Otázky čtenářů

● Proč nabádá Ježíš své následovníky, aby kázali v Samaří, jak je o tom zpráva ve Skutcích apoštolů 1:8, když jim dříve (Mat. 10:5, 6) řekl, že nemají kázat Samaritánům?

Když Ježíš vysílal svých dvanáct apoštolů na ohraničenou kazatelskou cestu, řekl jim: „Nevcházejte na cestu národů a nevstupujte do samaritánského města, ale místo toho choďte stále ke ztraceným ovcím Izraelského domu.“ (Mat. 10:5, 6. NS) Skutečnost, že Ježíš nezakázal každou kazatelskou činnost mezi Samaritány, můžeme vidět z jeho vlastních slov a skutků. V jednom ze svých podobenství ukázal, že Židé se mají dívat na Samaritány jako na bližní. (Luk. 10:29–37) Jednou uzdravil Kristus deset mužů, z nichž jeden byl Samaritán, a Ježíš jej pochválil, protože byl jediný z deseti, který vyjádřil svou vděčnost. (Luk. 17:11–19) Ježíš kázal též samaritánské ženě u studny v Sichar a později i jiným z tohoto samaritánského města. — Jan 4:4–43.

Proto musí být Ježíšův pokyn u Matouše 10:5, 6 chápán jako omezení, které platilo zvláště v tom čase a při té příležitosti. Vzhledem k tomu, co řekl Ježíš o ‚ztracených ovcích Izraelského domu‘, zdá se být jasné, že zdůrazňoval důležitost toho, aby bylo poselství především přineseno Židům a aby jim byla dána první příležitost. Tak měli apoštolové na své kazatelské cestě soustředit svou činnost na Židy a v té době se ještě nepokoušet kázat všem lidem a národům. Jistě mělo šest dvojic učedníků za své poměrně krátké cesty více než dost práce, i když jejich obvod byl omezen na města a vesnice Židů. — Mar. 6:7.

Situace byla zcela jiná, když Ježíš řekl slova zapsaná ve Skutcích apoštolů 1:8. Dal skutečně svým následovníkům na rozloučenou některé příkazy, které naznačovaly všesvětové kazatelské dílo, jež má být prováděno. Krátce předtím, než vstoupil do nebes, řekl: „Budete mi svědky v Jeruzalémě, v celé Judeji a v Samaří a až do nejvzdálenější končiny země.“ A to se právě stalo. Pronásledováním byli křesťanští učedníci rozptýleni, a proto bylo jejich poselství kázáno i v Samarii. — Skut. 8:1–17.

Ještě můžeme zdůraznit, že kazatelská činnost mezi Samaritány, která měla za následek, že mnozí Samaritáni byli pokřtěni a přijali svatého ducha, se děla před rokem 36 n. l., kdy byli neobřezaní pohané (Nežidé) poprvé přijati jako věřící. (Skut. 10:34–48) To se zřejmě stalo proto, že Samaritáni měli v náboženském ohledu s Židy mnohem více společného, než měli pohané. Samaritáni přijali prvních pět knih Bible („samaritánský Pentateuch“), a proto vyhlíželi příchod proroka většího než byl Mojžíš. (5. Mojž. 18:18, 19; Jan 4:25) Ačkoli jejich způsob uctívání se v některém ohledu lišil od judaismu, přece tvrdili, že uctívají Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova a dodržují Mojžíšův zákon, včetně požadavku obřízky. Proto náleželi ke zcela jiné třídě než neobřezaní pohané.