Oběti, které jsou přijatelné Bohu
1. Co pociťoval Jehova, když mu jeho služebníci ve staré době přinášeli oběti?
VE staré době měl Bůh zalíbení v obětech, které mu přinášeli jeho služebníci správným způsobem. Po zničení zlých v potopě postavil Noe Jehovovi oltář a přinesl mu na něm zápalnou oběť. Čteme o tom: „I zachutnal Jehova vůni tu příjemnou.“ (1. Mojž. 8:21) Tato oběť mu byla zřejmě velmi libá. Tak tomu bylo i s obětmi, které mu přinášel jeho lid v izraelské zemi, pokud při tom dbal jeho předpisů.
2. Přijmul Bůh příznivě všechny oběti? Odůvodni svou odpověď.
2 Biblická zpráva však nás nenechává v pochybnosti o tom, že Jehova nepřijímal příznivě všechny oběti. Když první izraelský král Saul neuposlechl Jehovova slova v souvislosti s Amalechity, ale ušetřil jejich krále Agaga a nejlepší kusy jejich drobného a hovězího dobytka pod záminkou, že tato zvířata by byla znamenitou obětí, řekl Samuel: „Zdaliž líbost takovou má Jehova v zápalích a v obětech, jako když se poslušenství koná hlasu Jehovova? Aj, poslouchati lépe jest, nežli obětovati, a ku poslušenství státi nežli tuk skopců přinášeti. Nebo zpoura jest takový hřích jako čarodějnictví, a přestoupiti přikázání jako modlářství a obrazové. Poněvadž jsi pak zavrhl řeč Jehovovu, i on také zavrhl tě, abys nebyl králem.“ — 1. Sam. 15:21–23.
3. Jak se Jehova díval na oběti, které mu byly přinášeny ve dnech Malachiášových?
3 Po návratu Izraelitů z babylónského zajetí, totiž ve dnech Malachiášových, zjistil Bůh, že se jak lid, tak i kněží provinili vzhledem k obětem, které přinášeli na oltář v jeho chrámě. Když se kněží ptali: „Čímž jsme tě poškvrnili?“, Bůh odpověděl: „Tím, když říkáte: Stůl Jehovův v pohrdání jest. Nebo když přivodíte slepé k obětování, což to není nic zlého? A když přivodíte chromé aneb nemocné, což to není nic zlého? Daruj je medle knížeti svému, zalíbíš-li mu se tím, a přijme-li tvář tvou?“ (Mal. 1:7–8) Jehova neváhal, když šlo o napravení věcí ve spojení s jeho chrámem a jeho oltářem. Netrpěl pokrytectví a nepoctivost ve spojení s obětmi, které mu byly přinášeny.
4. K jakému poznání nám pomáhají slova u Micheáše 6:6–8 vzhledem k Jehovovi a přinášení obětí?
4 Jehova dal jasně na srozuměnou, co požaduje od svého lidu. Zvířata musela být nejen ta nejlepší, nýbrž musela být obětována rovněž z dobré pohnutky, která přicházela z čistého srdce. U Micheáše 6:6–8 čteme: „Čímž předejdu Jehovu? Skloniti-liž se mám před Bohem nejvyšším? Předejdu-liž ho zápaly, volky ročními? Zalíbí-liž sobě Jehova v tisících skopců, v mnohokrát desíti tisících potoků oleje? Dám-liž prvorozeného svého za přestoupení své, plod života svého za hřích duše své? Oznámiltě tobě, ó člověče, co jest dobrého, i čehož Jehova vyhledává od tebe, jediné, abys činil soud, a miloval milosrdenství, a pokorně chodil s Bohem svým.“ Jehova se tedy zřejmě zajímal o ducha, který byl podkladem při přinášení oběti.
5. (a) Zajímá se Jehova ještě stále o oběti? Jak to víme? (b) Zahrnují dnes oběti jenom kazatelskou a učitelskou činnost nebo co ještě?
