Osvobodit se od pověrečných představ

VDĚČNÝ úsměv náhle zmizel s tváře cestující ženy, když viděla, co jí bylo přeloženo k jídlu.

„Můžete to klidně jíst“, řekla stevardka, „není to nic zkaženého.“

„Ne, ne“, odpověděla cestující naprosto rozhodně, „je to sumec. Kdybych z něj jedla, byla bych obviněna z vraždy svých vlastních dětí!“

„Nelogické!“, řekl by pravděpodobně člověk, který není pověrčivý. Mnozí lidé však považují za těžký přestupek jíst z této ryby.

Přesto se mnozí osvobodili od takových tabu. Nebojí se již mrtvých, nespoléhají se na takzvaná „kouzla“ a nepřipouštějí, aby je ovlivňovaly sny nebo znamení. Jsou dnes šťastnými, spokojenými lidmi. Jak se osvobodili od různých pověrečných představ?

PRAVDA O MRTVÝCH OSVOBOZUJE

Pravda jim pomohla osvobodit se od pověrečných přestav, především pravda o stavu mrtvých. Ježíš Kristus řekl: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ — Jan 8:32, NS.

Jaká je tedy pravda o mrtvých? Mohou být ve styku s živými nebo jim škodit? Proč řekla ta žena, že kdyby jedla sumce, bylo by to, jako by se dopustila vraždy na svých dětech?

Sumci v řekách na území, kde leží vesnice této africké ženy, jsou mnohými považováni za převtělené duchy zemřelých lidí. Vesničané vysvětlují toto tabu tímto způsobem: „Je to náš zákon. Nejíme tuto rybu. Jestliže tuto rybu jí nějaká žena, zůstane neplodná nebo její děti zemřou. Jestliže tuto rybu jí muž, nebude mít děti.“ Mnozí dokonce věří, že by zemřeli, kdyby ji jedli.

Mladý Afričan jménem Samuel také zachovával toto tabu. Nikdy nejedl sumce. Potom však začal studovat Bibli. Zjistil, že podle Bible jsou mrtví bez vědomí. Jeden biblický text například zní: „Živí vědí, že umříti mají, mrtví pak nevědí nic.“ — Kaz. 9:5.

Samuelovi bylo také ukázáno, že Bible říká: „Vychází duch jejich [lidí], navracují se do země své, v tentýž den mizejí myšlení jejich.“ (Žalm 146:4) Z toho mohl Samuel poznat, že duch neboli životní síla není něco nezávislého, co by po smrti žilo dále, ale že smrtí končí život. Bible dále říká: „Kdyby se [Bůh] na něj obrátil, a ducha jeho i duši [dech, NS] jeho k sobě vzal, umřelo by všeliké tělo pojednou, a tak by člověk do prachu se navrátil.“ — Job 34:14, 15.

Když tedy Samuel poznal biblickou pravdu, že duch člověka není osobnost, která by přežila smrt těla, bylo mu také jasné, že by bylo nerozumné věřit, že sumci jsou vtělení duchové zemřelých lidí. Nyní věděl, jak by bylo nerozumné věřit, že by mrtvá ryba mohla ovlivnit jeho plodnou sílu. Začal proto jíst sumce.

Protože zůstal ještě několik let svobodný, byli jeho soukmenovci přesvědčeni o tom, že jej sumec oloupil o jeho rozmnožovací schopnost. Když se nakonec přece oženil, byli přesvědčeni, že nebude mít děti nebo že jeho děti zemřou. Jak to však dopadlo?

Nuže, Samuelovo první dítě nezemřelo, ani druhé ani třetí, a nyní je na cestě čtvrté! Jak se však dařilo jeho sestře, která ještě nikdy v životě nejedla sumce? Měla námitky, když Samuel porušil toto tabu. Odpověděl jí: „Kdyby na tomto tabu bylo něco pravdy, proč všechny moje děti žijí, zatímco tvoje zemřely?“

Skutečně tomu tak bylo. Tato sestra ztratila své tři děti. Její pověrečná bázeň před porušením tohoto tabu nezachránila její děti! Když Samuel již dosáhl poznáním biblické pravdy svobody, rozhodl se, že se již nikdy nestane otrokem pověrečných představ. Když zemřel jeho otec, nepoložil Samuel do rakve dárek, který by si měl zemřelý odnést do říše duchů. Také se neúčastnil „jídla s mrtvým“ ani „slavnosti přechodu“, při níž se slaví údajně spojení mrtvého s ostatními duchy. Způsobil snad pomstychtivý duch Samuelovi škodu proto, že zaujal nebojácný postoj pro biblickou pravdu? V žádném případě.

