ONLINE KNIHOVNA Strážné věže
ONLINE KNIHOVNA
Strážné věže
Čeština
  • BIBLE
  • PUBLIKACE
  • SHROMÁŽDĚNÍ
  • w71-B 2/15 str. 68-75
  • (4) Šťastný, vzkvétající národ pod Božím zákonem

K vybranému úseku není k dispozici žádné video.

Omlouváme se, při načítání videa došlo k chybě.

  • (4) Šťastný, vzkvétající národ pod Božím zákonem
  • Strážná věž hlásající Jehovovo Království – 1971 (vydáno v Československu)
  • Mezititulky
  • Podobné články
  • OBČANSKÁ PRÁVA
  • OHLED NA CHUDÉ
  • OTROCTVÍ — POŽEHNÁNÍ
  • DEN SABAT
  • SABATNÍ ROK
  • JUBILEJNÍ ROK
  • OCHRANA ŽENY
  • TRESTNÍ ZÁKON
  • ŽÁDNÉ NEPOKOJE ANI KRIMINALITA
  • ÚCTA PŘED MAJETKEM DRUHÝCH
  • DOBROTIVOST KE ZVÍŘATŮM
  • ZÁKONY O VÁLEČNÉ SLUŽBĚ
  • HORLIVOST PRO PRAVDU
  • ZAKÁZANÉ MANŽELSKÉ SVAZKY
  • ČISTOTA
  • Vzor budoucích věcí
    Život má skutečně smysl
  • Jubileum
    Hlubší pochopení Písma, 1. svazek
  • Otázky čtenářů
    Strážná věž hlásající Jehovovo Království – 2004
  • Jehova nám dává svobodu
    Strážná věž hlásající Jehovovo království (studijní vydání) – 2019
Ukázat více
Strážná věž hlásající Jehovovo Království – 1971 (vydáno v Československu)
w71-B 2/15 str. 68-75

Šťastný, vzkvétající národ pod Božím zákonem

„Jehovova soudcovská rozhodnutí jsou pravdivá; prokázala se jako naprosto spravedlivá.“ — Žalm 19:9, NS.

1. Co je v určitém smyslu měřítkem spravedlnosti zákona nějakého národa?

NÁROD, který má být trvalý, musí mít spravedlivý a přesný zákon. Blahobyt a trvalost národa nebo vlády jsou tedy do značné míry měřítkem spravedlnosti jejich zákonů. Spojené státy se svou vynikající ústavou a Listinou práv se vyvinuly ve velký a vzkvétající národ, ale nyní po méně než 200 letech již mají těžkosti, neboť jsou obviňovány, že jsou v mnoha směrech nedokonalé, nespravedlivé a stranické. Ano, v celém světě jsou vlády, které mají tyto těžkosti.

2. Který národ obdržel jako jediný od Boha pocházející sbírku zákona a jaké je svědectví o tomto zákoně?

2 Zákony těchto národů pocházejí od lidí, i když některá z jejich ustanovení byla odvozena od zákona Mojžíšova, který obdržel izraelský národ u hory Sinaj v Arábii. Izraelský národ je jediný národ, který kdy dostal od Boha dokonalou sbírku zákonů. Tento zákon mu byl dán na poušti Sinaj v letech 1513 až 1512 př. n. l. Ačkoli izraelský národ se znovu a znovu odvracel od tohoto zákona a prožíval proto mnohé změny, trvalo to 905 let, než byl Jeruzalém nakonec pro odpadlictví Židů podmaněn. Proto místodržitel Nehemiáš napsal u Nehemiáše 9:36, 37: „Aj, my jsme dnes manové [otroci, NS], a to v zemi, kterouž jsi dal otcům našim, aby jedli ovoce její a dobré věci její, aj jsme v ní manové. Jižť úrody své vydává v hojnosti králům, kteréž jsi postavil nad námi pro hříchy naše, a oniť i nad těly našimi se potřásají i nad hovady našimi podle vůle své, tak že jsme u veliké úzkosti.“ Skutečnost, že Izrael existoval tak dlouho jako organizovaný národ pod svojí vlastní vládou, dosvědčuje, že jeho zákony byly přesné a spravedlivé.

