Cesta zpět k míru v ráji
1, 2. a) Jak spontánně reagujeme na krásy pozemského Božího stvoření? b) Proč si tak vážíme krásy přírody?
PROČ chodíš tak rád do své zahrady nebo do městského parku? Proč se těšíš z výletu na venkov? Proč si tak velmi vážíš krás přírody? Proč se kocháš pohledem na širokou řeku, která pokojně teče údolím? Proč tě uchvacuje nádhera mírně se svažujících kopců s jejich statnými stromy, a jejich houštím a keři a s jejich pestrými květinami? Proč tě naplňuje úctou pohled na hory, které se vypínají k modré obloze a jejichž vrcholky tiše obeplouvají stříbrná oblaka nebo na ně usedají?
2 Proč se zastavíš a okouzlen nasloucháš ptáčkovi, který v koruně stromu radostně zpívá svoji píseň? Proč se zaraduješ, když můžeš znenadání pozorovat ve volné přírodě, v lese nebo na rovině: půvabnou srnu, která spěšně odběhne, klokana, který prchá dlouhými skoky, emu nebo kazuára, který odběhne dlouhými kroky, nebo stádo ovcí, které se pokojně pase? Proč tě nádhera a krása toho, co vidíš okolo sebe, na obloze, na zemi a ve vodě — naplňuje povznášejícím pocitem a vděčností za to, že můžeš žít jako tvor obdařený rozumem? Protože jsi stvořen k životu v ráji!
3. Od koho jsme dostali smysl pro rajskou krásu?
3 Ty jsi sice nikdy nebyl v ráji, ale první lidská dvojice, naši prarodiče, tam zpočátku byli. Od nich jsme zdědili smysl pro rajskou krásu a oni ho obdrželi od svého Stvořitele, kterého uznávali jako Boha. Vyzbrojil je takovou myslí, neboť on sám má smysl pro dokonalou krásu a harmonii. Zvlášť pro ně vytvořil Bůh, největší zahradník a lesník, pozemský ráj. Poněvadž je chtěl potěšit jejich rajským bydlištěm, propůjčil jim božské vlastnosti, které jim umožnily radovat se z ráje; nikdy se ho neměli nabažit. Stvořil je tak, aby svoji radost z ráje a smysl pro jeho krásu mohli předat svým potomkům. Tento ušlechtilý rys jsme od nich zdědili. Neměli bychom se proto těšit na návrat do ráje, jestliže je to vůle a předsevzetí Stvořitele? Jistotně, měli bychom se radovat!
4. Jaké vlastnosti propůjčil Jehova prvním lidem a co z toho poznáváme vzhledem k Božímu lidskému stvoření?
4 Jak dobrotivé je od nebeského Stvořitele, že ihned od počátku dal lidské rodině ráj za bydliště! Jak příznačné pro Boha! Nejednal s námi jako s méněcennými, protože jsme lidé stvoření z prachu země. Naopak, poctil nás nejvyšším postavením na zemi, neboť naše prarodiče stvořil jako dokonalé lidi, jako nejkrásnější tvory žijící na zemi, jako tvory, kteří vlastnili božské vlastnosti, neboť je stvořil k svému obrazu a podle své podoby. Bůh se nestyděl nazývat je svými dětmi, i když byli poněkud níže než nebeští andělé. V souladu s jejich znamenitou citlivostí a s jejich tělesným zdravím, dokonalostí a krásou dal jim bydliště, které plně odpovídalo jejich schopnostem. Pozemský ráj, jaký mohl stvořit pouze on — Bůh, Všemohoucí. V jeho psaném Slově, Bibli, se ráj nazývá „zahrada v Edenu“, a to nám ukazuje, jaký byl ráj, neboť „Eden“ znamená „rozkoš“. — 1. Mojžíšova 1:26–28; 2:7–14, NS.
