Postupné stanovení pojmu trojice ve vyznáních víry

Pravděpodobně většina církevníků věří, že Ježíš Kristus a jeho apoštolé stanovili nauku o trojici neboli trojjedinosti. Profesor E. Washburn Hopkins píše ve své knize Původ a vývoj náboženství (strana 336, angl.) : „Ježíš a Pavel nevěděli zřejmě nic o trojici [trojjedinosti]. V žádném případě o ní nic nemluvili.“ Neformulovali žádné vyznání víry, které by definovalo trojjedinost.

Je skutečností, že slovo „trojjedinost“ nebo „trojice“ se v Bibli nevysvětluje. V Bibli nenajdeme ani výroky „jeden Bůh, Otec, Syn a Duch svatý“ nebo „stejné podstaty jako Otec“. Naopak, Bible mluví o Kristu jako o „počátku Božího stvoření“ a říká: „Hlavou pak Kristovou je Bůh.“ (Zjev. 3:14, NS; 1. Kor. 11:3, NS) V Nové katolické encyklopedii se proto říká o trojjedinosti: „Nejde při tom, jak již bylo ukázáno, přímo a bezprostředně o Boží slovo.“ — Svazek 14, strana 304, angl.

POJEM BYL NEZNÁMÝ RANÝM KŘESŤANSKÝM TEOLOGŮM

Pojem o „jednom Bohu ve třech osobách“ nevyvstal rovněž bezprostředně po smrti Ježíše a jeho apoštolů. James Arthur Muller, profesor církevních dějin episkopální církve, to potvrzuje. Píše: „To, že chybí dogma o trojici, je možno přičíst názoru teologů druhého století. Mučedník Justýn zdůrazňoval ve svých dílech Ježíšovu předlidskou existenci, ale považoval jej v poměru k Otci jako ‚stojícího na druhém místě‘.“ — Vyznání a věrnost, strana 9, angl.

Slavný církevní pisatel Ireneus psal ještě koncem druhého století, že Kristus je podřízený Bohu, že mu není rovný. — Viz Pět knih proti kacířství, druhá kniha, XXVIII. kapitola, odst. 8, něm.

Trojjedinost byla tedy neznámá raným křesťanským teologům. Teprve asi čtyřista let po Kristově smrti nebo ještě později byl posléze formován pojem o „jednom Bohu ve třech osobách“ a pojat do církve.

APOŠTOLSKÉ VYZNÁNÍ VÍRY

Někdo však může namítnout: „Nestanovili snad sami apoštolé apoštolské vyznání víry a neučí toto vyznání o trojici?“

Po staletích se učilo, že dvanáct apoštolů zhotovilo toto vyznání víry, a poctivě se tomu věřilo. Tato domněnka se však prokázala jako nesprávná. Ukázalo se, že apoštolské vyznání víry bylo zhotoveno teprve o staletí později!

V díle Víra křesťanstva (angl.), knize, která je zdrojem pro poznání různých vyznání víry a byla sestavena B. A. Gerrishem, se praví: „Až dodnes nemáme žádný důvod, proč bychom se nedomnívali, že vyznání víry, pojmenované po apoštolech, povstalo teprve přesně pět set let po jejich době.“ Apoštolské vyznání víry má toto znění:

„Věřím v Boha, Otce, všemohoucího stvořitele nebe a země. A v Ježíše Krista, jeho jediného Syna, našeho Pána, který byl počat svatým Duchem, narodil se z panny Marie, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, sestoupil do pekla, třetího dne vstal z mrtvých, vystoupil do nebe, sedí po pravici Boha, všemohoucího Otce, a odtud přijde soudit živé a mrtvé.