3. Proč budeme mít užitek ze zkoumání zákona, který byl dán Izraeli?

3 Protože Bible ukazuje, že Židé byli zákonem odsouzeni pro přestupování zákona, mohli bychom být snadno nakloněni tomu, že bychom podceňovali jeho hodnotu a domnívali se, že život pod tímto zákonem byl mimořádně stísněný a těžký. Jestliže však tento zákon blíže zkoumáme, shledáváme, že měl mnoho předností před jakoukoli jinou knihou zákona a že působil k dobru příslušníků tohoto národa. Zkoumání tohoto zákona také ukazuje, jak se na věci dívá Jehova a podle jakých zásad jedná ve spojení se svým stvořením.

4. V jakém smyslu byla vláda starého izraelského národa jedinečná?

4 Správa izraelské vlády byla jedinečná tím, že Jehova byl nejvyšším a svrchovaným vládcem. Byl králem a k tomu i Bohem, hlavou náboženství. A izraelský stát měl také jinou vládu než ostatní státy, které obvykle mají oddělenou moc výkonnou, zákonodárnou a soudcovskou. Jehova sám byl původcem zákonů a byl také nejvyšším soudcem, který tyto zákony vysvětloval a uplatňoval. Proto u Izaiáše 33:22 čteme: „Jehova jest soudce náš, Jehova ustanovitel práv našich, Jehova král náš, on spasí nás.“ Modloslužba neboli uctívání jiného boha znamenalo tedy urážku majestátu. Vzpoura proti zákonům země znamenala totéž jako vzpoura proti hlavě náboženství a rovnala se proto odpadnutí od víry nebo rouhání. Proto Bůh řekl Izraelitům: „Kdo by obětoval bohům, kromě samému Jehovovi, jako proklatý vyhlazen bude [bude zasvěcen zničení, NS].“ „Pakli zapomena se na Jehovu Boha svého, postoupil bys po bozích cizích, a sloužil bys jim, a klaněl bys se jim: osvědčuji proti vám dnes, že konečně zahynete.“ (2. Mojž. 22:20; 5. Mojž. 8:19) Poslušnost zákona patřila k pravému uctívání.

OBČANSKÁ PRÁVA

5, 6. Byly pod mosaickým zákonem problémy, pokud jde o občanská práva, a proč Izrael nebyl charitativním státem?

5 Pod mosaickým zákonem neexistovaly žádné problémy v oblasti občanských práv, pokud soudcové a vládci poslouchali Boha. Tento zákon chránil domorodce, cizozemského usedlíka, a dokonce i toho, kdo jen přechodně přebýval v zemi. — 2. Mojž. 22:21; 23:9; 3. Mojž. 19:33, 34; 5. Mojž. 24:17.

6 Pod tímto zákonem se nedělo bezpráví ani chudému pro jeho chudobu, ani bohatému pro jeho bohatství; nejednalo se podle zásady: „Vezmi od bohatého a dej chudému.“ (3. Mojž. 19:15) Pod zákonem nemohl existovat stát, který by pečoval o chudé. Přece však bylo o chudé dostatečně postaráno, a to takovým způsobem, že neztráceli svou sebeúctu, neboť za to, co dostávali, museli pracovat. Porovnej s tím slova v 1. Mojžíšově 3:19 a ve 2. Tessalonickým 3:10, kde čteme: „Nechce-li někdo pracovat, ať také nejí.“

OHLED NA CHUDÉ

7. Jakým opatřením byl brán ohled na chudé a proč toto opatření bylo prospěšné pro chudého člověka i pro majitele půdy?

7 Izrael byl téměř výlučně zemědělským státem. Každý Izraelita měl svůj vlastní pozemek jako dědický podíl. Mohlo se však stát, že někdo z nich zchudl následkem špatného hospodaření nebo finanční ztráty a byl pak nucen prodat svůj pozemek. Také usedlí cizinci se mohli dostat do nouze. Z ohledu na chudé nesměl hospodář sklidit při žni úrody z okraje pole a snopy, na které ženci zapomněli, měly zůstat ležet. (3. Mojž. 19:9; 5. Mojž. 24:19–21) Bylo to ponecháno k paběrkování pro chudé. (Rut 2:3, 7) To pro ně přirozeně znamenalo práci a sbírání klasů nebyla lehká práce. Proto tam nebyli žádní zahálčiví chudí lidé, kteří by byli břemenem pro stát. Toto vynikající opatření bylo k dobru i pro majitele pole, neboť od něj vyžadovalo, aby byl štědrý a poslouchal Boha. Byly tím podporovány bratrské vztahy a jednota. — 3. Mojž. 25:35–43; 5. Mojž. 15:11; Rut 2:15, 16.

OTROCTVÍ — POŽEHNÁNÍ

8. Jakým opatřením bylo umožněno člověku, který se dostal do finančních těžkostí, aby dále pečoval o svou rodinu, a jak bylo s takovými lidmi zacházeno?