5 Ačkoli od zrušení zákonné smlouvy nemusí již být přinášeny žádné zvířecí oběti, Bůh se stále ještě zajímá o oběti. Má ještě dnes stejný zájem o pravý druh obětí jako tehdy. Vysvítá to jasně ze slov apoštola Pavla v Židům 13:15 (NS): „Skrze něj [Krista] obětujme Bohu neustále oběť chvály, to jest ovoce rtů, jež veřejně vyznávají jeho jméno.“ Přinášet Bohu oběti chvály zahrnuje mimo jiné zvěstovat správným způsobem dobré poselství o království. Avšak křesťan nepřináší Bohu oběti jen kázáním a učením pravdy — na to myslel Pavel v této souvislosti — , nýbrž může to dělat ještě jiným způsobem, ano, protože se oddal Bohu, měl by být celý jeho život životem obětavosti. To je patrné z Petrových slov: „K tomuto běhu jste byli povoláni, neboť takto Kristus trpěl za vás, zanechávaje vám vzor, abyste přesně následovali jeho šlépějí.“ (1. Petra 2:21, NS) Z dalších Petrových slov se dozvídáme, že Bohu oddaný a pokřtěný křesťan musí vést všeobecně přijatelný způsob života. „Zachovávejte správný způsob života mezi národy, aby v tom, v čem proti vám mluví jako proti činitelům zla, oslavovali následkem vašich pravých skutků, jichž jsou očitými svědky. Boha v den jeho zkoumání.“ (1. Petra 2:12, NS) Apoštol Pavel to rovněž zdůraznil slovy: „Proto vás snažně prosím, bratři, při Božích slitováních, abyste předkládali svá těla jako oběť, která je živá, svatá, Bohu přijatelná, svatou službu se svou silou rozumu.“ A aby dal jasně na srozuměnou, že tato cesta nemá nic společného s cestou, kterou jdou lidé v starém a zlém světě, ještě připojil: „A neutvářejte se již podle tohoto systému věcí, ale přeměňujte se přetvářením své mysli, abyste se sami přesvědčili, co je dobrá a přijatelná a dokonalá vůle Boží.“ (Řím. 12:1, 2, NS) Ano, Jehova dnes nemá zalíbení ve zvířecích obětech, nýbrž v obětech, které přinášejí jeho služebníci na zemi k podpoře čistého uctívání, a k těmto obětem patří jejich celý způsob života. Bůh dává svému lidu dnes stejně zřetelně na srozuměnou, co od něj požaduje, jako kdysi Izraelitům.
6. Co Jehova kromě toho ještě udělal pro svůj lid a jak to ukazuje, že se jeho lid těší jeho přízni?
6 Udělal Bůh pro svůj lid v těchto „posledních dnech“ kromě toho ještě něco, co tomuto lidu dává jistotu, že je v jeho přízni? Ano. Osvobodil v roce 1919 pomazaný ostatek svých duchovních Izraelitů ze zajetí Velkého Babylóna a postavil jej do své služby. Když bylo asi v roce 1935 zřejmě skončeno shromažďování pomazaného ostatku jeho lidu, pověřil ostatek shromažďováním těch, kteří měli tvořit velký zástup a zřejmě se rovněž účastnit velkého shromažďovacího díla. Dneska je na celé zemi již přes 1 100 000 takových ovcím podobných lidí, kteří jsou pozorně a láskyplně opatrováni ve více než 25 000 sborech. Bůh je zásobí silnou duchovní stravou v pravý čas a oni neustále rostou v duchovní síle. Tomuto „jednomu stádu“ svěřil obrovský úkol. Musejí kázat „dobré poselství o království“ na celé obydlené zemi na svědectví, než přijde konec. (Mat. 24:14, NS) Příznivé postavení, které zaujímají tito lidé, a zřízení, které Bůh opatřil pro jejich ochranu, jsou popsány u Izaiáše 32:1, 2 těmito slovy: „Aj, v spravedlnosti kralovati bude král, a knížata v soudu panovati budou. Nebo bude muž ten jako skrýše před větrem, a schrana před přívalem, jako potokové vod na místě suchém, jako stín skály veliké v zemi vyprahlé.“ Příslušníci Jehovova lidu vědí, kde stojí, a jsou šťastní a spokojení.