Věřím ve svatého Ducha, svatou obecnou křesťanskou církev, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a ve věčný život. Amen.“

V tomto vyznání víry není tedy žádná zmínka o tom, že by Bůh, Ježíš Kristus a svatý duch byli „jedním Bohem“. V letech, v nichž bylo formováno apoštolské vyznání víry, došlo k velkým sporům v souvislosti s Kristovou přítomností. V jakém vztahu byl Kristus skutečně k Bohu? Byl menší než Bůh a odlišoval se od něj, nebo byl Ježíš sám Bůh?

NICEJSKÉ VYZNÁNÍ VÍRY

Ve čtvrtém století vznesli někteří teologové, mezi jiným mladý arciděkan Athanasius, tvrzení, že Ježíš a Bůh jsou jedna a táž osoba. Jiní, například presbyter Arius, zastávali biblické stanovisko, že Ježíš byl stvořen Bohem a je podřízen svému Otci. V roce 325 n.l. svolal římský císař Konstantin koncil do Niceje (Malá Asie), aby rozhodl sporné otázky. Na tomto koncilu se pohanský císař Konstantin zastal Athanasia. Názory vyložené Ariem byly proto prohlášeny za kacířské, ačkoli plně spočívaly na Bibli.

Potom se začalo experimentovat „se slovy, s puntičkářskými rčeními“, aby bylo možné navrhnout vyznání víry, jehož by bylo možno použít jako zbraně proti těm, kteří věřili, že Kristus měl začátek a není podstatou rovný Otci. Z původního znění nicejského vyznání víry je jasně patrné, že bylo určeno k popírání Ariova stanoviska. Končilo následujícím prohlášením, které bylo později vypuštěno:

„Ale katolická a apoštolská církev proklíná ty, kteří říkají, že byla doba, kdy nebyl; nebo že nebyl, než byl zplozen; nebo že je z neexistujícího; nebo kteří říkají, že syn Boží je z jiné podstaty nebo že byl stvořen nebo že je proměnlivý.“a

Je též pozoruhodné, že v původním vyznání víry, sestavením v Niceji, není svatý duch definován jako osoba. V pozdějších dodatcích, o kterých převládá doměnka, že byly učiněny na koncilu v Konstantinopoli (381 n.l.), však tomu tak nebylo. Vyznání víry sestavené v roce 325 n.l. v Niceji se svými pozdějšími dodatky vešlo do dějin jako nicejské vyznání víry. Zní takto:

„Věřím v jediného Boha, Otce, všemohoucího stvořitele nebe a země, všeho, co je viditelné a neviditelné.

A v jediného Pána Ježíše Krista, Božího jednorozeného Syna, který je narozen z Otce (před všemi věky), Boha z Boha, světlo ze světla, pravdivého Boha z pravdivého Boha, zrozeného, ne stvořeného, stejné podstaty s Otcem, jehož prostřednictvím je všechno stvořeno, který přišel z nebe kvůli nám lidem a kvůli naší blaženosti a stal se tělem skrze svatého Ducha z panny Marie a byl tak člověkem; také že byl pro nás ukřižován pod Pontským Pilátem, trpěl a byl pohřben a třetího dne vstal podle Písma a vystoupil do nebe a sedí po pravici Otcově a opět přijde ve slávě, aby soudil živé a mrtvé, (jehož říše nebude mít konce).

A v (Pána), svatého Ducha, (který obživuje, který vychází z Otce [a Syna], který je stejně uctíván a ctěn s Otcem a Synem), který mluvil skrze proroky. (A v jedinou, svatou, křesťanskou, apoštolskou církev. Vyznávám jediný křest k odpuštění hříchů a čekám na vzkříšení mrtvých a na život v budoucím světě.) Amen.“b

Čteme-li pečlivě nicejské vyznání víry, zjišťujeme, což je zajímavé, že trojice v něm není ještě úplně definována. O Otci a Synu se tvrdí, že jsou si rovni podstatou, a svatý duch je označován jako „Pán, který obživuje“, ale není řečeno, že tito tři jsou „jedním Bohem“. Muselo se ještě dále experimentovat „se slovy, s puntičkářskými rčeními“.