8 Dnes má slovo otroctví nepříjemný zvuk. Zkoumáme-li však zákony o otroctví v Izraeli, shledáváme, že otroctví mezi Izraelity bylo požehnáním. Byl-li někdo nucen pro své finanční poměry prodat svůj dědický podíl a neměl žádného bohatého příbuzného, který by pro něj tento podíl koupil zpět, nemusel proto strádat ani on, ani jeho rodinní příslušníci. Mohl se i se svou rodinou prodat do otroctví. (3. Mojž. 25:47) S Izraelity, kteří se takto stali otroky, nemělo být zacházeno jako s příslušníky nějaké nižší „kasty“, ale byli pokládáni za námezdné pracovníky. Ve 3. Mojžíšově 25:53 (NS) proto čteme: „Měl by u něj být dále rok po roce jako námezdný pracovník. Neměl by být před tvýma očima tyransky pošlapáván.“

9. a) Jak otroctví pomáhalo chudému člověku? b) Mohl být opět osvobozen od otroctví a měl jako otrok možnost dosáhnout nějakého úspěchu?

9 Otroctví bylo pro chudého požehnáním v tom směru, že tak bylo postaráno pro něj i pro jeho rodinu o obživu, oděv i přístřeší a že oni si současně své zaopatření zasloužili poctivou prací. Izraelského otroka mohl vykoupit jeho příbuzný, a potom byl svobodný. (3. Mojž. 25:48, 49) Jestliže se to nestalo, pak byl v sedmém roce svého otroctví automaticky propuštěn, ale ne bez prostředků. Jeho pán mu musel dát tolik úrody, oleje a vína, kolik mohl. (2. Mojž. 21:2; 5. Mojž. 15:12–14) Tak měl otrok něco, s čím mohl začít, dokud si nemohl opatřit věci k životu svou prací nebo obchodem. Otroci také měli mnoho příležitostí. Někteří dokonce zbohatli, neboť jim bylo dovoleno, aby si ukládali peníze. (3. Mojž. 25:49) Pílí a poctivostí dosáhli někteří otroci cti a vážnosti, a některým bylo dokonce svěřeno opatrování celého majetku jejich pána. — Srovnej 1. Mojž. 15:2; 24:2; 39:5, 6.

DEN SABAT

10. Jak zákon o sabatním dnu podporoval radost z práce a k čemu mělo být použito sabatu?

10 Den sabat byl ve skutečnosti požehnáním. Umožňoval člověku i zvířeti, aby si každý sedmý den odpočinul. Ostatních šest dnů bylo věnováno práci, nikoli zahálce. Podle slov ve 2. Mojžíšově 20:9 Jehova přikázal: „Šest dní pracovati budeš a dělati všeliké dílo své.“ Šest pracovních dnů bylo požehnáním, neboť tak byla podporována horlivost v práci a národní blahobyt. V naší době bylo zjištěno, že pětidenní týden přispívá k morálnímu úpadku, protože lidé mají sklon nesprávně užívat volného času. V Izraeli tomu tak nebylo. Jeden den pracovního volna mohli věnovat uvažování o Bohu. Tento den byl považován za „svatý“. (2. Mojž. 20:8, 10, 11) Měl proto sloužit náboženským účelům a nesměl být znesvěcován. Poskytoval Izraelitům příležitost, aby spolu mluvili o Božím zákonu a aby v něm vyučovali své děti, a tak se přibližovali ke svému králi a stvořiteli. V této souvislosti byla velmi výstižná Boží slova, jež čteme v 5. Mojžíšově 5:15 a 6:6–8: „A pamatuj, že jsi byl služebníkem v zemi egyptské, a vyvedl tě Jehova, Bůh tvůj odtud v ruce silné, a v rameni vztaženém. Protož přikázal tobě Jehova Bůh tvůj, abys světil den sváteční [sabatní, NS].“ „A budou slova tato, kteráž já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém. A budeš je často opětovati synům svým, a mluviti o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou a léhaje i vstávaje. Uvážeš je za znamení na ruce své, a jako náčelník mezi očima svýma.“