5. Jak víme, že zahrada Eden nebyla jen malým neobyčejně krásným parkem?
5 Tato zahrada Eden, tento park rozkoše, nerozprostíral se pouze na malém území jako městský park. Byly v něm nejrozmanitější rostliny a stromy všeho druhu. Stromy, které poskytovaly líbezný pohled, a stromy, které nesly plody k obživě. Hemžilo se tam ptáky a množstvím různých zvířat. O velikosti tohoto ráje získáme poněkud lepší představu, když zjistíme, že tam vyvěrala řeka, která měla tolik vody, že se dělila do čtyř proudů, jež se staly řekami. V těchto vodách bylo množství ryb, ačkoli velká jezera a moře byla daleko vzdálená. Bezpochyby byly v tomto nádherném pozemském ráji, který se stal prvním bydlištěm člověka, také kopce a údolí.
6. Proč jsme se všichni nenarodili v ráji?
6 Dnes, téměř šest tisíc roků od začátku lidského života v ráji, není již země žádným rájem, žádnou pokojnou zahradou Eden. Co se stalo s oním rájem v jihozápadní Asii, který byl bydlištěm první lidské dvojice? Proč jsme se všichni nenarodili v ráji? Protože naši prarodiče byli vyhnáni ze zahrady Eden dříve, než měli děti. O více než šestnáct set let později zničila potopa, jejíž vody přikryly celou zemi, tuto opuštěnou zahradu. Avšak řeky Eufrat a Tigris, které tam kdysi prýštily, existují ještě dnes a jsou neklamným důkazem pravdivosti zprávy o ráji. Tato zpráva není pouhý mýtus spočívající na pověře. Jméno prvního člověka bylo Adam, což znamená „ze země“. Jméno jeho ženy bylo Eva a to znamená „živá“, neboť ona se stala matkou všech ostatních lidí, kteří se však, právě tak jako my, narodili teprve po vyhnání obou našich prarodičů z rajské zahrady Eden.
7. a) V čem spočívá Boží neměnné předsevzetí se zemí? b) Jak prokázal Pán Ježíš Kristus svoji víru v Boží Slovo, což nám dává jistotu, že Boží Slovo je pravda?
7 Kdo měl právo vyhnat Adama a Evu z ráje? Kdo měl právo zničit tento ráj a učinit jej pro nás nedostupným? Bůh, Stvořitel ráje a první lidské dvojice měl právo to učinit. On nám může též právem slíbit znovuzřízení ráje na zemi. Vskutku, on nám dal takový slib a nechal ho zapsat ve svém inspirovaném Slově, v Bibli. Když založil rajskou zahradu v jihozápadní Asii, bylo jeho neměnným předsevzetím rozšířit tento ráj na celou zemi — na Asii, Evropu, Afriku, Austrálii, Antarktidu, na Severní a Jižní Ameriku a na ostrovy sedmi moří. Bůh toto své láskyplné předsevzetí nezměnil. Jeho původní záměr nebyl zmařen. Nikdy se ho nevzdal. Ještě stále na něm lpí. Jako potvrzení této obšťastňující skutečnosti vytvořil cestu, po níž se může lidská rodina vrátit k ráji, a to k ráji, který bude tak velký, jak si to Bůh původně předsevzal, k světaširému ráji, v němž bude vládnout věčný mír. Nakonec učiní naši zemi ještě krásnější, než jak se ukázala astronautům, kteří ji viděli ze světového prostoru, když kroužili okolo měsíce v kosmické lodi zhotovené lidmi. To není žádná náboženská legenda. Kdyby to byla pouhá legenda, učinil by se Bůh, který nechal napsal Bibli, předmětem posměchu. Duchovní křesťanstva a dnešní vědci by se v tomto případě právem vysmívali jemu i Bibli. Avšak člověk, který byl větší než všichni dnešní duchovní a vědci dohromady, mluvil s plnou vážností o našich prarodičích. Když byl jednou dotazován ohledně manželství a rozvodu, odpověděl: „Nečtli jste, že ten, který je stvořil, vytvořil je od počátku jako muže a ženu? A pravil: ‚Proto muž opustí svého otce a svou matku a přidrží se své ženy a ti dva budou jedno tělo‘?, takže již nejsou dva, nýbrž jedno tělo. Co tedy Bůh spojil jedním jařmem, nechť žádný člověk nerozděluje.“ (Mat. 19:3–6, NS) Tímto mužem byl Ježíš Kristus a při této příležitosti uvedl slova z první a druhé kapitoly Bible. — 1. Mojžíšova 1:27; 2:24.