7. Na co bychom se mohli ptát vzhledem ke skutečnosti, že Bůh prokazuje svému lidu tak různým způsobem svou přízeň?
7 Proč bychom se měli přesto starat o to, jaké oběti jsou Bohu přijatelné? Jak již bylo uvedeno, víme dnes přesně, co od nás Bůh vyžaduje. Ukázal nám také, že uznává svou organizaci. Neměli bychom být proto přesvědčeni, že Bůh přijal naši oddanost a má zalíbení v naší činnosti? Co bychom měli ještě dělat?
8. Co by měli křesťané vždy dělat a proč?
8 Ačkoli Jehova dokázal, že je mu jeho lid libý, a ačkoli mu žehná a dává zdar jeho činnosti, měli by křesťané neustále zkoumat sami sebe a své dílo, aby zjistili, zda jsou ještě v tomto obšťastňujícím postavení a zda tedy přinášejí Bohu přijatelné oběti. Pavel psal křesťanům, kteří byli tehdy již pevně založeni v pravdě, tato varovná slova: „Dejte si pozor, bratři, aby se v některém z vás někdy nevyvinulo zlé srdce, postrádající víry, které se odtahuje od živého Boha; ale dále se navzájem napomínejte každý den, pokud lze říci ‚dnes‘, aby se někdo z vás nezatvrdil podvodnou mocí hříchu.“ — Žid. 3:12, NS.
9. Co říkají jiní pisatelé Bible o nutnosti sebezkoumání?
9 Podle toho se v nás může vyvinout nevěrné srdce, aniž to pozorujeme. Musíme proto zůstávat bdělí. Jeremiáš řekl: „Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu?“ (Jer. 17:9) Proto nám Pavel dává radu: „Neustále zkoumejte, zda jste ve víře, neustále zkoušejte, co jste.“ (2. Kor. 13:5, NS) Dále řekl: „Proto kdo si myslí, že stojí pevně, dej pozor, aby nepadl.“ (1. Kor. 10:12, NS) Ano, musíme se neustále zkoumat.
MUSÍME ZNÁT PRAVDU
10. Co nám, mimo jiné, pomáhá, abychom se zkoumali, a co nám pomáhá přinášet Bohu oběti, které jsou mu přijatelné?
10 Jak můžeme provádět toto zkoumání? Musíme především držet krok s pravdou. Protože Jehova se láskyplně postaral o to, že se dnes můžeme dovídat pravdu, a protože zjevuje neustále nové pravdy, měli bychom mu dokázat své ocenění pro to tím, že studujeme pravdu a snažíme se poznat ji. Ve vědeckém a technickém oboru je, jak se píše, shromážděno dnes tolik poznatků, že je obtížné je všechny podržet v paměti. S pravdou je tomu podobně. Musíme se mnohému učit a máme k tomu k disposici již jen omezený čas. Jak však můžeme vědět, co od nás Bůh dnes zvlášť žádá, jestliže se nezajímáme o to, abychom drželi krok s pravdou?
11. Proč je tak nutné znát pravdu?
11 Měli bychom mít přesné a časové poznání nejen kvůli sobě, ale též proto, že musíme poučovat jiné. Učitel musí znát svou učební látku. Jestliže jsme správně pochopili pravdu a porozuměli jí, mohou ji poznat i naši zájemci, když jim ji vykládáme. Tak tomu bylo u Ježíše Krista a jeho posluchačů. U Matouše 7:28, 29 (NS) čteme: „Když Ježíš skončil tyto řeči, výsledek byl, že zástupy žasly nad jeho způsobem učení; neboť je učil jako člověk, který má moc a ne jako jejich zákoníci.“ Neměli bychom si myslet, že na lidi zapůsobila jen mocná řeč a výrazný zjev Ježíše. Tyto věci k tomu nepochybně přispěly. Ale daleko přesvědčivěji působilo to, co říkal. Způsob výkladu je důležitý, ale daleko důležitější je látka neboli to, o čem se mluví. Tak tomu bylo i u apoštola Pavla. Nepůsobil na lidi zřejmě ani svým osobním zjevem ani svým způsobem přednesu, nýbrž tím, co říkal, a přesvědčil mnohé tak daleko, že přijali křesťanství.