Možná, že i ty máš nějakou pověrečnou představu ve spojení s mrtvými. Neptal ses například, zda tvůj malý bratr není ve skutečnosti tvůj zemřelý strýc, který se tak opět vrátil do života? Nezdá se ti, že je to pravda, když pozoruješ ucho děcka a zjišťuješ, že má stejnou podobu jako ucho tvého strýce? Nebo dbáš na to, aby žádné z tvých dětí nedostalo jméno po nějakém příbuzném, který dosud žije, protože se pověrčivě domníváš, že tento příbuzný po své smrti přijde opět na svět jako dítě a jen toto dítě že smí nést jeho jméno?

Připusť, aby tě biblická pravda, osvobodila od takových pověrečných názorů! Důvěřuj, že Bible je „to, čím po pravdě je,. . . Slovo Boží“. (1. Tess. 2:13, NS) Pravda je, že budoucí život nelze získat převtělováním duší, ale schopností Ježíše Krista vzkřísit mrtvé. On řekl: „Já jsem vzkříšení i život.“ — Jan 11:25, NS.

Ježíš se mohl po svém vzkříšení z mrtvých rozpomenout na každou podrobnost svého předchozího lidského života. Stejně tomu bylo u vzkříšeného Lazara, který po svém vyjití z hrobu byl dále Ježíšovým učedníkem. (Jan 11:38–44; 12:1, 9–11) Jak je to s tebou? Můžeš si vzpomenout na nějakou dřívější existenci? Kdybys skutečně již někdy předtím žil, musel by sis na to vzpomenout. Učení o převtělování duší je legenda, která se zakládá na chybných lidských úvahách. Boží Slovo pravdy to jasně ukazuje.

NA ČEM SE ZAKLÁDÁ POVĚREČNÝ STRACH

To neznamená, že pověrečný strach těchto lidí nemá vůbec žádný podklad. Samuel si například může ještě vzpomenout na jednoho devítiletého afrického chlapce, který šel jednoho dne lesem a náhle slyšel za sebou volat své jméno. Obrátil se, nikoho však neviděl a šel dále. Náhle zezadu vyletěl kámen a padl před ním na zem. Chlapec přišel domů úplně vyděšený. Otec mu vysvětlil, že to byla práce matky, která krátce předtím zemřela.

Potom chlapec pociťoval v srdci hrůzu vždy, když věděl, že je ve vesnici mrtvý. Ve svém pozdějším životě však důkladně přemýšlel o slovech u Joba 7:9, 10: „Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sestupuje do hrobu, nevystoupí zase, aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.“ Nyní mohl tento muž poznat, že ten, kdo tehdy volal jeho jméno a potom hodil kamenem, nebyla jeho matka. Ta byla mrtvá, bez vědomí, a nemohla se vrátit, aby dělala takové věci. Kdo tedy za to mohl být zodpovědný?

Bible ukazuje, že původci mnohých nadpřirozených úkazů jsou zlí neviditelní duchovní tvorové — nikoli duchové zemřelých lidí. Satan, ďábel, je nejvyšší z těchto zlých andělských tvorů a Ježíš jej nazval ‚otcem lži‘. (Jan 8:44, NS) Satan a jeho zlí duchové se vědomě snaží přimět lidi k víře, že přežijí svou smrt a vejdou do duchovního světa. Napodobují dokonce hlasy zemřelých, aby podpořili svou lež, že člověk po smrti nepřestává existovat.

SETŘÁST BŘEMENO „KOUZEL“

V některých krajích je všeobecně rozšířena víra, že stromy, skály, řeky, hory a jiné věci v přírodě a především určité obrazy mají v sobě duši, která může ovlivňovat život člověka v dobrém nebo špatném smyslu. K ochraně před špatnými nebo vrtošivými mocemi bývá proto sestavováno „kouzlo“ z různých předmětů, jimž jsou připisovány zvláštní síly. Používá se k tomu například kamenů, kostí, zvířecích drápků a ptačích zobáků. Taková „kouzla“ jsou ukládána do zvířecích rohů nebo balena do malých balíčků.

Jeden druh takového „kouzla“ je znám jako „Gyeefa“ a nosí ho pouze muži. Nosí ho kolem krku v sáčku ze zvířecí kůže. Gyeefa má „vojáky“, kteří mu podávají zprávy. Tito „vojáci“ jsou prsteny, jež nosí dospívající chlapci, jakým byl například Petr.

Aby „kouzlo“ nezpůsobilo Petrovi škodu, musel zachovávat „zákon kouzla“. Tento zákon mu například zakazoval jíst praženou kasavu. Když byl na cestě a potkal mravence nebo slyšel po pravici volání ptáka dudu, musel se obrátit a vrátit na místo, odkud vyšel. A konečně nikdo nesměl mluvit z nějakého místa, které bylo „nad ním“. Když tedy Petr seděl v kuchyni, kde se vaří rýže, nikdo nesměl mluvit se střechy kuchyně, z místa, které bylo nad ním. Můžeme si představit, jaké těžkosti s sebou přinášejí takovéto příkazy.