8, 9. Proč mohl Ježíš právem mluvit o stvoření člověka a o jeho budoucnosti?
8 Nežli Ježíš Kristus přišel z nebe na zem, aby se narodil jako dokonalý člověk, řekl mu Bůh v nebesích šestý den stvoření: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby, a nechť má v poddanosti mořské ryby a létající tvorstvo nebeské, domácí zvířata a celou zemi i každé pohybující se zvíře, které se pohybuje na zemi.“ (1. Mojž. 1:26, NS) Ježíš Kristus mohl proto právem mluvit o stvoření Adama a Evy v rajském bydlišti.
9 Podle tohoto božského pozvání spolupůsobil Ježíš Kristus ve své předlidské jsoucnosti při stvoření Adama a Evy a jejich ráje. Ježíš byl tehdy v nebi a slyšel, jak Bůh žehnal Adamovi a Evě a řekl jim: „Buďte plodní a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji, mějte v poddanosti ryby mořské a létající tvorstvo nebeské i každé živé stvoření, jež se pohybuje na zemi.“ (1. Mojž. 1:27, 28, NS) Ježíš Kristus proto věděl, že podle Božího předsevzetí má být celá země podřízena a má být učiněna rájem, i to, že má být naplněna potomky Adama a Evy, kteří by odpovídali obrazu a podobenství Boha a podřídili by si ryby, ptáky a domácí i divoce žijící zvířata, které by nikdy neuctívali jako bohy a bohyně. Jakým líbezným, jakým překrásným místem bude naše země, až všemohoucí Bůh plně uskuteční své předsevzetí, neboť on své mínění o tom nikdy nezměnil.
STVOŘENÍ ČLOVĚKA A JAK ČLOVĚK ZTRATIL SVOU DOKONALOST
10. Jak je v 1. Mojžíšově, 2. kapitola, popsáno stvoření člověka?
10 Z druhé kapitoly Bible se dovídáme, jak Bůh nejprve stvořil Adama a poněkud později Evu, jeho ženu, a jak je oba oddal v manželství. Citujeme tuto zprávu z katolického překladu Bible od Jana Hejčla, který ji podává takto: „Utvořil Hospodin Bůh člověka z hlíny země, a vdechl v tvář jeho dech života; tak se stal člověk živoucím živočichem. Byl pak na počátku Hospodin Bůh vštípil rozkošný ráj a do toho postavil člověka, jehož byl utvořil.“ — 1. Mojžíšova 2:7, 8.
11, 12. Jakou práci a jaký příkaz dal Bůh Adamovi nežli stvořil Evu?
11 Než Bůh stvořil ženu Evu, řekl Adamovi, aby pojmenoval všechny létající tvory a všechna pozemská zvířata, a dal mu též příkaz, aby nejedl z určitého stromu, ze stromu poznání dobrého a zlého. Čteme:
12 „Pojal tedy Jehova Bůh člověka a postavil ho v rozkošném ráji, aby jej vzdělával a hleděl si ho. A přikázal mu: Z každého rajského stromu smíš jísti; avšak ze stromu poznání dobrého a zlého ať nejíš! Neboť kterýkoliv den z něho budeš jísti, jistě zemřeš!“ — 1. Mojžíšova 2:15–17, Jan Hejčl.
13. a) Co o Adamově poslušnosti dává ihned poznat skutečnost, že lidé umírají? b) Co řekl Ježíš o poslušnosti v malých věcech?
