Bible — vodítko pro lidi od Stvořitele

„TVÉ slovo je lampou mé noze a světlem mé cestě“ — tak označil žalmista Bibli, Boží Slovo. A učinil to právem, neboť Bible slouží jako světlo, které má vést všechny lidi po cestě, po níž by měli jít podle Boží vůle. Taková kniha — vodítko od Stvořitele pro celé lidstvo — je jistě hodná důkladného studia. Všichni, kteří milují Boží slovo, měli by nejen dobře znát jeho obsah, ale měli by také vědět, jak bylo sepsáno a proč je možno říci, že je „inspirováno Bohem“. — Žalm 119:105, NS; 2. Tim. 3:16, NS.

Psaní Bible se datuje již od roku 1513 př. n. l., kdy dostal Mojžíš pokyn, aby započal se záznamy. Koncem prvního století n. l. skončil své psaní apoštol Jan a tím bylo — asi po šestnácti stech letech — ukončeno zapisování Bible. K dokončení žádné jiné knihy nebylo třeba tak dlouhé doby jako v případě Bible.

Dnes je Bible dostupná, celá nebo její části, ve více než 1 400 jazycích. Jen málo knih bylo vydáno v miliónovém nákladu, ale Bible byla vydána v miliardách exemplářů. Žádná jiná kniha nedosáhla takového prvenství.

Je přirozené, že pouhé napsání náboženské knihy, její uchování během staletí a úcta, kterou k ní mají milióny lidí, ještě nedokazují její božský původ. Musí na ní být patrná svědectví božského autorství, jež by ukazovala, že byla inspirována Bohem. Pečlivým zkoumáním Bible dochází upřímní lidé k přesvědčení, že takové důkazy skutečně existují.

Bible byla původně napsána hebrejsky, aramejsky a řecky, a jak ji známe, obsahuje šedesát šest knih. Přesný počet knih (ať již jsou v určitém případě dvě knihy pohromadě nebo odděleny) a jejich zvláštní pořadí nejsou důležité. Ještě dlouho po uzavření biblického kánonu neboli katalogu inspirovaných knih byly knihy v podobě jednotlivých svitků a staré katalogy je uvádějí v různém pořadí. Nejdůležitější však je, které knihy k ní patří. Ve skutečnosti mají nárok na inspiraci pouze knihy, které jsou v dnešním kánonu. Odedávna bylo bojováno proti snahám pojmout do Bible jiné spisy.

Bible byla původně psána ve stále pokračujících, nepřerušených řádkách písmen. Teprve v devátém století n. l. byl vynalezen systém dělení vět větnými znaménky. Dnešní rozdělovací znaménka vznikla v hlavních rysech v patnáctém století n. l. v důsledku zavedení knihtiskařského umění. Také rozdělení Bible do kapitol a veršů (anglický Autorizovaný překlad obsahuje 1 189 kapitol a 31 173 veršů) nebylo provedeno původními pisateli. Vzniklo o staletí později. Masoreti, židovští učenci, rozdělili hebrejské spisy do veršů. Potom ve třináctém století n. l. došlo k rozdělení na kapitoly.

„INSPIROVÁNO BOHEM“

Asi čtyřicet různých osob sloužilo v postavení sekretářů velkého autora, a zapsali Jehovovo inspirované slovo. „Celé Písmo je inspirováno Bohem“, napsal křesťanský apoštol Pavel. A k tomu patří Křesťanská řecká písma i „ostatní písma“. (2. Tim. 3:16, NS; 2. Petra 3:15, 16, NS) Co je tím však míněno, mluví-li se o inspiraci Bible?

Slovem „inspirace“ není míněno pouze vystupňování rozumu a citů k vyššímu výkonu, což se často říká o světských umělcích nebo básnících, ale je to sepsání spisů bez omylů, spisů, jež mají stejnou autoritu, jako by je psal sám Bůh. Jak to stvořitel způsobil?

Bůh nechal svého vlastního ducha působit na věrné muže, kterých použil k tomu, aby pod jeho vedením činili záznamy. Proto mohl apoštol Petr prohlásit: „Proroctví nikdy nebylo vyneseno z lidské vůle, ale lidé mluvili z Boha, jak byli unášeni svatým duchem.“ (2. Petra 1:21, NS) Nejméně v jednom případě však poskytl sám Bůh vysvětlení v písemné formě. Byla to řada deseti přikázání, která dal Bůh Mojžíšovi na dvou ‚kamenných deskách, popsaných prstem Božím‘. — 2. Mojž. 31:18, NS.

V některých případech byla zpráva dána doslovným ústním poučením. (2. Mojž. 34:27) Také proroci často dostávali zvláštní poselství, která musela být předána. (1. Král. 22:14; Jer. 1:7) Důkazy však svědčí o tom, že muži, kterých Bůh použil k zapisování Svatého písma, nezapisovali vždy pouze na diktát. Jan kupříkladu dostal Zjevení prostřednictvím Božího anděla „ve znameních“, a bylo mu řečeno: „Co vidíš, napiš do svitku.“ (Zjev. 1:1, 2, 10, 11, NS) Bůh tedy zřejmě považoval za dobré povolit pisatelům Bible, aby pro popis vidění, které měli, volili slova a výrazy, a přitom jim stále poskytoval dostatečné vedení, aby konečný výsledek byl přesný a odpovídal jeho předsevzetí. (Kaz. 12:10) To bezpochyby vysvětluje rozdílný sloh jednotlivých biblických knih.

