„Více štěstí je v dávání“

Tento článek je určen zvlášť ke čtení s dětmi

ZNÁM tajemství. Chtěl bys je také znát? Je to tajemství, jak může být člověk šťasten. Je mnoho lidí, kteří nejsou šťastni. Většinou vypadají smutně. Často to jsou lidé, jejichž štěstí závisí příliš mnoho na tom, co dělají jiní lidé. Jsou šťastni, když jim někdo dá něco hezkého, ale čekají skoro celý život na něco, co nikdy nedostanou.

Teď ti prozradím to tajemství. Velký Učitel řekl: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Skutky 20:35, NS) Proto není nejšťastnější ten, kdo dostává dárky, nýbrž ten, kdo dává věci jiným lidem. Věděl jsi to? To není tajemství, které nesmíš nikomu říci, ale je to tajemství, protože je to něco, co mnoho lidí neví.

Přemýšlej o tom, co to znamená. Řekl Ježíš, že ten, kdo dostává dárek, není šťastný? Ne. Ty máš přece radost, když dostaneš dárek, že ano? Já také. Jsme šťastni, když něco hezkého dostaneme.

Ale Ježíš řekl, že jsme šťastnější, když dáváme. Ježíš má přece vždycky pravdu, že?

Ježíš zná někoho, kdo dává víc než kdokoli jiný. Víš, kdo to je? Jehova Bůh nám dal všechny dobré věci, které máme. Dává nám vodu k pití. Dá růst rostlinám, abychom měli něco k jídlu. Bible říká, že Bůh dává každému „život a dýchání a všechno“. — Skutky 17:25, NS.

Ježíš také ví, že jeho nebeský Otec je šťastný. Bible jej označuje jako „šťastného Boha“. (1. Tim. 1:11) Dávání patří k věcem, které činí Boha šťastným. A když my dáváme, můžeme být také šťastni.

Ale co můžeme dávat jiným lidem? Co myslíš?

Když někdy chceme dát dárek, stojí to peníze. Je-li to dárek, který se dostane v obchodě, musíme za něj zaplatit. Když bys tedy chtěl dát takový dárek, musíš šetřit, až budeš mít dost peněz, abys mohl dárek koupit.

Ale nemusíme všechny dárky koupit v obchodě. Já ti to blíže vysvětlím. V horkém dni není nic tak dobré jako sklenice čerstvé studené vody. Nemusíš pro ni jít do krámu. A když ji dáš někomu, kdo je žíznivý, raduješ se, a proto jsi šťastný.

Jednou může tvá matka péci nějaké pečivo a ty jí můžeš pomáhat. To je zábava, a pečivo vyndané přímo z trouby chutná zvlášť dobře. Ale co můžeme s několika kousky udělat, co by nás ještě více těšilo, než kdybychom je snědli všechny sami?

Ano, větší štěstí je v dávání. Těší nás, když něco můžeme sami sníst. Ale budeme mít větší radost, když několik kousků zabalíme a dáme je jako dárek někomu z našich přátel. Udělal bys to někdy?

Apoštol Pavel věděl, že dávání obšťastňuje. Co dával lidem? Mohl dát to nejlepší, co je na světě. Znal pravdu o Bohu a Ježíši a radoval se, když o tom mohl mluvit s jinými. A dělal to a nenechal si dávat peníze za pomoc, kterou jim nabízel.

Jednou potkal apoštol Pavel a jeho druh Lukáš ženu, která také chtěla mít štěstí z dávání. Potkali ji u řeky. Pavel a Lukáš tam šli, protože slyšeli, že je tam místo modlitby. A opravdu tam našli shromážděno několik žen.

Pavel začal těmto ženám vyprávět o dobrých věcech, které věděl o Jehovovi a jeho království. Jedna z těchto žen, jménem Lydia, pozorně naslouchala. To, co slyšela, se jí líbilo a chtěla něco udělat, aby dokázala své ocenění.

Lukáš vypráví: „Prosila usilovně: ‚Jsem-li podle vašeho úsudku věrná Jehovovi, pak pojďte do mého domu a zůstaňte.‘ A přiměla nás, abychom přišli.“ — Skutky 16:13–15, NS.

Lydia byla šťastná, že měla tyto Boží služebníky ve svém domě. Milovala je, protože jí pomohli poznat to, co udělal Bůh pro lidi, aby mohli žít věčně. Byla šťastná, že jim mohla dát jídlo a místo k odpočinku

A tak Lydia byla šťastná dáváním, protože skutečně chtěla dávat. Na to bychom měli stále myslet. Když nás někdo vyzve, abychom něco dali, co vlastně nechceme dát, pak nám dávání nedělá radost.

Když máš například čokoládu, kterou bys chtěl sníst, měl bys radost, kdybych ti řekl, že ji máš dát jinému dítěti? Ale třeba máš čokoládu, když potkáš přítele, kterého máš velmi rád. Jestliže ti samo napadne, že by bylo pěkné, kdyby ses rozdělil o čokoládu se svým přítelem, pak budeš šťasten, že ano?

Pozoroval jsi již také, že můžeme mít nějakého člověka tak rádi, že bychom mu nejraději dali všechno a nic si neponechali? Takový vztah bychom měli mít k Bohu, čím více rosteme v lásce k němu.

Velký Učitel znal ženu, která cítila takovým způsobem. Viděl ji v chrámu v Jeruzalemě. Měla jen dva docela malé penízky; to bylo všechno, co měla. A přece hodila oba do schránky jako příspěvek nebo dárek pro chrám. Nikdo ji k tomu nenutil. Většina lidí vůbec nevěděla, že to udělala. Udělala to, protože chtěla, protože opravdu milovala Boha. Byla šťastná, že něco mohla dát. — Lukáš 21:1–4.

Můžeme tedy dávat různým způsobem. Velký Učitel věděl, že ochota k dávání nás činí šťastnými. Proto řekl: „Pěstujte dávání.“ Tím chtěl říci, že bychom si měli zvyknout dávat. Když to budeme dělat, nebudeme smutní proto, že bychom čekali, aby jiní lidé také pro nás udělali něco hezkého. Budeme se snažit obšťastňovat jiné lidi a pak budeme nejšťastnější ze všech! — Lukáš 6:38, NS.