SABATNÍ ROK

11. Z jakých požehnání se těšili Izraelité během sabatního roku?

11 Sedmý rok byl rok sabatní. Země měla ležet ladem; neměla být obdělávána ani sklízena. Znalci půdního hospodářství uznávají cenu této metody. (3. Mojž. 25:1–4) Majitel mohl v tom roce jíst, co vyrostlo samo, pokud to potřeboval. Mohli z toho jíst také chudí lidé v zemi. Byl brán ohled i na polní zvířata, neboť i ta se mohla tímto způsobem živit. (3. Mojž. 25:5–7) Protože bylo v Izraeli pěstováno hlavně zemědělství, neměli obyvatelé země v sabatním roce tolik práce. Volný čas však opět neměl být promarněn, ale mělo ho být použito k pěstování duchovního společenství a k tomu, aby se členové rodinného kruhu vzdělávali v Božím zákoně. Každého sedmého roku četli kněží v době svátku stánků národu celý Boží zákon. Čteme o tom v 5. Mojžíšově 31:10–13: „Když přijde všecken Izrael a postaví se před Jehovou Bohem tvým na místě, kteréž byl vyvolil, čísti budeš zákon tento přede vším Izraelem v uších jejich. Shromáždi lid, muže i ženy, i děti i příchozí své, kteří jsou v branách tvých, aby slyšíce, učili se a báli se Jehovy Boha vašeho, a hleděli činiti všecka slova zákona tohoto. Synové také jejich, kteříž ještě toho nepoznali, ať slyší a učí se bát Jehovy Boha vašeho po všechny dny, v nichž živi budete na zemi, do níž, přejdouce Jordán, vejdete, abyste ji dědičně obdrželi.“

JUBILEJNÍ ROK

12. Proč bylo zapotřebí víry k zachovávání jubilejního roku?

12 Každý padesátý rok byl jubilejní rok, kdy půda opět nesměla být obdělávána. (3. Mojž. 25:8, 9, 11, 12) Tytéž zásady platily také pro požívání ze zemských plodin během tohoto roku. Dodržování jubilejního roku vyžadovalo víru. Izraelité se museli spolehnout na to, že Jehova jim ve čtyřicátém osmém roce každého padesátiletého cyklu opatří tolik potravy, že budou mít dost až do sklizně padesátého prvního roku po roce jubilejním. — 3. Mojž. 25:20–22.

13. a) Co se dělo během jubilejního roku? b) Proč byl jubilejní rok ochranou pro lid a jak byla oceňována hodnota půdy vzhledem k jubilejnímu roku?

13 Jubilejní rok byl v určitém smyslu rok slavnostní, rok svobody, štěstí a díkůvzdání za Jehovovu péči. Byly navráceny všechny dědické podíly a jakýkoli majetek, který byl prodán. Každý se vrátil ke svým rodinným příslušníkům a ke svému rodinnému majetku. (3. Mojž. 25:13) Všichni hebrejští otroci byli propuštěni. (3. Mojž. 25:10) Rodina tudíž nemohla úplně zchudnout. Byla zachována čest a sebeúcta každé rodiny. Ani marnotratník nemohl promrhat svůj majetek do té míry, že by jej navždy ztratili jeho dědici a že by se jejich jméno dostalo v zemi do neúcty. V důsledku zákona o jubilejním roce nemohla být země navždy prodána. (3. Mojž. 25:23, 24) Koupě půdy byla ve skutečnosti spíše nájmem, při němž byla cena půdy počítána podle ceny úrody až do nejbližšího jubilejního roku. — 3. Mojž. 25:14–16.

14. Proč přinášel jubilejní rok požehnání celému národu?

14 Jakým podivuhodným opatřením byl jubilejní rok, to poznáme ještě lépe, vezmeme-li v úvahu nejen užitek, který přinesl jednotlivým Izraelitům, ale i požehnání celého národa. Přesně řečeno byl jubilejní rok návratem k plně teokratickému stavu, který Bůh původně vytvořil v zaslíbené zemi. Přispíval k stabilizaci hospodářství v zemi. Bůh zaslíbil izraelskému národu, že bude moci „půjčovati národům mnohým, [jemu samému však] nebude potřeba vypůjčovati“. (5. Mojž. 15:6) Opatření jubilejního roku vedlo k tomu, že se upevnila cena země a zároveň tak bylo zabráněno vnitřnímu zadlužení a nepravé prosperitě s následující inflací, deflací a hospodářskými krizemi. Proto nebylo třeba určovat vysoké daně.