13 Tehdy dal Pán Bůh našemu lidskému praotci možnost zvolit si věčný život v ráji rozkoše nebo věčnou smrt. Jistě ihned tušíme, že Adam časem jedl ze zakázaného ovoce a byl odsouzen k smrti Bohem, jehož zákon tím porušil, neboť proč by jinak museli všichni potomci Adama umírat? A tak tomu skutečně je. Co však přimělo Adama, aby přes varování před trestem smrti porušil tento zákon? Čeho se podle Božího příkazu měl Adam vystříhat, bylo pouhou maličkostí, ale právě proto, že to byla maličkost, byla tím vyzkoušena Adamova dokonalá poslušnost. Již první malý krok k činění zla postačil, aby zničil Adamovu dokonalost, kterou se podobal Bohu, a aby z Adama učinil zlého člověka. Ježíš Kristus, který v největším pokušení a ve zkoušce zachoval svoji dokonalost, řekl: „Kdo je věrný v nejmenším, je také věrný v mnohém; a kdo je nespravedlivý v nejmenším, je nespravedlivý i v mnohém.“ (Luk. 16:10, NS) Z malého hříchu, kterého se dopustil dokonalý Adam, se vyvinula celá nespravedlnost dnešního lidstva. Proč zhřešil Adam? Bible nám o tom dává zprávu.
14. Co odpověděla Eva, když byla dotazována na zakázaný strom, a kdo kladl otázku?
14 Když Bůh stvořil Evu a dal ji Adamovi za ženu, poučil ji Adam jak o Božím příkazu nejíst ze stromu poznání dobrého a zlého, tak i trestu smrti, který by na nich byl vykonán, kdyby z něho jedli. Když byla Eva později dotázána na tento zakázaný strom, řekla tazateli: „Z ovoce stromů zahrady smíme jíst. Ale o [jedení] ovoce ze stromu, který je uprostřed zahrady, řekl Bůh: ‚Nebudete z něho jíst, nikoli, ani se ho nedotknete, abyste nezemřeli.‘“ (1. Mojž. 3:2, 3, NS) Kdo se jí ptal na tento zakázaný strom? Podle všeho zdání to byl had. Avšak hadi nemluví lidskou řečí. Podle toho musel hlas vycházet od neviditelné osoby, která použila hada, jako břichomluvec používá loutky. Eva netušila, že tazatelem byla ve skutečnosti neviditelná duchovní osoba, která ji chtěla svést k porušení Božího zákona a tím k hříchu. Proto Eva později prohlásila: „Had mne podvedl a já jsem jedla.“ — 1. Mojž. 3:13, NS.
15. Jak pomlouval had Boha, když mluvil s Evou, a proč se tedy na neviditelného duchovního tvora, který první mluvil s Evou, hodí titul „ďábel“?
15 Při této příležitosti byla vyslovena první lež, neboť neviditelný, který mluvil s Evou, odporoval božské výstraze. Sám se stal hříšníkem, záležitost však postavil tak, jako by Bůh obelhal Adama a byl lhářem. Čteme: „Nato řekl had ženě: ‚Jistě nezemřete! Neboť Bůh ví, že téhož dne, kdy z něho pojíte, určitě se vám otevřou oči a budete jako Bůh, znajíce dobré i zlé.‘“ (1. Mojž. 3:1–5, NS) Dnes však víme všichni, že to byla lež, neboť všichni umíráme, všichni jsme zdědili smrt. Lhářem nebyl Bůh, nýbrž ten, který použil hada jako nástroje. A kdo to byl? Ježíš Kristus o něm mluvil jako o ‚ďáblovi‘ a připojil k tomu: „Ten byl vrahem když začínal a nestál pevně v pravdě, neboť v něm pravdy není. Když mluví lež, mluví podle svého vlastního sklonu, neboť je lhář a otec lži.“ (Jan 8:44, NS) Jak bylo vhodné od Ježíše Krista, že jej nazval ďáblem, neboť „dábel“ znamená „pomlouvač“, a tento duchovní tvor skutečně pomluvil Boha. Ve vražedném úmyslu svedl Evu, aby se dala cestou, která vede k smrti.
16. a) Jakými myšlenkami se Eva nyní začala zabývat? b) Co učinila a k čemu pak přemluvila také svého muže?
