavba sice v celku pevně stojí, ale v jednotlivých částech ještě kolísá z nedostatku přesného podání a potřebuje přesné určení do absolutní chronologie, to jest do číselného systému pevně spojeného s naším [dnešním] letopočtem, je možné pomocí astronomických zjištění.“ (1)

Jak dalece je toto tvrzení pravdivé? Nebeská tělesa, která uvedl v jsoucnost Stvořitel, měla ovšem sloužit lidem na zemi jako časoměry. V 1. Mojžíšově 1:14 můžeme číst: „Buďte světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci, a byla na znamení a rozměření časů, dnů a let.“ Avšak při lidských snahách o spojení starých astronomických údajů s dřívějšími událostmi lidských dějin musíme brát v úvahu několik činitelů, které mohou dát podnět k omylům — k omylům v propočtu a ve výkladu.

Na první pohled se snad zdá značně prosté stanovit dobu nějaké zvláštní události, když se dozvíme ze staré tabulky s klínovým písmem, že v téže době došlo též k jistému zatmění slunce nebo měsíce. Jsou ovšem částečná zatmění a úplná zatmění a velmi záleží na tom, jaké zatmění je myšleno v určité souvislosti. Proč? Nuže, podle Encyclopaedia Britannica „dochází pro kterékoli město průměrně asi k 40 zatměním slunce a 20 částečným zatměním měsíce za 50 let, [ale] k jedinému úplnému zatmění slunce za 400 let“. (2) Stanovíme-li tedy zvláštní dějinné datum pomocí zatmění, zůstává dosti místa pro značnou nejistotu, ledaže je výslovně uvedeno, že v určitém území nastalo viditelné úplné zatmění slunce. Žel, ve starých dějinných zdrojích najdeme zřídka tak přesné důležité údaje.

SLABÉ ČLÁNKY V ŘETĚZU ÚDAJŮ

Panuje jakási nejistota i ohledně území, kde bylo vidět určité zatmění. Vědci, kteří zkoumají naši planetu, vědí již dávno, že přílivové a odlivové proudy v oceánech mohou při setkání s mořským dnem v plošších povodích poněkud brzdit otáčení země. V nedávno vydaném vědeckém díle čteme: „Někteří vědci odkryli ve starých záznamech o zatměních zřejmé důkazy pro kumulativní působení přílivového a odlivového brzdění. Zatmění je vždy viditelné jen z malé části zemského povrchu. K tomu je možno vypočítat, v kterém území byla viditelná zatmění, k nimž došlo před staletími nebo dokonce před tisíciletími. Nyní se však ukazuje, že moderní výpočty nesouhlasí se starými záznamy. Zdá se, že zatmění byla pozorována v územích, která leží několik set kilometrů východně od těch, kde by měla být viditelná.“ (3)

Následuje příklad, který ukazuje, jak nejistá je tato metoda pro výpočet přesných dat. Dějepisci se opírají při svém pokusu o spojení asyrské chronologie s chronologií Bible zvlášť o určité zatmění slunce. Toto zatmění slunce je v jednom asyrském seznamu eponymů (slavných jmen) stanoveno do třetího měsíce (počítáno od jara) devátého roku krále Assurdana III. Novodobí dějepisci usuzují, že zde jde o zatmění, k němuž došlo 15. června 763 př. n. l. (4) Potom počítají na seznamu eponymů 90 roků (nebo jmen, protože počítají pro každý rok jméno) zpět a přicházejí k roku 853 př. n. l. jako době pro bitvu u Karkaru v šestém roce Salmanazarově. Tvrdí, že v jiných záznamech uvádí Salmanazar izraelského krále Achaba jako spojence asyrských nepřátel v té bitvě a že o dvanáct let později (v 18. roce Salmanazarově) se zmiňuje, že izraelský král Jehu byl mezi těmi, kteří mu byli poplatní. (5) Pak usuzují, že rok 853 př. n. l. označuje dobu posledního roku Achabova a 841 př. n. l. že je začátek Jehuova vládního období. (6)

Jsou tyto propočty hodnověrné? Protože ze seznamu eponymů nevysvítá, zda šlo o částečné nebo úplné zatmění, nemají dějepisci žádnou záruku, že k němu došlo v roce 763 př. n. l. Někteří učenci skutečně dávají přednost roku 809 př. n. l., kdy došlo k zatmění, které bylo vidět alespoň zčásti v Asýrii. Stejně však byla táž částečná zatmění v letech 817, 758 atd., jež byla všechna viditelná v Asýrii. (7) Přesto se dějepisci zdráhají upustit od roku 763 př. n. l. pro zatmění slunce, protože by tím byly údajně zmateny asyrské dějiny. Ale asyrské dějiny jsou již tak dosti zmatené.