15. Proč jubilejní rok bránil vytváření stavu, jaký je dnes možné pozorovat v mnoha zemích?

15 Pokud bylo dbáno zákona o jubilejním roku byl národ chráněn před vznikem žalostného stavu, jaký můžeme dnes pozorovat v mnohých zemích, v nichž jsou prakticky jen dvě třídy: velmi bohatí a velmi chudí — robotníci, námezdníci a podobní. Užitkem, který přinesl jednotlivcům, byl posílen celý národ, neboť nikdo nebyl zbaven výsad a nebyl odsouzen špatným hospodařením k neproduktivitě. V Izraeli mohl pilný občan plně rozvinout své nadání a své schopnosti k blahu celého národa.

OCHRANA ŽENY

16. Jmenuj některá opatření zákona pro ochranu ženy v Izraeli.

16 Žena byla chráněna zákonem o manželství. Bůh sice neodstranil polygamii a nezavedl původní monogamii (1. Mojž. 2:23, 24), ale ustanovil určitá pravidla. Prvorozenému nemělo být odpíráno prvorozenské právo, i kdyby byl synem méně milované ženy. (5. Mojž. 21:15–17) Muž musel mít právoplatný důvod, chtěl-li svou ženu propustit rozvodem, a musel jí kromě toho dát osvědčení o rozloučení. (5. Mojž. 24:1) To pro ni bylo ochranou, neboť nemohla být později obviněna z cizoložství nebo smilstva. Židovská otrokyně, přijatá za manželku, měla právo na výživu, ošacení a na všechno, co jí patřilo v manželství, i když muž dával přednost jiné ženě. (2. Mojž. 21:7–11) Muž, který svedl nedotčenou dívku, musel si ji vzít za ženu a nesměl ji nikdy propustit rozvodem. (5. Mojž. 22:28, 29) Voják, který se oženil se zajatou dívkou, nesměl ji později prodat do otroctví. — 5. Mojž. 21:10–14.

TRESTNÍ ZÁKON

17. Jmenuj některé výhody vyplývající z toho, že pod mosaickým zákonem neexistovala vězení.

17 Trestní zákony byly přesnější než ustanovení v dnešních zákonících. Pod mosaickým zákonem neexistovala vězení. Teprve později, za vlády králů, byla v Izraeli protiprávně zavedena vězení. (Jer. 37:15, 16; 38:6, 28) Protože nebyly vynášeny žádné tresty vězení, nebylo pečováno na úkor bezúhonných pracovitých občanů o žádné zločince a zločincům nebylo poskytováno zaopatření. Kdo něco ukradl svému bližnímu, nepřišel do vězení, neboť pak by nebyl mohl platit to, co ukradl, a okradený by musel trpět škodu. Nikoli, ale zloděj musel ukradené nahradit dvojnásobně nebo ještě více, podle toho, co ukradl a co s ukradeným majetkem udělal. (2. Mojž. 22:1, 4, 7) Jestliže nezaplatil, byl prodán do otroctví. To znamenalo, že musel pracovat, dokud nesplatil to, k čemu byl odsouzen za krádež. (2. Mojž. 22:3) Tento zákon tedy pomáhal okradenému a byl zároveň odstrašujícím prostředkem proti krádežím.

18. Jak mosaický zákon zdůrazňoval svatost života?

18 Život byl pod mosaickým zákonem považován za svatý. Úmyslný vrah nezůstal v žádném případě bez trestu. Musel být rozhodně usmrcen. Proto ve 4. Mojžíšově 35:30–33 čteme o lidech, kteří utekli do útočištných měst: „Vrah budiž trestán na základě výpovědí svědků; na základě svědectví jednoho nesmí být nikdo odsouzen. Od toho, kdo je vinen vraždou, výkupného nesmíte přijmouti; ale ať sám zemře. Vyhnanci, to jest uprchlíci [do útočištného města, NS], nebudou se moci žádným způsobem vrátit do svých domovů před smrtí veleknězovou. Neposkvrňujte země, ve které sídlíte; poskvrňována je krví nevinných a nemůže být očištěna jinak než krví toho, jenž prolil krev druhého.“ (Hejčl) Takovým způsobem byl tak zkažený člověk odstraněn z izraelského společenství. Člověku, který zabil neúmyslně, bylo naproti tomu prokázáno milosrdenství. (Viz 4. Mojž. 35:9–15, 26–29.) Ani neobjasněná vražda nesměla zůstat nesmířena. Město, které bylo nejblíže místu činu, bylo považováno za obtížené vinou krve a za prokleté, pokud nebyl vykonán požadovaný obřad, jímž byla v Božích očích smířena společná vina krve. — 5. Mojž. 21:1–9.

