Dávat jiným přednost
„JÁ jsem byl první. Já jdu první.“ Tento postoj potkáváme všeobecně v dnešním světě, i když snad není vždy vyjádřen těmito slovy. Mnozí jsou již od dětství vedeni k tomu, aby utiskovali jiné a sami se dostali kupředu. Některým je dokonce vštěpováno, že stojí nad ostatními.
Ale uvažme: Kdo je příjemnější a lepší přítel — ten, kdo chce být stále první a myslí, že vše musí jít vždy podle jeho hlavy, nebo ten, kdo bere ohled na jiné a dává jim přednost?
Každodenní zkušenosti nám mohou pomoci to poznat. Na příklad dvě osoby přijdou téměř v tutéž dobu k jedněm dveřím. Jedna se prudce hrne kupředu, aby prošla dveřmi první. Co si myslíš o někom, kdo se takovým způsobem dere vpřed? Neklesne poněkud v tvé vážnosti? Jistě je ti milejší ten, kdo je ohleduplný a dává jiným přednost.
Také při svých denních rozhovorech si můžeme navyknout dávat jiným přednost. To zdaleka nečiní všichni lidé. Někteří se rádi vměšují do rozhovoru, když se jiní baví, a snaží se pak strhnout rozhovor na sebe. Oč více si ceníme člověka, který se netlačí kupředu, nýbrž který pustí i druhé ke slovu, ano, který dokonce prosí jiné, aby vyjádřili své mínění, a pak jim také pozorně naslouchá.
Další příležitost, jak dávat jiným přednost, se někdy naskytne na velkých veřejných shromážděních, při nichž je omezen počet míst k sezení nebo zvlášť význačných míst. Jak je to krásné v takovém případě vidět, že někdo nabízí své místo starší osobě!
Křesťané se cítí být povinni brát ohled na jiné nebo jim dávat přednost, protože jsou k tomu vedeni znamenitým poučováním z Božího Slova. Jsou upomínáni, že láska „nehledá svého prospěchu“. Také jim Bible dává výbornou radu: „Nikdo nemá usilovat jen o to, co jemu slouží, nýbrž o to, co slouží druhému.“ — 1. Kor. 13:5; 10:24, Ži.
To však neznamená, že křesťan zanedbává své zájmy nebo se o ně vůbec nestará. Jsou osobní zájmy, o které se musí starat, na příklad jeho duchovní zájmy a, je-li ženat, také duchovní zájmy jeho rodiny. Těchto zájmů se musí ujmout. — Mat. 5:3.
Kdo se drží biblické zásady ‚usilovat o to, co slouží druhému‘, je také ochoten dávat jiným přednost. To se projevuje již v rodinném kruhu. Muž chce na příklad strávit prázdniny na určitém místě; žena by chtěla raději jet jinam. Muž jako hlava rodiny by měl právo rozhodnout podle svého přání. (1. Kor. 11:3) Může ale také láskyplně dát přednost zájmům své ženy před svými vlastními zájmy a příležitostně vzít ohled na její přání. To u ní určitě nalezne dobrou odezvu!
Také křesťanský dozorce může získat lásku a podporu svých křesťanských bratrů, když dává přednost jejich přáním a prosbám před svými, pokud to nevede k těžkostem nebo tím není porušena některá biblická zásada. Není třeba, aby byl vždy první, a není také třeba, aby všechno šlo podle jeho hlavy. Ježíš Kristus, nejvyšší dozorce pod Bohem, vštípil svým následovníkům nutnost být pokorný a dávat jiným přednost tím, že jim umyl nohy. — Jan 13:5.
Toto pokorné smýšlení se projevuje u křesťanů i dnes. To dokázal na příklad zralý křesťanský dozorce svědků Jehovových, který byl přítomen při jedné společenské události. Očekávalo se, že vzhledem k svému postavení se posadí do čela stolu. On však nenápadně poprosil jiného Bohu oddaného křesťana, který byl starší než on, aby zaujal toto místo, a dříve než ten mohl protestovat, sedl si někam jinam. (3. Mojž. 19:32) Tento způsob dávání přednosti zanechal u ostatních přítomných hluboký dojem. Někdy je přirozeně vhodné, že dozorce přijme pozvání a zaujme nejpřednější nebo první místo.
Křesťanský dozorce a všichni, jež by se chtěli stát Božími přáteli, se mohou poučit z příkladu, který dal známý patriarcha Abraham při následující události. Okolnosti jej přinutily, aby se oddělil se svým velkým stádem od svého mladšího synovce Lota a jeho stáda. Povšimni si, jak Abraham v této situaci jednal. Řekl Lotovi: „Půjdeš-li vlevo, já napravo se držeti budu; pakli půjdeš napravo, nalevo se držeti budu.“ — 1. Mojž. 13:9.
Jelikož Abraham byl starší a byl hlavou, byl by mohl pochopitelně volit jako první. On ale postavil své vlastní přání do pozadí a dal svému podřízenému přednost. Jaký je to výtečný příklad pokory a ohleduplnosti!
Ačkoli je ve světě běžné tlačit se kupředu a chtít být prvním, je jistě příjemnější, když někdo je ochoten dát jiným přednost. To není známkou slabosti, nýbrž důkaz pravé pokory. Když tak jednáme, napodobujeme Ježíše Krista, Abrahama a jiné bohabojné osoby. Zvyk dávat jiným přednost bude jistě působit k našemu užitku.