Otázky čtenářů
● Jak máme rozumět slovům v Přísloví 20:19 a jak dalece souvisí s tím, že křesťan má určité věci považovat za důvěrné?
Otázka se týká textu: „Kdo obchází jako pomlouvač, prozrazuje důvěrné rozhovory; a s tím, kdo se nechává svádět svými rty, se nestýkej.“ (NS) První část je naprosto jasná. Pomlouvač je člověk, který chce rozšiřováním řečí uvést druhého do špatného světla. Aby toho dosáhl, vědomě přitom zveřejňuje a překrucuje skutečnosti, které by měly zůstat důvěrnými.
Druhá část textu je v určitém smyslu souběžná, ale pojednává o člověku, který „se nechává svádět svými rty“. Svými rty se může člověk nechat svést stejně, jako se může nechat svést nebo přimět ke špatné cestě svýma očima nebo rukama. (Mat. 5:27–29) Kdo se dává svést svými rty, dostává se na scestí a působí si těžkosti, protože jeho ústa mluví o všem, co slyší. Nemá žádnou ochranu, protože neovládá svou řeč. Král David řekl: „Budu střežit své cesty, abych nehřešil svým jazykem. Dám uzdu svým ústům jako stráž.“ (Žalm 39:1, NS) Kdo se „nechává svádět svými rty“, dělá pravý opak; neumí si nic nechat pro sebe. Přísloví 20:19 nám dává radu, abychom se s takovým člověkem ‚nestýkali‘, protože nám může způsobit právě tolik těžkostí jako pomlouvač.
Tento námět můžeme ve skutečnosti pozorovat ze dvou stran. Druhá polovina 19. verše ve 20. kapitole Přísloví obrací pozornost na jednu z nich. V podstatě zde dostáváme radu, abychom si dali pozor, komu říkáme něco důvěrného. Stává se, že někdo ví něco, co se jej osobně týká, nebo že má určité úmysly, o nichž v dané chvíli ještě nechce, aby byly všeobecně známé. Ale mluví o tom snad s přítelem a doufá, že přítel tuto věc bude považovat za důvěrnou, a snad jej o to dokonce poprosí. Později se doví, že to, co řekl příteli jako důvěrné, vyprávěl přítel dále druhým, pro které to ve skutečnosti nebylo důležité. Moudrý se z takové zkušenosti poučí a v budoucnosti si dá pozor na to, co říká svému příteli.
Neomlouváme sice osoby, které ze zvyku prozrazují důvěrné věci, ale musíme připustit, že jsme všichni nedokonalí. Učedník Jakub napsal: „Jazyk neumí nikdo z lidí zkrotit.“ (Jak. 3:8, NS) I lidé, kteří mají nejlepší úmysly, udělají někdy chybu a aniž by chtěli, mluví přímo nebo v náznaku o něčem, co si měli nechat sami pro sebe. Proto člověk, který ví o nějaké věci, o které však by nechtěl, aby byla všeobecně známá, nese sám určitou odpovědnost. Čím více bude lidí, kterým řekne něco důvěrného, tím větší je možnost, že se to stane všeobecně známým, a svěří-li se něco důvěrného člověku, který již dokázal, že se „nechává svádět svými rty“, pak se možnost stane pravděpodobností.
Toto téma však na druhé straně také objasňuje nutnost, abychom sami byli spolehliví. V Přísloví 25:9, 10 (NS) je nám o tom dána rada těmito slovy: „Veď svou vlastní právní věc se svým bližním a nezjevuj důvěrný rozhovor jiného; aby tě nezahanbil ten, kdo tě poslouchá, a špatná zpráva od tebe může být nezměnitelná.“ Kdo tedy zbytečně a neoprávněně říká dále něco, co si měl nechat pro sebe, je už v určitém ohledu poznamenán. Jakmile se nějaká osobní věc stala jednou známou, nelze ji už nikdy odvolat, ať to má jakkoli špatné následky.
Povšiměme si některých životních situací a vztahů, při nichž je nutné nechat si něco pro sebe.
Manželé jsou „jedno tělo“ a vědí, že o rodinných záležitostech, jako jsou rodinné plány nebo určité slabosti, je nutno pojednávat důvěrně. (Mat. 19:5) Kdyby se pro muže nebo ženu stalo zvykem bezmyšlenkovitě mluvit o těchto věcech s jinými lidmi, mohly by vzniknout vážné problémy. Manžel se na příklad pro zábavu zmiňuje před cizími lidmi o nějaké zvláštní vlastnosti své ženy. Jakmile se o tom žena doví, může se snadno cítit uražená. To je sice jenom příklad, ale ukazuje, jak může mezi manželi vzniknout propast, jestliže jeden o druhém říká věci, které podle mínění dotyčného si měl nechat pro sebe. Na druhé straně se pouto lásky mezi manželi zesiluje, jestliže každý z nich ví, že druhý si zaslouží v osobních nebo rodinných záležitostech jeho plnou důvěru. (Efez. 5:25, 28) Děti je možno také vychovávat k tomu, aby neříkaly dále všechno, co slyší doma.