19. Jak zákon poskytoval ochranu osobám?

19 Byla uznávána nedotknutelnost osoby. Ženy byly chráněny před znásilněním. (5. Mojž. 22:25–27) Únos lidí byl těžkým zločinem. Únosce, v jehož ruce byl unesený nalezen nebo který uneseného prodal do otroctví, musel být bez váhání usmrcen. — 2. Mojž. 21:6; 5. Mojž. 24:7.

ŽÁDNÉ NEPOKOJE ANI KRIMINALITA

20. Jak zákon zabraňoval zločinnosti a nepokojům?

20 Pokud se národ držel zákona, neexistovala kriminalita. Neexistovaly žádné „demonstrace vsedě“, žádné protestní akce ani nepokoje ani povstání lidu ke svržení vlády. Ve 2. Mojž. 23:2 (Hejčl) je psáno: „Nepůjdeš za davem v konání zla; aniž při soudu přidržíš se většiny, když bys uchýlil se tím od pravdy.“ Rodina byla základní jednotkou národa. Učilo se úctě před úředními osobami a před rodiči. (2. Mojž. 20:12; 22:28) Kdo například uhodil svého otce nebo svou matku nebo jim zlořečil, musel být usmrcen. (2. Mojž. 21:15, 17; 3. Mojž. 20:9) Nepolepšitelný, vzpurný syn, který byl například hýřil a pijan, musel být popraven. (5. Mojž. 21:18–21) Úcta před otcovským domem a rodinou vedla k úctě před panovníkem lidu, zvláště před nejvyšším panovníkem, Jehovou Bohem.

ÚCTA PŘED MAJETKEM DRUHÝCH

21. Jak zákon o ztracených věcech zdůrazňoval úctu před majetkem druhých?

21 V dnešní době bývá zvykem, ponechat si něco nalezeného. V Izraeli však musel člověk, který něco nalezl, vrátit tuto věc majiteli. Jestliže majitel bydlel daleko a nálezce jej neznal, musel nalezenou věc u sebe uchovat, dokud ji majitel nehledal. (5. Mojž. 22:1–3) Je možné předpokládat, že nálezce učinil úřední oznámení o svém nálezu, aby majiteli pomohl při jeho hledání.

22. Jak bylo chráněno domácí právo?

22 Ve velké úctě bylo domácí právo. Věřitel nesměl vstoupit do domu svého dlužníka, aby si tam vzal zástavu, která mu byla dána jako záruka. Musel čekat venku, dokud mu dlužník nepřinesl zástavu ven. (5. Mojž. 24:10, 11) Věřitel nesměl také vzít jako zástavu žádný životně důležitý předmět ani nezbytný kus oděvu. O tom je psáno v 5. Mojžíšově 24:6, 12, 13 (Elb. b.): „Nesmí být vzat do zástavy mlýn ani mlýnský kámen; neboť kdo to činí, bere do zástavy život. A je-li to potřebný muž, nepůjde spát s jeho zástavou; v každém případě mu vrátíš zástavu při západu slunce, aby se položil ke spánku ve svém plášti a žehnal tobě; a bude ti to za spravedlnost před Jehovou, tvým Bohem.“

DOBROTIVOST KE ZVÍŘATŮM

23. Jaké předpisy byly dány k užitku zvířat?

23 Dobrotivě byl brán ohled i na zvířata. Kdo viděl zvíře v nouzi, měl povinnost mu pomoci, i kdyby zvíře patřilo nepříteli. (2. Mojž. 23:5; 5. Mojž. 22:4) Tažná zvířata neměla být přetěžována a nemělo být s nimi špatně zacházeno. Mlátícímu volu nesměla být zavázána tlama, takže by při mlácení nemohl užívat plodů své práce. (5. Mojž. 25:4) Také divokým zvířatům měla být projevována dobrotivost. Nikdo nesměl odnést ptačí matku i s mláďaty nebo ptačí samičku i její vajíčka, čímž by byla vyhlazena její rodina. (5. Mojž. 22:6, 7) Nebylo dovoleno zabít téhož dne dobytče nebo ovci i s mládětem. — 3. Mojž. 22:28.

ZÁKONY O VÁLEČNÉ SLUŽBĚ

24. a) Jakého druhu byly války Izraelitů a byla proto vojenská služba postavena před všechno ostatní? b) Kdo byl osvobozen od vojenské služby a z jaké zásady vyplývalo toto osvobození?