Ve světle vnitřních důkazů nemůže být popřena skutečnost, že Mojžíšovy spisy byly inspirovány Bohem. Nebylo Mojžíšovou myšlenkou stát se vůdcem Izraelitů. Nejprve se této myšlence vyhýbal. (2. Mojž. 3:10, 11; 4:10–14) Bůh však vzbudil Mojžíše a dal mu nadpřirozené síly. Dokonce i kněží, kteří prováděli magii, museli připustit, že to, co činil Mojžíš, pochází od Boha. (2. Mojž. 4:1–9; 8:16–19) V poslušnosti Božího příkazu byl Mojžíš, který měl božská svědectví svatého ducha, veden k tomu, aby nejprve vyjádřil část Bible a potom ji napsal.

Po Mojžíšově smrti byly připojeny spisy Jozueho, Samuelovy, Gádovy a Nátanovy. (Jozue, Soudců, Rut, 1. a 2. Samuelova). Také králové David a Šalomoun přispěli k rozrůstajícímu se kánonu Svatých písem. Potom přišli proroci Jonáš až Malachiáš, z nichž každý přispěl k biblickému kánonu. A opět každý odpovídal požadavkům pro pravé proroky, jak je Jehova naznačil: mluvili v Jehovově jménu, jejich proroctví se naplnila a přiváděli lidi k Bohu. — 5. Mojž. 13:1–3; 18:20–22.

SEBRÁNÍ INSPIROVANÝCH PÍSEM

Stejně jako Jehova inspiroval muže k psaní, musel logicky řídit i shromažďování těchto inspirovaných Písem. Podle židovského podání účastnil se této práce Ezdráš poté, kdy se židovští vyhnanci opět usídlili v Judeji. Byl k tomu způsobilý, protože byl jedním z inspirovaných pisatelů Bible, byl knězem a rovněž „zručným opisovačem Mojžíšova zákona“. — Ezdráš 7:1–11, NS.

Kánon Hebrejských písem byl určen na konci pátého století př. n. l. Obsahoval stejná písma, jaká máme my dnes. Jejich kanonicitu neurčil žádný lidský koncil; od začátku je uznával Bůh. Nejzávažnějším svědectvím pro kanonicitu Hebrejských písem je nepopiratelné slovo Ježíše Krista a pisatelů Křesťanských řeckých písem. Ačkoli často používali inspirovaných Hebrejských písem, nikdy necitovali z apokryfních knih. — Luk. 24:44, 45.

DOKONČENÍ BIBLICKÉHO KÁNONU

Se zápisem a shromažďováním dvaceti sedmi knih Křesťanských řeckých písem bylo tomu podobně jako s písmy Hebrejskými. Kristus „dal dary na lidech“, ano „dal některé za apoštoly, některé za proroky, některé za evangelisty, některé za pastýře a učitele“. (Ef. 4:8, 11–13, NS) Pod vedením Božího svatého ducha oznamovali křesťanskému sboru zdravé učení. Ježíš ujistil své apoštoly, že jim bude Boží duch pomáhat, že je bude učit, povede je, bude jim připomínat to, co se od něj naučili, a bude jim zjevovat budoucí věci. (Jan 14:26; 16:13) To poskytlo záruku pravdivosti a přesnosti zpráv jejich evangelií.

Pravá zkouška kanonicity netkví v tom, kolikrát nebo kterým neapoštolským pisatelem byla citována určitá kniha. Obsah knihy sám musí dokázat, že je výtvorem Božího svatého ducha. Nesmí proto obsahovat žádné pověry ani démonismus a nesmí podporovat uctívání tvorů. Musí být v plném souladu s ostatními knihami Bible. Každá kniha musí odpovídat božskému „vzoru zdravých slov“ a musí být v souladu s Ježíšovým učením. — 2. Tim. 1:13, NS.

Apoštolové mluvili zřetelně s Božím zplnomocněním. Působením svatého ducha měli schopnost ‚rozeznávat‘, zda ‚inspirované výroky‘ pocházejí od Boha, nebo ne. (1. Kor. 12:4, 10, NS) Smrtí posledního apoštola, Jana, skončil tento spolehlivý řetěz mužů inspirovaných Bohem. A tak byl biblický kánon ukončen Zjevením, Janovým evangeliem a Janovými dopisy.

Šestašedesát knih naší Bible svým vzájemným souladem dosvědčuje, že Bible je nedílný celek, a je nám tak doporučována jako skutečné Jehovovo slovo inspirované pravdy.