Také mezi přáteli a kolegy v zaměstnání jsou věci, o kterých by se mělo pojednávat důvěrně. Není možné stanovit pravidlo o tom, co má být v takových případech považováno za důvěrné. Ale vždy je nutno myslet na to, že vzájemná důvěra působí zvlášť pevné pouto mezi přáteli. (Přísl. 18:24, NS) Jestliže si nejsi zcela jist, zda můžeš dále říkat něco, co ti řekl tvůj přítel, pak je lépe, necháš-li si to pro sebe nebo o tom mluvíš teprve tehdy, jestliže ti to dovolí. Totéž platí všeobecně i pro záležitosti v zaměstnání. Vždy bychom měli pamatovat na to, že bychom mohli svého zaměstnavatele hospodářsky poškodit, kdybychom prozradili nějaké obchodní tajemství. Bible nabádá všechny, kteří jsou v pracovním poměru, aby projevovali „zcela dobrou věrnost“. — Tit. 2:9, 10, NS.
Jiné situace, které je nutno vzít v úvahu, vznikají v křesťanském sboru. V každém sboru svědků Jehovových jsou zralí služebníci, kteří jsou pověřeni, aby se ujímali určitých úkolů. (1. Tim. 3:2, 12) Ve spojení s plněním povinností může se často stát, že jim jsou svěřovány určité důvěrné věci a oni by měli tuto důvěrnost respektovat. Podle Jakuba 5:13–16 by se na příklad měl člen sboru, který je v duchu znepokojen, protože se snad dopustil nějakého hříchu, obrátit o pomoc k mužům, kteří jsou v duchovním ohledu starší. U Izaiáše 32:2 je o těchto mužích předpověděno, že budou jako útočiště, které poskytuje osvěžení a ochranu. Jaká je to podivuhodná věc, že můžeme někomu předložit svůj problém a pak mít plnou důvěru, že se věc nestane všeobecně známou ve sboru nebo v obci.
Zralí služebníci nemluví ani se svými manželkami ani se svými nejlepšími přáteli o tom, co jim bylo řečeno důvěrně. Vědí, že by zmizela úcta před nimi, kdyby to udělali; výsledkem by bylo, že by jiní váhali, zda za nimi mají přijít, a také by se dokonce mohlo stát, že by již nemohli plnit své úkoly jako duchovní pastýři. Ponechávají si tyto věci pro sebe také proto, aby jimi druhé nezatěžovali. Jestliže například muž mluví se svou ženou o něčem, co mu bylo svěřeno, vystaví ji tlaku, aby si věc nechala pro sebe. Bylo by to správné vůči ní, která je ‚slabší nádobou‘? (1. Petra 3:7) I kdyby se ve slabé chvíli nebo ze zvědavosti zeptala svého muže, co se stalo nebo proč mluvil s určitou osobou, měl by jí laskavě a přátelsky říci, že jde o důvěrnou záležitost sboru. Její duch potom nebude zbytečně zatěžován a kdyby se jí někdo zeptal, může poctivě říci, že nezná žádné podrobnosti.
Celý sbor by měl spolupracovat s dosazenými dozorci a neměl by se snažit dovědět se podrobnosti o takových důvěrných záležitostech. Člověk je přirozeně poněkud zvědavý a obvykle se zajímáme o to, abychom se dověděli něco nového. To není špatné. Je nespočetně nových myšlenek o Bibli a o křesťanské kazatelské službě, které se můžeme dovědět a o kterých můžeme mluvit s druhými. (Fil. 4:8) Musíme však ovládat svou zvědavost, pokud jde o důvěrné věci. Vzpomeňme si na Samsona a Dalilu. Když jí nechtěl prozradit tajemství, které bylo spojeno s jeho teokratickým úkolem, řekla mu podle smyslu: „Ty mě nemiluješ.“ Protože „na něj naléhala svými slovy a stále jej nutila“, „stalo se, že jeho duši pojala netrpělivost až k smrti.“ „Nakonec jí otevřel celé své srdce.“ (Soudců 16:15–17, NS) Následkem bylo nejen to, že Samson musel mnoho trpět, ale utrpěla tím přechodně i věc čistého uctívání, protože Izraelité tak ztratili svého vůdce. (Soud. 16:20, 21) Žádný křesťanský příbuzný nebo přítel by jistě nechtěl jednat tak, jak jednala Dalila.
Tu a tam se může stát, že vedoucí kazatel sboru oznámí, že jeho zástupci museli vyloučit hříšníka, který nečinil pokání, nebo že museli proti někomu podniknout přísná disciplinární opatření pro jeho nekřesťanský způsob jednání. Členové sboru jsou o tom informováni, aby podle okolností buď se dotyčnému úplně vyhýbali nebo aby byli v jeho přítomnosti opatrní. (1. Kor. 5:11–13; 2. Tes. 3:14, 15) Neměli by však chtít dovědět se o tom všechny podrobnosti. Jsou to důvěrné věci a musí zůstat důvěrnými.
Měli bychom skutečně děkovat Jehovovi za to, že nám dal ve svém Slovu tak dokonalou radu o tomto důležitém námětu. Dal kupříkladu zapsat přísloví: „Kdo obchází jako pomlouvač, odkrývá důvěrnou řeč, ale kdo je věrný v duchu, přikrývá věc.“ (Přísl. 11:13, NS) Věděl zřejmě, že je všeobecnou slabostí nedokonalého člověka mluvit o důvěrných záležitostech, o kterých by se mělo mlčet. Ale tím, že nás upozorňuje na toto nebezpečí, pomáhá všem, kteří by se mu chtěli líbit, aby jednali způsobem, který bude podporovat pokoj, přátelství a jednotu.