ATHANASIÁNSKÉ VYZNÁNÍ VÍRY

V athanasiánském vyznání víry byla trojice posléze s konečnou platností definována. Jak již bylo řečeno, byl to Athanasius, mladý arciděkan, který se hlavně zastával názorů vyložených v nicejském vyznání víry. Sestavil rovněž vyznání víry, které je pojmenováno jeho jménem?

Po staletí se myslelo, že je tomu tak, ale tato domněnka se prokázala jednoznačně jako omyl. V díle Víra křesťanstva čteme na straně 61, (angl.): „Domněnka, že by toto vyznání víry sestavil Athanasius, byla vyvrácena v 17. století holandským učencem G. J. Vossem. Na základě obsahu tohoto dokladu věřil, že se může domnívat, že byl napsán v letech 381 až 428 po Kr.“

Nejsou však žádné spolehlivé doklady, že toto vyznání víry bylo stanoveno již tak brzy. V jeho úplné formě se o něm mluví teprve o staletí později. John J. Moment říká ve své knize o vyznáních víry zcela nezakrytě: „Athanasius byl již pět set let mrtvý, když vzniklo.“ (Věříme, strana 118, angl.) Athanasiánské vyznání víry definuje trojici takto:

„. . . že uctíváme jediného Boha ve třech osobách a nemícháme ty osoby navzájem ani nerozlučujeme božskou podstatu. Jiná osoba je Otec, jiná Syn, jiná Duch svatý; ale Otec a Syn a Duch svatý jsou jedním Bohem, jsou si rovni v slávě, rovni ve věčném majestátu. Jaký je Otec, takový je Syn, takový je i Duch svatý. Otec není stvořen, Syn není stvořen, Duch svatý není stvořen. Otec je nezměrný, Syn je nezměrný, Duch svatý je nezměrný. Otec je věčný, Syn je věčný, Duch svatý je věčný. A přece nejsou tři věční, nýbrž je jeden věčný, jako nejsou ani tři nestvoření ani tři nezměrní, nýbrž jeden nestvořený a jeden nezměrný.

Tedy Otec je všemohoucí, Syn je všemohoucí, Duch svatý je všemohoucí; a přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Otec je tedy Bůh, Syn je Bůh, Duch svatý je Bůh; a přece to nejsou tři Bohové, nýbrž jeden Bůh. Otec je tedy Pán, Syn je Pán, Duch svatý je Pán; a přece to nejsou tři Páni, nýbrž jeden Pán. Neboť jako musíme podle křesťanské pravdy vyznávat každou tuto osobu jako takovou za Boha a Pána, tak nemůžeme v křesťanské víře jmenovat tři Bohy nebo tři Pány.

Otec není nikým učiněn ani stvořen ani zrozen. Syn je sám z Otce, není učiněn ani stvořen, nýbrž zrozen. Duch svatý není učiněn, stvořen nebo zrozen z Otce a Syna; nýbrž vychází z nich. Je tedy jeden Otec, ne tři Otcové; jeden Syn, ne tři Synové; jeden Duch svatý, ne tři Duchové svatí. A mezi těmito třemi osobami není žádná první, žádná poslední, žádná největší, žádná nejmenší. Ale všechny tři osoby jsou navzájem stejně věčné, stejně velké, aby tedy, jak je řečeno, byly ctěny tři osoby v jednom božstvu a jeden Bůh ve třech osobách. Kdo tedy chce být blažený, ten musí takto smýšlet o třech osobách v Bohu . . .“

Trinitářské dogma bylo tedy definitivně formulováno teprve staletí po smrti Ježíše Krista. Jak se vyjádřil teolog N. Leroy Norquist, bylo vytvořeno tím, že muži „experimentovali . . . se slovy, s puntičkářskými rčeními, až definovali vztah třech ‚osob‘ trojice tak, že konečně mohli říci: „Kdo v to nevěří, je kacíř.“

Tímto způsobem byl formulován božský pojem, jehož se dnes drží většina církví.

