Jehova vyžaduje svatost

OČEKÁVÁ Bůh příliš mnoho od svých služebníků, když od nich vyžaduje svatost? Mohou být obyčejní lidé jako my svatí a svatými zůstat? Jestliže ano, stojí to za to toužit po tomto stavu? Kdo je opravdu svatý? Co znamená svatost?

Česká slova „svatý“ a „svatost“ jsou překlad slov, která jsou odvozena z hebrejského slovesa, jež znamená doslova „být světlý, být nový nebo čerstvý, neposkvrněný nebo čistý“. V Bibli jsou tato slova většinou používána v duchovním nebo mravním smyslu. „Svatost“ znamená tedy mezi jiným mravní a duchovní čistotu. Dále to znamená být oddělen nebo posvěcen pro Boha, být oddělen pro jeho službu.

„SVATOST NÁLEŽÍ JEHOVOVI“

Jehova je „Nejsvětější“, stojí ve své svatosti nade všemi ostatními. (Přísl. 30:3, NS) Ježíš Kristus uznal, že svatost je Jehovovou vlastností, a proto oslovoval Jehovu jako „svatého Otce“. (Jan 17:11) Také čteme o andělích v nebi, že říkají: „Svatý, svatý, svatý jest Jehova zástupů“, čímž mu připisují svatost a čistotu v nejvyšším stupni.

Ve starých dobách bylo Izraelitům vždy znovu připomínáno, že Jehova je svatý. (3. Mojž. 11:44; 19:2) Na lesklé, zlaté destičce, která byla připevněna na turbanu velekněze, mohli na příklad vidět slova: „Svatost náleží Jehovovi.“ Tato destička byla nazvána „svaté znamení oddanosti“ a to znamenalo, že velekněz byl oddělen pro obzvlášť svatou službu. — 2. Mojž. 28:36; 29:6, NS.

Izraelitům bylo působivým způsobem vštípeno, že Boží jméno „Jehova“ je svaté a že má být udržováno svaté, oddělené od každé nečistoty. Syn Izraelitky Sulamit zneužil na příklad jednou Boží jméno tím, že na ně přivolával zlé. Jak bylo toto jednání potrestáno?

Sám Bůh řekl Mojžíšovi, jak by měl v tomto případě postupovat: „Jestliže někdo svolá zlo na svého Boha, musí se pak zodpovídat za svůj hřích. A tak ten, kdo zneužije Jehovovo jméno, bude zcela jistě usmrcen. Celé shromáždění jej zcela jistě uháže kameny. Cizí usedlík stejně jako domorodec budou usmrceni, že zneužili jeho jména.“ — 3. Mojž. 24:10–16, NS.

Ano, pohrdání Božím svatým jménem zasluhovalo trest smrti. Proto činíme dobře, když myslíme na to, že žalmista řekl o Jehovovi: „Jeho jméno je svaté a bázeň vzbuzující.“ (Žalm 111:9, NS) Ježíš Kristus uznával tuto skutečnost, a proto když učil své učedníky modlit se k Bohu, zdůraznil jako první prosbu: „Posvěť se jméno tvé.“ Jednáš v souladu s touto modlitbou tím, že prokazuješ Bohu a jeho jménu příslušnou úctu a příslušnou bázeň? — Mat. 6:9.

SVATÉ VĚCI

Protože Jehova je pramenem svatosti, věc nebo předmět, který je svatý, stává se svatým svým vztahem k němu nebo k jeho uctívání. Na příklad Jehovova účinná síla nebo jeho duch je jím ovládán a stále plní jeho záměr. Je čistý, svatý a oddělen pro to, aby byl používán Bohem. Proto je nazýván jako „svatý duch“ a „duch svatosti“. — Žalm 51:11, NS; Řím. 1:4.

Jakou máme přednost, že můžeme přijímat tuto svatou sílu! A můžeme ji přijímat, neboť Ježíš řekl: „Otec v nebesích dá svatého ducha těm, kteří jej žádají.“ Prosíš Boha skutečně o jeho svatého ducha? Jsme zváni, abychom to činili. — Luk. 11:13, NS.

Také Bible je svatá, protože byla napsána pod vedením Božího ducha. Je nazývána „svatá Písma“. (Řím. 1:2; 2. Tim. 3:15) Zacházíš s Biblí jako takovou? Čteš ji a díváš se na její obsah s úctou a vážností jako na „svatá Písma“?

V minulosti platily ještě další věci za svaté, protože byly posvěceny pro službu Jehovovi. Pod zákonem, který dal Bůh národu izraelskému, platili na příklad všichni mužští prvorození z dobytka, ovcí a koz jako svatí pro Jehovu. (4. Mojž. 18:17–19) Také obětní oltář, olej k pomazání, kadidlo, chleby a jiné věci, které byly úzce spjaty s bohoslužbou, byly prohlášeny Jehovou za svaté. — 2. Mojž. 29:37; 30:25, 35, 37; 1. Sam. 21:4.