16 Eva připustila, aby tato lež v jejím duchu nalezla pevnou půdu. Začala nedůvěřovat Bohu, svému Stvořiteli a Otci. Zakázaný strom jí nyní připadal jako něco žádoucího, namísto jako něco, čemu se měla vyhýbat jako moru. V jejím srdci se nyní probudila touha po ovoci ze zakázaného stromu. Namísto nechat Boha, aby se prokázal jako pravdivý, dala se přemoci svou rostoucí žádostí a dala se svést k jedení zakázaného plodu. Porušila Boží zákon a tím jako první člověk spáchala hřích. Nepadla ihned mrtvá k zemi a proto se zdálo, jako by alespoň v tom okamžiku měl pravdu had, kterého ďábel použil jako nástroje. Když potom přišel její muž Adam a ona stále ještě žila, přemluvila ho, aby z její ruky přijal kousek zakázaného ovoce. Adam věděl, že to bude mít za následek trest smrti, sobeckým způsobem chtěl však raději zemřít Boží rukou, nežli žít v ráji bez Evy. Ihned ztratili oba pokoj svých srdcí. Svědomí je tlačilo. Nebyli již dokonale čistí; již se na sebe nedívali čistými myšlenkami. Neměli již také žádný pokoj s Bohem. Utekli a chtěli se skrýt, když slyšeli šumění, jež se ozývalo, když se Bůh neviditelně přibližoval. — 1. Mojž. 3:6–10.
17. Co ukázalo, že ďábel byl lhář, a co se skutečně stalo s Adamem a s Evou?
17 Když se jich Bůh tázal, doznali Adam i Eva svůj úmyslný hřích. Neměli žádný podklad, na němž by byli mohli prosit o odpuštění, a oni to také neudělali, neboť v tom případě by byl Bůh musel zrušit svůj zákon. V rozporu s tím, co řekl ďábel skrze hada, zachoval Bůh svůj zákon a odsoudil Adama i Evu k smrti. Neodsoudil je k tomu, aby žili na místě ohnivých muk, nýbrž k trestu, který vyjadřoval jeho zákon: ke smrti. To znamenalo, že se museli vrátit tam, odkud byl Adam vzat: do zemského prachu, tedy do stavu nejsoucnosti. Nejsoucnost není žádná odměna za zásluhu, jak to vyjadřuje náboženské učení o nirvaně, nýbrž trest za úmyslnou neposlušnost Božího zákona, trest za úmyslný hřích. Křesťanský apoštol Pavel napsal: „Mzda, kterou platí hřích, je smrt, ale dar, který dává Bůh, je věčný život, skrze Krista Ježíše našeho Pána.“ — Římanům 6:23, NS.
18. K čemu se svým jednáním Adam a Eva rozhodli a co proto Bůh učinil?
18 Jak vykonal Bůh rozsudek? Tím, že Adam a Eva jedli ze zakázaného ovoce poznání dobrého a zlého, ukázali, že chtějí být jako bohové, kteří mohou sami rozhodnout, co je dobré a co zlé. Božská zpráva v 1. Mojžíšově 3:22–24 (NS) proto zní: „Bůh řekl dále: ‚Člověk zde se stal jako jeden z nás, znaje dobré a zlé, a nyní, aby nevztáhl svou ruku a nevzal skutečně též ovoce ze stromu života a jedl by, byl by živ na věky.‘ S tím jej Jehova vzdálil ze zahrady Eden, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. A tak vyhnal člověka, postavil na východní straně zahrady Eden cheruby a planoucí ostří neustále kroužícího meče, aby střežili cestu ke stromu života.“ Ze zprávy Bible je zřejmé, že Adamova žena, Eva, byla vyhnána se svým mužem. Adamův hřích ovlivnil jeho tělesnou dokonalost v tak mizivém měřítku, že žil ještě devět set třicet roků mimo ráj rozkoše a stal se otcem mnoha synů a dcer. (1. Mojž. 5:1–5) Kdyby býval zůstal Adam v ráji poslušný, pak by byl mohl žít věčně a jeho synové a dcery by se byli všichni narodili jako dokonalí lidé.