12, 13. Jak bychom mohli znázornit cenu a důležitost přesného a obsáhlého poznání?
12 Důležitost dobrých poznatků se dá znázornit péčí, s níž mnozí lidé zacházejí s penězi. Nenechají se rádi oklamat, když něco kupují, ale chtějí mít za své peníze kvalitní výrobek za co nejpříznivější cenu. Proto se poradí s odborníkem, než se konečně rozhodnou. Jestliže je pro své dobré vzdělání a své zkušenosti v příslušném oboru skutečně zběhlý, jsou jeho poznatky velmi cenné. Je tomu tak zvlášť v případě, že je to dobrý přítel a proto mu můžeme skutečně důvěřovat. Všeobecně nelze takový zdroj poučení ničím nahradit.
13 Stejně je tomu, jde-li o naše zdraví. Chtěli bychom vědět, jak je to s námi. Chceme slyšet pravdu, a to tak, abychom jí rozuměli, neboť jen tak se můžeme podrobit léčení, které nám pomůže. Mluvíme proto s někým, kdo je v tomto oboru směrodatný, kdo něco ví a komu můžeme důvěřovat.
14. Proč je to ještě důležitější v souvislosti s pravdou?
14 Ještě daleko důležitější je to v souvislosti s pravdou Božího Slova. Dnes jsou ve světě stále ještě lidé, kteří by chtěli žít věčně. Protože známe pravdu a můžeme odpovědět na otázky těchto lidí a říci jim jednoduše a zřetelně, co Bůh již udělal a co ještě udělá, můžeme je přesvědčit. Jsou dnes též lidé, kteří žasnou nad způsobem, jímž učí dobře poučení křesťané; poznávají, že to, co je jim řečeno, je pravda a přijímají to. Abychom mohli učit a přesvědčovat jiné, musíme studovat a přisvojovat si poznatky. Kdo se horlivě snaží nabýt poznání z tohoto nesobeckého důvodu, může být přesvědčen o tom, že Bůh mu pomáhá svým duchem a že jeho oběti, které přináší svými veřejnými prohlášeními, jsou Bohu přijatelné.
15. (a) Až kam by mělo u člověka proniknout poznání? (b) Jak se projeví, když pravda vnikne do srdce člověka?
15 Při získávání poznání pravdy bychom měli dbát na to, kam se dostává. Neměla by se dostat pouze do hlavy, nýbrž také do srdce. Proč jsou lidé, kteří mají dobré poznání pravdy, ale neprokazují žádnou horlivost v kazatelské službě, zatímco jiní s menšími duchovními schopnostmi a menším poznáním hlubších pravd se horlivě účastní služby a snaží se mluvit s jinými o tom, čemu se naučili? Jistě při tom hrají úlohu různé věci, které nemůžeme zjistit, ale nepochybně to do značné míry závisí na tom, že dotyčný pochopil pravdu svým srdcem. To, čemu se naučil, na něj správně zapůsobilo. Vniklo to do jeho srdce a proto chce činit dobro, chce to použít tím nejlepším způsobem. To je velmi důležité, jestliže se chceme udržet v Jehovově přízni a přinášet mu oběti, které jsou mu přijatelné.
16. (a) Jak cítí Jehova a Ježíš s lidmi? (b) Proč bychom si z nich měli vzít příklad?