To však neznamenalo, že tyto věci byly samy o sobě svaté a že mohly být používány jako kouzla nebo fetiše (modly). Ukázalo se na příklad, že jeden z nejsvětějších předmětů, truhla smlouvy, není kouzelná, když ji dva zlí synové Eliho vzali s sebou do boje proti Filištínům. — 1. Sam. 4:3–11.

Co bylo Jehovovi svaté, nesmělo být jeho izraelskými služebníky zlehčováno nebo používáno obyčejným nebo znesvěcujícím způsobem. Příkladem toho je zákon o desátku. Když Izraelita dal stranou desátý díl své pšeničné úrody, a on sám nebo někdo z jeho domácích vzal pak nevědomky z toho něco pro vlastní potřebu, například k vaření, provinil se dotyčný porušením Božího zákona o svatých věcech. Bylo to něco malicherného, něco, co jednoduše mohlo být přehlédnuto?

Ne, v žádném případě. Boží zákon vyžadoval, aby vrátil svatyni totéž množství; musel ještě přidat 20 procent a kromě toho přinést jako oběť berana bez vady ze svého bravu. To prohlubovalo úctu k svatým věcem, které patřily Jehovovi. (3. Mojž. 5:14–16) Nemělo by nám to důrazně ukazovat, že máme s náležitou úctou zacházet s věcmi, které se používají ve spojení s Jehovovou službou?

JEŽÍŠ A KŘESŤANŠTÍ „SVATÍ“

Také andělé v nebi jsou svatí pro jejich vztah k Jehovovi. (Mar. 8:38; Luk. 9:26) Nejvyšší mezi nimi je však ve zvláštním smyslu Boží Svatý. Jeho svatost pramení od Jehovy, jeho Otce, který jej stvořil jako jednozplozeného Syna. (Jan 1:1, 14) Když později anděl Gabriel oznamoval Marii nastávající lidské narození tohoto Božího Syna a poukázal jí na to, že má být nazván „Ježíš“, řekl jí: „Co se narodí, bude nazváno svaté.“ — Luk. 1:31, 35, NS.

Ježíš Kristus nebyl svatý, jen pokud byl v nebi, nýbrž zachoval si svoji svatost také během celého svého lidského života, až ke své obětní smrti. (Skut. 3:14; Žid. 7:26) Tím umožnil i jiným na zemi, aby dosáhli svatosti, to jest, aby byli v jeho očích ospravedlněni jako Ježíš. Bible říká o osobách, které se dříve znečistily zlými činy, ale pak se staly svatými:

„Vskutku, vás, kteří jste kdysi byli odcizeni a nepřátelé, protože vaše mysl prodlévala u zlých skutků, nyní opět smířil svou smrtí ve svém masitém těle, aby vás představil jako svaté a neposkvrněné a nepřístupné žádné obžalobě před sebou, ovšem za předpokladu, že vytrváte ve víře, pevně založení a stálí a že se nedáte odvrátit od naděje onoho dobrého poselství, které jste slyšeli.“ — Kol. 1:21–23, NS.

Jejich svatost není tedy jejich vlastní zásluhou, nýbrž dostává se jim skrze Ježíše Krista. (Řím. 3:23–26) Je výsledkem jejich víry ve výkupní oběť Kristovu. (Fil. 3:9; 1. Jana 1:7) Bůh používá zásluhy Ježíšovy oběti přímo k jejich dobru tím, že jim odpouští všechny hříchy a připisuje jim soudcovským usnesením lidskou dokonalost. Stávají se Jehovovými pomazanými, duchovními bratry Ježíše Krista, a jsou nazýváni „svatí“. — Řím. 15:26; Ef. 1:1; Fil. 4:21.

Mnohé texty v Bibli, v nichž jsou živí členové sboru označováni jako „svatí“, nám ukazují, že nikdo nemůže být učiněn „svatým“ jednotlivou osobou nebo organizací. Také se jím nestává teprve po své smrti. Stává se jím, protože je povolán Bohem k spoludědictví s Kristem. Je svatý v Božích očích, zatímco žije na zemi v naději na život v nebi, v duchovní říši, kde žije Jehova Bůh a jeho Syn společně se svatými anděly. — 1. Petra 1:3, 4.

SVATOST JINÝCH VĚRNÝCH

Bible označuje také jiné osoby jako svaté. V předkřesťanské době platil celý národ izraelský za svatý, protože jej Bůh vyvolil a posvětil tím, že s ním jako se svým zvláštním vlastnictvím vstoupil do smluvního poměru. (2. Mojž. 19:5, 6) Proto mluví apoštol Petr o „svatých ženách, které doufaly v Boha“. (1. Petra 3:5, NS) Tyto ženy platily za svaté, protože patřily k Božím svatým svědkům.