19. Jak byla první lidské dvojici a jejich potomkům uzavřena cesta zpět do ráje a co se konečně stalo s oním pozemským rájem?
19 To byla cesta ven z ráje, v němž měl člověk mír s Bohem, mír se svou ženou a mír se zvířaty. Cesta zpět byla uzavřena cherubíny, konajícími službu strážných, nadlidskými Božími tvory, a planoucím ostřím meče, který kroužil všemi směry. V následujících 1 656 letech nemohl se člověk vrátit do ráje a k jeho stromu života; nebyli tam vpuštěni ani bohulibí mužové jako Ábel, Enoch a Noe. Potom přišla světaširá potopa ve dnech Noeho a zničila ráj. (Žid. 11:1–7; 1. Mojž. 6:5 až 8:22) Od té doby ho nelze najít.
20. a) Stala se naše země od potopy rájem a čím je naše planeta dnes ohrožena? b) Proč nemůže člověk udělat ze země ráj?
20 V oněch více než 4 300 letech, která uplynula od potopy, se lidem nepodařilo proměnit celou zemi v ráj, ačkoli obyvatelé země vzrostli na více než 3,4 miliardy a nyní prožíváme dobu „exploze obyvatelstva“. Třetí světová válka, při níž by mohlo být použito nukleárních, chemických, biologických a radiologických zbraní, hrozí udělat z naší země neobyvatelnou planetu, na níž by již nic nerostlo, ničemu se nedařilo, a jež by byla od jednoho až k druhému konci zamořena. Skutečnosti mluví samy za sebe: člověk ve svém nynějším stavu nemůže planetu Země proměnit v ráj, který by se dal porovnat s původní zahradou Eden neboli rájem rozkoše. Proč ne? Protože nemá žádný mír s Bohem, Stvořitelem ráje. Člověk nemůže dnes říci, že by byl duchovně a tělesně dokonalý, že by byl dokonale čistý nebo měl mravní dokonalost. Člověk je tím, čím ho nazývá Bible: hříšník. Je proto pod Božím rozsudkem a je podřízen smrti.
PŘIPRAVUJE SE CESTA ZPĚT
21, 22. Ztroskotalo neposlušností Adama a Evy Boží zaslíbení, že učiní ze země ráj, a jak to víme?
21 Je proto situace naprosto beznadějná? Je návrat k míru v ráji nemožný? Lidskými námahami ano! Pro Boha to však není nemožné! Od prvního dne stvoření, kdy Bůh řekl: „Budiž světlo!“, měl Bůh úmysl učinit z celé země ráj. Koncem šestého dne stvoření poučil Bůh právě vytvořenou lidskou dvojici, Adama a Evu, o svém předsevzetí a pověřil je úkolem, který měli splnit ve spojení s uskutečněním jeho předsevzetí. (1. Mojž. 1:3, 28) Jelikož Adam a Eva zhřešili, nerozprostřel se ráj až do konců země. Avšak ďábel, který použil hada jako nástroje, nemohl zmařit Boží láskyplné předsevzetí. Dříve, než všemohoucí Bůh vyhnal hříšníky Adama a Evu ze zahrady, oznámil jim a také ďáblovi, že své předsevzetí zachová, a naznačil, že lidstvo přivede zpět do ráje. Jak to naznačil? Tím, co řekl ďáblovi. Biblická zpráva o tom zní:
22 „A Jehova Bůh řekl nyní hadu: ‚Protože jsi učinil tu věc, jsi zlořečený ze všech domácích zvířat a ze všech divoce žijících zvířat polních. Budeš se plazit po svém břiše a budeš jíst prach po všechny dny svého života. Položím nepřátelství mezi tebou a ženou, mezi semenem tvým a semenem jejím. Ono ti rozdrtí hlavu a ty mu rozdrtíš patu.‘“ — 1. Mojžíšova 3:14, 15, NS.
23. a) Kdo je symbolický had a kdo symbolická žena, o nichž je zmínka v 1. Mojžíšově 3:14, 15? b) Co konečně bude pro lidstvo znamenat rozdrcení hlavy hada?
