Proč bys měl odpouštět jiným

UMÍŠ ODPOUŠTĚT? JAKÝ JE Z TOHO PROSPĚCH?

NENÍ vždy lehké odpouštět. Často musíme snášet mnoho bolestí, bezpráví nebo těžkostí, protože jiní jsou tvrdí, nedbalí nebo bez porozumění. Velice snadno bychom mohli chovat hněv a cítit se k tomu oprávněnými, ale Bible nám doporučuje, abychom odpouštěli. Proč?

Je pro to mnoho důvodů. Jeden velmi důležitý důvod je ten, že jsme odkázáni na Boží odpuštění. Bible nám ukazuje, že jsme ‚všichni zhřešili a nedostává se nám Boží slávy‘ a že jsme ustavičně odkázáni na jeho odpuštění. (Řím. 3:23; 6:23) „Kdybys ty, ó Jah, se díval na chyby, ó Jehovo, kdo by mohl obstát?“ ptá se žalmista. A dodává: „U tebe je opravdové odpuštění.“ — Žalm 130:3, 4, NS; 19:12; 32:1.

DOSÁHNOUT BOŽÍHO ODPUŠTĚNÍ

Abychom měli nárok na toto odpuštění, musíme odpouštět jiným. A tak Ježíš Kristus, Boží Syn, ve své vzorové modlitbě, kterou učil své následovníky, učinil pro nás Boží odpuštění závislé na tom, odpouštíme-li my jiným. Ano, všimni si, že Ježíš neřekl, že se máme modlit o to, aby nám Bůh odpustil naše viny, jako my chceme odpouštět jiným, nýbrž „jako i my jsme odpustili těm, kdož se provinili proti nám“. — Mat. 6:12, Ži.

Ježíš věděl velmi dobře, že my jako nedokonalí, zapomnětliví lidé jsme příliš rychle ochotni slíbit, že budeme jiným odpouštět, aby bylo i nám odpuštěno. Ale pak můžeme zapomenout nebo se zdráhat odpouštět jiným, protože není vždy lehké to činit. Ježíš vyzdvihl tento bod ve svém kázání na hoře, když řekl: „Šťastni jsou milosrdní“, ti, kteří konají milosrdenství, „neboť jim bude prokázáno milosrdenství“ — přirozeně od Boha a často také od lidí. — Mat. 5:7, NS; Ef. 4:1, 2, 32; Kol. 3:12, 13.

V jakém nešťastném postavení bychom byli, kdyby se náš nebeský Otec zdráhal prokazovat nám milosrdenství! Ale Bůh dal svého vlastního Syna jako oběť, aby v souladu se svou spravedlností mohl odpustit kajícím hříšníkům, kteří projevují víru, jak čteme: „V němž máme vykoupení skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství milosti jeho [jeho nezasloužené dobrotivosti, NS].“ (Ef. 1:7) Ale poskytuje nám toto odpuštění pouze tehdy, když i my velkoryse odpustíme jiným jejich provinění vůči nám.

Ježíš zdůraznil v jednom podobenství, jak rozdílný je náš dluh vůči Bohu a dluh našeho bližního vůči nám. Toto podobenství vypravoval hned nato, když řekl apoštolu Petrovi, že musí odpouštět ne pouze sedmkrát, ale „sedmasedmdesátkrát“. — Mat. 18:21, 22.

V tomto podobenství vyprávěl o králi, který jednomu ze svých služebníků prominul nebo vymazal dluh 10 miliónů dolarů. Avšak tentýž služebník nebyl ochoten počkat nějakou dobu na splacení 17 dolarů, které mu dlužil jeho spoluslužebník! Dokonce jej nechal uvrhnout do vězení! Když to uslyšel král, zrušil milosrdenství, které prokázal služebníkovi, jenž nebyl ochoten odpouštět, a dal jej uvrhnout do vězení, dokud nesplatí vše, co byl dlužen. Ježíš pak poukázal na praktické použití slovy: „Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže každý neodpustíte svému bratru ze srdce.“ — Mat. 18:23–35, Ži.

Tímto způsobem podtrhl Ježíš ve svém podobenství nejen nutnost odpouštět jiným, ale také velký rozdíl mezi tím, co nám dluží jiní, a tím, co my dlužíme Bohu. Ano, to, co nám snad v duchovním smyslu dluží jiní tím, že se vůči nám dopustili přestupku, může se srovnat s tím, co dlužíme Bohu, protože jsme přestoupili jeho zákony, jako 17 dolarů s 10 milióny dolarů. Když Bůh může tolik prominout, nemělo by nás to přimět k tomu, abychom odpouštěli ještě více než dosud?