Je nepravděpodobné, že se král Achab účastnil bitvy u Karkaru v roce 853 př. n. l. Bible o tom nic neříká a překlad asyrského textu, o který se opírá tato myšlenka, obsahuje mnoho domněnek. Podle biblické chronologie zemřel Achab asi v roce 919 př. n. l. a Jehu začal vládnout asi v roce 904 př. n. l. Salmanazarova zmínka o Jehuovi ještě nutně neznamená, že se vztahuje na Jehuův první rok. Mohl být myšlen pozdější rok Jehuova vládního období. Dále nesmíme zapomenout, že asyrští letopisci rádi falšovali datové údaje svých válečných tažení a uváděli, že jejich králům byly poplatné osoby, které byly již dávno mrtvé. Jsou tedy slabé články v řetězu údajů, a to i v astronomických údajích, na které se spoléhá při snahách uvést do souladu asyrskou chronologii s chronologií Bible.

ZATMĚNÍ MĚSÍCE

Údaje o zatměních měsíce, které jsou obsaženy v Ptolemaiově kánonu a byly údajně vzaty z klínových záznamů, byly použity k potvrzení dat uváděných obvykle pro určité roky novobabylónských králů. Ale i když Ptolemaios mohl vypočítat doby určitých dřívějších zatmění, nedokazuje to, že jeho podání dějinných údajů je správné. Vztahy, které stanovil mezi zatměními a vládní dobou určitých králů, nemusí vždy spočívat na skutečnostech. Kromě toho není tento druh potvrzení zvlášť působivý, protože k zatměním měsíce dochází často.

Na příklad se uvádí zatmění měsíce v roce 621 př. n. l. (22. dubna) jako důkaz pro správnost doby, kterou udává Ptolemaios pro pátý rok Nabupolazarův. Bylo by však možno uvést jiné zatmění, k němuž došlo o dvacet let dříve, tedy v roce 641 př. n. l. (1. června) a které by souhlasilo s dobou, kterou udává biblická chronologie pro pátý Nabupolazarův rok. Kromě toho bylo toto poslední zatmění úplné a nejen částečné zatmění měsíce jako to v roce 621 př. n. l. (8)

Nejistota při určování dat pomocí zatmění měsíce se nechá nejlépe znázornit na době Herodesovy smrti. Židovský dějepisec Josephus píše, že Herodes zemřel krátce po zatmění měsíce a nedlouho před začátkem doby pasach. Mnozí stanoví rok 4 př. n. l. jako dobu pro Herodesovu smrt a uvádějí na důkaz toho zatmění měsíce v noci z 12. na 13. březen v tom roce.

Na základě tohoto propočtu stanoví někteří novodobí chronologové Ježíšovo narození na rok 5 př. n. l.

W. E. Filmer však ukazuje v Časopise teologických studií (angl.) z října 1966, jak nejistý je tento propočet. Poukazuje na to, že k zatměním došlo rovněž 9. ledna a 20. prosince roku 1 př. n. l. a že o obou těchto datech platí, že nebyla dlouho před pasach. Píše též, že zatmění z 9. ledna roku 1 př. n. l. jako úplné zatmění by lépe odpovídalo okolnostem než částečné zatmění roku 4 př. n. l. Souhrnem píše: „Pokud tedy jde o důkaz zatmění měsíce, mohl Herodes zemřít buď v roce 4 nebo v roce 1 př. Kr. nebo dokonce v roce 1 po Kr.“ A obě posledně jmenovaná data by souhlasila s dobou, která byla vypočtena pro Ježíšovo narození podle biblického letopočtu, totiž podzim roku 2 př. n. l.

Vidíme tedy, že zatmění měsíce nepodávají sama o sobě žádný bezpečný poukaz na přesnost dat v relativním chronologickém systému.

ASTRONOMICKÉ „KALENDÁŘE“

Ale ne všechny texty, kterých používají dějepisci k datování událostí a časových období starověkých dějin, se opírají o zatmění. Našly se astronomické „kalendáře“. Tyto kalendáře udávají postavení měsíce (vzhledem k určitým hvězdám a souhvězdím) při jeho východu a při jeho západu v určitý den v Babylóně a také postavení určitých planet ve stejných dobách. Například v jednom takovém záznamu se praví, že „měsíc stál loket od zadní nohy lva“. Novodobí chronologové poukazují na to, že taková kombinace astronomických postavení se neopakuje ani za několik tisíc let. Tyto kalendáře obsahují též poukazy na vládu určitých králů a zdá se, že souhlasí s ptolemaiovským kánonem.

Ať tyto důkazy vypadají jakkoli přesvědčivě a nepopiratelně, přece jsou činitelé, kteří jim velmi ubírají na pádnosti. Předně mohou pozorování učiněná v Babylóně obsahovat chyby. Babylónští astronomové se zajímali více o nebeské jevy, k nimž docházelo v blízkosti horizontu, při východu nebo západu slunce či měsíce. Avšak horizont pozorovaný z Babylóna je často zatemněn písečnými bouřemi, jak vysvětluje profesor Neugebauer. Zmiňuje se, že sám Ptolemaois si stěžuje na „nedostatek spolehlivých pozorování planet“ ze starého Babylóna. „Uvádí [Ptolemaios], že dřívější pozorování jsou velmi nedostatečná, protože se zabývala vycházením a zapadáním a stálými body, což je již samo o sobě obtížné pozorovat.“ — Exaktní vědy ve starověku, str. 98, angl.

