Otázky čtenářů
Proč se dopustil král David hříchu, když provedl sčítání lidu, o kterém je zpráva v 2. Samuelově, 24. kapitole?
Musíme otevřeně přiznat, že to nevíme jistě, neboť z Bible přesně nevysvítá, v čem jeho hřích spočíval. Když však uvažujeme poněkud přesněji o tomto případu, objasní se nám, že Jehova nepostupoval nespravedlivě nebo krutě.
Zpráva zní: „Tedy opět prchlivost Jehovova popudila se proti Izraelovi, nebo byl ponukl Davida na ně [když někdo proti nim podráždil Davida, NS], řka: Jdi, sečti lid Izraelský a Judský. Protož řekl král Joábovi, hejtmanu vojska svého: . . . sečtěte lid, abych věděl počet jeho. Ale Joáb řekl králi: Přidejž Jehova Bůh tvůj k lidu, jakž ho kolik mnoho, stokrát více, a to aby oči pána mého krále viděly. Ale proč pán můj král jest toho tak žádostiv? A však přemohla řeč králova Joába . . . Potom padlo to těžce na srdce Davidovi, když již sečtl lid. I řekl David Jehovovi: Zhřešilť jsem těžce, že jsem to učinil.“ — 2. Sam. 24:1–10.
Sčítání lidu nebo zápisy nebyly v Izraeli zakázány. Krátce po vyjití z Egypta mluvil Bůh k Mojžíšovi, aby zjistil „sumu synů Izraelských . . . když je počítati budeš“. K tomu patřili všichni muži, kteří byli schopní pro vojenskou službu, a museli odvést daň z hlavy pro službu ve stánku úmluvy. (2. Mojž. 30:11–16; 4. Mojž. 1:1–3) Krátce před vejitím Izraelitů do Zaslíbené země bylo opět provedeno sčítání. — 4. Mojž. 26:1–4.
Komentátoři znají tuto skutečnost, a proto již uvedli různé možné důvody, proč bylo Davidem provedené sčítání lidu v Jehovových očích hříchem. Mnozí si mysleli, že Davidův přestupek spočíval v tom, že nevybral daň z hlavy, jak to Bůh přikázal pro takové případy. Jiní byli názoru, že králův pokus o zjištění velikosti jeho vojska ukázal určitou slabost, protože se měl, nehledě na velikost svého vojska, spolehnout na to, že Bůh mu dá vítězství. Jiní však říkají, že David se k tomu nechal svést svou pýchou; chtěl se chlubit významem a slávou Izraele.
Ale jak již jsme se zmínili, prostě nevíme, proč toto Davidovo sčítání bylo hříchem. Jeho čin byl rozhodně nesprávný, neboť „satan pak povstal proti Izraelovi a ponukl Davida, aby sečtl lid Izraelský“. I Joáb, který se občas nechal svou vášní a ctižádostí strhnout k nesprávnému jednání, poznal, že není dobré, že David podniká toto sčítání. Čteme: „V ošklivosti měl Joáb rozkázání královo.“ (1. Par. 21:6) Dnes je těžké zkoumat skutečnosti, protože jsou daleko za námi, ale jestliže Davidovi současníci věděli, že toto jednání je nesprávné, museli mít pro svůj závěr podklad. Pomysleme též na to, že i David přiznal po skončení sčítání: „Zhřešilť jsem těžce, že jsem to učinil.“ — 2. Sam. 24:10.
Jako trest za tento hřích Jehova přivodil na zemi mor, jemuž padlo za oběť 70 000 Izraelitů. (2. Sam. 24:12–16) Bylo to nespravedlivé? Muselo pro králův přestupek zemřít 70 000 nevinných lidí? Bible ukazuje, že jsme všichni hříšníci a zasloužíme smrt; žijeme jen díky Boží nezasloužené dobrotivosti. (Řím. 3:23; 6:23; Pláč 3:22, 23) Izraelité, kteří tehdy zemřeli, neměli tedy žádné zvláštní právo na život. A kdo dnes ostatně může říci, že se těch 70 000 Izraelitů neprovinilo nějakým závažným hříchem, o němž není zmínka v dějinné zprávě?
Pozastavme se na okamžik a přemýšlejme, jak Jehova jednal v minulosti s jistými lidmi. Nepodnikl například nic, než Kain zavraždil Abela, a neproklel jej pak? Ne, Bůh předem varoval Kaina před nesprávným postojem, který se v něm vyvíjel. (1. Mojž. 4:2–16) Jehova se postaral o to, aby nevinní mohli uniknout, než zničil zlé obyvatele Sodomy. (1. Mojž. 19:12–25) A než potrestal Izraele, posílal opět a opět své služebníky, proroky, kteří museli poukazovat lidu výstražně na jeho špatné skutky. — Jer. 7:25, 26.
