Otázky čtenářů

● Jak můžeme uplatnit Ježíšova slova podle Matouše 6:7 o modlitbách, které jsou zvlášť dlouhé nebo při kterých se říká stále totéž, na naše osobní a na veřejné modlitby, když pomyslíme na zčásti dlouhé modlitby, které jsou zaznamenány v Bibli?

V kázání na hoře odsoudil Ježíš náboženské pokrytce, kteří „rádi stáli v synagogách a modlili se, aby byli viděni od lidí.“ (Mat. 6:5, NS) Měli při modlení špatné pohnutky. Jejich modlitby nebyly upřímné, pokorné. Proto Ježíš řekl: „Modléce se pak, nebuďtež marnomluvní jako pohané; nebo se domnívají, že pro tu svou mnohomluvnost vyslyšáni budou.“ — Mat. 6:7.

V době, kdy byl Ježíš na zemi, drželi se Židé při modlení přesně předpisů o posuncích a postoji těla, které stanovili jejich pokrytečtí náboženští vůdci, a opakovali znovu a znovu tytéž formule. Pro duchovní vůdce Židů byla veřejná modlitba již jen samospravedlivým jednáním, jímž chtěli získat určité zásluhy a vystavovat na odiv svou zbožnost. Možná, že tím zapůsobili na některé lehkověrné lidi, ale na Boha tím nemohli zapůsobit. Tito pokrytci, kteří vyslovovali „dlouhé modlitby“, měli obdržet těžší soud. — Luk. 20:47.

Je pravda, že některé modlitby zaznamenané v Bibli jsou značně dlouhé. Například Šalomounova modlitba při zasvěcení chrámu mohla trvat téměř deset minut. (1. Král. 8:23–53; 2. Par. 6:14–42) Janova zpráva o modlitbě, kterou vyslovil Ježíš v poslední noci, kdy byl společně se svými učedníky, zahrnuje šestadvacet veršů. (Jan 17:1–26; viz dále Nehemiáš 9:5–38) Tyto modlitby jsou zvlášť veřejné modlitby, které byly vysloveny v neobyčejných chvílích. Šalomounova modlitba byla Bohu libá a on ji vyslyšel. Vyslyšel jistě i Ježíšovu modlitbu. (2. Par. 7:12; Jan 11:42) Jsme vděční, že tyto dlouhé modlitby byly zaznamenány v Bibli.

Z Bohu libých modliteb, zaznamenaných v Bibli, můžeme poznat, že Ježíš nekritizoval v první řadě délku modliteb, ale špatné pohnutky, na kterých spočívaly dlouhé modlitby s častými opakováními, přednášené jen pro zdání. Dlouhé modlitby, které přednesli Šalomoun a Ježíš nebo jiní duchovně smýšlející a vnitřně vyrovnaní muži z dobrých pohnutek a s upřímností, nebyly Jehovou neschváleny.

Není nutné (a Bible k tomu ani neopravňuje) stanovit nějaká pravidla o délce veřejných nebo osobních modliteb; mohou být různě dlouhé.

Těžké zkoušky, obtížné problémy nebo situace snad ospravedlňují dlouhou modlitbu, zvlášť osobní. Ježíš se modlil značně dlouho v Getsemanské zahradě a než vyvolil dvanáct apoštolů, „strávil celou noc v modlitbě k Bohu“. — Luk. 6:12; 22:41–45, NS.

Na druhé straně však nalézáme v Bibli i mnoho nanejvýš krátkých, ale znamenitých modliteb, ve kterých byla uvedena jen příslušná prosba. (Neh. 2:4; 1. Král. 18:36, 37; 2. Král. 6:17, 18; Jan 11:41, 42; Sk. 1:24, 25) V těchto případech by bylo možno zmínit se ještě i o jiných věcech. Bylo by to však v tom okamžiku vhodné? Dotyční to zřejmě nepovažovali za nutné. Vzpomínáme si též, že Ježíšova vzorná modlitba je velmi krátká. — Mat. 6:9–15.

Zřejmě tedy záleží na okolnostech. Ježíš věděl, že není nesprávné se celou noc modlit. Modlil se však velmi dlouze, než nasytil čtyři tisíce lidí? Bible odpovídá: „Vzal těch sedm chlebů, poděkoval, lámal je a dával je svým učedníkům k rozdílení.“ (Mar. 8:6, NS) A tak by měl být brán i dnes při sborových shromážděních zřetel na okolnosti. Na příklad při slavnosti Pánovy večeře jsou vysloveny čtyři různé modlitby.

Kdyby byly velmi dlouhé, mohly by tím vzniknout zbytečné průtahy, které by nepříznivě působily na průběh programu v sále a na samotný proslov. Rovnováha a dobrá rozlišovací schopnost jsou nutné.

To nejdůležitější, čemu bychom se měli naučit z Ježíšových výroků o modlitbách duchovních vůdců, je význam správných pohnutek a myšlenek. Křesťan, který se modlí, by neměl rozšiřovat svou modlitbu, aby budil u těch, kteří jej slyší, dojem, že je „duchovně zralejší“ než oni. Neměl by se též vyjadřovat strojeně, aby zapůsobil na druhé. Je podivuhodnou předností, že se smíme modlit k našemu milujícímu nebeskému Otci. Této přednosti bychom měli pravidelně v upřímnosti a pokoře využívat. (Luk. 18:13, 14) Z tohoto hlediska by tedy délka a námět našich veřejných a soukromých modliteb měly odpovídat dané příležitosti a nutnosti.