16 Vnikne-li pravda do srdce člověka, roste jeho zájem o druhé. Zajímáš-li se o svého bližního, máš spíše záruku, že tvé oběti jsou Bohu přijatelné. Nikdy nezapomínej, že Bůh se více zajímá o lidi než o věci. To je pravděpodobně i důvod, proč stvořil člověka naposled, po vytvoření hmotného vesmíru a zvířat. V 1. Mojžíšově 1:26 čteme, že Bůh řekl: „Učiňme člověka k obrazu našemu.“ To znamenalo, že člověk měl mít stejné vlastnosti jako Jehova. U Jana 3:16 (NS) čteme: „Tak velice Bůh miloval svět, že dal svého jednozplozeného syna, aby žádný, kdo projevuje víru v něj, nebyl zničen, ale měl věčný život.“ Z toho vysvítá, že Bůh miluje lidi, kteří jsou ve stavu, v němž mohou být vykoupeni, avšak kteří ještě nepoznali „dobré poselství“ a neoddali se mu. Také Ježíš Kristus miluje tyto lidi. U Matouše 9:36 (NS) je o něm řečeno: „Když. . . viděl zástupy, pocítil k nim něžnou náklonnost, protože byli sedření a zbití jako ovce bez pastýře.“ Mnozí z těch, pro které měl soucit, nezaujali nikdy postavení pro pravdu a nestali se nikdy jeho následovníky. Měl však k nim přirozenou náklonnost a chtěl jim pomoci.
17. Co říkají jiní pisatelé Bible o zájmu jednotlivce o svého bližního a jak se toho dá dnes použít?
17 Nikdy bychom neměli ztratit tento hluboce procítěný osobní zájem o druhé. Je to vlastnost, které si Bůh velmi váží. Jestliže máme tuto božskou vlastnost, nezajímáme se o život jiných jenom ze stanoviska lidumila, nýbrž z Božího stanoviska. Pak máme na zřeteli to, na co Bůh dává lidem vyhlídku, a to jsou daleko vyšší cíle. Nesmíme být lhostejní k problémům, které snad mají naši bratři nebo jiní, a nesmíme připustit, aby se otupily naše city pro ně. Ježíš řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35, NS) Žalmista poznal tuto nutnost a řekl: „Účastník jsem všech, kteříž se bojí tebe, a těch, kteříž ostříhají přikázání tvých.“ (Žalm 119:63) Apoštol Pavel napsal: „Nezapomínejte činit dobro a podílet se o věci s jinými, neboť takové oběti jsou Bohu milé.“ (Žid. 13:16, NS) Apoštol Petr rovněž poznal nutnost ujímat se láskyplně jiných, zvlášť bratrů. Varoval však též před tím, abychom to nedělali z nesprávné pohnutky, neboť řekl: „Buďte pohostinní k sobě navzájem bez reptání.“ (1. Petra 4:9, NS) Ano, náš zájem o naše bližní je Bohu libý.
18. (a) Co některým pomohlo, aby sloužili přijatelně Bohu po dlouhá léta nebo desetiletí? (b) Proč jim to bylo pomocí? (c) Co lze říci o těch, kteří jdou cestou, která je Bohu libá?
18 Aby naše oběti byly Bohu vždy přijatelné, nesmíme tedy povolit ve své bdělosti. Musíme být vytrvalí. Chceš vědět, co pomohlo mnohým věrným Božím služebníkům, aby po léta nebo desetiletí vytrvali ve službě? Dali celý svůj život do Boží služby a věnovali se výlučně zájmům království. Je dobré prokazovat obětavost jednotlivými skutky den co den. Avšak ještě lepší je, jestliže se zavážeme dát Jehovovi k disposici všechen svůj čas, pokud to odpovídá jeho vůli. Je to ve skutečnosti dokonce mnohem lehčí. Zeptej se na to někdy kazatele plným časem. Většina z nich se již nemusí ptát, co mají dělat. Jejich život je ve skutečnosti životem obětavosti, což však neznamená, že by se nemuseli neustále namáhat a znovu a znovu si připomínat své rozhodnutí. Musejí to dělat. Ale časový plán nebo pracovní program, k jehož plnění se po zralé úvaze ochotně zavázali, přispívají k tomu, že nyní předem přesně vědí, co musejí dělat. Když Izaiáš řekl: „Zde jsem, pošli mne“, prohlásil bez jakýchkoli pochybností, že je ochoten dát celý svůj život do Boží služby a dělat to, co mu Bůh přikáže. Potom pro něj bylo nepochybně též lehčí jít touto cestou, která byla Bohu libá.