24 Zákony o vojenské službě se týkaly válek, které byly vedeny na Jehovův příkaz a pod jeho řízením. Obrana země však nebyla považována za tak důležitou, aby pro ni bylo nutno porušovat práva rodiny. Muž, který byl zasnouben a ještě si nevzal svou ženu, a muž, který ještě nebyl ženatý celý rok, byli osvobozeni od vojenské služby, dokud nebyli ženatí jeden rok. Tento zákon vyplýval ze skutečnosti, že muž měl právo na dědice a měl právo jej vidět a žena že měla právo na dítě od svého muže. (5. Mojž. 20:7; 24:5) Muž, který postavil dům, ale ještě jej nezasvětil, nebo muž, který pěstoval vinici a ještě nesklidil její ovoce, byli rovněž osvobozeni od vojenské služby. (5. Mojž. 20:5, 6) Toto osvobození vyplývalo ze zásady, že každý má právo užívat ovoce své práce. Levité byli osvobozeni od vojenské služby, protože sloužili ve svatyni. Tento zákon jasně ukazuje, že uctívání Jehovy mělo přednost před vojenskou službou. — 4. Mojž. 1:47–49; 2:33.

25. Jak bylo postaráno o to, aby vojáci zůstali čistí v náboženském a tělesném ohledu a proč to mělo příznivý účinek při obklíčení nepřátelských měst?

25 Protože války byly války Jehovovy, byli vojáci posvěceni pro vojenské tažení, a tábor musel být čistý. (5. Mojž. 23:9–14) Na rozdíl od světských armád nedoprovázely vojáky do pole žádné ženy, které by jim umožňovaly sexuální styky. To by vedlo k nemravnosti. Během polního tažení se voják měl zdržovat dokonce i pohlavního styku se svou vlastní ženou. (1. Sam. 21:5; 2. Sam. 11:6–11) Tak byla zajišťována čistota armády v náboženském i fyzickém ohledu. Zajaté ženy tudíž také nebyly znásilňovány. Pokud byl tento zákon respektován, vedl k blahodárným výsledkům, neboť umožnil nepřátelům, aby se vzdali, protože věděli, že jejich ženy nebudou obtěžovány. — 5. Mojž. 21:10–13.

HORLIVOST PRO PRAVDU

26. Jaké předpisy o chování při soudních případech vyžadovaly horlivost pro pravdu a spravedlnost?

26 Svědek byl povinen říci, co věděl. (3. Mojž. 5:1) Nesměl pronést křivou přísahu, neboť v tom případě by lhal „před Jehovou“. Jestliže bylo zjištěno, že někdo druhého úmyslně falešně obvinil, byl žalobci uložen stejný trest, jaký by byl uložen obžalovanému. V této souvislosti čteme v 5. Mojžíšově 19:16–19: „Povstal-li by svědek falešný proti někomu, aby svědčil proti němu, . . . tedy postaví se ti dva muži, kteříž tu rozepři mají před Jehovou, před kněžími aneb před soudci, kteří by za dnů těch byli. A když se pilně vyptají soudcové, poznají-li, že svědek ten je svědek lživý, mluvě falešné svědectví proti bližnímu svému, tak jemu učiňte, jakž on myslil učiniti bratru svému. I odejmeš zlé z prostředku svého.“ Nikdo neměl být potrestán smrtí pouze na základě důkazů vyplývajících z okolností. Pravda měla být zjištěna z výpovědi dvou očitých svědků. (5. Mojž. 17:6; 19:15) Svědkové, kteří někoho usvědčili z hrdelního zločinu, museli mít první účast na kamenování odsouzeného k smrti. Tento zákon podporoval v Izraeli horlivost pro spravedlnost. Nejen soudci, ale i všichni občané měli tedy povinnost dokázat svou touhu, aby země byla před Bohem zachována čistou od viny krve. Tento zákon byl také odstrašujícím prostředkem proti falešným, ukvapeným nebo neuváženým svědeckým výpovědím. Tento zákon zapsaný v 5. Mojžíšově 17:7 tedy působil k dobru; zní: „Ruka svědků nejprv bude proti němu k zabití jeho, a potom ruce všeho lidu, a tak odejmeš zlé z prostředku svého.“

