Boží znalost budoucích věcí

POROZUMĚNÍ o tom, že Bůh zná budoucí věci a jakým způsobem používá této podivuhodné moci, může vážně působit na náš vztah k Bohu. Abychom však o tom správně uvažovali, musíme dobře poznat určité činitele.

Za prvé: v Bibli je jasně popsána schopnost Boha předem znát a určovat věci. Jehova Bůh sám uvádí tuto svou schopnost předem vědět a určovat události záchrany a osvobození i činy odsouzení a trestu a pak tyto události splnit jako důkaz toho, že je Bohem. (Iz. 44:6–9; 48:3–8) Tato Boží znalost budoucích věcí a jejich určování tvoří základ všech pravdivých proroctví. (Iz. 42:9; Jer. 50:45; Amos 3:7, 8) Bůh vyzývá bohy národů, kteří odporují jeho lidu, aby podali důkazy toho, že jejich modly jsou skuteční bohové, a vyzývá tyto bohy, aby předpověděli podobné činy záchrany nebo odsouzení a pak je přivodili. Jejich nemohoucnost v tomto ohledu ukazuje, že jejich modly nejsou nic než „vítr, neskutečnost“ (NS). — Iz. 41:1–10, 21–29; 43:9–15; 45:20, 21.

Druhý činitel, na který je nutno brát zřetel, je svobodná vůle rozumem obdařených Božích tvorů. Svaté písmo ukazuje, že Bůh poskytuje těmto tvorům přednost a odpovědnost, aby učinili svobodnou volbu a aby používali své svobodné vůle (5. Mojž. 30:19, 20; Jozue 24:15), takže jsou mu odpovědni za své skutky. (Řím. 14:10–12; Žid. 4:13) Nejsou tedy pouhými roboty. Člověk by opravdu nebyl stvořen „k obrazu Božímu“, kdyby neměl svobodnou vůli. (1. Mojž. 1:26, 27) Přirozeně, Boží znalost, určování budoucích věcí a svobodná vůle jeho rozumem obdařených tvorů by si neměly vzájemně odporovat.

Další činitel, který musíme vzít v úvahu a který je někdy přezírán, jsou Boží mravní měřítka a vlastnosti, k nimž náleží jeho spravedlnost, poctivost a nestrannost, jeho láska, milosrdenství a dobrota, jak je to patrné z Bible. Porozumění o tom, jak Bůh používá moci znát a určovat budoucí věci, musí být tedy v souladu nikoli jen s některými, ale se všemi činiteli.

Je jasné, že vše, co Bůh předem zná, musí bezpodmínečně nastat, takže Bůh může povolávat „věci, které nejsou, jako by byly“. (Řím. 4:17, NS) Proto povstává otázka: Používá této znalosti budoucích věcí neomezeně? Předvídá a zná všechny budoucí skutky všech svých tvorů? A předurčuje takové skutky nebo predestinuje, jaký má být konečný osud všech jeho tvorů, snad ještě dříve než začali existovat?

Nebo používá Bůh své znalosti budoucích věcí podle své vůle a podle své libosti, takže vše, co chce, předvídá a zná, ale co nechce, nepředvídá a předem nezná? A určil Bůh věčný osud svých tvorů teprve po svém rozsudku nad jejich životní dráhou a nad jejich postojem, který prokázali ve zkoušce, místo aby jeho rozhodnutí bylo určeno již před jejich existencí? Odpovědi na tyto otázky musíme nutně získat ze Svatého písma.

NÁZOR PŘÍVRŽENCŮ NAUKY O PREDESTINACI

Názor, že Bůh používá neomezeně svou znalost budoucích věcí a určuje život a osud všech lidí, je znám jako nauka o predestinaci. Její přívrženci dokazují, že Boží božství a dokonalost vyžadují, aby byl vševědoucí, nejen pokud jde o minulost a přítomnost, ale i o budoucnost. Kdyby neznal předem všechno do všech podrobností, byl by to podle jejich názoru důkaz jeho nedokonalosti.

Ale přemýšlej jednou o tom, co takový názor o predestinaci v sobě zahrnuje. Tato myšlenka by znamenala, že dříve než Bůh stvořil anděly nebo zemského člověka, použil své moci znát budoucí věci a všechno předvídal a předem znal, co bude výsledkem takového stvoření, ale předem věděl o vzpouře jednoho ze svých duchovních synů, o brzy následující vzpouře prvního lidského páru v Edenu (1. Mojž. 3:1–6; Jan 8:44) a o všech zlých následcích této vzpoury až do přítomnosti a ještě dále. To by nutně znamenalo, že všechno zlo, o němž podávají dějiny zprávu (zločiny a nemravnost, utiskování a z něj vyplývající utrpení, lži a pokrytectví, falešné uctívání a modloslužba), existovalo již kdysi, před začátkem stvoření, pouze v mysli Boha v podobě jeho znalosti budoucích věcí.

Kdyby stvořitel lidstva skutečně použil své moci znát předem vše, co se stane v dějinách od stvoření člověka, pak by Bůh vědomě uvedl do pohybu plnou sílu všeho zla, které se pak událo, když vyřkl slova: „Učiňme člověka.“ (1. Mojž. 1:26) Tyto skutečnosti uvádějí v pochybnost rozumnost a důslednost nauky o predestinaci, zvlášť když učedník Jakub ukazuje, že nepořádek a jiné ošklivé věci nemají původ v Boží nebeské přítomnosti, nýbrž jsou ‚pozemské, zvířecí, démonské‘. — Jak. 3:14–18.

Důkaz, že kdyby Bůh podrobně neznal všechny budoucí události a okolnosti, byl by nedokonalý, je ve skutečnosti svévolný názor na dokonalost. Konečně Boží vůle a to, co se jemu líbí, je rozhodující, je-li něco dokonalé, a ne lidské názory nebo pojetí. — 2. Sam. 22:31; Iz. 46:10.

Může to být znázorněno Boží všemohoucností, která je nepochybně dokonalá a rozsahem neomezená. (1. Par. 29:11, 12; Job 36:22; 37:23) Ale jeho dokonalá síla jej nenutí, aby použil své moci v některém nebo každém případě až do plného rozsahu své všemohoucnosti. Zřejmě to nečinil, neboť jinak by nebyla zničena pouze jistá stará města a některé národy, nýbrž byla by vyhlazena Božím provedením rozsudku země a vše na ní, jako na příklad při potopě nebo při jiných příležitostech před dávnými časy. (1. Mojž. 6:5–8; 19:23–25, 29) Když Bůh vykonává svou moc, není to tedy pouze popuštění nezměrné síly, nýbrž tato síla je stále ovládána jeho předsevzetím a je mírněna jeho milosrdenstvím — je-li zasloužené. — Neh. 9:31; Žalm 78:38, 39.

Podobné je, když Bůh chce v některém ohledu použít své neomezené schopnosti znát budoucí věci podle své vůle a v míře, jaká se mu líbí; žádný člověk ani anděl mu nemůže právem říci: „Co činíš?“ (Job 9:12; Iz. 45:9; Dan. 4:35) Proto není otázka schopnosti, co Bůh může předem vidět, znát a určovat, neboť „u Boha všechny věci jsou možné“. (Mat. 19:26, NS) Otázka je, co Bůh považuje za vhodné předem vidět, znát a určovat, neboť „učinil všechno, co se mu zalíbilo“. — Žalm 115:3, NS.