19. (a) Proč jsou šťastní ti, kteří přinášejí správný druh obětí? (b) Jak je to potvrzeno životem Davida a jiných?
19 Oběti, které jsou Bohu libé, nejsou v určitém smyslu vůbec žádné oběti. Proč ne? Protože obětující při nich pociťuje radost, ačkoli se pro ně musí zříci určitých věcí nebo na sebe musí vzít určité nepříjemnosti. Vždyť se musíme namáhat při každém podnikání, které se má vyplatit. Nesmíme si myslet, že život krále Davida byl „procházkou“. Ve svých prvních letech byl se svými vojáky na bitevním poli a kromě toho na něm vždy spočívala těžká odpovědnost krále. Přesto však, když zestárl, díval se se zalíbením a uspokojením zpět na svůj život v Jehovově službě. Nemyslel jen na svůj vlastní bohulibý život, ale též na život jiných Božích služebníků, když řekl: „Mlad jsem byl, a sstaral jsem se, a neviděl jsem spravedlivého opuštěného, ani semene jeho žebrati chleba.“ (Žalm 37:25) Z ničeho nelze usuzovat, že David by litoval obětí, které přinášel ve svém životě, věnovaném Boží službě. Protože dělal, co bylo správné, byl šťastný, jak je psáno v Příslovích: „Radostí jest spravedlivému činiti soud.“ — Přísl. 21:15.
20. Kteří lidé jsou dnes šťastní a spokojení?
20 Tak je tomu i dnes. Ten, kdo strávil celý svůj život v Boží službě, je spokojený. Potvrdí to ti, kteří jsou činní již dvacet, třicet, čtyřicet nebo ještě více let v brooklynském Bételu. Bylo to pro ně vždy lehké? Nikterak. Zde v ústředí Společnosti Strážná věž je člověk zkoušen, neboť je pouze jedním mezi asi tisícem lidí, a každý musí plnit určitý úkol, který není vždy nejlehčí a také ne vždy nejpříjemnější. Každý však zde má příležitost věnovat se celý den nezištné věci, která je k největšímu užitku jiných. Každý je zde zaopatřen věcmi, nutnými pro život, a může se výlučně věnovat zájmům království. Je pospolu se zralými křesťany, kteří vědí, kam vede jejich cesta, a kteří to vědí již mnoho let. Jeden z nich, který je již mnoho let v této službě a stále se z ní ještě raduje, řekl: „I kdyby po Armageddonu nebyl žádný nový pořádek, nelitoval bych, že jsem zde sloužil Bohu, neboť již to, že jsem zde, je pro mě dostatečná odměna.“ Tato slova jistě nebudí dojem, jako by život byl pro dotyčného obětí.
21. Kde nenajdeme oběti, které se líbí Bohu, a proč ne?
21 Tento závěr není též jako názory některých duchovních křesťanstva, kteří studovali po léta teologii a také po určitou dobu úřadovali ve své církvi. Mnozí z těchto duchovních se dnes již neskrývají s tím, že nevěří v Boha a jeho Bibli. Změnili svůj kurs a vyzývají dnes k protestním pochodům a dokonce k výtržnostem. Došli k závěru, že nestačí poučovat lidi pouze o Bibli. Domnívají se, že má-li být pomoženo utlačovaným vrstvám obyvatelstva, nemohou čekat na Boha, nýbrž musejí podniknout něco sami, ba za určitých okolností použít dokonce násilí, ačkoli je to odsuzováno Bohem i „cézarem“ neboli vládou. Můžeme být jistí, že mezi nimi nenajdeme ty, kteří přinášejí Jehovovi libé oběti.