POUČENÍ, KTERÉ BY JINAK NEBYLO LIDEM PŘÍSTUPNÉ

Bible obsahuje poučení, které by jinak nebylo lidem přístupné. Na příklad zpráva v 1. knize Mojžíšově poskytuje poučení o stvoření země; přináší nám poznatky o věcech, které se udály před existencí člověka. (1. Mojž. 1:1–31) Bible nám také podává zprávu o rozhovorech, jež byly vedeny v nebesích, o rozhovorech, které nemohlo slyšet žádné lidské ucho, kdyby o nich nebyl poskytl poučení Bůh. — Job 1:6–12; 1. Král. 22:19–23.

Kromě toho nás Bible seznamuje s Jehovou. Poskytuje zprávy o podrobnostech nadpřirozených vidění, které o něm měli mít Jehovovi služebníci. (Dan. 7:9, 10) Bible nás také seznamuje s Božím jménem „Jehova“, které se v masoretském textu Hebrejských písem vyskytuje více než 6 800 krát. Pomocí Bible poznáváme Jehovovy vynikající vlastnosti, jako je láska, moudrost, spravedlnost, milosrdenství, shovívavost, štědrost, dokonalost vědění, neměnnost. — 2. Mojž. 34:6, 7.

Dále nám Bible říká mnoho o Božím Synu a o důležitém místě, které zaujímá v Božím předsevzetí. (Kol. 1:17, 18; 2:3; 2. Kor. 1:20) Více než kdokoli jiný mohl Boží Syn, když byl na zemi, rozšířit naše poznání Jehovy. Mohl říci: „Kdo viděl mne, viděl i Otce.“ (Jan 14:9, NS) Kdyby však Ježíšovo učení a řeči nebyly zapsány a učiněny částí Bible, neměli bychom dnes toto přesné poučení.

PROROCKÉ VODÍTKO PRAKTICKÉ CENY

V Bibli jsou zjeveny podrobnosti o rozvíjení Božího předsevzetí. Všechna předpověděná požehnání pro poslušné lidi se soustřeďují na zaslíbeného záchrance, kterého vzbudí Jehova. V zahradě Eden jej Bůh prorocky označil jako ‚semeno‘ Boží ženy. (1. Mojž. 3:15) Svým časem Bůh zaslíbil, že toto semeno přijde prostřednictvím Abrahama. (1. Mojž. 22:18) Ukázal, že zaslíbený záchrance bude věčným králem a knězem ‚podle způsobu Melchisedechova‘! (Žalm 110:4, NS; Žid. 7:1–28) Uzavřel s Izraelem smlouvu Zákona s jejím kněžstvem a oběťmi, což všechno bylo „stínem budoucích dobrých věcí“. — Žid. 10:1, NS; Kol. 2:17.

Davidovi bylo zaslíbeno, že království zůstane navěky v jeho rodině. (2. Sam. 7:11–16) A bylo ukázáno, že dědic onoho zaslíbení a osoba, na kterou poukazovala všechna ostatní proroctví jako na osvoboditele, je Ježíš Kristus. Ano, na všech svých stránkách se Bible soustřeďuje na téma inspirovaných Písem: na Boží království v rukou Ježíše Krista, jehož prostřednictvím se Jehova postaral o uskutečnění svého předsevzetí.

Jako kniha proroctví je Bible vynikající. Dává totiž význam historickým událostem a ukazuje, proč probíhaly svým způsobem. (Luk. 19:41–44) Ukazuje budoucnost dnešního světa — že bude rozdrcen Božím nebeským královstvím a že toto království bude trvat navěky. (Dan. 2:44) Vysvětluje události našich dnů a ukazuje, že žijeme v předpověděném čase konce tohoto starého světa a že Bůh brzy odstraní všechny zlé.

Bez Bible bychom neznali pravý smysl života osoby, která je oddána Bohu: „Boj se pravého Boha a zachovávej jeho přikázání. Neboť to je všechna povinnost člověka.“ (Kaz. 12:13, NS) Jasně ukazuje, že člověk není výtvorem slepé náhody, ale že je Božím stvořením a že Bůh má s lidstvem láskyplné předsevzetí. A vysvětluje, co je pro nás dnes Boží vůlí a jak můžeme získat pravé uspokojení v životě. — Zjev. 4:11; 1. Tim. 2:3, 4; Žalm 16:11.

Dějiny lidstva ukazují, že člověk nemůže odděleně od Boha úspěšně řídit své kroky. (Jer. 10:23) Pouze Bible zprostředkuje vedení, které člověk potřebuje. Poskytuje poučení v mravním ohledu a ukazuje, co Bůh odsuzuje a co schvaluje. (Gal. 5:19–23) Je velice užitečnou pomocí ve světě, který se zbavil mravních zábran. Pomáhá nám poznat Boží stanovisko a získat jeho schválení.

Není jasně patrné, proč by měla tato kniha knih být hlavní učebnicí lidstva? Křesťané mají především zájem o to, aby zkoumali tuto knihu, jejímž původcem je ten, jemuž Boží Syn řekl: „Tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:17, NS) Čím lépe budeš znát šestašedesát knih Bible, tím více budeš přesvědčen o tom, že je skutečně vodítkem stvořitele pro celé lidstvo.