ODPOUŠTĚT, PROTOŽE JE TO UŽITEČNÉ

Další důvod, proč nám Bible doporučuje, abychom odpouštěli jiným, je, že milujeme sami sebe. Apoštol Pavel to vhodně vykládá: „Vždyť nikdo nikdy nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a chová.“ Tato péče je výrazem lásky člověka k sobě samému. — Ef. 5:29, Ži; Mat. 22:39.

Protože se máme rádi, nechtěli bychom se zbytečně zatěžovat, že ano? A přece to děláme, když chováme hněv a zdráháme se odpouštět jiným, protože jednou někdo napsal: „Hněv je příliš těžký, než aby jej někdo mohl unést.“

Boží Slovo nám dává moudrou radu: „Slunce ať nikdy nezapadá nad vaším hněvem.“ (Ef. 4:26) Měli bychom se vědomě snažit, abychom zapomněli na bezpráví a obnovili porušené vztahy, a sice tak brzy, jak je možné, tentýž den, kdy došlo k roztržce.

DŮLEŽITOST ODPOUŠTĚNÍ V MANŽELSTVÍ

Zvláště v manželství je moudré být ochoten k odpouštění. Když oddalujeme nebo se zdráháme odpouštět, může to vést k rozluce nebo rozvodu, což má často za následek pocit viny a osamělosti. Může to být pýcha, která způsobí, že manželka nebo manžel trvají na rozvodu nebo rozluce, ale pýcha odpuzuje přátele.

Známý spisovatel řekl nedávno, že je ochoten vyjádřit, co člověk cítí, když je po čtrnáctiletém manželství rozveden: „Je to nesmysl!“, říká. „Když je člověk osvobozen z manželských pout, zvlášť ve středních letech, nevýhody daleko převyšují radost. Poprvé si člověk uvědomí, jak hlasité může být ticho v klidném zvuku prázdného bytu. Opuštěnost a klid vtrhnou dovnitř, když zvuk klíče otočeného v domovních dveřích nevyvolá zvuk ozvěny. V tom okamžiku člověk pozná, že štěkání psa, mňoukání kočky nebo štěbetání ptáka není náhradou za hlas člověka . . . Přátelé nemohou vyplnit tu strašnou mezeru, kterou kdysi naplňoval někdo, kdo byl nazýván manželka nebo manžel. Jednoduše to není totéž.“ Snad toto manželství mohlo být zachráněno, kdyby byla dána přednost odpuštění před pýchou.

Jedna rozvedená herečka, která bydlela sama v Londýně, dosáhla vrcholu finančního úspěchu. Byla „volná“. Ale řekla: „Když přijdu po divadle domů a zavřu dveře a vím, že se živá duše nestará o to, co dělám nebo co se se mnou tělesně nebo duševně děje, pak poznávám, jaká léčka je tato tak zvaná svoboda.“ Je možné, že toto manželství by bylo zachráněno, kdyby byla dána přednost odpuštění před pýchou.

VLIV NEVĚDOMOSTI

Často nám někdo způsobil škodu z nevědomosti a to může mít původ v jeho prostředí a výchově. Když bereme na to zřetel, pomáhá nám to odpouštět.

Velmi dobře to znázorní skutečná událost. Jedna číšnice měla těžkosti s kuchařkou, která, jak se zdá, při každé maličkosti křičela a klela. Drsné chování kuchařky bylo velice nepříjemné, ačkoli ona sama si toho nebyla vědoma. Její výchova ji nikdy neučila, aby se chovala jinak. Jednou rozsypala číšnice porci hrachu a kuchařka ji před všemi hosty uvedla do rozpaků. Co měla dělat? Dát výpověď? Číšnice prosila o biblickou radu svědkyni Jehovovu, jež s ní studovala Bibli. Bylo jí řečeno, že má promluvit s kuchařkou ve smyslu Matouše 18:15, být milá a odpustit.

Když v následujícím týdnu svědkyně Jehovova přicházela, aby vedla své biblické studium, byla zvědavá, jak se číšnici s kuchařkou dařilo. „Anno, opravdu to pomáhá, jednat podle Bible!“, tak byla pozdravena již u dveří. „Po tom, co jsem s tebou mluvila, jak mám řešit svůj problém, byla ke mně kuchařka prostě milá. Je nejlepší přítelkyní, kterou tam mám. Zavolala mne do kuchyně, abych si s ní snědla kousek dortu, a obzvlášť se namáhá, aby byla ke mně přívětivá, a moje objednávky vyřizuje se zvláštní pozorností. Jsem tak ráda, že jsem tě poslechla a také na ni nekřičela.“ Kuchařka ocenila, že číšnice byla ochotna odpustit a že se chová tak laskavě.

Někdy přivede nevědomost lidi k tomu, aby se dopustili velkých špatností. Nevědomost hrála velkou roli při zavraždění Ježíš Krista. Proto řekl apoštol Petr svým židovským posluchačům, když viděl příležitost k tomu, aby se změnili: „Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, jako vaši přední mužové.“ (Sk. 3:17) Vyzval je, aby litovali a dosáhli odpuštění svých hříchů. Mnozí to učinili. A všichni, kteří to učinili, se stali bratry a sestrami v křesťanském sboru, ano dokonce duchovními bratry Kristovými!