VŠUDE PŘIJÍMÁNO

Snad se však domníváš, že tvá církev neuznává toto vyznání víry. Zjišťujeme sice v rostoucí míře, že se dnes v církvích již nikdo nenamáhá poučovat církevníky o tomto zmateném pojmu Boha; to však neznamená, že by církve zavrhly tato vyznání víry. Naopak, většina církví se nadále drží svého zmateného pojmu Boha.

U římskokatolické církve je to zcela zřejmé. V díle Katolická encyklopedie je uvedena pod nadpisem „Trojice“ část athanasiánského vyznání víry a pak je řečeno: „To učí církev.“

Anglikánská církev schvaluje apoštolské, nicejské a athanasiánské vyznání víry. Protestantská episkopální církev to činí rovněž s vysvětlením, „že se nikterak nemíní odchýlit od anglikánské církve . . . v kterémkoli podstatném naukovém bodu“.

Také lutheránské církevní společnosti přijaly toto vyznání víry. V ústavě americké lutheránské církve čteme v článku II., odstavci 4: „Tato církev uznává apoštolské, nicejské a athanasiánské vyznání víry jako platné církevní formule víry.“ Také v ústavě Spojené církve Kristovy čteme mimo jiné: „Považuje za svou víru víru historické církve, která je vyjádřena ve starých vyznáních víry . . .“

Presbyteriáni a též význačnější metodistické skupiny schvalují nicejské vyznání víry. Uznávají oficiálně pojem trojice. Ačkoli baptistické skupiny všeobecně nesouhlasí s těmito vyznáními víry, řekl mimořádný generální tajemník synody amerických baptistických církví o athanasiánském vyznání víry: „Jsem přesvědčen, že většina amerických baptistů by v podstatě souhlasila s jeho obsahem.“

Určité církve křesťanstva snad oficiálně nesouhlasí s žádným vyznáním víry, ale téměř všechny se drží trinitářského dogmatu, které bylo postupně stanoveno v těchto vyznáních. John J. Moment píše proto ve své knize Věříme (angl.) o athanasiánském vyznání víry: „Jeho nezměnitelně stanovené definice jsou uznávány v protestantismu nadále víceméně svědomitě jako norma pravověrnosti.“

PROTIBIBLICKÝ POJEM

Boží Slovo je v příkrém rozporu s tímto pojmem o „jednom Bohu ve třech osobách“. Bible označuje Boha jako „krále věčnosti“, který nemá žádný počátek a žádný konec. (1. Tim. 1:17, NS; Žalm 90:2) O Ježíšovi však říká, že je na rozdíl od svého věčného Otce „počátkem Božího stvoření“. (Zjev. 3:14, NS) Další důkaz pro to, že Ježíš a Bůh nejsou jedno a totéž nebo že si nejsou rovni podstatou, spočívá v tom, že Bůh vyvýšil Ježíše po jeho vzkříšení z mrtvých „k nadřazenému postavení“. (Fil. 2:9, NS) Kdyby Ježíš byl již před svým vyvýšením stejně velký jako Bůh, nemohl by být již povýšen, protože jinak by byl větší než Bůh. To ukazuje zcela jasně, že křesťané prvního století neučili trinitářskému dogmatu.

Učení Bible je jednoznačné. Jehova je všemohoucí Bůh, který „stvořil všechny věci“. (Zjev. 4:11, NS) Ježíš Kristus je „Syn Boží“, tedy ne Bůh, sám Všemohoucí. (Luk. 1:35) A svatý duch není žádná osoba, nýbrž Boží účinná síla, jíž mohou být lidé naplněni. (Skutky 2:4) Protože církve zřejmě neučí tyto biblické pravdy, měl by ses konečně odvrátit od těchto zřízení, pokud se chceš líbit svému stvořiteli. — Zjev. 18:4.

[Poznámky pod čarou]