Podobně je to dnes s ‚velkým zástupem‘ sestávajícím z věrných křesťanů, který nepatří k 144 000 „svatých“, kteří dostali „svaté povolání“ k nebeskému životu. (2. Tim. 1:9) Členové tohoto „velkého zástupu“, mající vyhlídku žít věčně pod vládou Božího nebeského království, jsou znázorněni jako ti, kteří „vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově“. (Zjev. 7:3, 4, 9–15) To znamená, že jsou uznáni Bohem, to jest považováni za spravedlivé, a že pro svou spravedlnost přežijí rychle se blížící zničení přítomného světa.

Na rozdíl od těch, kteří mají nebeskou naději, není členům „velkého zástupu“ připsána lidská dokonalost, a proto nejsou v Bibli označováni jako „svatí“. Tito lidé doufají, že nakonec dosáhnou skutečné lidské dokonalosti a svatosti.

ZACHOVAT SVATOST

Jak pomazaní „svatí“, tak členové „velkého zástupu“, kteří byli uznáni Bohem, musí si před ním zachovat svou svatost a bezúhonnost. Musí ‚vytrvat ve víře, pevně založení a stálí a nedají se odvrátit od naděje tohoto dobrého poselství‘, které přijali. (Kol. 1:23, NS) To předpokládá, že pravidelně studují Boží slovo pravdy a používají je v životě. (1. Petra 1:22) A jelikož jsou stále ještě nedokonalí a nakloněni k tomu, aby jednali převráceně, musí se nechat vychovávat od Jehovy.

Jakou úlohu hraje kázeň při zachovávání svatosti, ukazuje apoštol Pavel v následujících slovech: „Měli jsme své tělesné otce za vychovatele a ctili jsme je; nemáme se mnohem spíše podřídit Otci duchů, abychom došli života? Oni nás vychovávali jen pro krátkou dobu podle svého zdání, Bůh nás vychovává k našemu dobru, abychom se stali účastnými jeho svatosti.“ (Žid. 12:9, 10, Ži) „Svatí“, kteří budou mít podíl na Boží svatosti, musí se tedy pokorně podrobit kázni. A členové „velkého zástupu“, kteří by chtěli nadále požívat Boží uznání, musí dělat totéž.

Křesťané jsou napomínáni, aby se očistili „od každého poskvrnění těla i ducha tím, že zdokonalují svatost v bázni Boží“. (2. Kor. 7:1, NS) Děláš to? Když křesťan dělá věci, které poskvrňují nebo poškozují jeho tělo nebo které se prohřešují proti učení nebo mravnosti Bible, odvrací se od cesty svatosti a dokazuje, že opravdu Boha nemiluje a nebojí se ho. To je velmi vážná věc.

Pomazaní křesťané, kteří dostali „svaté povolání“ k nebeskému životu, stávají se svatým chrámem z živých kamenů pro Jehovu. Tvoří „královské kněžstvo, svatý národ, lid ke zvláštnímu vlastnictví“. (1. Petra 2:5, 9, NS) Co se tedy stane, když člen chrámové třídy jedná nemravně? Je poskvrněn a strháván Boží chrám! Ale Bůh řekl: „Ničí-li někdo chrám Boží, zničí Bůh jej, neboť Boží chrám je svatý a tento chrám jste vy.“ (1. Kor. 3:17, NS) Ano, každý, kdo zneužije to, co je Jehovovi svaté, je od něj potrestán.

Jak se dívá Jehova na zneuctívající používání svatých věcí, které mu patří, ukazuje přísné potrestání Babylóňanů, kteří se dopustili takového přečinu. Král Balsazar znesvětil posvátné nádoby Jehovova chrámu tím, že je dal přinést, aby byly použity opilými hýřily. V téže noci přivodil Jehova náhlé zničení. (Dan. 5:1–4 až 6:1) To ukazuje, jak je důležité poslouchat biblickou radu, abychom jednali dobrotivě a laskavě s Jehovovými „svatými“, duchovními bratry Ježíše Krista. — Mat. 25:40, 45.

Je tedy zcela jasné, že Jehova Bůh očekává od svých pomazaných „svatých“ i od členů „velkého zástupu“, aby zůstali čistí a bezúhonní. Čisté chování je vyžadováno od všech Božích služebníků. Proto projevuješ moudrost, když se snažíš poslouchat biblickou radu. „Jako poslušné děti, přestaňte se utvářet podle žádostí, které jste pěstovali dříve ve své nevědomosti, ale v souladu s tím svatým, který vás povolal, staňte se i vy svatými ve všem svém chování.“ — 1. Petra 1:14, 15, NS.