23 Když Bůh zlořečil hadovi, zlořečil ve skutečnosti ďáblovi, který použil hada jako nástroje. Had se stal symbolem ďábla. (Zjev. 12:9; 20:2) Když byl ponížen symbol, doslovný had, pak musí být ponížen také ďábel. Bůh naznačil toto ponížení tím, že označil ďábla jako ‚prahada‘. Semeno neboli potomstvo hada bylo proto symbolem semene neboli potomstva ďábla. Semeno neboli potomstvo ženy bylo symbolem semene neboli potomstva symbolické ‚ženy‘ Boží, svaté nebeské Boží organizace, skládající se ze svatých, věrných duchovních tvorů. Rozdrcením hlavy hada semenem ženy je míněno rozdrcení hlavy ďábla, zranění, které pro ďábla znamená smrt a zničení. Toto potrestání ďábla, ‚prahada‘, však také znamená, že bude přemoženo všechno zlé, co způsobil. Podle toho musí být pro lidstvo také návrat do pozemského ráje.
24. Čím mělo být odměněno semeno Boží „ženy“, protože bojovalo proti „hadovi“ a jejímu semeni, a kde najdeme podklady, které nám pomohou poznat semeno Boží „ženy“?
24 Semeno ženy nemělo zbytečně vytrpět rozdrcení své paty. Mělo být odměněno, neboť k rozdrcení došlo v boji, který se rozpoutal pro nepřátelství, které Bůh položil mezi hada a ženu a mezi semeno hada a semeno ženy. Rozdrcení paty semene ženy mělo být odměněno ctí a slavným úkolem vykonat Boží vůli a rozdrtit hlavu velkého hada, to znamená zničit tohoto Božího úhlavního nepřítele. Již jsme se velmi přiblížili době, kdy semeno Boží „ženy“ rozdrcením hlavy velkého hada získá velkou slávu. Celé lidstvo bude pak povinováno díky tomuto slavnému vítězovi, protože je osvobodil od úhlavního nepřítele, ďábla. Víme však, kdo je semenem Boží „ženy“? Dějepisné záznamy dají poznat, kdo je tímto semenem, a tyto nevyvratitelné záznamy jsou v knize, která nás též informuje o blízkém znovuzřízení ráje pro lidstvo. Sledujme krátce podklady, které nám pomohou poznat semeno ženy.
25, 26. Jak probíhala od Sema rodová linie, která vedla k semeni Boží „ženy“?
25 Tyto podklady nenajdeme u světských historiků, kteří všeobecně zamlčují nebo přecházejí historické skutečnosti, které mají vážný význam. Z Bible se dozvídáme, že Noemův syn Sem byl oddělen, když Noe, žehnaje mu, řekl: „Požehnaný Jehova, Bůh Semův, a buď Kanán služebníkem jejich. Rozšiřiž Bůh milostivě Jáfeta, aby bydlil v stáncích Semových.“ (1. Mojž. 9:24–27) Devět generací po Semovi žil v Mezopotamii potomek Semův jménem Abram (nebo Abraham). Semův Bůh, Jehova, zjevil se Abrahamovi a řekl: „Vyjdi ze své země, od svých příbuzných a z domu svého otce do země, kterou ti ukáži; učiním z tebe veliký národ, požehnám ti a učiním veliké tvé jméno; i prokážeš se jako požehnání. A požehnám těm, kteří žehnají tobě, a tomu, kdo na tebe přivolává zlé, budu zlořečit, a tvým prostřednictvím si budou zajisté žehnat všechny rodiny země.“ (1. Mojž. 12:1–3, NS) Abraham uposlechl Boha a Bůh mu požehnal.