Další činitel, který snižuje pádnost svědectví z astronomických kalendářů, které jsou po ruce, je doba jejich sepsání. Většina nyní známých kalendářů nebyla snad napsána v době novobabylónské nebo perské říše, ale za doby Seleucidů, asi 364–312 př. n. l. Je sice pravda, že obsahují údaje, které se vztahují na mnohem dřívější časová období, a panuje domněnka, že jde o opisy starších dokladů. Avšak hodnota těchto důkazů je jistě snížena, protože opisování mohlo být na újmu přesnosti a umožňovalo přídavky nebo přizpůsobení. Je skutečně povážlivý nedostatek dobových astronomických textů, jejichž pomocí by dějepisci mohli stanovit úplnou chronologii novobabylónské a perské doby.

A ještě něco: I když jsou přesné astronomické údaje v dostupných textech, jak jsou dnes vykládány a chápány, jako v případě Ptolemaiově, nedokazuje to přesnost dějinných údajů, které jsou dělány spolu s astronomickými informacemi. Jako použil Ptolamaios (jím předpokládaných) vládních dob určitých králů prostě jako rámce, do kterého vložil své astronomické údaje, tak mohli i autoři nebo opisovači z doby Seleucidů vložit prostě do svých astronomických textů „lidovou“ chronologii své doby. Tato „lidová“ chronologie mohla lehce obsahovat chyby.

Starý astronom druhého století př. n. l. mohl například prohlásit, že určitý nebeský jev nastal v roce, který odpovídá roku 465 př. n. l. podle našeho kalendáře. A toto prohlášení se snad prokáže jako správné, je-li zkoumáno přesnými propočty. Ale snad rovněž prohlásí, že rok, ve kterém došlo k dotyčnému nebeskému jevu, byl jednadvacátým rokem Xerxovým, a v tom se úplně mýlí. Krátce řečeno, přesnost v astronomii nedokazuje přesnost v dějinách.

SPOLEHLIVÁ CHRONOLOGIE

Pro spolehlivost biblických časových údajů obdržíme naproti tomu záruku již zvláštními znaky samotné Bible: otevřeností a poctivostí; skutečností, že jsme při pečlivém zkoumání různých biblických knih stále upozorňováni na čas; měřením času ve dnech, v týdnech o sedmi dnech, v měsících a rocích, což je výpočetní systém, který nalézáme již od začátku psaní Bible; prorockými obdobími, z nichž velmi mnohá se, jak víme, splnila přesně ve stanovené době. To vše společně nám dává jistotu, že řídící silou za četnými pisateli Bible byl ten, o němž je možno právem říci, že oznamuje „od začátku konec . . . a od dávna, co se ještě nestalo“. — Iz. 46:10, Elb.b.

Nebylo v Bibli předpověděno dlouho dopředu sedmdesát let, kdy mělo Judsko ležet zpustošené a jeho obyvatelé měli trpět ve vyhnanství v Babylóně? Ve stanoveném čase byli Jehovovi věrní ctitelé propuštěni na základě výnosu perského dobyvatele Cýra a odvedeni do své vlastní země. Přesně v určeném čase byli opět v Jeruzalémě — Jer. 25:11, 12; Dan. 9:2.

Na čtenáře, který si udělá čas, aby si přečetl biblické texty 1. Královské 6:1 a Lukáše 3:1, 2, musí prostě zapůsobit svědomitá přesnost, s níž je poukazováno na důležitá dějinná data. Je zde dosti údajů, aby badatel Bible mohl zjistit přesnou dobu události. Pisatelé Bible sami uznávají, že jejich informace spočívají na skutečnostech proto, že pocházejí od božského autora, který jich použil pouze jako pisatelů. Proto můžeme ze stejného zdroje očekávat přesné chronologické údaje — údaje, které jsou mnohem spolehlivější než propočty a domněnky lidských dějepisců!

PRAMENY

1 Die Welt des Alten Testaments, Martin Noth, str. 215.

2 The Encyclopaedia Britannica, vyd. 1965, sv. 7, str. 297.

3 Die Zeit (1967), „Wunder der Wissenschaft“, vydáno TIME-LIFE International (Nederland), N. V., str. 105.

4 The Encyclopaedia Britannica, vyd. 1959, sv. 7, str. 913.

5 Ancient Near Eastern Texts, Pritchard, str. 277–280.

6 The Mysterious Numbers of the Hebrew Kings, E. R. Thiele, str. 53.

7 Oppolzer’s Canon of Eclipses (vyd. 1962), Tabulky 17, 19, 21.

8 Tamtéž, str. 333, 334.