Kromě těchto příkladů bychom mohli uvést ještě mnohé další, z nichž je patrné, jaké znamenité vlastnosti Jehova má. Izraelité o něm mohli s dobrým důvodem říci, že je to Bůh „snadný k odpuštění, milostivý a lítostivý, dlouho shovívající a hojný v milosrdenství“. (Neh. 9:17) Jehova odpovídá ve všem, co dělá, tomu, co o něm řekli Mojžíš a Elihu: „Všechny cesty jeho jsou spravedlivé. Bůh silný, pravdomluvný, a není nepravosti v něm.“ „A naprosto Bůh silný nečiní nic nešlechetně, a Všemohoucí nepřevrací soudu.“ — 5. Mojž. 32:4; Job 34:12.
Snad dnes, po tak dlouhé době, neznáme všechny jednotlivosti o Davidově hříchu v souvislosti se sčítáním lidu a o následujícím moru; přesto však máme pádný důvod se domnívat, že Bůh jednal v tomto případě právě tak spravedlivě, jako jednal v jiných případech s nedokonalými lidmi.
Byl Ježíš mrtev, když mu římský voják probodl kopím bok?
Ano, ze zprávy u Jana 19:31–37 jasně vysvítá, že Ježíš zemřel, než mu voják probodl bok. Podle mosaického zákona nesměl popravený zločinec zůstat po celou noc viset na popravčím kůle, ale musel být ještě téhož dne pohřben, aby země nebyla znečištěna nedbáním Božího zákona. (5. Mojž. 21:22, 23) Kdyby Ježíš a zločinci na kůle žili ještě dlouho, viseli by na kůle ještě při příchodu sabbatu, který začínal při západu slunce, neboť bylo již pozdě odpoledne. Aby tomu zabránili, prosili Židé, aby všem třem byly zlámány nohy.
Dr. Jacques Bréhant, francouzský badatel, řekl podle zprávy časopisu Lékařské novinky ve světě z 21. října 1966 (angl.) o důvodu, proč se to dělo. „Crurifragium, zlomení nohou ukřižovaného, způsobilo, že se již nemohl vzpřímit, aby dýchal . . . Židé prosili, aby všem třem odsouzeným byly zlomeny nohy a aby všichni tři byli sňati. Vojáci potom zlomili nohy zlodějů. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že již je mrtev.“ Dr. Bréhant uvedl dva důvody, proč Ježíš byl již mrtev: 1. „Zloději byli možná připoutáni, ne přibiti hřeby.“ 2. „Kristus byl velmi oslaben předcházejícím špatným nakládáním.“
Kdyby byl Ježíš ještě na živu, vojáci by mu rovněž zlomili nohy. Čteme však: „Ale k Ježíšovi přišedše, jakž uzřeli jej již mrtvého, nelámali hnátů jeho. Ale jeden z žoldnéřů bok jeho kopím otevřel, a hned vyšla krev a voda.“ — Jan 19:33, 34.
Janova zpráva je tedy jednoznačná. Uvedená otázka snad vznikla z textu u Matouše 27:49, 50. Tam je psáno: „Ale ostatní řekli: ‚Nechte jej! Ať vidíme, zda jej Eliáš přijde zachránit.‘ Jiný vzal kopí a probodl mu bok a vyšla krev a voda. Ježíš znovu vykřikl silným hlasem a vypustil dech.“ (NS) Potíž vzniká zdůrazněnou větou; mohli bychom z ní usuzovat, že Ježíš ještě žil, když byl proboden.
V mnoha překladech Bible, mimo jiné také v Kralické bibli, dále v Jeruzalémské bibli, která vyšla ve francouzštině, angličtině a němčině, také ve španělských překladech Moderna, Valera a Nácar-Colunga a ve většině německých překladů se tato věta nevyskytuje. V jiných překladech jsou tato slova v závorkách nebo k nim je vysvětlivka. Například v původním vydání Překladu nového světa (angl.) je v poznámce pod čarou vysvětleno, že některé významné rukopisy, jako Codex Sinaiticus a Codex Vaticanus (č. 1209) obsahují tuto větu, zatímco jiné nikoli. Mnozí učenci jsou názoru, že opisovač připojil omylem k Matoušovi 27:49 slova, která patří k Janovi 19:34
Podkladem Překladu nového světa Křesťanských řeckých písem je hlavně vedoucí text od Westcotta a Horta. V tomto vedoucím textu se objevuje sporná věta u Matouše 27:49, ale v dvojitých závorkách. Ve vysvětlivce k tomu se píše, že věta byla „velmi pravděpodobně připojena zákoníky“. Snad v budoucnosti ještě obdržíme další rukopisné důkazy o Matoušovi 27:49.
Z Jana 19:31–37 však jasně vysvítá, že Ježíš byl již mrtev, když byl proboden. Zpráva v Matoušově evangeliu musí tedy být chápána v tom smyslu. Matouš neoznamuje přesně, kdy došlo k probodnutí Ježíšova boku; zmiňuje se o tom pouze jako o jedné z událostí v souvislosti s Ježíšovou popravou na kůle. Z Janovy zprávy naproti tomu vysvítá zřejmě čas. Proto bychom se měli snažit porozumět Matoušově zprávě s ohledem na to, co napsal Jan. Pak není ve skutečnosti žádný rozpor.