Když bylo Petrovi dvanáct let, byl poslán do Dolního Buchananu v Západní Africe, aby tam chodil do školy. Místo aby měl Petr užitek z této výhodné příležitosti, kdy se mohl duševně rozvinout, mučily jej tíživé předtuchy. Proč? Protože majitel bytu bydlel ve druhém patře, tedy nad ním, a Petr si mu netroufal říci, že se „nad ním nesmí mluvit“! Většinu času, který tam Petr strávil, zdržoval se proto mimo dům, a nakonec jej strach z „kouzla“ přiměl, aby se odstěhoval.

Když o několik let později začal Petr studovat Bibli s jedním svědkem Jehovových, zvláště na něj zapůsobilo, že Bůh odsuzuje každého, „kdo se zabývá věštěním,. . . kdo pěstuje magii,. . . kdo vyhlíží po znameních, [a kdo je kouzelník]“. (5. Mojž. 18:10, NS) Poznal, že respektování toho, co předpisoval „zákon kouzla“ o mravencích a ptácích dudu, není nic jiného než vyhlížení po znameních. A jak by jej, živého člověka, mohl chránit Gyeefa a jeho zvláštní sbírka neživých předmětů? Důvěřoval v magické síly. Jaký rozsudek by nad ním vynesl pravý Bůh, kdyby Petr dále věřil v Gyeefa, modlu?

Moc pravdy a bázeň Jehovova přiměly Petra, aby se v určitém smyslu postavil proti „zákonu kouzla“. Začal jíst praženou kasavu. Když potkal mravence, nevrátil se, ale přímo mezi nimi prošel. To bylo před patnácti lety. Stala se od té doby Petrovi nějaká škoda proto, že se odvrátil od pověr spojených s Gyeefa? Naprosto ne, neboť nyní ‚chodí bezpečně a Jehova je doufání jeho‘. — Přísl. 3:23–26.

Jiným případem byl Jan. Pod svým svrchním oděvem nosil „kouzlo“ v podobě krátké košilky, které byly při každém novměsíci přinášeny oběti. Kdyby to bylo zanedbáno, byl by údajně onemocněl nebo ztratil rozum. Kdyby se Jan s někým dostal do sporu a dotyčný by jej udeřil do prsou, pak by údajně „kouzlo“ začalo působit proti nepříteli. Jednoho dne si však Jan přečetl v Bibli: Ke komu tedy připodobníte mne, abych podobný byl jemu, praví Svatý?“ — Iz. 40:25.

To Jana znepokojilo. Stalo se „kouzlo“ pro něj Bohem? Věřil skutečně v pravého Boha? Modlil se? Jak se mohl modlit k pravému Bohu a očekávat, že jej vyslyší? Všemohoucí Bůh je Bůh, který vyžaduje výlučnou oddanost a který se nedělí s nikým o svou čest. Když se Jan dozvěděl, že má ‚doufat v Jehovu celým srdcem svým‘, zabalil své drahé „kouzlo“ (mělo cenu 100 dolarů) a hodil je do oceánu. — 2. Mojž. 20:5, NS; Iz. 42:8; Přísl. 3:5.

Nyní již uplynulo deset let od té doby, kdy Jan vyměnil drahou košili za „krunýř spravedlnosti“, o němž se mluví v Bibli. „Kouzlo“, které Jan hodil do vody, nemohlo jej po všechna ta léta oloupit o dobré zdraví o rozum. — Ef. 6:14, NS.

NEPŘIPOUŠTĚT JIŽ, ABY NÁS SVÁDĚLY SNY

Někdo se však může zeptat: „Jak mohu věřit, že zemřelý příbuzný je skutečně mrtvý, když s člověkem mluví ve snu?“

Jedné mladé ženě se například často zdálo o její zemřelé babičce. Babička kdysi velmi lpěla na této vnučce. Když byla vnučka nemocná, vždy se jí babička objevila ve snu a předepsala jí lék. Jednou dokonce přišla a převinula vnuččino děcko! Což to nebyl přesvědčivý důkaz toho, že babička ve skutečnosti žila v duchovním světě?

Právě k takové víře by chtěl lidi přimět satan ďábel, „otec lži“. Chtěl by, aby zůstali otroky pověry a strachu, a proto by je chtěl přesvědčit o tom, že zemřelí jsou ve skutečnosti ve styku se živými a mohou konat určité věci v jejich prospěch či neprospěch. On je se svými pomocníky mistrem klamu. Je tomu tak, jak říká Bible: „Satan sám se neustále proměňuje v anděla světla. Není to tudíž nic velikého, proměňují-li se také jeho služebníci neustále ve služebníky spravedlnosti.“ — 2. Kor. 11:14, 15, NS.