SCHOPNOST CÍTĚNÍ S BLIŽNÍM A LÁSKA JSOU ROZHODUJÍCÍ

Schopnost cítit s jinými a láska jsou vlastnosti, které nám pomáhají, abychom lehčeji odpustili těm, kteří se dopustili proti nám přestupků. Schopnost vžít se do postavení druhého je vlastnost, která nám umožňuje přiblížit se myšlení a pocitům jiného, jako bychom byli na jeho místě.

Umět se vžít do postavení druhého nám pomáhá odpouštět. Umožňuje nám, abychom jasněji viděli, jak uplatnit zásadu stanovenou Ježíšem: „Jak tedy chcete, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim stejným způsobem.“ (Luk. 6:31, NS) Chtěli bychom, aby jiní k nám chovali hněv pro nějaký náš přestupek? Jistě ne. Chtěli bychom, aby nám jiní odpouštěli, a oceňujeme to, když to činí.

Nezištná, zásadám věrná láska nám pomáhá poznat, jak je moudré odpouštět jiným. Nejprve způsobuje, že odpouštíme jiným, a pak toto odpuštění může mít za následek, že nás má rád ten, kterému jsme odpustili. Moudrý král řekl před dávnou dobou: „Kdo překrývá přestoupení, hledá lásku.“ (Přísl. 17:9, NS) Šalomoun zde odkazuje na přestupky nepatrné důležitosti, kterých se lidé navzájem tak snadno každodenně dopouštějí.

Také apoštolové Petr a Pavel obracejí naši pozornost na vztah lásky k odpouštění. Petr uděloval radu svým křesťanským bratrům a napsal: „Především mějte vřelou lásku k sobě navzájem, neboť láska přikrývá množství hříchů. Pavel psal: „Oblékněte se něžnou náklonností.“ „Jako Jehova ochotně odpustil vám, tak čiňte i vy.“ (1. Petra 4:8, NS; Kol. 3:12–14, NS) Tam, kde vládne láska, odpouštějí manželé jeden druhému chyby, které nám Jehova ochotně odpouští; přítel odpouští svému bloudícímu druhovi a křesťanský kazatel odpouští těm, kteří s ním jednají hrubě.

Proč je láska ochotna odpouštět? Proč láska „nevyčítá škody“? Protože, jak to ukazuje Pavel ve svém popise lásky, „láska je shovívavá a úslužná. Láska není žárlivá, . . . nehledá svých zájmů, . . . všeho se naděje, všechno strpí.“ Všechna tato hlediska lásky jistě vysvětlují, proč je láska ochotna odpouštět! — 1. Kor. 13:4–7, NS.

Ale uvědomme si, že odpouštění je milosrdenství. Ten, kdo se mýlí, nemůže je vyžadovat jako své právo, právě tak jako lidé nemohou žádat od Boha milosrdenství.

„ZE SRDCE“ A „OCHOTNĚ“

Neměli bychom jiným odpouštět jen zběžně nebo povrchně. Protože odpuštění je vyvoláno láskou, musí být upřímné a opravdové a přicházet ze srdce. Ježíš poznal to hlavní a zdůraznil, že odpuštění musí přicházet „ze srdce“. (Mat. 18:35) Právě tak podtrhl apoštol Pavel, že nemáme odpouštět s odporem, neradi, ale „ochotně“. Vyzývá nás, abychom si ‚ochotně vzájemně odpouštěli‘. — Ef. 4:32; Kol. 3:13, NS.

Ano, měli bychom jiným odpouštět s radostí, neboť je nám řečeno: „Kdo prokazuje milosrdenství [což znamená odpouštět jiným], nechť tak činí radostně.“ (Řím. 12:8, NS) Právě tak, jako „Bůh miluje radostného dárce“, oceňuje ten, kterému bylo odpuštěno, když mu bylo odpuštěno s radostí. — 2. Kor. 9:7, NS.

Jsou opravdu nutné důvody, proč bys měl odpouštět jiným. I když ten, kdo je v neprávu, nemůže vyžadovat odpuštění jako své právo, přece může pokorně prosit o odpuštění, jako my prosíme Boha, aby nám odpustil. A i když to není vždy lehké odpouštět, je přece moudré to činit. Přispívá to k pokoji srdce a ke zdraví, jak toho, kdo odpouští, tak toho, komu je odpuštěno. Je laskavé tak jednat, protože to obšťastňuje a vzbuzuje láskyplnou odezvu. A především mysli na to, že tvůj dobrý vztah k tvému stvořiteli, Jehovovi Bohu, záleží na tom, jak odpouštíš jiným!