ČEHO SE MUSÍME VYVAROVAT
22. (a) Čeho se musíme vyvarovat, chceme-li přinášet Bohu vždy přijatelné oběti? (b) Uveď příklad.
22 Jednou věcí, které se musíme vyvarovat, je nevole. Mohli bychom v sobě nechat vzniknout pocit, že se od nás požaduje příliš mnoho. Proti tomu není nikdo obrněn. I Mojžíš, „nejtišší ze všech lidí“, nebyl proti tomu obrněn. Izraelský lid, sotva vyrazil na svou pouť pouští, již začal reptat, protože neměl žádné maso. Mojžíš řekl Jehovovi: „Nemohuť já sám nésti všeho lidu tohoto, nebo jest to nad možnost mou. Pakli mi tak dělati chceš, prosím, zabí mne raději, jestliže jsem nalezl milost před očima tvýma, abych více nehleděl na trápení své.“ (4. Mojž. 11:14, 15) Jehova od nás nevyžaduje příliš mnoho. Máme ovšem mnoho práce, ale jestliže máme správný názor, nenaříkáme si. Ani Mojžíš si již více nenaříkal, když mu Jehova pomohl, aby viděl svůj úkol ve správném světle.
23. (a) Před čím se musíme rovněž varovat, chceme-li neustále přinášet Bohu přijatelné oběti? (b) Uveď příklad.
23 Musíme se též vyvarovat žárlivosti. Nikdo proti ní není obrněn. Také Áron, Mojžíšův bratr, a jeho sestra Marie nebyli proti ní obrněni. Zřejmě si mysleli, že Mojžíš má příliš mnoho vlivu a moci. Proto mu řekli: „Zdaliž jen toliko skrze Mojžíše mluvil Jehova? Zdaž také nemluvil skrze nás?“ (4. Mojž. 12:2) Jehova ranil Marii malomocenstvím a jen na základě Mojžíšovy přímluvy byla opět uzdravena. Máme snad pocit, že jiní mají více odpovědnosti a větší přednosti než my? Necháme v sobě mnohdy nevědomky vzniknout přání, abychom stáli ve sboru poněkud v popředí? Toho bychom se měli vyvarovat. Měli bychom se radovat, když některý z našich bratrů je odměněn za dobré dílo, ano, měli bychom jej povzbuzovat, aby dělal ještě více pro čisté uctívání.
24. Které oběti jsou nevhodné?
24 Měli bychom se také vyvarovat nevhodných obětí. Zabýváš se snad myšlenkou na přesčasové hodiny nebo na to, že necháš svou ženu pracovat, aby tvůj syn mohl jít na vyšší školu? To by byla „oběť“. Vyplatí se však přinést takovou oběť? Po skončení studia věří takoví synové velmi často již jen sotva v Boha nebo v něj nevěří vůbec, a mnozí nemají též již žádnou úctu k svým rodičům, kteří tak těžce pracovali, aby jim umožnili studium. Mnozí rodiče byli již pro to hořce zklamáni. Nepřinesli správné oběti. Naproti tomu rodiče, kteří se především zajímají o to, aby vychovali své děti podle křesťanských měřítek a předcházeli jim jako křesťané dobrým příkladem, zjistí později, že přinesli Bohu libou oběť.
25. Co nás těší vzhledem k obětem, které přinášíme Jehovovi?
25 Je dobré žít v čase, kdy je možno přinášet Bohu oběti, které mu dělají nejvíce radosti. Radujeme se, že mu tyto oběti nemají být přinášeny formálně nebo sektářským způsobem, nýbrž že to mají být oběti chvály, které mu přinášejí myslící křesťané, kteří jsou vybaveni dobrým poznáním. Bůh dává jasně na srozuměnou, co se mu líbí. Jaká je to přednost, že víme, které oběti jsou mu přijatelné, a že mu smíme tyto oběti přinášet!