Po nějakém čase se však vnučka rozhodla věřit v Bibli a horlivě se snažila jí porozumět. Jakmile se přimknula k Jehovovi, přestalo se jí zdát o její babičce. Přestala si myslet, že babička je duchem domácnosti, ale začala se těšit na to, že ji opět uvidí při vzkříšení. Víra v pravdu pomohla této mladé ženě ‚vzepřít se ďáblu a utekl od ní‘. — Jak. 4:7, NS.

„BABSKÉ ŘEČI“ A ZNAMENÍ

Na mnohých místech jsou lidé otroky představ, které lze označit jako „babské řeči“. Tak například jedna stará maminka dala své dceři kámen, který pocházel z místa, kam udeřil blesk. „Polož jej do vody, v níž koupeš děcko“, doporučila své dceři, „posilní je to!“ Upozornila ji na to, že kousek korku ve vodě způsobí, že děcko bude živé a bude běhat již v devíti měsících.

Dcera svědomitě dbala těchto rad u svých prvních čtyř dětí. Pak se dověděla, že Bible odsuzuje pověry. Jejich posledních šest dětí bylo proto koupáno bez kamene a bez korku. Bylo možno pozorovat nějaký rozdíl ve vývoji jejích dětí? Všech deset dětí umělo po devíti měsících běhat a všechny jsou zdravé a silné. Pověrčiví lidé rádi předávají své pověrečné myšlenky druhým. Buď opatrný. Uč se rozlišovat mezi pravdou a pověrčivými „babskými řečmi“. Dbej biblické rady: „Odmítej falešné historky, které znesvěcují to, co je svaté, a které vyprávějí staré ženy.“ — 1. Tim. 4:7, NS.

Možná, že jsi pověrčivý jen v malých věcech a domníváš se, že jako křesťan jsi Bohu přijatelný. Snad se nebojíš mrtvých a nenosíš na sobě žádné „kouzlo“. Co když se však nacházíš na cestě a někde klopýtneš prstem pravé nohy, považuješ to za šťastné znamení? Nebo když se před tvýma očima ulomí větev stromu, domníváš se, že to přinese neštěstí tvé rodině? Máš-li jednou tuto myšlenku, pak v každé nehodě, která se ti stane, uvidíš potvrzení své pověrečné představy. Je docela normální věcí, že se větve lámou a že v životě člověka vznikají těžkosti. V Bibli je řečeno, že každého postihuje „čas a nepředvídané události“. — Kaz. 9:11, NS.

Učiníš dobře, budeš-li stále myslet na to, že pravý Bůh s námi nejedná prostřednictvím znamení. Dokonce odsuzuje každého, „kdo vyhlíží po znameních“. (5. Mojž. 18:10, NS) Proto jim nevěnuj žádnou pozornost! Pak budeš duchovně skutečně svobodný!

OSVOBOĎ SE TÍM, ŽE SE PŘIMKNEŠ K JEHOVOVI

Mysli na to, že Jehova, který říká: „Já . . . zpytuji srdce, a zkušuji ledví, tak abych odplatil jednomu každému podle cesty jeho, podle ovoce skutků jeho“, nepřehlíží takové malé věci spojené s pověrami. (Jer. 17:10) Pověrečné představy odcizují člověka od Jehovy, pravého Boha. Zakládají se na lži a nevědomosti a brání lidem, aby se přiblížili k Bohu.

Neměli bychom se klamat falešnými úvahami, neboť „Bůh je světlo a není naprosto žádné temnoty v jednotě s ním“. To znamená, že se musíme úplně a definitivně odvrátit od pověr všeho druhu, neboť „prohlašujeme-li: ‚Máme společenství s ním‘, a přece dál chodíme v temnotě, lžeme a nejednáme podle pravdy“. — 1. Jana 1:5, 6, NS.

Abychom mohli překonat nevědomost a pošetilé obavy a tak se osvobodit od pověrečných představ, potřebujeme Jehovova ducha neboli jeho účinnou sílu, která podněcuje naši mysl. Připusť proto, aby Boží duch vnikl do tvé mysli tím, že budeš číst Boží Slovo, studovat je a mluvit o něm s druhými a tak přijmeš osvobozující pravdu Bible. Vzývej Jehovovo jméno, aby ses chránil a zůstal duchovně silný, neboť „jméno Jehovovo je pevná věž. Do té utíká spravedlivý a je uchráněn“. Osvoboď se od pověr všeho druhu a pak budeš skutečně svobodný, neboť „kde je duch Jehovův, tam je svoboda“. — Přísl. 18:10, NS; 2. Kor. 3:17, NS.