ZAKÁZANÉ MANŽELSKÉ SVAZKY

27. Jak zněly některé zákony o manželských svazcích?

27 Zákony o manželství zakazovaly všechna manželská spojení s pokrevními příbuznými. Ve 3. Mojžíšově 18:6 čteme: „Nepřistoupíte, žádný z vás, k žádné své blízké tělesné příbuzné k odkrytí její nahoty. Já jsem Jehova.“ Takovéto vztahy jsou v rozporu s lidskou přirozeností a působí také nepříznivě, pokud jde o dědičnost. Muž, který měl vědomě styk se svou ženou v době její menstruace, dopouštěl se nemravnosti; ‚odkryl zdroj její krve‘. Oba měli být potrestáni smrtí. (3. Mojž. 20:18) Také homosexualita a sodomie byly trestány smrtí; ve 3. Mojžíšově 20:13, 15 čteme: „Kdož by se scházel s pohlavím mužským jako s ženou, ohavnost učinili oba dva. Smrtí umrou, krev jejich bude na ně. Kdož by pak obcoval s hovadem, smrtí umře a hovado zabijete.“

ČISTOTA

28, 29. a) Proč hygienické předpisy a zákony o pokrmech sloužily k tomu, aby Izrael zůstal odděleným národem? b) V jakém smyslu působily příznivě na zdraví?

28 Hygienické předpisy a zákony o pokrmech sloužily dvojímu účelu. Měly vést k tomu, aby Izraelité zůstali odděleným národem a aby si stále připomínali, že musejí jako lid zůstat před Jehovou čistými v náboženském ohledu. Tyto předpisy přispívaly také k tomu, aby Izraelité nepěstovali společenské styky s pohany, v jejichž středu žili. Čteme-li 3. Mojžíšovu, kapitoly 11 až 15, dovídáme se, jak přísně museli Izraelité dbát na to, aby zůstali čistými v náboženském a tělesném ohledu. Kdyby izraelská rodina přijala pozvání k jídlu od rodiny pohanské, mohlo se stát, že by se nesčetnými věcmi znečistila v náboženském ohledu nebo by se nevědomky mohla provinit požíváním krve. Vystavovala by se velkému nebezpečí účasti na modlářském jednání a jejich děti se mohly dostat do nebezpečí, že by uzavřely sňatek s pohany. Jak čteme v 5. Mojžíšově 7:3 (NS), bylo Izraelitům výstižně řečeno: „Nebudeš s nimi uzavírat manželské svazky. Nedáš svou dceru jeho synu a jeho dceru nevezmeš pro svého syna.“

29 Hygienické předpisy a zákony o oddělování nemocných i mravní zákony a zákaz požívání krve byly z lékařského stanoviska dobré, neboť chránily Izraelity před tyfem i skvrnitým tyfem, před dýmějovým morem, před žloutenkou, kapavkou a syfilidou a před mnoha jinými nemocemi.

30. Proč bychom se měli horlivě snažit zjistit, co všechno předstiňoval mosaický zákon?

30 Zákon byl tedy velmi dobrý, ale byl dán jen Božímu předobraznému národu a sloužil pouze jako stín budoucích dobrých věcí. Tak je to psáno v Židům 10:1 (NS), kde čteme: „Neboť protože zákon je stínem budoucích dobrých věcí, ale nikoli skutečnou podstatou věcí, nemohou lidé týmiž oběťmi, které rok co rok obětují, nikdy učinit dokonalými ty, kteří přistupují.“ Proto bychom se měli horlivě snažit studovat to, co bylo tímto zákonem předstíněno — zákon svobody. Tento zákon, který zavedl Ježíš Kristus, je popsán u Jakuba 1:25 (NS), kde čteme: „Kdo se však zahledí do dokonalého zákona, jenž náleží k svobodě, a kdo v něm setrvá, protože se stal nikoli zapomnětlivým posluchačem, ale činitelem skutků, ten bude šťasten, když tak bude činit.“ Můžeme se právem těšit na spravedlivé panství, kterému bude podřízena země během nádherného tisíciletého panství Kristova, které již je tak blízko. Potom budou obyvatelé země, i ti, kteří vstanou z mrtvých, dostatečně poučeni o spravedlnosti, jak je popsáno ve Zjevení 20:12, 13 (NS), kde čteme: „A viděl jsem mrtvé, velké i malé, stojící před trůnem, a byly otevřeny svitky. Ale byl otevřen jiný svitek; je to svitek života. A mrtví byli souzeni z věcí, napsaných ve svitcích, podle svých skutků. A moře vydalo mrtvé, kteří v něm byli, a smrt a hádes vydaly mrtvé, kteří v nich byli, a byli souzeni jednotlivě podle svých skutků.“

    Publikace v češtině (1970-2026)
    Odhlásit se
    Přihlásit se
    • Čeština
    • Sdílet
    • Nastavení
    • Copyright © 2025 Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania
    • Podmínky použití
    • Ochrana osobních údajů
    • Nastavení soukromí
    • JW.ORG
    • Přihlásit se
    Sdílet