26 Abraham se nestal požehnáním pro všechny rodiny země skrze Izmaele, svého prvního syna, nýbrž skrze Izáka, svého druhého syna. Když Abraham prokázal svoji poslušnost Jehovovi Bohu až do chvíle, kdy na Boží příkaz byl dokonce ochoten obětovat svého milovaného syna Izáka, řekl Bůh u obětního oltáře Abrahamovi: „Budu ti zajisté žehnat a jistě rozmnožím tvé semeno jako hvězdy nebeské a jako zrna písku, jež jsou na břehu mořském; tvé semeno se ujme brány svých nepřátel. Prostřednictvím tvého semene si budou zajisté žehnat všechny národy země proto, že jsi uposlechl mého hlasu.“ (1. Mojž. 22:15–18, NS) Toto Boží zaslíbení naznačuje, že semeno jeho „ženy“ bude spojeno se semenem Abrahama k požehnání všech národů země.
27, 28. a) Přes koho šla dále po Izákovi rodová linie semene? b) Co jasně vysvítá ze zprávy o požehnáních dvanácti synů Izraele?
27 Jehova Bůh opakoval své zaslíbení požehnání Abrahamovu synu Izákovi. Izák však měl syny dvojčata, Ezaua a Jákoba. Bůh si zvolil Jákoba, druhého syna, a opakoval mu své zaslíbení požehnání. Změnil také Jákobovo jméno na Izrael. Dnešní Izraelité jsou potomky Jákoba neboli Izraele, dnes však žádný národ země ani nepomyslí na to, aby si žehnal těmito přirozenými potomky Jákoba neboli Izraele. Proč ne? Biblická historie nám prozrazuje důvod. Když sledujeme zprávu Bible, zjišťujeme, že Jákob měl dvanáct synů, kteří se stali patriarchálními hlavami dvanácti kmenů Izraele, rodinného národa. Skrze který z těchto dvanácti synů mělo přijít semeno Boží „ženy“, které by rozdrtilo hlavu velkého hada a žehnalo všem národům země bez rozdílu? Když Jákob ležel v Egyptě na smrtelné posteli, naznačil, kdo bude tímto semenem. Když vyjádřil o svých dvanácti synech svá prorocká žehnající přísloví, řekl Judovi, svému čtvrtému synu:
28 „A tebe, Judo, budou chválit tvoji bratři . . . Juda je lvíče . . . žezlo se neodvrátí od Judy, ani vladařská hůl od jeho nohou, dokud nepřijde Sílo; a jemu bude patřit poslušnost lidu.“
29. Co nyní víme o tomto semeni Boží „ženy“?
29 Tato slova, která nám zůstala zachována v 1. Mojžíšově 49:8–10, ukazují jasně, že ten, který má rozdrtit velkého hada a žehnat všem poslušným lidem, musí být Judejec neboli Žid. Měl mít královské žezlo a hůl právoplatného panovníka měla být u jeho nohou nebo měla být opřena o jeho klín. Měl mít právo používat jméno nebo titul „Sílo“, což znamená „ten jemuž patří“. Jako panovník dosazený Jehovou Bohem má mít právo požadovat poslušnost od všech lidí, kteří chtějí být žehnáni semenem Abrahamovým.
30. Jak víme, že ani David ani Šalomoun, kteří oba pocházejí z Judy, nemohli být tímto semenem Boží „ženy“?
30 O šest set čtyřicet jedna let později, v roce 1070 př. n. l., stal se jeden potomek patriarchy Judy králem jednoho národa: David, syn Izai z města Betléma. Byl králem v Jeruzalémě a požadoval poslušnost dvanácti kmenů Izraele. Zmocnil se celé země na Blízkém východě, kterou Bůh slíbil Abrahamovi, a obyvatelé tohoto podmaněného území museli poslouchat krále Davida. Avšak ani David ani Šalomoun, Davidův syn a dědic trůnu, nepožadovali poslušnost od národů celé země. Světové panství mělo být předáno královskému potomku Davida, kterému by Bůh dal věčné království. Bůh to naznačil králi Davidovi skrze smlouvu zaslíbení, kterou s ním uzavřel. (2. Sam. 7:4–17) Pod pokojným panstvím Šalomouna, Davidova syna, byly vytvořeny rajské poměry ve velké části země Izrael. — 1. Král. 4:20–25.